ECLI:CZ:NSS:2011:8.AFS.22.2011:31
sp. zn. 8 Afs 22/2011 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: GAME TEAM PLUS
spol. s r. o., se sídlem Mánesova 2014/12, Jablonec nad Nisou, zast. JUDr. Vladimírem Škrétou,
advokátem se sídlem U soudu 363/10, Liberec, proti žalovanému: Finanční úřad v Liberci
se sídlem Třída 1. máje 97, Liberec, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2010,
čj. 241696/10/192931506378, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. 2. 2011, čj. 59 A 15/2011 - 12,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. 2. 2011,
čj. 59 A 15/2011 - 12 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce provádí mimo jiné výstavbu bytových a nebytových budov, přípravné
a dokončovací stavební práce a specializované stavební činnosti. Finanční úřad v Liberci
rozhodnutím ze dne 14. 12. 2010, čj. 241696/10/192931506378, uložil žalobci podle
§39 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků (dále též „daňový řád“)
záznamní povinnost, spočívající v tom, aby kromě evidence stanovené závaznými právními
předpisy vedl zvláštní záznamy potřebné pro správné stanovení daňového základu a daně, a to
o všech nakoupených materiálech, dopravě a dalších nákladech ve vztahu ke svým uskutečněným
zdanitelným plněním .
[2] Žalobce napadl uvedené rozhodnutí správní žalobou u Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci. Ten žalobu usnesením ze dne 24. 2. 2011, čj. 59 A 15/2011 - 12,
odmítl a o nákladech řízení rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá žádný účastník řízení právo.
Dospěl k závěru, že rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti podle §39 daňového řádu
je sice rozhodnutím ve smyslu §32 odst. 1 daňového řádu, nejedná se však o rozhodnutí podle
§65 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Daňovému subjektu
je rozhodnutím ukládáno pouze plnění povinností podle daňového řádu. Nejde o rozhodnutí,
kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti. Nezasahuje proto veřejná
subjektivní práva subjektu, jemuž ukládá povinnost. Proto nejde o rozhodnutí, které by bylo
samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví. Krajský soud proto považoval žalobu
za nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť se žalobce domáhal přezkoumání
rozhodnutí, které je ze soudního přezkumu vyloučeno [§68 písm. e) s. ř. s.], protože se nejedná o
rozhodnutí [§70 písm. a) s. ř. s.].
[3] Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) v zákonné lhůtě kasační
stížnost. Podle jeho názoru je rozhodnutí o záznamní povinnosti zásahem do jeho právní sféry
a jsou jím dotčena jeho veřejná subjektivní práva. Vydáním rozhodnutí došlo k dotčení
jeho vlastnického práva a plněním uložených povinností budou zvýšeny jeho nároky
na administrativu, neboť bude muset zaměstnat další pracovnici, což bude znamenat další
finanční náklady. Vydání rozhodnutí o záznamní povinnosti jej rovněž limituje v jeho právu
„jednat podle libosti“, neboť mu rozhodnutí ukládá povinnost něco konat, ačkoli to podle práva
jinak konat nemusí. Uloženou povinnost nelze považovat za nic bagatelního,
neboť je tím narušena autonomní sféra jeho osoby. Nesouhlasil s názorem, že do jeho právní
sféry zasahuje až následné rozhodnutí, které z rozhodnutí o záznamní povinnosti vyplývá.
Daňový subjekt se může rozhodnutí o záznamní povinnosti podřídit, avšak ztrácí proti němu
efektivní možnost obrany nebo uloženou povinnost plnit nebude, avšak vystavuje se riziku,
že mu bude uložena pořádková pokuta. Stěžovatel rovněž připomněl, že rozšířený senát
Nejvyššího soudu se zabývá právě otázkou přípustnosti soudního přezkumu rozhodnutí
o uložení záznamní povinnosti.
[4] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
[5] Kasační stížnost je důvodná.
[6] Jak již zmínil stěžovatel v kasační stížnosti, problematika přípustnosti soudního přezkumu
rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti podle §39 daňového řádu byla předmětem
rozhodování rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Ten dospěl v usnesení ze dne
23. 8. 2011, čj. 7 Afs 14/2010 - 91, k závěru, že rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti podle
§39 odst. 1 a 2 daňového řádu je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a podléhá
přezkoumání soudem. Rozšířený senát v uvedeném usnesení zdůraznil, že „rozhodnutí o uložení
záznamní povinnosti je úkonem správce daně, z něhož plyne pro daňový subjekt povinnost vést evidenci či jiné
záznamy nad rámec zákonných povinností. Jedná se o úkon, jímž se ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. zakládá
povinnost, a tedy o úkon, který je rozhodnutím; proto podléhá soudnímu přezkumu. Nejde pouze o „procesní“
rozhodnutí zajišťující správci daně shromáždění podkladů pro správné stanovení daně, jak bylo posuzováno
v předkládajícím senátem označených rozhodnutích tohoto soudu. (…) záznamní povinnost je uložením
konkrétních povinností, které je daňový subjekt povinen respektovat a na základě rozhodnutí je povinen
něco konat. Taková povinnost je administrativně i časově zatěžující. Přitom nelze vyloučit, že její uložení
neodpovídá zákonnému účelu, že je uložena evidence skutečností, které daňový subjekt není oprávněn
od svých zákazníků požadovat, případně, že uložená povinnost není z jiných důvodů splnitelná“.
[7] V době rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele tak již je k dispozici právní názor
rozšířeného senátu tohoto soudu, ze kterého Nejvyšší správní soud musel vycházet a na který
v podrobnostech odkazuje. Rozšířený senát v uvedené věci rozhodl až po vydání usnesení
napadeného kasační stížností, a krajskému soudu proto jeho rozhodnutí nemohlo být známo.
Krajskému soudu proto nelze vytýkat, že z něj nevycházel a naopak respektoval dosavadní
judikaturu k otázce přípustnosti přezkumu rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007, čj. 7 Afs 176/2006 - 38,
č. 1964/2010 Sb. NSS).
[8] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou, proto usnesení krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V něm je krajský soud vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku. V novém
rozhodnutí krajský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. prosince 2011
JUDr. Jan Passer
předseda senátu