ECLI:CZ:NSS:2011:8.AS.37.2010:78
sp. zn. 8 As 37/2010 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera, v právní věci žalobce: J. L., zastoupeného
JUDr. Vladimírem Kouckým, advokátem v Praze, U Ladronky 50, proti žalovanému: Univerzita
Karlova v Praze, se sídlem Ovocný trh 3, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12.
2006, čj. 7391//06/III/Ká, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 15. 5. 2009, čj. 10 Ca 144/2007 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze ukončil žalobci rozhodnutím ze dne
25. 9. 2006, čj. PF/10831/2006, studium, neboť mu uplynula maximální doba studia deset let
stanovená v čl. 4 odst. 2 St udijního a zkušebního řádu Právnické fakulty (dále jen „řád fakulty“).
Rektor Univerzity Karlovy v Praze rozhodnutím ze dne 21. 12. 2006, čj. 7391//06/III/Ká,
rozhodnutí děkana potvrdil. Uzavřel, že žalobce byl zapsán do studia dne 25. 9. 1996. Maximální
doba studia stanovená podle čl. 4 odst. 13 Studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy
v Praze (dále jen „řád univerzity“) ve spojení s čl. 4 odst. 2 řádu fakulty uplynula dne 25. 9. 2006.
Maximální dobu studia nelze prodloužit a marné uplynutí této do by se posuzuje jako nesplnění
požadavků vyplývajících ze studijního programu.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze. Namítl,
že žalovaný chybně stanovil okamžik zahájení studia. Žalobce studoval od 25. 9. 1996 studijní
program Právo. Ve druhém ročníku studium přerušil. Protože byl původní program nahrazen
novým, musel začít od září 1998 studovat první ročník ve studijním programu Právo a právní
věda. Nový program se v podstatných znacích liší od programu, do něhož byl přijat, zejména
pokud jde o odlišný název, podmínky studia, časovou a obsahovou posloupnost předmětů
atd. Rovněž nemohl studovat v akademickém roce 2003/2004 a mohl pokračovat až následující
rok. Žalovaný nepřijal opatření ke zmírnění následků předchozího vadn ého rozhodnutí.
Stanovení celkové nejdelší doby přerušení studia v řádu univerzity překračuje podle jeho názoru
zmocnění stanovené zákonem o vysokých školách.
Městský soud v Praze žalobu zamítl. Podle jeho názoru je dobu studia nutné počítat
od 25. 9. 1996, kdy se žalobce poprvé zapsal ke studiu v magisterském studijním programu.
Studium zahájil v magisterském studijním programu jednooborovém, obor Právo, koncipovaném
jako blokové studium. Toto studium přerušil, neboť nesplnil ve stanoveném termínu studijní
povinnosti za I. blok. Z rozhodnutí o přerušení studia ze dne 16. 2. 1998 vyplynulo, že žalobce
bude po uplynutí doby přerušení studia zařazen do 1. ročníku řádného denního studia. Žalobce
nijak proti tomuto rozhodnutí nebrojil. Byly mu započteny již d říve uznané zkoušky. Kromě
tvrzení, že po přerušení studia nastoupil v akademickém roce 1998/1999 do prvního ročníku
studia, nenabídl žalobce žádný jiný důkaz, který by o změně studijního programu svědčil.
Ze správního spisu nevyplynulo, že žalobce studoval v jiném studijním programu nežli je ten,
v němž studium započal.
Maximální dobu studia je třeba podle městského soudu chápat jako maximální dobu,
která může uplynout mezi zahájením studia (zápisem na vysokou školu) a jeho ukončením.
