ECLI:CZ:NSS:2011:8.AS.72.2011:62
sp. zn. 8 As 72/2011 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: N. V., zastoupeného
Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, za účasti: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí původně žalované Policie České republiky,
Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorátu cizinecké policie Brno ze dne
4. 8. 2008, čj. CPBR-9194/ČJ-2008-61PB, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 29. 4. 2011, čj. 36 Az 27/2008 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Sdělením ze dne 4. 8. 2008, čj. CPBR-9194/ČJ-2008-61PB, označeným jako „Podání
žádosti o vízum nad 90 dnů – zaslání“, Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké
policie Brno, Inspektorát cizinecké policie Brno (dále jen „původně žalovaná“) vrátila žalobci
jeho žádost o vízum k pobytu nad 90 dnů s tím, že dle §53 odst. 1 a §170 odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), není k jejímu přijetí
příslušná. Původně žalovaná také uvedla, že žádost žalobce nebyla postoupena dle §12 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
II.
2. Žalobce brojil proti sdělení původně žalované žalobou u Krajského soudu v Brně,
který ji rozsudkem ze dne 29. 4. 2011, čj. 36 Az 27/2008 - 37, zamítl.
3. Podle krajského soudu bylo jeho úkolem posoudit, zda byl postup původní žalované
po podání žádosti o vízum nad 90 dnů v souladu se zákonem, a zda je sdělení ze dne 4. 8. 2008
rozhodnutím přezkoumatelným podle soudního řádu správního.
4. V této souvislosti krajský soud konstatoval, že předmětné právní otázky u skutkově
shodné věci řešil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2011, čj. 8 As 1/2011 - 69
(všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Krajský soud označené
rozhodnutí citoval a s odkazem na závaznost právního názoru neshledal žalobu důvodnou.
III.
5. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
6. Úvodem stěžovatel popsal dosavadní průběh řízení a zopakoval, proč podal žádost
o udělení víza nad 90 dnů u původně žalované. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního
soudu dále tvrdil, že napadený individuální správní akt žalované je rozhodnutím v materiálním
smyslu, protože zasáhl do jeho práva na řádné projednání žádosti o vízum správním orgánem.
Stěžovatel měl za to, že rozhodnutí žalované podléhá soudnímu přezkumu, neboť se na něj
nevztahuje kompetenční výluka dle §171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
7. Stěžovatel namítl, že původně žalovaná byla povinna v souladu s §12 správního řádu
postoupit jeho žádost příslušnému správnímu orgánu. Připomněl, že státní moc lze uplatňovat
jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Správní řád
ani zákon o pobytu cizinců přitom neumožňuje, aby správní orgány vyřídily podání účastníků
způsobem spočívajícím v jejich vrácení. Podle názoru stěžovatele měla původně žalovaná
jako orgán nekompetentní k právnímu posouzení žádosti o vízum přezkoumat, zda toto podání
splňuje náležitosti §37 správního řádu, a poté je postoupit. Hodnocení, zda žádost naplňuje
požadavky zákona o pobytu cizinců včetně podmínky osobního podání, měla ponechat
správnímu orgánu příslušnému k přijetí žádosti, tedy Ministerstvu zahraničních věcí. Stěžovatel
zdůraznil, že byť nemá podle judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu
zaručené právo na pobyt na území České republiky, má nepochybně právo na spravedlivý proces,
které bylo porušeno.
8. Dále stěžovatel zpochybnil závěry Nejvyššího správního soudu, vyslovené v rozsudku
čj. 8 As 1/2011 - 69. Uvedl, že ani v tomto případě se žadatel o vízum nevyhýbal povinnosti
podat žádost osobně, ale povinnosti objednat se k podání žádosti na zastupitelském úřadu
přes call-centrum a následně hradit registrační poplatek. Tuto povinnost stěžovatel považoval
za nezákonnou. Požadavek na postoupení žádosti o vízum se mu proto jevil zcela legitimním.
Závěrem poznamenal, že po postoupení věci by zastupitelský úřad mohl stanovit případný termín
k osobnímu podání žádosti sám.
9. Konečně stěžovatel vytkl krajskému soudu nepřezkoumatelnost rozsudku,
protože se nijak nevypořádal s žalobními námitkami. Podle stěžovatele rozsudek obsahuje pouze
argumentace procesních stran a právní názor Nejvyššího správního soudu, aniž by v něm byly
uvedeny vlastní úvahy soudu o důvodnosti žalobních bodů.
IV.
10. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
11. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
12. Kasační stížnost není důvodná.
13. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu, jejíž důvodnost by z podstaty věci musela sama o sobě vést ke zrušení
napadeného rozhodnutí. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je rozsudek
soudu nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud není z jeho odůvodnění
zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě
a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS).
14. Jelikož stěžovatel v kasační stížnosti nespecifikoval, se kterými žalobními body se podle
jeho názoru krajský soud nevypořádal, Nejvyšší správní soud mohl posoudit danou stížní
námitku pouze v obecné rovině. V návaznosti na tuto skutečnost konstatuje, že v odůvodnění
krajského soudu takovou vadu neshledal, neboť z obsahu napadeného rozsudku je zřejmé,
jakými úvahami se krajský soud při hodnocení relevantních právních otázek řídil. Přestože byly
tyto úvahy součástí citace rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z předmětné části rozsudku
je patrné, o jaké právní závěry krajský soud své rozhodnutí opřel. Pokud pak byla argumentace
žalobce obdobná argumentaci, jíž se Nejvyšší správní soud již dříve ve své rozhodovací činnosti
zabýval, krajský soud nepochybil, pokud z této argumentace vyšel. Krajský soud jistě nebyl
povinen v zájmu prezentace „vlastní úvahy“ přeformulovat právní názor Nejvyššího správního
soudu, který je ostatně v obecné rovině povinen respektovat.
15. Pokud stěžovatel poukázal na to, že sdělení původně žalované podléhá soudnímu
přezkumu, Nejvyšší správní soud podotýká, že takové vyjádření nelze považovat za stížní
námitku. Z rozhodnutí krajského soudu je zjevné, že stěžovateli byla přiznána žalobní legitimace
ve smyslu §65 s. ř. s., krajský soud posoudil důvodnost žaloby, a tedy věcně přezkoumal daný
případ. Stěžovatel může jen obtížně brojit podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. proti této úvaze
krajského soudu, když v kasační stížnosti vyslovil obdobný právní závěr.
16. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani další námitku, podle níž původně žalovaná
byla povinna postoupit žádost stěžovatele o vízum nad 90 dnů příslušnému správnímu orgánu.
Vzhledem k tomu, že zákon o pobytu cizinců obsahuje zvláštní právní úpravu pro podávání
a přijímání takových žádostí, je vyloučena aplikace §12 správního řádu, týkající se postoupení
podání. Tato právní otázka byla shodně řešena i v rozsudku Nejvyššího správního soudu
čj. 8 As 1/2011 - 69, ze kterého ostatně krajský soud v posuzované věci citoval rozhodné právní
závěry. V návaznosti na neexistenci namítané povinnosti nelze než dovodit, že původně žalovaná
nezasáhla svým postupem do práv stěžovatele. Na tomto místě kasační soud opětovně poukazuje
na svůj rozsudek čj. 8 As 1/2011 - 69 a v něm zmíněnou judikaturu. Tento soud se ztotožnil
s krajským soudem, že s ohledem na výše uvedené měla být žaloba správně zamítnuta. Vzhledem
k vypořádání této stížní námitky Nejvyšší správní soud navíc poznamenává, že v posuzované věci
nespatřil ani porušení práva na spravedlivý proces.
17. Tvrzení stěžovatele ohledně pochybení původně žalované, která podanou žádost vrátila,
aniž by zákon takový způsob vyřízení věci stanovil, posoudil Nejvyšší správní soud
jako nepřípustnou stížní námitku ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť tento argument neměl
předobraz v obsahu žaloby.
18. Pokud stěžovatel nesouhlasil s právními názory uvedenými v rozsudku Nejvyššího
správního soudu čj. 8 As 1/2011 - 69, nenabídl na podporu své námitky žádné relevantní
argumenty. Důvody ani motiv stěžovatele, pro který podal žádost o vízum nad 90 dní u původně
žalované, nemohly mít na právní závěry označeného rozhodnutí zdejšího soudu jakýkoliv vliv.
Pro úplnost soud dodává, že předmětem tohoto řízení není hodnocení úpravy a postupu
příslušného zastupitelského úřadu při příjímání žádostí o vízum.
19. Nejvyšší správní soud tedy neshledal napadený rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelným ani nezákonným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
20. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení
o této kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému,
jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť mu dle obsahu spisu žádné
náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. října 2011
JUDr. Jan Passer
předseda senátu