ECLI:CZ:NSS:2011:8.AS.39.2011:71
sp. zn. 8 As 39/2011 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: A. S., zastoupeného
JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, za
účasti osoby zúčastněné na řízení: Mgr. H. V., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2011,
čj. KUJCK 1451/2011/OLVV, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 23. 3. 2011, čj. 10 A 14/2011 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 27. 1. 2011, čj. KUJCK 1451/2011/OLVV, žalovaný zamítl
odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Hluboká nad Vltavou ze dne 15. 12. 2010,
čj. 5191/010/OPVV/Bá-ZrTP 22/010, kterým městský úřad rozhodl k návrhu osoby zúčastněné
na řízení podle §12 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel
a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“), o zrušení údaje o místu trvalého pobytu žalobce
na adrese B. 981, H.
II.
2. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který ji rozsudkem ze dne 23. 3. 2011, čj. 10 A 14/2011 - 33, zamítl.
3. Údaj o místu trvalého pobytu je podle krajského soudu především evidenčním údajem.
Sám o sobě nezakládá žádná soukromá práva a slouží zejména pro identifikaci účastníka
v řízeních. Smyslem ustanovení §12 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o evidenci obyvatel
je poskytnout subjektu, který má právo k určité nemovitosti, ochranu před přihlášením trvalého
pobytu osobou, která k nemovitosti žádné právo nemá. Tím je chráněno vlastnické či jiné užívací
právo této osoby proti nadměrnému zatěžování např. zasíláním obsílek, při výkonu exekuce
či při výkonu volebního práva. Správnímu úřadu podle krajského soudu nepřísluší hodnotit,
zda je nemovitost užívána po právu, neboť nemůže nahrazovat rozhodnutí soudu a upravovat
vzájemná práva a povinnosti mezi jednotlivými účastníky. Správní úřad pouze zkoumá, zda návrh
podala oprávněná osoba, zda zaniklo užívací právo přihlášené osoby a zda je nemovitost touto
osobou užívána. Pokud jsou takové skutečnosti zjištěny, úřad musí podanému návrhu vyhovět.
4. Krajský soud neshledal důvodnou žalobní námitku, podle níž žalobci nezaniklo právo
užívat předmětný byt, protože zde má se souhlasem osoby zúčastněné na řízení,
která je vlastníkem této nemovitosti, uloženy knihy, oblečení a setkává se zde se svými dětmi.
Soud odkázal na §10 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel, podle nějž je otázka trvalého pobytu
evidenčního charakteru a nevyplývají z ní žádná další práva k této nemovitosti. Žalobce měl
právo užívat byt na základě souhlasu své matky, jako původní majitelky předmětné nemovitosti.
Změnou v osobě vlastníka na jeho sestru, osobu zúčastněnou řízení, však jeho odvozené užívací
právo zaniklo, přestože osoba zúčastněná na řízení zřídila ve prospěch jejich rodičů věcné
břemeno užívání bytu. Z listinných podkladů krajskému soudu vyplynulo, že žalobce uzavřel
nájemní smlouvu na byt v H., M. č. p. 1, a to na dobu od 27. 4. 2004 (dále jen „Nájemní
smlouva“). Tímto dnem jeho odvozené užívací právo zaniklo, přičemž měl možnost přihlásit se k
trvalému pobytu na adrese pronajatého bytu. Zánik užívacího práva byl podle krajského soudu
prokázán výpisem z katastru nemovitostí i Nájemní smlouvou.
5. Z provedených výpovědí krajský soud zjistil, že žalobce nežije ve společné domácnosti
se svou matkou a předmětnou nemovitost neužívá. Tím je splněna i druhá podmínka stanovená
v §12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel. Slovní spojení „neužívá-li občan tento objekt“
krajský soud vyložil ve smyslu faktické realizace práva na bydlení. Pouhé uskladnění movitých
věcí podle něj tento pojem nenaplňuje. Zákon přitom zohledňuje skutečný stav bez ohledu
na důvody, pro které občan právo na bydlení nevyužívá.
6. Dále krajský soud neshledal důvodnou námitku, že nebylo v napadeném rozhodnutí
uvedeno, proč je k zápisu údaje o trvalém pobytu nutný právní důvod bydlení, a jak žalovaný
dospěl k závěru o zániku užívacího práva žalobce. Podle krajského soudu je napadené rozhodnutí
„považováno za správné v případě, že byl učiněn závěr, že právní důvod bydlení žalobci zanikl v době, kdy jeho
matka převedla na základě darovací smlouvy nemovitost, ve které se její byt nachází.“ Právo odpovídající
věcnému břemeni patří pouze určité osobě. Krajský soud proto uzavřel, že osoba zúčastněná
na řízení nemusela prokázat, že její matka nebyla oprávněna poskytnout žalobci užívací titul.
To, že má žalobce má v bytě uskladněny některé osobní věci, krajský soud neshledal podstatným.
7. Napadené rozhodnutí je podle krajského soudu přezkoumatelné. Je z něj zřejmé, jakými
úvahami se správní orgán řídil a jaké důvody jej vedly k vydání takového rozhodnutí. Žalovaný
se také vypořádal se všemi odvolacími námitkami. Nebyl důvod řešit oprávnění žalobce užívat
nemovitost, protože v řízení bylo zjištěno, že žádnou její část neužívá.
8. Krajský soud uzavřel, že správní orgány rozhodly na základě dostatečně zjištěného
skutkového stavu a byly provedeny řádné důkazy k objasnění, zda žalobce skutečně užívá byt
a zda zaniklo jeho užívací právo k této nemovitosti.
III.
9. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů,
které podřadil §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
10. Stěžovatel namítl, že soud i správní orgány nesprávně posoudily splnění zákonných,
kumulativně stanovených podmínek pro zrušení údaje o trvalém pobytu. Tyto orgány odůvodnily
a určily různě zánik užívacího práva i okamžik takového zániku. Rozpornost závěrů stěžovatel
vytkl i posouzení toho, zda užívá předmětný byt. Podle jeho názoru se soud i správní orgány
dostatečně nevypořádaly s hodnocením této zákonné podmínky.
11. Podle stěžovatele nelze odhlédnout od konkrétních skutkových okolností. Navrhovatelka
v bytě nebydlí. Matka, která tuto nemovitost obývá, s umístěním trvalého pobytu stěžovatele
souhlasí a zrušení daného údaje pociťuje i jako újmu vůči své osobě. „Obecné ochranné důvody“,
které soud uvedl v souvislosti s §12 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona o evidenci obyvatel,
nejsou podle stěžovatele případné. Jako dostačující k ochraně oprávněných zájmů navrhovatelky
i její matky stěžovatel označil §10 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel.
12. Krajský soud a správní orgány opakovaně odkazovaly na §10 odst. 2 zákona o evidenci
obyvatel. Stěžovatel však popřel, že by své užívací právo dovozoval z existence údaje o místu
trvalého pobytu. Jeho právo vyplývá z mnohaletého konkludentního souhlasu matky i sestry
k uložení osobních věcí. Stěžovatel zdůraznil, že zákon na žádném místě neupravuje nutný rozsah
ani způsob „užívání bytu“. Nestanoví ani, zda se tímto pojmem rozumí „bydlení“ či „zdržování
se“. V této souvislosti se stěžovatel neztotožnil se závěrem soudu, že v předmětném bytě pouze
uskladňuje své věci. Tento argument navíc zhodnotil jako nepřezkoumatelný s tím, že sám o sobě
nevylučuje „užívání bytu“.
13. Stěžovatel označil za užívání bytu „jakýkoliv dovolený způsob nakládání a za jakýmkoliv
dovoleným účelem…, při němž je oprávněný (stěžovatel) zejména oprávněn kdykoliv vstupovat do určené části
objektu (bytu) a dle vlastního uvážení vykonávat jemu dovolené činnosti v daném místě a čase…“.
V předchozích řízeních podle něj nebylo zpochybněno, že měl bez souhlasu jiné osoby přístup
do bytu a právo odnést nebo nahradit kteroukoliv uloženou věc. Závěr o jakémkoliv způsobu
„užívání bytu“ stěžovatel podpořil i odkazem na evidenční charakter údaje o místu trvalého
pobytu. Poukázal také na skutečnost, že v případě řízení o zápisu daného údaje žadatel nemusí
prokazovat, že na uvedené adrese bydlí nebo se zde zdržuje. Stěžovatel se proto domníval,
že rozhodnutí správních orgánů a soudu je založeno na rozdílném, příp. diskriminačním chápání
obsahu podmínek pro vznik, trvání a zánik údaje o místu trvalého pobytu.
14. Závěrem stěžovatel dodal, že jeho jediným zájmem je oprávněné zachování údaje o místu
trvalého pobytu na adrese bydliště matky. Porušení práva na spravedlivý proces viděl především
v kvalitě odůvodnění příslušných rozhodnutí.
IV.
15. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V.
16. Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
VI.1
17. Nejvyšší správní soud především konstatuje, že správní rozhodnutí o zrušení údaje
o místu trvalého pobytu stěžovatele je pravomocné. Se zřetelem k předpokládané správnosti
správního aktu, kdy je třeba na každý správní akt nahlížet jako na zákonný a správný, dokud
jej příslušný orgán neprohlásí za nezákonný a nezruší jej (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 6. 8. 2009, čj. 9 As 96/2008 - 44, všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), zdejší soud považoval za místo trvalého pobytu stěžovatele sídlo ohlašovny
(§10 odst. 4 zákona o evidenci obyvatel). Tento údaj vyplynul i z výpisu z Centrální evidence
obyvatel. Soud jej proto při identifikaci stěžovatele v záhlaví rozsudku označil za adresu trvalého
pobytu stěžovatele.
VI.2
18. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
19. Kasační stížnost není důvodná.
20. Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu, že v posuzované věci byly splněny
zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí o zrušení údaje o místu trvalého pobytu stěžovatele.
V řízení před správními orgány byl totiž prokázán zánik jeho užívacího práva k předmětnému
bytu i skutečnost, že stěžovatel tento byt neužívá.
21. Stěžovatel důvodně namítl, že správní orgány a soud neodůvodnily zánik užívacího práva
zcela shodně. Závěr krajského soudu je přitom třeba do určité míry korigovat. Svědčí-li totiž
někomu užívací právo k určité nemovitosti, pak toto právo nezaniká jen na základě skutečnosti,
že dané osobě následně vznikne užívací právo k jiné nemovitosti. Ve smyslu §10 odst. 1 zákona
o evidenci obyvatel mají občané právo volby místa trvalého pobytu (uvedené právo implicitně
vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 4/02,
http://nalus.usoud.cz). Krajský soud proto pochybil, pokud závěr o zániku užívacího práva
stěžovatele odůvodnil mj. odkazem na uzavření Nájemní smlouvy. Uvedené pochybení krajského
soudu však nemohlo ovlivnit zákonnost jeho rozhodnutí. Krajský soud totiž vyšel v závěru
o zániku užívacího práva také z úvahy o změně vlastníka předmětného bytu (viz následující bod
tohoto rozsudku).
22. Krajský soud a správní orgány správně uzavřely, že zánik užívacího práva je třeba
v daném případě dovodit z toho, že matka stěžovatele darovala v roce 2003 předmětný byt osobě
zúčastněné na řízení a v současné době zde bydlí jen na základě věcného břemene užívaní.
Osoba, v jejíž prospěch bylo věcné břemeno zřízeno, je oprávněna umožnit bydlení i svému
manželovi, dětem, příp. i jiným osobám blízkým, kterým pak tímto vzniká odvozený právní
důvod užívání bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004,
sp. zn. 22 Cdo 555/2004, www.nsoud.cz, a tam citovanou judikaturu). V nyní posuzované věci
se však o takový případ nejednalo. V průběhu svědeckého výslechu ze dne 26. 11. 2010 totiž
matka stěžovatele mimo jiné uvedla, že mu umožnila pouze úschovu některých osobních věcí,
že se zde stěžovatel dlouhodobě nezdržuje, a že i s ohledem na velikost bytu je vyloučeno,
aby zde pobývala další osoba. Z tohoto vyjádření nelze než dovodit, že osoba oprávněná
z věcného břemene stěžovateli bydlení v daném bytě neumožnila, a proto mu v současné době
nesvědčí ani odvozené užívací právo k tomuto bytu. Zánik užívacího práva byl prokázán výpisem
z katastru nemovitostí ve spojení se svědeckým výslechem osoby oprávněné z věcného břemene.
Nejvyšší správní soud pak uzavřel, že dílčí nesprávnost v posouzení právní otázky vzniku
odvozeného užívacího titulu k bytu nezpůsobila nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí
ani rozsudku krajského soudu.
23. Druhou podmínkou pro vydání rozhodnutí o zrušení údaje o místu trvalého pobytu
je podle zákona o evidenci obyvatel skutečnost, že občan předmětný byt neužívá. Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2008, čj. 3 As 38/2008 - 82, vyslovil, že pojem
„neužívá-li“ je třeba vyložit ve smyslu faktické realizace práva na bydlení. Pokud tedy občan
v bytě bez vážných důvodů dlouhodobě nebydlí, pak tento byt neužívá. V posuzované věci
je třeba přisvědčit krajskému soudu, že pouhé uskladnění věcí nelze považovat za užívání bytu
ve smyslu §12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel. Stěžovatel se mýlil, pokud vyložil
tuto podmínku zcela volně jako jakékoliv nakládání s bytem za jakýmkoliv účelem. Nejvyšší
správní soud přitakal krajskému soudu, že ve věci byla naplněna i druhá zákonná podmínka
pro zrušení předmětného údaje, neboť ve správním řízení bylo prokázáno, že stěžovatel daný byt
skutečně neužívá. Pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že odpovídající argumentaci
krajského soudu shledal zcela logickou a v tomto ohledu i přezkoumatelnou. Rovněž
také posoudil jako dostatečné i hodnocení této zákonné podmínky ze strany správních orgánů.
Pokud stěžovatel namítl, že „neužívání“ bytu bylo v průběhu předchozích řízeních odůvodněno
odlišně, neboť podle krajského soudu stěžovatel „v předmětném bytě má uloženy pouze knihy a šatstvo“
a „stěžovatel se v předmětném bytě nezdržuje, nebydlí v něm“ a žalovaný vyslovil, že „je pouze na vůli
vlastníka objektu, že mu tuto úschovu umožňuje“, Nejvyšší správní soud v uvedených argumentech
podstatný rozpor neshledal.
24. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani stížní námitce, že mělo být přihlédnuto
ke konkrétním okolnostem případu. Pokud oprávněný navrhovatel v řízení prokáže, že daná
osoba objekt neužívá, a že její užívací právo k tomuto objektu zaniklo, správní orgán musí návrhu
vyhovět (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2009, čj. 6 As 15/2009 - 110,
www.nssoud.cz). Tak tomu bylo i v posuzované věci. Stěžovatelem uváděné okolnosti
jako např. souhlas matky s vyznačením trvalého pobytu jsou proto nepodstatné. Zdejší soud
se pak nezabýval tvrzeným diskriminačním přístupem k podmínkám pro zápis údaje o místu
trvalého pobytu a pro zrušení takového údaje. Tato tvrzení stěžovatele nevyhověla požadavkům
na formulaci stížních námitek ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. , námitka navíc nemá předobraz
v rámci žalobních bodů a konečně by její vyřešení stejně nemohlo ovlivnit závěr o splnění obou
podmínek pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu.
25. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným
ani nezákonným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
26. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení
o této kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž
by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu podle obsahu spisu
žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Osoba zúčastněná na řízení nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. srpna 2011
JUDr. Jan Passer
předseda senátu