Stanovení maximální doby studia v řádu univerzity a řádu fakulty nevybočuje z mezí stanovených
zákonem o vysokých školách. Zákon stanoví základní pravidla pro vysoké školy a vyjma
zákonného vymezení umožňuje v oblastech samostatné působnosti, aby vysoká škola vydala své
vnitřní předpisy a jimi upravila studijní povinnosti studenta. Řád univerzity zcela transparentně
stanovil maximální dobu studia, která je definována jako standardní doba studia studijního
programu prodloužená, v případě magisterského studijního programu nenavazujícího
na bakalářský studijní program, o pět let. Celková doba přerušení studia představuje rozdíl
maximální doby a doby po odečtení doby skutečného studia. Student od zápisu ke studiu
na příslušnou fakultu musí splnit studijní povinnosti studijního programu v časovém úseku deseti
let. Neukončí-li student řádně studium během maximální doby, nastupuje právní fikce, že student
nesplnil požadavky vyplývající ze studijního programu a to bez ohledu na případná přerušení.
Ustanovení §54 odst. 2 zákona o vysokých školách, podle něhož v době přerušení studia není
osoba studentem, nemá přímý vztah k „maximální době studia“ vymezené vnitřními předpisy
univerzity.
V akademickém roce 2003/2004 žalobce nestudoval i z důvodů ležících na jeho straně.
Sporná doba přerušení studia činila z maximální doby deseti let asi 10 měsíců. Žalobce měl
přerušeno studium přibližně na 3 roky a dva měsíce, po zbývající dobu studoval. Povinnosti
vysoké školy odstranit nebo alespoň zmírnit následky vadného rozhodnutí se lze dovolávat,
pakliže následně i student činí vše, aby dostál splnění svých studijních povinností. Tak tomu
v případě žalobce nebylo.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Nesouhlasil se započítáním akademického roku 2003/2004,
neboť nemohl studovat z důvodu pochybení na straně vysoké školy. I kd yž ze žádosti
o přerušení studia v této době plynuly důvody na straně stěžovatele, byla žádost podána
především jako obrana proti nezákonnému postupu fakulty. Fakulta trvala na zápisu podle
neplatného režimu opakování ročníku. Proto stěžovatel nemohl v lednu 2004 konat státní
zkoušku a plnit další povinnosti. Následně děkan vydal rozhodnutí o ukončení studia ke dni
25. 1. 2004 pro nevykonání státní zkoušky. Následně stěžovatel požádal o přerušení studia
do 30. 4. 2004, aby mohl konat státní zkoušku v letním zkouškovém období. O žádosti bylo
rozhodnuto až dne 7. 6. 2004 a studium mu bylo přerušeno do 31. 8. 2004. Průtahy na straně
školy nedůvodně a protiprávně prodlužovaly jeho dobu studia. Maximální dobu studia nelze
zkrátit započítáním doby, po kterou nemohl vykonávat práva studenta. Zbývající studijní
povinnosti bylo možné splnit za 10 měsíců studia. Povinnost vysoké školy odstranit nebo zmírnit
následky vadného rozhodnutí nesouvisí s tím, jak následně student studuje.
Studijní program, ve kterém studoval od 23. 7. 1998, byl jiným studijním programem,
něž ve kterém studium zahájil. Právnická fakulta dělí magister ské studijní programy na ty,
do kterých se studenti zapsali před 1. 9. 1997 (blokové studium) a do kterých se studenti zapsali
po 1. 9. 1997 (ročníkové studium). Stěžovatel se po přerušení studia zapsal do studia platného
pro studenty přijaté po 1. 9. 1997. Do blokového studia se zapsat nemohl, neboť již nebylo
zajišťováno. Proto je třeba na jeho studium hledět tak, že jej znovu zahájil. Studentům se běžně
v souladu se studijními předpisy uznávají studijní povinnosti splněné v jiném studijním programu
bez jakéhokoliv dopadu na maximální dobu studia. Nová maximální doba studia proto začala
plynout ode dne 23. 9. 1998 a v době vydání rozhodnutí o ukončení studia dosud neuplynula.
Způsob stanovení maximální doby studia, jak je určen v řádu univerzity, překračuje podle
stěžovatele zmocnění dané zákonem. Podle výkladového stanoviska Ministerstva školství,
mládeže a tělovýchovy nelze do maximální doby studia započítávat dobu, po kterou bylo
studentovi přerušeno studium. Podle zákona o vysokých školách má být stanovena konkrétní
nejdelší hodnota celkové doby přerušení studia. K překročení nejdelší celkové doby přerušení
studia může dojít právě pouze v době přerušení. V případě Karlovy univerzity v Praze však
je možné celkové nejdelší doby přerušení studia dosáhnout i během probíhajícího studia.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že soud nemůže přezkoumávat
pravomocná rozhodnutí vydaná v akademickém roce 2003/2004. Studium stěžovatele v daném
roce bylo navíc přerušeno i z důvodu, že stěžovatel nezaplatil studijní poplatek. Již v rozhodnutí
o přerušení studia ze dne 16. 12. 1998 rozhodl děkan o zařazení stěžovatele do 1. ročníku
v akademickém roce 1998/1999. Po přerušení studia stěžovateli byly uznávány zkoušky, které
vykonal během studia před přerušením. To rovněž potvrzuje, že stěžovatel nadále studoval
ve stejném studijním programu. Vnitřní předpisy žalovaného byly registrovány ministerstvem
a jsou v souladu se zákonem o vysokých školách. Důvody, pro které musel student studium
přerušit, nemají vliv na běh maximální doby studia. Vnitřními předpisy je stanovena i maximální
doba přerušení v souladu s §54 odst. 1 zákona o vysokých školách.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná.
V posuzované věci je spornou otázka, zda bylo stěžovateli v souladu s právními předpisy
ukončeno studium na vysoké škole z důvodu překročení maximální doby studia. Maximální
doba studia je upravena v čl. 4 odst. 13 řádu univerzity (čl. 4 odst. 2 řádu fakulty ). Její délka
je stanovena jako „standardní doba studia studijního programu navýšená o pět let v případě magisterského
studijního programu nenavazujícího na bakalářský studijní program“.
Stěžovatel zpochybnil, zda byla maximální doba studia upravena ve vnitřních předpisech
univerzity v souladu se zákonem. Do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy patří
v souladu s §6 též tvorba a uskutečňování studijních programů a organizace studia. Zákon
umožňuje vysokým školám vydávat vnitřní předpisy (§6 odst. 2 a §17 zákona o vysokých
školách), mezi nimi studijní a zkušební řád. Řád univerzity i fakulty stanovil v mezích zákona
standardní dobu studia magisterského programu, upravil i podmínky pro přerušení studia
a rovněž nejdelší celkovou dobu přerušení studia. Vedle těchto podmínek upravil i maximální
dobu studia.
Pokud stěžovatel v této souvislosti zpochybnil způsob, jakým je ve studijním řád u
univerzity stanovena celková doba přerušení studia, není tato námitka důvodná. Žalobou
napadené rozhodnutí stěžovateli nevytýká překročení celkové doby přerušení studia,
ale překročení maximální doby studia (byť spolu tyto dvě vel ičiny souvisí). Nemůže proto
na důvodnosti či nedůvodnosti kasační stížnosti ničeho změnit úvaha o proměnlivosti doby
přerušení studia. Maximální doba studia dle řádu univerzity i fakulty představuje objektivní lhůtu,
ve které student musí splnit své studijní povinnosti. Do této lhůty se počítá i doba přerušení
studia. V článku 5 odst. 9 řádu univerzity byla totiž, v souladu se zákonným zmocněním,
upravena celková doba přerušení studia tak, že je jí doba „ která spolu se skutečnou dobou studia
nepřesáhne maximální dobu studia“ (podle čl. 11 odst. 5 řádu fakulty nemůže celková doba přerušení
přesáhnout pět let). Skutečnou dobou studia je doba, která uplynula od zápisu na vysokou školu
bez započítání doby, po kterou bylo studium přerušeno. Doba přerušení studia je proto odvislá
od maximální doby studia. Činí nejvíce 5 let a je krácena o dobu, o kterou student překročil
standardní dobu studia.
Pokud stěžovatel poukazoval na §54 odst. 2 zákona o vys okých školách, kde se uvádí,
že v době přerušení studia není osoba student, nemá toto ustanovení na vyslovený závěr vliv.
Přerušení studia má vliv na počítání skutečné doby studia, do které se doba přerušení nepočítá.
Tvoří však součást maximální doby studia, a to právě vedle skutečné doby studia. Prioritní
je v těchto souvislostech maximální doba studia ve studijním programu, jako doba, ve které
je třeba studium dokončit. Je to ostatně logické, protože právě řádné dokončení studia je cílem,
ke kterému úsilí jak studenta, tak vysoké školy směřuje. Možnost studium přerušit je třeba chápat
jako „benefit“ oproti řádnému plnění studijních povinností v předpokládaných termínech.
Bylo na zvážení a odpovědnosti stěžovatele, zda své povinnosti splní ve standardní době
studia, tzn. v průběhu pěti let, nebo zda si plnění povinností rozloží do delšího časového období
(skutečná doba studia), případně využije i možnosti přerušení studia (a to bez ohledu na důvod
přerušení studia). Přitom je však omezen maximální dobou studia. Neukončí- li student studium
během maximální doby studia, posuzuje se tato skuteč nost podle čl. 4 odst. 13 řádu univerzity
jako nesplnění požadavků vyplývajících ze studijního programu.
Neobstojí rovněž odkaz stěžovatele na stanovisko ministerstva školství, mládeže
a tělovýchovy. Stanovisko ministerstva nevychází z úpravy maximální do by studia, jak je upravena
v řádu univerzity (řádu fakulty). Samo ministerstvo si bylo p ři vydání stanoviska vědomo,
že zákon o vysokých školách dává vysokým školám poměrně široký prostor pro vlastní úpravu
a samo to ve stanovisku uvádí. Rovněž ve stanovisku odkázalo na nutnost obrátit se s žádostí
o stanovisko k dané otázce na příslušnou vysokou školu.
Stěžovatel vznesl námitky k tomu, jak byla maximální doba studia interpretována v jeho
případě. Nesouhlasil se započtením akademického roku 2003/2004 do maximální doby studia.
Průběh studia stěžovatele zobrazuje následující tabulka [pozn. NSS: SZk - státní zkouška]:
akademický
rok
datum rozhodná skutečnost studium přerušeno
1996/1997
1. blok
25. 9. 1996 zápis do studia
1997/1998 10. 2. 1998 žádost o přerušení studia - ze zdravotních
důvodů se stěžovateli nepodaří splnit studijní
povinnosti za I. blok do 13. 2. 1998
16. 2. 1998 vyhověno žádosti o přerušení studia 10. 2. 1998-30. 9. 1998
1998/1999 23. 9. 1998 zápis do 1. ročníku
1999/2000 2. ročník
2000/2001
3. ročník
12. 6. 2001 žádost o přerušení studia - ze zdravotních
důvodů a důvodů souběžného studia se
stěžovateli nepodaří složit 1. SZk do 30. 6. 2001
25. 6. 2001 vyhověno žádosti o přerušení studia 12. 6. 2001-31. 8. 2001
31. 8. 2001 žádost o přerušení studia - pokračující zdravotní
problémy
25. 10. 2001 vyhověno žádosti o přerušení studia 1. 9. 2001-31. 8. 2002
2002/2003
3. ročník
21. 10. 2002 žádost o přerušení studia - ze zdravotních
důvodů se nemohl zapsat do studia a složit 1.
SZk, pro jejíž vykonání mu zbývá 15 dnů
8. 11. 2002 nevyhověno žádosti o přerušení studia
16. 12. 2002 žádost o přezkoumání rozhodnutí ze dne 8. 11.
