ECLI:CZ:NSS:2011:8.AS.41.2011:83
sp. zn. 8 As 41/2011 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci v právní věci žalobce: D. T.,
zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 12. 2009,
čj. CPR-13998-1/ČJ-2009-9CPR-V234, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010, čj. 10 Ca 428/2009 – 53,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010, čj. 10 Ca 428/2009 – 53,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem,
inspektorát cizinecké policie Chomutov (dále též „inspektorát cizinecké policie“) rozhodnutím
ze dne 2. 9. 2009, čj. CPUL-1985-44/ČJ-2009-044061-HONS, uložila žalobci správní vyhoštění
podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“) a dobu, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území České republiky, stanovil a
na jeden rok. Současně neshledala důvody, které by žalobci znemožňovaly vycestování
dle §179 téhož zákona.
[2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 4. 12. 2009, čj. CPR-13898-1/ČJ-2009-9CPR-V234, zamítla
odvolání žalobce proti výše uvedenému správnímu rozhodnutí.
II.
[3] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou, v níž uvedl, že správní řízení bylo zahájeno
po zákonné lhůtě pro zahájení správního řízení z moci úřední, kterou lze analogicky odvodit
z §80 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Sdělení o výsledku
kontroly ze dne 11. 9. 2008 je důkazem, který byl získán v rozporu s právními předpisy,
proto jej nelze s ohledem na §51 správního řádu použít. Úřad práce v Mostě (dále jen „úřad
práce“) neumožnil zástupci žalobce nahlédnout do spisového materiálu, proto nemohl ověřit,
zda tento správní orgán postupoval v souladu se zákonem č. 552/1991 Sb., o státní kontrol e.
Žalobou napadené rozhodnutí žalované je podle žalobce nepřezkoumatelné, neboť z něj není
zřejmé, jakého jednání se měl žalobce podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu
cizinců dopustit, tedy zda se dopustil výkonu nelegální práce nebo zda provozoval činnost
bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu.
[4] Správní orgán měl podle žalobce provést výslechy osob z agentury práce nebo společnosti,
ve které mělo docházet k předmětnému jednání. Během kontroly nebyla řádně zjištěna totožnost
žalobce, neboť mu nebyly sejmuty otisky prstů. Úřad práce s žalobcem nikdy nevedl řízení
o přestupku dle §139 odst. 4 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti a ani jej za něj neuznal
pravomocně vinným. Naopak, konstatoval, že by rozhodnutí o přestupku bylo neefektivní. Ste jně
tak je podle žalobce neefektivní i řízení o správním vyhoštění, které již trvá více než rok od doby,
kdy došlo k jednání, pro které bylo žalobci uloženo správní vyhoštění. Takový postup
je v rozporu s principem právní jistoty i principy správního řízení.
[5] Městský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 11. 10. 2010,
čj. 10 Ca 428/2009 - 53.
[6] Jako nedůvodnou posoudil námitku, že řízení bylo zahájeno po uplynutí lhůty pro zahájení
řízení z moci úřední. Třicetidenní lhůta ve smyslu §80 odst. 2 správ ního řádu sice nebyla
v daném řízení dodržena, nicméně je tato lhůta pouze lhůtou pořádkovou. Jelikož se nejedená
ani o lhůtu promlčení ani prekluzívní, nelze podle městského soudu pouze z jejího nedodržení
dovozovat nezákonnost rozhodnutí. To, že žalobce nebyl sankcionován za přestupek
podle zákona o zaměstnanosti, neznamená, že řízení o správním vyhoštění je nezákonné.
Aplikace §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců není podmíněna existencí
pravomocného výroku o vině v rámci rozhodnutí správního úřadu se zcela odlišnou kompetencí
v přestupkovém řízení. Orgány policie jsou oprávněny samy si učinit závěr o tom, zda byly
v konkrétním případě naplněny podmínky pro zahájení řízení o správním vyhoštění. Sdělení
o výsledku kontroly, které bylo podkladem pro rozhodování inspektorátu cizinecké policie,
samo o sobě nepředstavuje zákonnou překážku rozhodnutí o vyhoštění jen proto, že úřad práce
nezahájil přestupkové řízení.
[7] Tím, že úřad práce neumožnil zástupci žalobce nahlédnout do spisu vedeného ve věci
kontroly se společností EUROMONTEC CZ, s. r. o., nedošlo podle městského soudu
k porušení procesních práv žalobce. Tato skutečnost nemohla mít vliv na výrok o správním
vyhoštění. Při ústním jednání konaném dne 29. 4. 2009 byl žalobce seznámen jak s obsahem
vyjádření úřadu práce ze dne 25. 2. 2009, tak i se všemi jím postoupenými podklady,
které se ho týkaly (smlouva o dílo, faktura apod.). Městský soud odmítl i žalobcovy námitky stran
zjišťování jeho totožnosti. Žalobcovo obecné tvrzení, že se za něj m ohla vydávat jiná osoba,
nepostačí k vyvrácení závěru, že skutečně vykonával práci ve výrobních halách v K.
[8] V rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 11 Ca 235/2009 městský soud vyslovil
nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, jelikož ze správního rozhodnutí nebylo patrné,
zda protiprávnost jednání měla spočívat v tom, že se účastník řízení dopustil výkonu nelegální
práce podle §5 písm. e) zákona o zaměstnanosti nebo v tom, že provozoval činnost
bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu. V nyní projednávané věci městský soud tento
důvod pro zrušení správního rozhodnutí neshledal. Žalovaná totiž správně uzavřela, že postačuje,
aby byla naplněna i jedna ze čtyř podmínek uvedených v §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona
o pobytu cizinců. Správní orgán prvého stupně dostatečně prokázal, že žalobce v srpnu 2008,
v místě, kde vykonávala činnost společnost EUROMONTEC CZ s. r. o., provozoval dani
podléhající výdělečnou činnost, aniž k tomu měl oprávnění podle zvláštního právního předpisu,
neboť v době kontroly neměl živnostenské oprávnění a nebyl zapsán v obchodním rejstříku.
Formálně vystupoval jako dodavatel shora uvedené společnosti a za plnění k datu 31. 8. 2008
fakturoval částku 6400 Kč, proto tedy formálně provozoval dani podléhající výdělečnou činnost
bez příslušného oprávnění. Přitom však, aniž by mu bylo uděleno povolení k zaměstnávání,
fakticky byl v postavení zaměstnance, neboť byl na území zaměstnán bez povolení, ačkoliv
je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Je tedy zřejmé, že důvodem pro vyho štění byl
jak první, tak i druhý z uvedených důvodů, neboť žalobce nedostál tomu, aby mohl být
považován za legálního zaměstnance a ani tomu, aby mohl být pokládán za osobu samostatně
výdělečně činnou.
III.
[9] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž požádal,
aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Uvedl, že kasační stížnost podává z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. M á nadále za to, že správní řízení o jeho vyhoštění bylo
zahájeno v rozporu s právními předpisy a po zákonem stanovené třicetidenní lhůtě. Domnívá se,
že napadená rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost. Správní
vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců lze uložit za celkem čt yři
skutkové podstaty jednání, které jsou svojí povahou odlišné, přičemž je logické, že se stěžovatel
nemohl kumulativně dopustit všech těchto jednání. Stěžovatel s odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu v totožné věci ze dne 9. 12. 2010, čj. 1 As 70/2010 - 99, konstatoval,
že již výrok rozhodnutí, v němž není dostatečně srozumitelně a určitě uvedeno, kterého
konkrétního jednání se měl účastník řízení dopustit, je nepřezkoumatelný. Z rozhodnutí
správního orgánu nelze dovodit, zda se stěžovatel dopustil výkonu nelegální práce ve smyslu
§5 písm. e) bodu 2 zákona o zaměstnanosti, nebo provozoval činnost bez oprávnění podle
zvláštního předpisu. Tím je minimalizována možnost účinné obrany proti právnímu hodnocení
jeho postavení. K tvrzenému porušení §5 písm. e) bodu 2 zákona o zaměstnanosti stěžovatel
konstatoval, že správní orgán nehodnotil právní relevanci dohody o dočasném přidělení.
Tato dohoda je vůči stěžovateli nejenom nezávazná, ale i absolutně neplatná, jelikož je v rozporu
s §2 odst. 5 zákoníku práce. Naopak bylo prokázáno, že žalobce uzavřel, pokud vůbec byla
nějaká smlouva uzavřena, smlouvu o dílo, na kterou se však výše uvedené ustanovení nevztahuje.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítl, že ve správním řízení došlo k porušení
jeho základního procesního práva nahlížet do spisu, jakož i aktivně se účastnit dokazování
ve smyslu §52 správního řádu. I přes opakované výzvy a námitky se nemohl seznámit s výsledky
kontroly, jakož i se způsobem jejího provádění. Odmítl argumentaci žalované, že je prokázané,
že se popsaného jednání dopustil a že mu nelze klást za vinu, že jiný správní orgán neumožnil
zástupci stěžovatele nahlédnout do jím vedeného spisu. Podklady úřadu práce související
s výsledkem kontroly nebyly součástí spisu, proto ani inspektorát cizinecké policie nemohl znát
a neznal postup, který tomuto výsledku předcházel.
IV.
[11] Žalovaná nevyužila svého práva se vyjádřit ke kasační stížnosti.
V.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu z hlediska
uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s.
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Stěžovatel žalované především vytkl, že z jeho rozhodnutí není jednoznačně seznatelné,
z jakého důvodu mu správní orgán uložil správní vyhoštění, a sice zda se dopu stil nelegální
závislé práce, nebo nelegální nezávislé výdělečné činnosti. Nejvyšší správní soud shledal
tuto námitku důvodnou.
[15] Podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území, až na 5 let, je -li cizinec na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání,
ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající
výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu (zákon zde v poznámce
pod čarou odkazuje např. na zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění
pozdějších předpisů) anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstn ání
cizinci zprostředkoval.
[16] Výkladem tohoto ustanovení se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne
27. 1. 2011, čj. 7 As 98/2010 - 67, všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz, a to v skutkově obdobné věci (rovněž v souvislosti se společnou kontrolou
správních orgánů zaměřenou na výkon nelegální práce ve výrobních halách v K.). Nejvyšší
správní soud v daném rozhodnutí vyslovil, že z rozhodnutí o správním vyhoštění cizince podle §
119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců musí být jednoznačně seznatelné, zda byl
cizinec a) zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu
zaměstnání, nebo b) provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění
podle zvláštního právního předpisu, nebo c) bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal,
nebo d) takové zaměstnání cizinci zprostředkoval, případně že svým jednáním naplnil několik
z těchto skutkových podstat zároveň.
[17] Aby mohl správní orgán uložit cizinci správní vyhoštění, je třeba, aby řádně zjistil skutkový
stav věci, tedy aby bylo zřejmé, že se cizinec dopustil jednání, kterým naplnil některou (jednu
či více) ze skutkových podstat vymezených v §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu
cizinců. Dále je třeba, aby zjištění správního orgánu a právní kvalifikace jednání účastníka řízení
byla srozumitelně a jednoznačně vtělena do správního rozhodnutí, a to tak, aby z něj bylo možno
učinit jednoznačný závěr, kterou ze skutkových podstat uvedených v předmětném ustanovení
zákona o pobytu cizinců naplnilo jednání stěžovatele.
[18] Správní orgán tedy musel vyhodnotit charakter vykonávaných prací a na základě
toho vyslovit, zda stěžovatel pracoval bez povolení k zaměstnání, nebo na území provozoval dani
podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu, případně,
zda jeho jednání naplnilo obě skutkové podstaty. Právní kvalifikaci jednání nemůže správní orgán
nahradit prostým popisem skutku. Popis skutku je předpokladem k tomu, aby konkrétní jednání
stěžovatele bylo podřazeno pod některou ze skutkových podstat stanovených v §119 odst. 1
písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců a aby tak bylo prověřeno, zda a případně jaké z nich
stěžovatel svým jednáním naplnil. Jak připomněl Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném
rozhodnutí, skutečnost, zda se cizinec dopustil ilegální závislé práce nebo ilegální nezávislé
výdělečné činnosti, a za jakých okolností se tak stalo, může mít vliv na to, na jak dlouhou dobu
nebude cizinci umožněn vstup na území České republiky.
[19] Nejvyšší správní soud konstatuje, že shora vymezené požadavky nesplňuje ani rozhodnutí
inspektorátu cizinecké policie ani rozhodnutí žalované. Inspektorát cizinecké policie ulo žil
stěžovateli správní vyhoštění, neboť podle něj bylo spolehlivě zjištěno, že stěžovatel v období
od srpna do září 2008 pracoval v K . bez uzavřeného platného pracovněprávního vztahu nebo
jiné smlouvy a bez povolení k zaměstnání a bez platného oprávnění k provozování dani
podléhající výdělečné činnosti dle zvláštního právního předpisu. Tím se dopustil výkonu nelegální
práce ve smyslu §5 písm. e) bodu 2 zákona o zaměstnanosti. Z tohoto konstatování nelze podle
Nejvyššího správního soudu jednoznačně určit právní kvalifikaci skutku a jednoznačné podřazení
pod jednu či více ze skutkových podstat vymezených v §119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona o
pobytu cizinců.
[20] Uvedenou nejednoznačnost neodstranila ve svém rozhodnutí ani žalovaná.
Na str. 4 rozhodnutí uvádí, že stěžovatel byl na území České republiky zaměstnán bez povolení
k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Na str. 6 rozhodnutí
žalovaná konstatovala, že stěžovatel v uvedeném objektu v měsíci srpnu 2008 provozoval dani
podléhající výdělečnou činnost, aniž by k tomu měl oprávnění podle zvláštního právního
předpisu, neboť v době kontroly nebyl zapsán v obchodním rejstříku. Zároveň bylo zjištěno,
že stěžovatel vykonával pracovní činnost, aniž by mu bylo uděleno povolení úřadem práce.
Žalovaná ve svém rozhodnutí uzavřela, že nalézací správní orgán dostatečně prokázal,
že stěžovatel v měsíci srpnu 2008 na území České republiky provozoval dani podléhající
výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu a zároveň bylo zjištěno,
že pracovní činnost vykonával, aniž by mu bylo uděleno povolení k zaměstnání.
[21] Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2010, čj. 1 As 70/2010 - 99,
týkajícím se jiného, skutkově obdobného, případu, toto nejednoznačné „přecházení“ mezi dvěma
skutkovými podstatami má svůj původ již ve zmiňovaném sdělení úřadu práce. Úřad práce
totiž na jednu stranu popisuje vztah mezi společností Euromontec CZ s. r. o. a společností
Maurice Ward & Co., s. r. o. jako vztah mezi agenturou prác e a uživatelem, na druhou stranu
hovoří o tom, že některé z kontrolovaných osob (mezi nimi i stěžovatel) neměly platné
živnostenské oprávnění. V případě, že určitá osoba vykonává svou činnost na základě smlouvy
o dílo dle obchodního zákoníku, se však zjevně jedná o jinou formu činnosti, než je agenturní
zaměstnávání vymezené v §2 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.
[22] V tomto směru je tak možné uzavřít, že v posuzovaném případě správní orgány určitě
a přesně nevymezily skutkovou podstatu, a tím pádem nedostatečně kvalifikovaly jednání
účastníka řízení. Městský soud ve svém rozsudku uvedl, že je zřejmé, že důvodem pro vyhoštění
byl jak první, tak i druhý z předmětných důvodů. Ačkoliv rozsudek městského soudu obsahuje
právní kvalifikaci jednání stěžovatele, a to jak z formálního, tak i faktického hlediska, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že posouzení splnění podmínek pro uložení správního vyhoštění
dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců měl především učinit správní orgán,
který ve věci rozhodoval, popř. tuto otázku upřesnit žalovaná. I s ohledem na již existující
judikaturu v obdobných věcech proto dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že městský soud
neměl chybějící jednoznačnou právní kvalifikaci jednání cizince nahradit vlastní, byť kompetentní
úvahou, neboť není další instancí v rámci správního řízení, ale soudem vykonávajícím přezkum
rozhodnutí správního orgánu. Za nastalé situace měl proto městský soud rozhodnutí žalované
zrušit pro nepřezkoumatelnost.
[23] Stěžovatel nezákonnost správního rozhodnutí spatřoval rovněž v okamžiku samotného
zahájení správního řízení. Namítal, že se tak stalo až po uplynutí třicetidenní lhůty stanovené
pro zahájení správního řízení z úřední povinnosti. Tato námitka není důvodná. Nejvyšší správní
soud předně konstatuje, že i k této námitce se jednoznačně vyjádřil již ve zmiňovaném
rozhodnutí sp. zn. 7 As 98/2010, na jehož celé odůvodnění vztahující se k dodržování lhůt
v řízení zahajovaném z moci úřední lze odkázat i ve vztahu k nyní posuzované věci. Nezahájí-li
příslušný správní orgán řízení ve lhůtě třiceti dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech
odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední, učiní nadřízený správní orgán ve smyslu
§80 správního řádu opatření proti nečinnosti. Z toho však nelze dovozovat subjektivní právo
osoby, která by měla být účastníkem takového řízení, aby řízení, jež nebylo zahájeno
v třicetidenní lhůtě a u něhož nebyla v tomto smyslu zjednána náprava ani nadřízeným orgánem,
již vůbec nebylo zahajováno, nebo aby bylo zahájeno, avšak poté muselo být zastaveno
bez rozhodnutí o správním vyhoštění, ačkoliv by jinak bylo na místě o správním vyhoštění
rozhodnout. Takový právní důsledek ze správního řádu pro zahájení řízení z úřední povinnosti
neplyne. Nejvyšší správní soud tímto přirozeně nepopírá povinnost správního orgánu vyřizovat
věci bez zbytečných průtahů, a to bez ohledu na to, zda se jedná o řízení zahajované z moci
úřední nebo na návrh účastníka řízení. Rovněž ani netvrdí, že je zcela na libovůli správního
orgánu, kdy řízení zahájí.
[24] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že uvedeným postupem správního orgánu nedošlo
k porušení procesních práv stěžovatele a tento postup nemohl založit ani nezákonnost
napadeného správního rozhodnutí.
[25] Třetí okruh kasačních námitek se týkal tvrzení stěžovatele, že ve správním řízení došlo
k porušení jeho procesních práv tím, že úřad práce neumožnil jeho zástupci nahlédnout do spisu
a aktivně se účastnit dokazování. Nejvyšší správní soud ani zde neshledal, že by postup
inspektorátu cizinecké policie a žalované měl za následek nezákonné rozhodnutí ve věci.
Jak již bylo uvedeno výše, nezákonnost správního rozhodnutí spočívá v nedostatečné právní
kvalifikaci jednání stěžovatele, nikoliv však v procesním postupu obou orgánů cizinecké policie.
[26] Podmínkou pro vydání rozhodnutí o uložení správního vyhoštění podle §119 odst. 1
písm. a) bodu 3 zákona o pobytu cizinců není předchozí vyřešení otázky, zda protiprávním
jednáním cizince, které je důvodem pro jeho vyhoštění, byl či nebyl spáchán přestupek
podle zákona o zaměstnanosti. Povaha i účel řízení o uložení správního opatření – vyhoštění
je rozdílná oproti řízení o přestupku (k tomu obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 3. 2009, čj. 9 As 32/2008 - 57).
[27] Tímto ovšem Nejvyšší správní soud nezpochybňuje závěry vyslovené v rozhodnutí tohoto
soudu pod sp. zn. 1 As 70/2010, v němž soud vyloučil, že by řízení vedené cizineckou policií
bylo zcela nezávislé na řízení vedeném úřadem práce. Tak tomu v posuzované věci ani nemůže
být, neboť inspektorát cizinecké policie primárně vycházel právě z podkladů shromážděných
úřadem práce.
[28] Nejvyšší správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 As 70/2010, dále dospěl k závěru, že pokud
v řízení o správním vyhoštění cizinecká policie vychází z poznatků zjištěných v rámci kontroly
prováděné úřadem práce a účastník řízení zpochybňuje zákonnost této kontroly, pak mu musí být
v přiměřeném rozsahu umožněn přístup ke spisovému materiálu, který se uvedené kontroly týká.
Znemožnění takového přístupu představuje porušení práva účastníka řízení vyjádřit se ve své věci
ke všem prováděným důkazům, garantované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Oním přiměřeným rozsahem je třeba rozumět umožnění přístupu ke spisovému materiálu
v takovém rozsahu, ze kterého vycházel sa motný orgán cizinecké policie. Skutečnost, zda je tento
rozsah pro samotné správní rozhodnutí dostačující a zda následně bude toto rozhodnutí
přezkoumatelné, je otázkou jinou.
[29] Zdejší soud se proto ztotožnil s městským soudem v tom, že podklady, jež sloužily
správnímu orgánu pro rozhodnutí o správním vyhoštění, a to bez ohledu na to,
že je nepřezkoumatelné pro chybějící řádnou právní kvalifikaci jednání cizince, byly součástí
správního spisu a stěžovatel se s nimi mohl seznámit a vyjádřit se k nim během ústního jednání
dne 29. 4. 2009.
[30] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že podklady související s výsledkem kontroly nebyly
součástí správního spisu. Tato námitka je ovšem toliko obecná, neboť z ní neplyne,
jaké konkrétní listiny nebyly ve správním spisu obsaženy, proto se k ní Nevyšší správní soud
nemohl blíže vyjádřit. Vycházel-li však stěžovatel z věci vedené u městského soudu
pod sp. zn. 11 Ca 235/2009 (a posléze u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 As 70/2010),
pak Nejvyšší správní soud uvádí, že oproti této věci je v nyní posuzovaném případě ve správním
spisu obsažena jak příloha k Dohodě o dočasném přidělení zaměstnanců (stěžovatele) č. 2008/1,
ze dne 4. 8. 2008 (uzavřené mezi společnostmi Euromontec CZ s. r. o. a Maurice Ward & Co.,
s. r. o.), tak i faktura vyčíslující počet žalobcem odpracovaných hodin.
[31] K rovněž obecné námitce, že správní orgán (patrně míněn úřad práce) nepostupoval
v souladu se zákonem o státní kontrole, Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v tomto
směru poukazoval zejména na nesprávný postup při identifikaci osob přítomných během
kontroly v K. S otázkou totožnosti a identifikace stěžovatele se městský soud dostatečně a
správně zabýval na str. 8 svého rozhodnutí.
[32] Jelikož Nejvyšší správní soud shledal důvodnou kasační námitku stran nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalované, Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud je v dalším řízení vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku. O návrhu
na odkladný účinek kasační stížnosti Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval,
neboť o kasační stížnosti samotné rozhodl bezodkladně po předložení věci a po vykonání
nezbytných procesních úkonů v řízení.
[33] V novém rozhodnutí městský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení
o této kasační stížnosti (110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. července 2011
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu