ECLI:CZ:NSS:2011:8.AS.50.2010:37
8 As 50/ 2010 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance, v právní věci žalobce: R. T., zastoupeného Mgr.
Monikou Tesařovou, advokátkou se sídlem Bohunická 517/55, Brno, proti žalovanému: Krajský
úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 3. 2009, čj. JMK 3345/2009, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2010, čj. 57 Ca 40/2009 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Magistrát města Brna uznal rozhodnutím ze dne 4. 11. 2008, čj. ODSČ-71536-PŘ/08CI,
žalobce vinným ze spáchání přestupku podle §22 odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“). Uložil mu pokutu ve výši 8 000 Kč, zákaz řízení
všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců a povinnost uhradit náklady správního řízení.
Přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 7. 5. 2008 ve 22:02 hodin při řízení motorového
vozidla v Brně, na ulici Vídeňská, překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci stanovenou
na 80 km/hod, když při zvážení možné odchylky mu byla jako nejnižší skutečná rychlost
naměřena rychlost jízdy 126 km/hod. Správní orgán neuvěřil tvrzení žalobce, že vozidlo řídila
osoba mu blízká a on řízení převzal až později. Žalovaný odvolání žalobce zamítl rozhodnutím
ze dne 2. 3. 2009, čj. JMK 3345/2009.
II.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně. Namítl,
že správní orgány nepostupovaly v souladu s §56 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen
„správní řád“), protože si k posouzení skutečnosti, zda vozidlo řídila osoba blízká žalobci,
neopatřily znalecký posudek. Pouze tento důkazní prostředek mohl potvrdit nebo vyvrátit tvrzení
žalobce. Žalovaný však provedení tohoto důkazu odmítl s poukazem na §82 odst. 4 správního
řádu, podle kterého nemůže správní orgán přihlížet k později navrženým důkazům.
[3] Krajský soud v Brně žalobu zamítl. Neztotožnil se s tvrzením žalobce, že po změření
rychlosti došlo k výměně řidičů a teprve poté na místo řidiče usedl žalobce. Výpověď žalobce
označil za účelovou s cílem vyhnout se sankci za přestupek. Znalecký posudek, který žalobce
předložil spolu s odvoláním, sice tuto hypotetickou možnost připustil, ovšem znalec při výpočtu
vyšel z krajních hodnot, které jsou výhodnější pro žalobce. Z výpovědí strážníků vzal
za prokázané, že strážníci začali vozidlo žalobce pronásledovat ihned po změření rychlosti
a po celou dobu pronásledování jej neztratili z dohledu. Strážníci potvrdili, že k zastavení vozidla
a k výměně řidičů nedošlo. Skutková zjištění jsou v rozhodnutí uvedena přehledně a srozumitelně
a vyplývají z provedených důkazů. V napadeném rozhodnutí žalovaný podrobně popsal, co vzal
za prokázané, proč některé důkazy či tvrzení odmítl a proč neprovedl některé žalobcem navržené
důkazy. Námitky žalobce o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu žalovaný posoudil
v odvolacím řízení, ve kterém se zabýval též předloženým znaleckým posudkem.
III.
[4] Rozhodnutí krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností z důvodu podle
§103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítl,
že skutkové závěry krajského soudu nemají oporu ve spisu. Skutkový stav nebyl zjištěn v souladu
s §3 správního řádu tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Krajský soud přihlédl pouze
k důkazům, které svědčí v jeho neprospěch. Naopak důkazy svědčící v jeho prospěch soud pouze
konstatoval a nezohlednil je při rozhodování. Nesouhlasil s hodnocením výpovědí svědků M. T. a
P. H., které byly vyhodnoceny jako tendenční. Tyto osoby byly poučeny o povinnosti vypovídat
pravdivě a je třeba jejich výpovědi považovat za pravdivé do doby, než je správními orgány
prokázán opak. Ve výpovědích strážníků soud přehlédl rozpory pokud jde o údaj, kdy se vozidlo
strážníků rozjelo za vozidlem stěžovatele. Časové rozdíly nebyly v průběhu dokazování
vyjasněny, i když mají zásadní význam pro posouzení věrohodnosti výpovědi strážníků i ostatních
svědků. Výpovědi strážníků nejsou podepřeny žádným důkazem. Fotodokumentace z radarového
rychloměru pouze prokazuje, že vozidlo jelo rychleji než je povolená rychlost. Nevyplývá z ní
však, kdo byl řidičem vozidla. V době měření byla navíc tma a strážníci nemohli identifikovat
řidiče. Nelze tedy bez důvodných pochybností přisvědčit výpovědi strážníků a opomenout
výpovědi ostatních svědků, kteří shodně uvádí, že vozidlo neřídil stěžovatel. Výpověď svědků
navíc potvrzuje znalecký posudek, který uvádí, že možnost výměny řidičů nelze vyloučit. I když
znalec vyšel z krajních hodnot, nelze k němu nepřihlédnout s tvrzením, že k takové situace
nemohlo dojít.
IV.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná.
[7] Předně je třeba konstatovat, že kasační stížnost je podstatně obsažnější než žaloba podaná
ke krajskému soudu. V žalobě stěžovatel pouze namítal, že správní orgán nepostupoval v souladu
s §56 správního řádu, pokud nenechal vypracovat znalecký posudek. Ten měl potvrdit nebo
vyvrátit tvrzení, že se řidiči vozidla následně vyměnili. Naproti tomu v kasační stížnosti uplatnil
námitky, které se týkaly hodnocení svědeckých výpovědí M. T. a P. H. v konfrontaci
s výpověďmi zasahujících policistů. Hodnocení důkazních prostředků však obsahovala již správní
rozhodnutí, zejména rozhodnutí o uložení sankcí. Stěžovatel v kasační stížnosti neuvádí, proč
případně nemohl obsahově obdobné námitky uplatnit již v řízení před krajským soudem. Podle §
104 odst. 4 s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná mimo jiné tehdy, pokud se opírá o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak
učinit mohl. Řízení o kasační stížnosti není pouhým pokračováním řízení o správní žalobě před
krajským soudem, ale jde o mimořádný opravný prostředek, který lze podat pouze ze zákonem
stanovených důvodů. Námitky, které mohl uplatnit již v řízení o žalobě, nemůže stěžovatel
v řízení poprvé předložit až před Nejvyšším správním soudem. Kasační námitky, které se týkají
hodnocení výpovědí svědků a rovněž námitka zpochybňující výsledky měření rychlosti vozidla
jsou proto nepřípustné.
[8] Zbývalo tak posoudit kasační námitku, která se týká předloženého znaleckého posudku.
Stěžovatel v kasační stížnosti zmiňuje předložený znalecký posudek v poněkud jiné souvislosti,
než v řízení před krajským soudem. V kasační stížnosti o něm hovoří v souvislosti s hodnocením
svědeckých výpovědí, zatímco v žalobě spatřoval procesní chybu správních orgánů v tom,
že nenechaly vedle jím předloženého posudku vypracovat další znalecký posudek, který
by potvrdil nebo vyvrátil tvrzení, že vozidlo při měření rychlosti neřídil.
[9] Žalovaný argumentoval ve svém rozhodnutí ustanovením §82 odst. 4 správního řádu,
podle kterého se k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným
v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti
či důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Taková argumentace však není správná. Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-115, uzavřel, že obviněný
z přestupku může uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy i v odvolání a omezení
stanovené v §82 odst. 4 správního řádu z roku 2004 na řízení o přestupku nedopadá. Tento
právní názor vychází z přesvědčení, že řízení o přestupku má oproti obecně pojímanému
správnímu řízení svá specifika. Přestupek spadá do pojmu „trestních obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst.
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Osobě obviněné z přestupku tedy
náležejí procesní práva obdobná těm, jakých požívá obviněný z trestného činu. Podle §73 odst. 2
zákona o přestupcích má obviněný z přestupku právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které
se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou
obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. Tato práva náležejí obviněnému po celou dobu
řízení o přestupku. Zákon o přestupcích výslovně neomezuje jejich uplatňování na určité stádium
řízení.
[10] Nejvyšší správní soud však v této věci nepřehlédl, že ačkoli žalovaný stěžovateli vytkl
předložení znaleckého posudku až v odvolacím řízení, přesto v odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí uvedl argumenty, proč ani znalecký posudek nic nemění na zjištěném skutkovém
stavu. Žalovaný sice připustil teoretickou možnost, že mohlo dojít k výměně řidičů po změření
rychlosti vozidla před jeho zastavením hlídkou policie, avšak tato možnost je podle názoru
žalovaného vyloučena výpovědí strážníků policie, kteří vozidlo sledovali a výměnu řidičů v tomto
vozidle vyloučili. Žalovaný tedy předložený znalecký posudek následně hodnotil, a to ve vztahu
k ostatním důkazním prostředkům, které v řízení opatřil. Proto ani shora uvedený právní názor
o přípustnosti předkládání důkazních prostředků v různých fázích řízení o přestupku nevedl
v této věci ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí krajským soudem.
[11] Krajský soud správně upozornil, že ačkoli se žalovaný odvolával na §82 odst. 4 správního
řádu, přesto se předloženým znaleckým posudkem zabýval. Rovněž přesvědčivě zdůvodnil,
že předložený znalecký posudek vychází pouze z hypotetické možnosti, že došlo k výměně řidičů,
zatímco výpovědi zasahujících policistů byly bezprostřední, neboť ujíždějící vozidlo viděli
po celou dobu zásahu. Znalec se vyjadřoval pouze k tomu, zda je alespoň teoreticky možné,
aby se řidiči vozidla po změření jeho rychlosti do jeho zastavení hlídkou policie vyměnili
a přestupku se dopustil někdo jiný. Tento předpoklad však žalovaný ani krajský soud
nezpochybňovali. Důkazní řízení nebylo vedeno ke zjištění, zda to bylo teoreticky možné
či nikoli. V přestupkovém řízení bylo třeba zjistit, zda se tak skutečně stalo v této věci.
V důsledku nepřípustnosti kasačních námitek, které se týkají výpovědí svědků, lze pouze obecně
konstatovat, že se krajský soud hodnocením rozporů mezi výpověďmi policistů a spolucestujících
stěžovatele podrobně zabýval zejména na čtvrté a páté straně rozsudku. Jeho zdůvodnění
je přesvědčivé i pokud jde o úvahy o věrohodnosti resp. účelovosti jejich výpovědí. Znalecký
posudek proto nemohl v této věci „velmi věrohodně potvrzovat“ skutkovou verzi stěžovatele.
[12] S odkazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.). Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu podle obsahu soudního spisu
nevznikly náklady řízení nad rámec běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. května 2011
JUDr. Jan Passer
předseda senátu