2002
17. 12. 2002 žádost o udělení náhradního ter mínu zápisu do
studia - pro nemoc se nemohl dostavit k zápisu
do studia, zároveň požádal o stanovení termínu
pro zápis v období 2. 1.-6. 1. 2002, aby mohl
složit 1. SZk v lednu 2003
19. 12. 2002 vyhověno žádosti o přezkoumání rozhodnutí ze
dne 8. 11. 2002
1. 9. 2002-31. 12. 2002
15. 5. 2003 vyrozumění o vzniku povinnosti platby poplatku
spojeného se studiem - termín splatnosti
poplatku dne 29. 8. 2003
2003/2004 22. 10. 2003 přerušeno studium z důvodu neuhrazení
poplatku za studium
stěžovatel upozorněn na skutečnost, že mu
maximální doba studia uplyne dne 24. 9. 2006
22. 10. 2003-2.12.2003
30. 10. 2003 žádost o přerušení studia nebo povolení
individuálního studijního plánu, popř. o povolení
opakování ročníku – ze zdravotních důvodů není
schopen splnit do 31. 10. 2003 studijní povinnost
za 3. ročník
4. 11. 2003 povoleno opakování 3. ročníku
1. 12. 2003 žádost o ukončení přerušení studia z důvodu
uhrazení poplatku za studium
3. 12. 2003 vyhověno žádosti stěžovatele ze dne 1. 12. 2003
16. 12. 2003 žádost o přezkum rozhodnutí ze dne 3. 12. 2003
17. 12. 2003 vyhověno žádosti, přerušení studia ukončeno
dnem 2. 12. 2003
16. 1. 2004 stanoven náhradní termín zápisu do studia do 5.
2. 2004
25. 1. 2004 ukončeno studium pro nevykonání 2. SZk
v souladu s čl. 22 řádu fakulty
29. 1. 2004 žádost o přerušení studia - byl mu umožněn
toliko zápis do opakovaného 3. ročníku, což
odmítl, z důvodu nepovolení zápisu nemohl
složit 2. SZk a nejbližší termín je až v květnu
2004
2. 2. 2004 žádost ze dne 29. 1. 2004 označena za
bezpředmětnou s ohledem na ukončení studia
12.5.2004 prorektor vrací k žádosti o přezkoumání
rozhodnutí z 25.1.2004 k novému projednání
7. 6. 2004 přerušeno studium do 31. 8. 2004 30. 10. 2003-31. 8. 2004
2004/2005
3. ročník
31. 7. 2005 žádost o možnost složení zkoušek za 4. ročník
v září a říjnu 2005
1. 8. 2005 žádosti vyhověno
2005/2006 4. ročník
2006/2007 25. 9. 2006 ukončeno studium pro uplynutí maximální doby
studia
29. 10. 2006 žádost o opakování ročníku, příp. přerušení
studia - ze zdravotních důvodů nebyl schopen
splnit studijní povinnosti za 4. ročník
žádost o přezkum rozhodnutí ze dne 25. 9. 2006
Z výše uvedeného vyplývá, že k přerušení studia v podzimním semestru akademického
roku 2003/2004 nejprve došlo pro nezaplacení studijního poplatku, tedy z důvodu na straně
stěžovatele. Toto přerušení bylo i v souladu s výslovným přáním stěžovatele, který neměl splněny
studijní povinnosti za 3. ročník studia a nemohl být proto zapsán do 4. ročníku. Stěžovatel
rovněž dosud neměl složenu 2. státní zkoušku, kterou mohl poprvé složit již v akademickém roce
1999/2000. Stěžovateli bylo umožněno složit státní soubornou zkoušku, i „opakovat“ třetí ročník
bez nutnosti opakovat předměty, z nichž byl klasifikován horší známkou než „velmi dobře“
(viz čl. 23 řádu fakulty). Byl to stěžovatel, kdo v reakci na rozhodnutí o ukončení studia ze dne
25. 1. 2004 zmiňoval přetrvávající zdravotní problémy, které mu nadále znemožňují plnit studijní
povinnosti. Ve světle těchto konkrétních okolností proto nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele,
že nemohl v uvedeném studijním roce studovat výhradně v důsledku pochybení fakulty.
Ideální nepochybně je, pokud student řádně studuje a plní své studijní povinnosti
v řádných termínech. Byť by byly zdravotní důvody legitimním důvodem pro přerušení studia
a je třeba je respektovat, vždy musí být na přerušení studia nahlíženo jako na dobrodiní
poskytované vysokou školou v případech, kdy není možné řádně plnit studijní povinnosti. Není
na místě zdůrazňovat v případě stěžovatele porušení rovnosti přístupu ke vzdělání. Žádostem
stěžovatele o přerušení studia ze zdravotních důvodů vysoká škola opakovaně vyhověla.
Stěžovatel však právo na přerušení studia klade na roveň pr ávu studovat, resp. přístupu
ke vzdělání. Odhlíží od toho, že své studijní povinnosti průběžně neplnil, byť se tak částečně
mohlo dít s ohledem na obecně akceptovatelné důvody. Právo na přerušení studia není
neomezené. Za této situace je nepřiměřená argumentace, kdy na jedné straně st ěžovatel
absolutizuje své oprávnění studium přerušit a na druhé straně vytýká vysoké škole, že protiprávně
přispěla k prodlužování doby jeho studia.
Maximální doba studia představovala dvojnásobek standardní doby studia. Už samu
skutečnost, že studium lze vykonávat a studijní povinnosti plnit v době podstatně delší, než
je standardní doba studia, je třeba chápat jako zvýhodnění, které není v jiné sféře lidské činnosti
běžné, spíše naopak. Za situace, kdy stěžovateli vysoká škola opakovaně vyšla vstříc, ne obstojí,
pokud následně stěžovatel částečně přičítá odpovědnost za nesplnění svých studijních povinností
vysoké škole. Konkrétní okolnosti, pro které bylo studium k žádosti stěžovatele opakovaně
přerušeno, byly během jeho studia zohledněny. Stěžovatel navíc byl, jak správně městský soud
připomněl, upozorněn na problém blížícího se nejzazšího termínu pro ukončení studia. Za této
situace proto napadené rozhodnutí není nezákonné, pokud s odkazem na objektivní charakter
maximální doby studia neakceptuje konstrukci stěžovatele, že by byl schopen studium ve zbytku
doby včas dokončit.
Poslední část kasační stížnosti se týká počátku stěžovatelova studia. Ani tyto námitky
neshledal Nejvyšší správní soud důvodné. Kasační soud může zcela odkázat na osmou stranu
odůvodnění městského soudu, kde soud zdůraznil, že v průběhu studia nic nenasvědčovalo tomu,
že stěžovatel studuje v jiném studijním programu, než ve kterém studium započal. Neobstojí však
ani právní posouzení předložené stěžovatelem. Předně, kasační n ámitka je nepřípustně obecná
ve výčtu tvrzených odlišností studijních programů. Stěžovatel n epředložil (s výjimkou zmínky
o mezinárodním právu veřejném) žádné konkrétní rozdílnosti mezi blokovým a ročníkovým
studiem. V kasační stížnosti pak chybí konkrétní zdůvodně ní, proč se stěžovatel domnívá,
že blokové studium je jiným studijním programem než stud ium ročníkové. Bylo na něm,
aby případně alespoň tvrdil, jak se konkrétní rozdíly v množství absolvovaných studijních
povinností projevily, pokud jde o jeho opětovný zápis do prvního ročníku. Pokud by skutečně
byla změna blokového studia na studium ročníkové současně změnou studijního programu,
pak by nepochybně musel být tento „nový“ studijní program akreditován a nepochybně mohl
stěžovatel v řízení učinit v tomto směru konkrétní tvrzení s případným návrhem, aby si soud
opatřil důkazní prostředky, ke kterým stěžovatel nemá přístup. Nic z toho však stěžovatel
neučinil.
Obecně lze říci, že při posouzení důvodnosti námitky je třeba vycházet ze zákona
o vysokých školách, řádu univerzity a řádu fakulty. Odpověď však nedává, zda a jak bylo studium
vymezeno v publikaci vydané právnickou fakultou, o které ani stěžovatel netvrdí, že je právním
předpisem a navíc ani tam se netvrdí (alespoň z kasační námitky to neplyne), že došlo ke změně
studijního programu. Řád univerzity stanoví, že akreditovaný studijní program může být
bakalářský, magisterský a doktorský (čl. 2 odst. 2), a že studijní program je konkretizován
studijními plány (čl. 2 odst. 7). Studijní plány studijního programu , popř. studijního oboru,
stanoví zejména časovou a obsahovou návaznost studijních předmětů, objem a formu výuky
(čl. 4 odst. 3), studium studijního programu je členěno do jednotlivých úseků studia tak, aby bylo
možné provádět průběžnou kontrolu studia a zápis do dalšího úseku studia (čl. 4 odst. 5). Řád
fakulty pak dále stanoví, že studijní plán obsahuje studijní předměty podle semestrů a ročníků,
základní formy výuky a počet hodin v týdnu nebo semestru (čl. 4 odst. 1) a že úsekem studia
je ročník (čl. 6 odst. 4). Z uvedeného přehledu se jeví, že změna z blokového na ročníkové
studium je změnou studijního plánu (změnou organizace studia), nikoli změnou akreditovaného
studijního programu.
Argumentem ve prospěch stěžovatele nemůže být ani čl. 11 odst. 7 řád u fakulty, který
„pouze“ stanoví, že se student zapíše po přerušení do ročníku, v němž studium přerušil. Jestliže
na právnické fakultě došlo ke změně z blokového na ročníkové studium, je jen logické,
že se stěžovatel musel následně zapsat k pokračování ve studiu podle ročníku či semestru,
ve kterém studium přerušil. To ale automaticky neznamená, že se zapsal též do jiného studijního
programu.
Nelze přijmout ani argument, že stěžovatel konkludentním jednáním znovu zahájil
studium v roce 1998, pokud znovu nastoupil do prvního ročníku. Je třeba odlišit zápis
na univerzitu resp. fakultu (čl. 4 odst. 1 řádu univerzity, čl. 6 odst. 1 řádu fakulty ) a zápis
do příslušného úseku studia (čl. 4 odst. 4 řádu univerzity, resp. čl. 6 odst. 4 řádu fakulty). Zatímco
v případě zápisu na univerzitu, resp. na fakultu se uchazeč stává studentem a skládá imatrikulační
slib, do dalších ročníků je student (nikoliv uchazeč) zapsán, pokud splní všechny studijní
povinnosti pro předchozí ročník (čl. 6 odst. 4 řádu fakulty, výjim ku představují státní zkoušky
a klauzurní práce, které mají stanovený termín splnění nezávisle na postupu do dalšího ročníku
v čl. 22 řádu fakulty). Pojmově tedy není vyloučeno, aby student, který tyto studijní povinnosti
nesplnil byl (znovu) zapsán do ročníku, který již předtím studoval. Proto může nastat i situace,
že je student znovu zapsán do prvního ročníku. To však neznamená, že znovu začín á studovat
a že mu znovu počíná běžet objektivní maximální lhůta pro studium. Stěžovatel proto nezahájil
znovu studium, ale byl znovu zapsán do ročníku, kterým byl v návaznosti na konkrétní okolnosti
první ročník. Studentem byl již před přerušením studia a ani on netvrdil, že by znovu plnil
podmínky pro přijetí ke studiu (zejm. znovu úspěšně vykonal přijímací zkoušky). Nejvyšší správní
soud proto neshledal žádného důvodu, proč by měl být stěžovatel z hlediska maximální lhůty
pro studium zvýhodněn oproti těm, kteří své povinnosti plnili v řádných termínech.
Pokud stěžovatel zmiňoval přestupy studentů mezi fakultami, ani ta to výchozí úvaha není
správná. Ani v souvislosti s přestupem z jiné fakulty (což však nebyl případ stěžovatele) řád
fakulty nehovoří o studijním programu, ale o stejném nebo příbuzném oboru studia (čl. 9).
Neobstojí proto rovněž zcela obecné tvrzení, že se uznávají i studijní povinnosti splněné v jiném
studijním programu na jiné vysoké škole.
S odkazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.). Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.). Žalo vanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu podle obsahu soudního spisu
nevznikly náklady řízení nad rámec běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. března 2011
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu