ECLI:CZ:NSS:2011:8.AZS.15.2011:66
sp. zn. 8 Azs 15/2011 - 66
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera, Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky
v právní věci žalobkyň: a) H. M., b) nezl. V. M., zastoupených JUDr. Pěvou Skýbovou,
advokátkou se sídlem Bartošova 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2010,
čj. OAM-331/ZA-06-ZA14-2010, o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 27. 4. 2011, čj. 56 Az 115/2010 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatelek JUDr. Pěvě Skýbové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 4392 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 17. 9. 2010, čj. OAM-331/ZA-06-ZA14-2010, žalovaný shledal
opakovanou žádost žalobkyň o udělení mezinárodní ochrany nepřípustnou podle §10a písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany
podle §25 písm. i) zákona o azylu zastavil.
II.
2. Žalobkyně napadly rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové,
který ji rozsudkem ze dne 26. 5. 2011, čj. 29 Az 15/2010 - 42, zamítl.
3. Krajský soud vyšel z právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 6. 2009, čj. 9 Azs 5/2009 - 65. Konstatoval, že žalobkyně a) v žádosti uvedla
stejné důvody, které ji vedly k opuštění vlasti, jako tomu bylo v případě podání její první žádosti,
obdobné důvody uvedla rovněž, pokud hovořila o obavách z návratu do země původu.
Ani v případě dcery neuvedla skutečnosti, které by odůvodnily nové posouzení žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Již v předchozích řízeních žalovaný podle krajského soudu vyvrátil obavy
žalobkyň z možné diskriminace v případě návratu. Tvrzení o možném postihu za diskreditaci
Běloruské republiky nelze považovat za novou skutečnost, kvůli které by mělo opětovně dojít
k posouzení věci dle §14a zákona o azylu. V případě žalobkyně b) žalovaný odůvodnil,
proč obavy z aplikace běloruského trestního zákoníku nejsou důvodem pro udělení doplňkové
ochrany. V případě žalobkyně a) se žalovaný výslovně možnou aplikací tohoto ustanovení
v předchozím řízení nezabýval, vyhodnocoval však, zda občané Běloruské republiky mohou být
uvězněni pouze za podání žádosti o azyl v cizině. Dospěl přitom k negativnímu závěru.
V posuzované věci žalovaný podle krajského soudu dostatečně prokázal, že ani z důvodu přijetí
§369 odst. 1 běloruského trestního zákoníku nedošlo v tomto směru k žádné změně.
4. Krajský soud považoval za podstatné, že žalobkyně a) nikdy aktivně proti režimu
v Běloruské republice nevystupovala. Pokud byla přistižena policisty při v ylepování plakátů,
nebyla ani legitimována. Pokud žalobkyně poukazuje na problémy aktivních oponentů režimu,
nejedná se o okolnosti, které by se vztahovaly k její osobě nebo k její nezletilé dceři
a které by mohly ovlivnit jejich postavení v řízení o udělení mezinárodní ochrany.
5. Krajský soud poukázal na rozsudek Nejvyššího právního soudu ze dne 21. 7. 2005,
3 Azs 303/2004 - 79, a uvedl, že žalovaný v předchozích řízeních odůvodnil, že za azylově
relevantní skutečnost nelze považovat ani fakt, že žalobkyně a) je s životem v České republice
spokojena, že žalobkyně b) se zde narodila a je zde zvyklá. Tyto otázky tedy nebylo nutno znovu
posuzovat.
III.
6. Žalobkyně (stěžovatelky) brojily proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
7. Namítly, že v průběhu dokazování před krajským soudem poukázaly na skutečnost,
že poměry v Bělorusku jsou pro odpůrce režimu prezidenta Lukašenka tíživé a v případě návratu
jim hrozí uvěznění, neboť lidé jsou postihováni za vystoupení proti vládní moci a jsou policií
pro maličkosti fyzicky napadáni. Navrhly také doplnění dokazování informacemi o aktuální
situaci v Bělorusku po volbách v prosinci roku 2010 a obstarání filmu „Krjostnyj baťka“.
Konstatovaly, že nemohou souhlasit se zamítnutím těchto důkazních návrhů s tím,
že se nevztahují přímo k jejich osobám. Krajský soud by při provedení těchto důkazů podle
stěžovatelek musel dospět k závěru, že by mohly být v Bělorusku policií pronásledovány.
8. Nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky stěžovatelky spatřovaly
v nesprávném posouzení otázky pronásledování ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu.
9. Dále namítly, že skutková zjištění o jejich „osobních poměrech v zemi původu jsou v rozporu
s rozhodnutím správního orgánu a následně soud tento rozpor svým rozhodnutím neodstranil“ .
10. Konečně namítly, že krajský soud „porušil jednu ze stěžejních zásad řízení, neboť jednostranně
vykládá zákon v neprospěch žalobce a nerespektuje tak rovnost stran“.
IV.
11. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V.
12. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti je její přijatelnost. Kasační
stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu nepřijatelnosti a demonstrativním výčtem
jejích typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, na jehož odůvodnění na tomto místě pro stručnost
odkazuje.
13. Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatelek
ani pochybení v postupu krajského soudu, tím méně pak pochybení zásadní, které by mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelek.
14. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvy ššího správního soudu poskytuje
v posuzované věci dostatečná vodítka. Nejvyšší správní soud se v minulosti k problematice
opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu opakovaně vyjadřoval (srov. např. usnesení ze dne
10. 8. 2011, čj. 1 Azs 12/2011 - 118, rozsudky ze dne 30. 6. 2009, čj. 4 Azs 23/2009 - 64,
či ze dne 11. 6. 2009, čj. 9 Azs 5/2009 - 65, www.nssoud.cz).Ustáleně přitom judikuje, že institut
opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování či skutkovému
doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy,
kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele
a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení. Zpravidla se přitom může jednat
o skutečnosti, ke kterým došlo během času jako je zejména změna situace v zemi původu
nebo změna poměrů ve vztahu k osobě žadatele. Za nové skutečnosti nebo zjištění je nutno
považovat nikoli jakékoli nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze ty, jež by prima facie mohly mít
dopad do hmotněprávního postavení žadatele (srov. odůvodnění rozsudku čj. 9 Azs 5/2009 - 65,
na něž ostatně odkazoval i krajský soud).
15. Úlohou správního orgánu je při rozhodování o opakované žádosti o mezinárodní
ochranu zhodnotit, zda žadatel uvádí nové skutečnosti nebo zjištění, a dále to, zda se jedná
o takové skutečnosti či zjištění, jež nebyly bez vlastního zavinění žadatele zkoumány
v předchozím řízení. Nejsou-li tyto požadavky naplněny, správní orgán se opětovně otázkou
nároku na udělení mezinárodní ochrany nezabývá. V obdobném rozsahu je omezen i případný
soudní přezkum takového rozhodnutí.
16. V posuzované věci žalovaný i krajský soud zcela správně uzavřeli, že stěžovatelky
netvrdily v opětovné žádosti o udělení mezinárodní ochrany žádné skutečnos ti, jež by odpovídaly
shora popsaným východiskům. Krajský soud současně nepochybil, uvedl-li, že stěžovatelkami
navrhované důkazní prostředky se nikterak nevztahují k jejich osobám a ani jejich provedení
by na dříve přijatém stanovisku nemohlo ničeho změnit. Nejvyšší správní soud přisvědčuje
žalovanému i krajskému soudu v tom, že stěžovatelkami vznesená tvrzení v posuzované věci
nevyhověla požadavkům, jež jako podmínku pro opakované věcné posouzení žádosti o udělení
mezinárodní ochrany akcentuje ustálená rozhodovací praxe správních soudů.
17. Nejvyšší správní soud v posuzované věci žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
neshledal, proto ji jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s. odmítl.
18. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
19. Stěžovatelkám byl pro řízení ustanoven zástupcem advokát. V takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud určil odměnu advokátky částkou 3360 Kč za jeden společný úkon právní služby
(sepsání doplnění kasační stížnosti) a dále 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů
v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d), §12 odst. 4 a §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 3660 Kč. Tuto částku pak soud podle
§57 odst. 2 s. ř. s. zvýšil o částku 732 Kč připadající na náh radu daně z přidané hodnoty,
kterou je ustanovená advokátka z odměny za zastupování jako plátce povinna odvést. Za úkon
spočívající v převzetí a přípravě zastoupení soud odměnu za zastupování nepřiznal,
neboť ustanovená advokátka netvrdila ani nedoložila, že by ve věci proběhla porada s klientem
[§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.]. Případné nahlížení do spisu pak nepředstavuje
samostatný úkon právní služby; bylo ostatně předpokladem pro to, aby mohla ustanovená
advokátka sepsat doplnění kasační stížnosti, za které jí byla odměna za zastupování přiznána.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. září 2011
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu