ECLI:CZ:NSS:2011:8.AS.82.2011:74
sp. zn. 8 As 82/2011 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: CET 21 spol. s r. o.,
se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 8. 2010,
sp. zn. 2008/865/HOL/CET, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 7. 4. 2011, čj. 10 A 268/2010 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Žalovaná uložila žalobkyni rozhodnutím ze dne 24. 8. 2010,
sp. zn. 2008/865/HOL/CET, pět pokut, každou ve výši 50 000 Kč, pro porušení §48 odst. 4
písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysílání“). Žalobkyně se porušení
dopustila tím, že na programu NOVA označila sponzora způsobem obsahujícím reklamní prvky
a to dne 17. 1. 2008 od 20.11:53 hod., dne 17. 1. 2008 od 20.29:26 hod., dne 17. 1. 2008
od 20.35:04 hod., dne 17. 1. 2008 od 21.18:25 hod., a dne 31. 1. 2008 od 20.27:38 hod.
Tím žalobkyně porušila povinnost zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné
a u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově – obrazově
oddělené od ostatních částí programu.
II.
2. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze,
který rozsudkem ze dne 7. 4. 2011, čj. 10 A 268/2010 - 49, zrušil napadené rozhodnutí a vrátil
věc žalované k dalšímu řízení.
3. Městský soud se především zabýval namítaným uplynutím prekluzivní lhůty pro uložení
pokuty. Za počátek lhůty městský soud vzal den 13. 3. 2008, kdy byla zpracována analýza vedoucí
k zahájení řízení. Lhůta pro uložení pokuty tak podle městského soudu běžela od 14. 3. 2008
do 12. 10. 2008, protože dne 13. 10. 2008 byla soudu podána žaloba ve věci vedené u městského
soudu pod sp. zn. 6 Ca 333/2008. Rozhodnutí soudu v této věci nabylo právní moci dne
6. 3. 2009, běh lhůty byl obnoven 7. 3. 2009 a znovu zastaven 19. 3. 2009, kdy byla soudu
doručena kasační stížnost žalované. Běh lhůty byl opět obnoven poté, kdy 18. 8. 2009 nabyl
právní moci rozsudek, jímž Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Lhůta pak běžela
do 25. 10. 2009, neboť 26. 10. 2009 byla soudu doručena další žaloba v této věci, vedená
u městského soudu pod sp. zn. 10 Ca 353/2009. Rozsudek městského soudu v této věci nabyl
právní moci dne 14. 7. 2010. Konečně pak žalovaná vydala dne 24. 8. 2010 nyní napadené
rozhodnutí, které nabylo téhož dne právní moci. Městský soud tak dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí žalované bylo vydáno ještě v zákonné lhůtě.
4. Dále však městský soud shledal důvodnou námitku vztahující se k chybné formulaci
výroku napadeného rozhodnutí. Na rozdíl od předchozích dvou rozhodnutí v této věci,
která městský soud zrušil, nyní uvedl, že žalovaná již dostatečně popsala skutek,
za jehož spáchání byla uložena pokuta, a odstranila tak vadu vytýkanou předchozím soudním
rozhodnutím. Městský soud ovšem shledal vadu výroku, kterou předchozí dvě rozhodnutí
netrpěla. Napadené rozhodnutí podle městského soudu neobsahuje specifikaci právního
ustanovení, podle něhož žalovaná rozhodla. Ta odkázala pouze na §48 odst. 4 písm. a) zákona
o vysílání, který ukládá provozovateli vysílání určitou povinnost, nejedná se však o ustanovení,
podle něhož bylo ve věci rozhodováno a jímž by mohl být např. §60 odst. 1 písm. l) zákona
o vysílání – kterého se žalovaná dovolávala v případě předchozích dvou zrušených rozhodnutí.
5. Ve vypořádání dalších námitek městský soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 5. 2. 2009,
čj. 6 Ca 333/2008 - 46, kde se stejnými námitkami zabýval.
6. Městský soud rovněž uvedl, že nepovažuje za důvodnou námitku týkající se chybějícího
upozornění podle §59 odst. 1 zákona o vysílání. Připustil přitom znalost rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 11. 2010, čj. 3 As 12/2010 - 68 (všechna rozhodnutí tohoto soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz), s opačným názorem. Uvedl však, že tento opačný názor
Nejvyšší správní soud zpochybnil usnesením ze dne 17. 3. 2011, čj. 6 As 26/2010 - 66,
kterým se obrátil na rozšířený senát. Městský soud nepovažoval za vhodné ani nutné vyčkat
s rozhodnutím na rozhodnutí rozšířeného senátu a žalobní námitku posoudil v souladu s právním
názorem šestého senátu Nejvyššího správního soudu, vyjádřeným v předkládacím usnesení.
III.
7. Žalovaná (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky
městským soudem a pro nepřezkoumatelnost spočívající nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů
rozhodnutí.
8. Stěžovatelka polemizovala se závěrem, že se běh subjektivní prekluzivní lhůty staví
až doručením žaloby účastníka správního řízení příslušnému soudu. Tvrdila, že §61 odst. 1
zákona o vysílání nahrazuje jako speciální ustanovení obecné pravidlo o stavění běhu lhůt
v průběhu soudního řízení, tj. podáním žaloby. Stěžovatelka splní svou povinnost uložením
sankce, čímž přestává běžet jednoletá prekluzivní lhůta, která se znovu rozběhne pouze v případě
pravomocného zrušujícího rozsudku soudu. Stavění subjektivní prekluzivní lhůty až podáním
žaloby u příslušného soudu by podle stěžovatelky bylo proti smyslu zákona o vysílání.
9. Ještě ve vztahu k počítání lhůt stěžovatelka vytkla městskému soudu, že u dvou
předchozích správních rozhodnutí, vydaných v této věci, započítal do běhu subjektivní
prekluzivní lhůty i dvouměsíční lhůty pro podání žaloby, zatímco poslední rozhodnutí bylo
vydáno a nabylo právní moci dne 24. 8. 2010, tedy stále ve lhůtě stanovené zákonem.
Stěžovatelka považovala „za nepřezkoumatelnou pro nelogičnost“a „jdoucí proti smyslu právní
úpravy“ úvahu městského soudu, podle níž byl u dvou předchozích správních rozhodnutí běh
lhůt stavěn podáním žaloby u městského soudu, zatímco třetí správní rozhodnutí nabylo právní
moci dnem vydání, z čehož stěžovatelka dovodila, že se toto datum podle městského soudu
počítá jako stavění lhůty.
10. Dále stěžovatelka označila za nesprávný závěr městského soudu, že předchozí dvě
správní rozhodnutí netrpěla na rozdíl od třetího vadou výroku, spočívající v neuvedení právních
ustanovení podle §68 odst. 2 správního řádu. Stěžovatelka citovala výroky všech tří rozhodnutí,
z nichž je podle ní patrná vadnost závěru městského soudu.
IV.
11. Žalobkyně navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
12. Stížní námitka, brojící proti posouzení běhu prekluzivní lhůty městským soudem, směřuje
podle žalobkyně pouze proti důvodům rozhodnutí, nikoliv proti nesprávnému posouzení právní
otázky městským soudem. Ten totiž neshledal žalobní námitku prekluze důvodnou.
13. Ani druhá stížní námitka nesměřuje podle žalobkyně proti nesprávnému posouzení právní
otázky. Stěžovatelka nepolemizovala se závěrem městského soudu, že výrok napadeného
rozhodnutí musí obsahovat ustanovení, podle kterého bylo rozhodováno. Napadla totiž pouze
důvody rozhodnutí, resp. závěr, že předchozí správní rozhodnutí touto vadou výroku netrpěla.
14. Pro případ, že by Nejvyšší správní soud neshledal druhou stížní námitku jako směřující
jen proti důvodům rozhodnutí, ale posoudil by ji jako námitku nepřezkoumatelnosti, žalobkyně
tvrdila, že námitka není důvodná. Stěžovatelkou tvrzené důvody totiž neodpovídají obsahu
dvou předchozích (soudem zrušených) správních rozhodnutí. Tato předchozí rozhodnutí
totiž obsahovala, na rozdíl od nyní přezkoumávaného rozhodnutí stěžovatelky, odkaz
na §60 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání.
V.
15. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
16. Kasační stížnost není důvodná.
17. Polemizovala-li stěžovatelka se závěrem krajského soudu, podle nějž se subjektivní
prekluzivní lhůta stavěla až podáním žalob městskému soudu, Nejvyšší správní soud odkazuje
na svůj rozsudek ze dne 10. 8. 2011, čj. 8 As 44/2011 - 63 (všechna rozhodnutí tohoto soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz). V jeho rámci jednoznačně dovodil, že ke stavění běhu
prekluzivní lhůty dochází ve smyslu §41 s. ř. s. teprve okamžikem, kdy je zahájeno řízení
u soudu, tedy v souladu s §32 s. ř. s. po podání návrhu.
18. Ustanovení §61 odst. 1 zákona o vysílání upravuje prekluzivní lhůtu potud, že stanoví
stěžovatelce povinnost rozhodnout ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení
povinnosti, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. Nijak z něj ovšem
nelze dovodit, že by se vydáním rozhodnutí stěžovatelky tato lhůta stavěla. Pokud stěžovatelka
tvrdila, že se jedná o zvláštní ustanovení ve vztahu k obecným ustanovením o stavění běhu lhůt
v průběhu soudního řízení, nenabídla pro tento názor žádnou argumentaci. Ze samotného znění
§61 odst. 1 zákona o vysílání nelze dovodit jeho specialitu ve vztahu k §41 s. ř. s. Pokud
pak stěžovatelka tvrdila, že je stavění prekluzivní lhůty až podáním žaloby rozporné se smyslem
zákona o vysílání, neuvedla proč. Jen na okraj proto kasační soud podotýká, že stavění běhu
prekluzivních lhůt, odpovídající názoru vyjádřenému již v rozsudku čj. 8 As 44/2011 - 63, obecně
platí i pro oblast jiných správních deliktů a přestupků a tato skutečnost dosud nezakládala
výkladové obtíže.
19. Související stížní námitkou stěžovatelka tvrdila, že městský soud pochybil, pokud vyšel
u dvou předchozích správních rozhodnutí, vydaných v této věci, ze stavění běhu lhůt podáním
žaloby u městského soudu, zatímco u třetího správního rozhodnutí konstatoval, že nabylo právní
moci dnem vydání. Stěžovatelka z toho dovodila, že se toto datum podle městského soudu počítá
jako stavění lhůty. Taková úvaha stěžovatelky se ovšem zcela míjí s odůvodněním rozsudku
městského soudu. Ten posuzoval, zda stěžovatelka vydala nyní napadené rozhodnutí v zákonem
stanovené prekluzivní lhůtě. Logicky proto do jejího běhu nepočítal čas do podání žaloby,
který plynul již po vydání napadeného rozhodnutí. Tento čas však může být, stejně jako v případě
předchozích dvou zrušených rozhodnutí stěžovatelky, podstatný z hlediska plynutí prekluzivní
lhůty při vydávání dalšího (čtvrtého) rozhodnutí po zrušení i třetího rozhodnutí stěžovatelky,
vydaného v této věci.
20. Nejvyšší správní soud tedy nepřisvědčil námitkám brojícím proti posouzení běhu
prekluzivní lhůty městským soudem. Žalobkyně v souvislosti s těmito námitkami tvrdila,
že jsou nepřípustné, neboť brojí pouze proti důvodům rozhodnutí. Kasační soud
k tomu konstatuje především to, že kasační stížnost jako taková směřovala i proti výroku
rozhodnutí městského soudu, pro stěžovatelku zjevně nepříznivému. Nelze tedy bez dalšího
tvrdit, že směřovala pouze proti důvodům rozhodnutí. Posouzení této námitky pak je podstatné
i pro další postup stěžovatelky. Z přehledného nástinu běhu prekluzivní lhůty, obsaženého
v rozsudku městského soudu, je totiž zřejmé, že již nyní napadené rozhodnutí bylo vydáno
v samém závěru prekluzivní lhůty. Pokud by však stěžovatelka setrvala na svém názoru týkajícím
se běhu prekluzivní lhůty, byl by její postup jiný než v situaci, kdy po městském soudu i Nejvyšší
správní soud považuje tuto lhůtu za prakticky vyčerpanou.
21. Dále stěžovatelka zpochybnila závěr městského soudu, že předchozí dvě správní
rozhodnutí netrpěla na rozdíl od nyní napadeného rozhodnutí stěžovatelky vadou výroku,
spočívající v neuvedení právních ustanovení podle §68 odst. 2 správního řádu. Jak ovšem
správně uvedla i žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti, předchozí dvě rozhodnutí
stěžovatelky, vydaná v této věci, obsahovala výslovný odkaz na §60 odst. 1 písm. l) zákona
o vysílání. Takový odkaz ve výroku nyní napadeného rozhodnutí stěžovatelky chybí.
Tato skutečnost je sama o sobě zřejmá i z citace předmětných výroků, jak je předestřela
i stěžovatelka.
22. Velmi stručná formulace stížní námitky se nezdála směřovat proti právnímu posouzení
městského soudu, podle nějž je odkaz na relevantní zákonné ustanovení povinnou součástí
správního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto pouze pro úplnost doplňuje, že právní názor
městského soudu má oporu i v judikatuře Nejvyššího správního soudu. V této souvislosti
lze odkázat např. na rozsudek ze dne 22. 9. 2005, čj. 6 As 57/2004 - 54 (č. 772/2006 Sb. NSS),
nebo zejm. ze dne 7. 4. 20118, čj. 8 As 54/2010 - 85. Pokud stěžovatelka tvrdila, že závěr
městského soudu porušil její právo legitimního očekávání, nebylo z její stížnosti vůbec zřejmé,
jakým způsobem se měl městský soud tohoto porušení dopustit.
23. Nejvyšší správní soud tedy neshledal ani tuto stížní námitku důvodnou. I v případě
této námitky žalobkyně tvrdila, že směřuje pouze proti důvodům rozsudku městského soudu.
Kasační soud ovšem dospěl k závěru, že námitkou byla zpochybněna přezkoumatelnost rozsudku
městského soudu.
24. Samým závěrem a nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud konstatuje,
že městský soud ve věci rozhodl, třebaže si byl vědom nejednotnosti právního názoru na jednu
z řešených právních otázek a toho, že je tato otázka v současné době předmětem posuzování
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. S ohledem na skutečnost, že tato právní otázka
nebyla předmětem žádné stížní námitky, vybočuje ovšem i z přezkumné pravomoci Nejvyššího
správního soudu v nyní posuzované věci (§109 odst. 2 s. ř. s.). Navíc by pak bylo její řešení
v nyní posuzované věci zcela akademické a těžko by mohlo vést k odlišnému výsledku řízení
před stěžovatelkou, mj. z důvodu plynutí prekluzivní lhůty.
25. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu
nepřezkoumatelným ani nezákonným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
26. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalobkyni, jíž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.), soud
náhradu těchto nákladů nepřiznal, neboť jí podle obsahu spisů žádné nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. října 2011
JUDr. Jan Passer
předseda senátu