ECLI:CZ:NSS:2011:8.AZS.5.2011:91
sp. zn. 8 Azs 5/2011 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z p ředsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Jana Passera, JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Barbary
Pořízkové v právní věci žalobce: A. B., zastoupen Mgr. Lilianou Křístkovou, advokátkou se
sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2010, čj. OAM-225/LE-LE05-
LE05-2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
13. 1. 2011, čj. 2 Az 1/2011 – 43,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011, čj. 2 Az 1/2011 - 43,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 1. 2011, čj. OAM-225/LE-LE05-LE05-2010, bylo
zastaveno řízení o udělení mezinárodní ochrany podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), z důvodu nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle
§10a písm. e) zákona o azylu. Správní orgán vyhodnotil, že žalobce při své třetí žádosti neu vedl
žádné nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem
zkoumání v předchozích pravomocně ukončených řízeních o udělení mezinárodní ochrany.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž mimo jiné namítl, že rozhodnutí
žalovaného mu nebylo řádným způsobem doručeno, neboť dne 1. 10. 2010, kdy m ělo dojít
k jeho doručení, odmítl rozhodnutí převzít z důvodu nepřítomnosti právního zástupce
a tlumočníka.
[3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) odmítl žalob u usnesením ze dne
13. 1. 2011, čj. 2 Az 1/2011 - 43. V odůvodnění uvedl, že pokud žalobce podal opětovnou žádost
o udělení mezinárodní ochrany v českém jazyce (pozn. NSS – prohlášení o mezinárodní ochraně
ve smyslu §3 odst. 1 zákona o azylu) a v žádosti o udělení m ezinárodní ochrany uvedl,
že je schopen se v tomto jazyce dorozumět, mohl žalovaný s ohledem na §10 odst. 3 a §3b
odst. 2 zákona o azylu provést řízení v jakémkoliv jazyce, ve kterém je žalobce schopen
se dorozumět. Z těchto důvodů nebyla přítomnost tlumočníka do ruského jazyka nutná. Navíc
byl žalobce seznámen s obsahem rozhodnutí v ruském jazyce přítomným pracovníkem
žalovaného. K žalobní námitce žalobce, že při předávání rozhodnutí nebyl přítomen jeho
zástupce, městský soud konstatoval, že ve správním spisu není založena plná moc dle §33
správního řádu, kterou by žalobce komukoliv udělil. Žalobce nebyl během řízení právně
zastoupen. Pokud tedy žalobce odmítl dne 1. 10. 2010 převzít správní rozhodnutí, toto
rozhodnutí se s ohledem na §24 odst. 4 správního řádu stalo uvedeným dnem doručeným
a nabylo právní moci. Od tohoto dne pak žalobci běžela lhůta k podání žaloby. Žalobce podal
žalobu dne 21. 10. 2010, tedy až po uplynutí lhůty jak podle §32 odst. 2 písm. c), tak i §32
odst. 1 zákona o azylu. Soud uzavřel, že při opožděném podán í žaloby již bylo nadbytečné
se zabývat návrhem žalobce na přiznání odkladného účinku žaloby.
[4] Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení městského soudu kasační stížností z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“). Stěžovatel nepovažuje den 1. 10. 2010, kdy došlo k pokusu o předání rozhodnutí,
za okamžik zákonného doručení rozhodnutí. Tomuto pokusu nepředcházelo jakékoliv obeslání
stěžovatele či jeho právní zástupkyně ve smyslu §24a zákona o azylu, že ve věci bude vydáno
a předáno rozhodnutí. S odkazem stěžovatele na dané ustanovení se městský soud nevypořádal.
Výzva k převzetí rozhodnutí měla být doručena i zástupkyni stěžovatele , pracovnici Organizace
pro pomoc uprchlíkům. Plná moc byla správnímu orgánu odeslána doporučeně dne 6. 9. 2010 ,
který zřejmě v reakci na její obdržení začal se zástupkyní stěžovatele řádně komunikovat. Jediný
krok, který vůči osobě zástupkyně žalovaný neučinil, je právě informace o plánovaném vydání
a předání rozhodnutí, eventuálně výzva k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí.
[5] Stěžovateli se jako nesrozumitelný jeví postup městského soudu, který posuzoval
opožděnost žaloby jak ve vztahu k §32 odst. 2 písm. c), tak i §32 odst. 1 zákona o azylu. Pokud
městský soud tvrdí, že uplynula i obecná patnáctidenní lhůta pro podání žaloby, implicitně
zahrnuje do své argumentace i určitou výhradu nezákonného postupu ve správním řízení. Podle
stěžovatele je otázkou, nakolik je §32 odst. 2 písm. c) zákona o azylu v souladu s čl. 36 Listiny
základních práv a svobod a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, a to zejména
ve světle nálezů Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09 a ze dne 20. 5. 2008,
sp. zn. Pl. ÚS 12/07. V návaznosti na pokus o předání rozhodnutí správní orgán přikročil
k deportaci stěžovatele do Běloruska, aniž by měl on sám nebo jeho zástupkyně reálnou možnost
se domoci soudního přezkumu rozhodnutí.
[6] Za chybný považuje stěžovatel i ten závěr městského soudu, podle kterého nepotřeboval
tlumočníka z ruského jazyka. Stěžovatel hovoří toliko hovorovou češtinou, nezná obsah právních
termínů. Jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany byla sepsána za asistence pracovníků
Vazební věznice Stráž pod Ralskem. Zvolil-li správní orgán pro řízení jazyk ruský a žádost
o udělení mezinárodní ochrany byla podávána za přítomnosti tlumočnice, stěžovatel legitimně
očekával, že tlumočník bude přítomen i při dalších úkonech. Pok ud se správní orgán rozhodl,
že v řízení bude pokračovat v jiném jazyce, bylo vhodné, aby o tom stěžovatele a jeho právní
zástupkyni předem vyrozuměl, aby stěžovatel mohl na tuto plánovanou změnu zareagovat a trvat
na vedení řízení v ruském jazyce.
[7] Stěžovatel městskému soudu rovněž vytkl, že se ve svém rozhodnutí nezabýval samotným
obsahem žádosti o mezinárodní ochranu, zejména sdělením o rozhodnutí Krajského soudu
v Plzni o nepřípustnosti extradice stěžovatele do Běloruska. Již ze samotné žádosti plynulo,
že správní orgán měl posuzovat možné splnění podmínek pro udělení přinejmenším doplňkové
ochrany. V tomto kontextu stěžovatel dále upozornil na předběžné opatření Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 9. 11. 2010, čj. 65303/10, podle kterého „by neměl být vyhošťován
do Běloruska až do dalšího rozhodnutí“.
[8] Stěžovatel společně s podáním kasační stížnosti požádal o ustanovení zástupce z řad
advokátů. Městský soud usnesením ze dne 23. 2. 2011, čj. 2 Az 1/2011- 69, ustanovil stěžovateli
zástupkyni Mgr. Lilianu Křístkovou, advokátku se s ídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl je jí zamítnutí. Přitom setrval
na správnosti svého rozhodnutí. Nejprve zrekapituloval obsah všech tří žádostí stěžovatele
o mezinárodní ochranu a doplnil, že stěžovatel v mezidobí podal v pořadí již čtvrtou žádost.
Podle žalovaného je nezpochybnitelné, že s ohledem na trestnou činnost stěžovatele na území
Běloruska (obchod s drogami) i České republiky (krádeže) není ve veřejném zájmu, aby takové
osoby pobývaly na území České republiky. K samotným stížním námitkám žalovaný konstatoval,
že se k žádosti soudu nesouhlasně vyjádřil k návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby s tím,
že po rozhodnutí o odkladném účinku mu bude spis znovu zaslán k vypracování vyjádření
k žalobě. Jelikož posléze neobdržel ani spis ani žalobu, nemůže se k opožděnosti žaloby vyjádřit.
[10] V posuzovaném případě se jedná o přezkum rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud proto musel nejprve posoudit, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musel by kasační
stížnost odmítnout jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s. Vycházel přitom zejména
z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, všechna
rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz, podle kterého je „podstatným přesahem
vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek.“
[11] Jak bude vyloženo dále, Nejvyšší správní soud shledal v posuzované věci pochybení
v postupu žalovaného správního orgánu, a taktéž i městského soudu, které mohlo mít dopad
do právního postavení stěžovatele. Kasační stížnosti je proto přijatelná.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že kasační stížnost směřuje proti usnesení
městského soudu, kterým bylo zastaveno řízení pro opožděnost žaloby. V takovém případě může
Nejvyšší správní soud přezkoumat zákonnost závěrů o odmítnutí žaloby pouze ve smyslu §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. N epřísluší mu přezkoumávat stěžovatelem uplatněné kasační námitky
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., v daném případě především to, zda se měl správní
orgán zabývat důvody pro udělení doplňkové ochrany stěžovateli.
[15] Při posuzování toho, zda byl městský soud oprávněn vyslovit opožděnost žaloby , se musel
Nejvyšší správní soud zabývat zejména tím, zda byl žadatel ve správním řízení zastoupen a zda
měl správní orgán povinnost informovat zástupkyni žadatele o termínu předání rozhodnutí.
Nejprve se však kasační soud vyjádřil k postupu správního orgánu při doručování správního
rozhodnutí, neboť právě od okamžiku převzetí rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany se odvíjí
lhůta pro podání žaloby podle §32 zákona o azylu. Tato lhůta může začít plynout pouze tehdy,
pokud bylo žalobou napadané rozhodnutí správního orgánu účastníku řízení oznámeno zákonem
předepsaným způsobem.
[16] V řízení o udělení mezinárodní ochrany se postupuje podle správního řádu, s výjimkou
taxativně stanovených ustanovení uvedených v §9 zákona o azylu. Zákon o azylu oproti
správnímu řádu stanoví odlišnou úpravu doručování během řízení o žádosti o udělení
mezinárodní ochrany a dále pak i zvláštní postup při doručování konečného rozhodnutí ve věci.
V usnesení ze dne 15. 8. 2006, čj. 6 Azs 184/2005 – 93, dospěl rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu k závěru, že §24 zákona o azylu představuje speciální úpravu doručování, která
je natolik komplexní, že subsidiární použití správního řádu jako předpisu obecného vylučuje.
Zákon o azylu rozeznává dvě fáze doručování rozhodnutí ve věci, a sice doručení výzvy
k převzetí správního rozhodnutí a následné doručení samotného rozhodnutí. V souladu s §24a
odst. 1 zákona o azylu se stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí účastníku řízení doručí
předáním v místě a čase stanoveném v písemné výzvě k převzetí rozhodnutí. Zákon požaduje
doručení rozhodnutí formou osobního převzetí žadatelem. Výzva k převzetí rozhodnutí
je písemností, kterou je třeba podle §24 odst. 1 zákona o azylu doručit žadateli do vlastních
rukou. U obou těchto fází doručování správního rozhodnutí je možný i náhradní způsob
doručení (§24 odst. 2 a 3 a §24a odst. 2 zákona o azylu). Pokud se žadatel nedostavil k převzetí
rozhodnutí, přičemž mu nebyla ona písemná výzva doručena ani náhradním způsobem, nelze
rozhodnutí považovat za doručené v souladu s §24a odst. 2 zákona o azylu, tedy dnem
uvedeným ve výzvě k převzetí rozhodnutí.
[17] Městský soud ve svém usnesení uzavřel, že stěžovatel nebyl v řízení pře d správním
orgánem zastoupen, neboť ve správním spisu není založena plná moc k zastupování stěžovat ele.
Tento závěr není správný. Ve správním spise skutečně není založena jakákoliv plná moc žadatele.
Stěžovatel až po vydání rozhodnutí městského soudu, v němž se patrně dozvěděl, že ve správním
spisu chybí plná moc, předložil kopii plné moci ze dne 2. 9. 2010 udělené Mgr. H . F., pracovnici
Organizace pro pomoc uprchlíkům pro zastupování stěžovatele v řízení o udělení mezinárodní
ochrany a dále podací lístek ze dne 6. 9. 2010 prokazující odeslání plné moci žalovanému. Ze
správního spisu a jednotlivých úkonů žalovaného však plyne, že o existenci této plné moci věděl a
že považoval uvedenou osobu za zplnomocněnou zástupkyni žadatele. Na č. l. 62 správního spisu
je založen výpis z databáze žalovaného o evidenčních údajích žadatele, v němž je uvedeno, že dne
8. 9. 2010 mu byla doručena generální plná moc ze dne 2. 9. 2010 udělená Mgr. F . z Organizace
pro pomoc uprchlíkům. Žalovaný Mgr. F. oznámil okamžik podání žádosti o mezinárodní
ochranu a vyzval ji, aby potvrdila svou účast či neúčast při tomto úkonu. Z úředního záznamu
založeného na č. l. 14 správního spisu plyne, že žadatel byl vyrozuměn o tom, že jeho zástupkyně
byla o termínu podání žádosti o mezinárodní ochranu informována a že potvrdila svou neúčast.
Této osobě žalovaný dne 1. 10. 2010 oznámil doručení správního rozhodnutí žadateli a zaslal jí
jeho stejnopis. Konečně v záhlaví napadeného správního rozhodnutí je Mgr. H. F., pracovnice
Organizace pro pomoc uprchlíkům označena jako zástupkyně stěžovatele.
[18] Za takového stavu je tedy zřejmé, že správní orgán nepochybně považoval Mgr. H. F. za
zplnomocněnou zástupkyni žadatele. Závěr městského soudu o neexistenci zastoupení je tudíž
nesprávný. Jelikož městský soud opřel především o tento předpoklad svůj závěr o opožděnosti
žaloby, musel Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu zrušit.
[19] Obecně platí, že pokud má účastník ve správním řízení zástupce, písemnosti se doručují
pouze tomuto zástupci. Výjimkou z tohoto pravidla, stanovenou v §34 odst. 2 správního řádu,
je případ, kdy účastník řízení má něco osobně vykonat. Tehdy je nutno doručit písemnost
jak zástupci, tak účastníku řízení. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29 . 4. 2009,
čj. 7 Azs 21/2009 - 60, vyslovil, že ačkoliv z rozhodnutí o mezinárodní ochraně nevyplývá,
že by měl přímo na jeho základě účastník řízení něco učinit, je nutno v souladu se zákonem
o azylu doručit rozhodnutí formou osobního převzetí účastníkem řízení. Ze speciální úpravy
doručování v zákoně o azylu vyplývá, že účastník řízení má přímo při doručování učinit osobně
úkon, spočívající v převzetí rozhodnutí. Jedná se tedy o nezastupitelný úkon vyžadující osobní
přítomnost žadatele.
[20] Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí upozornil, že §24a zákona o azylu neřeší
otázku doručování právnímu zástupci účastníka řízení. Následně dospěl k závěru, že vzhledem
k tomu, že zákon o azylu neobsahuje jiné ustanovení, které by právní důsledky vyplývající
ze zastoupení na základě plné moci upravilo odlišně od správního řádu, je správní orgán povinen
respektovat zásadu vyplývající z §34 odst. 2 správního řádu. Podmínka účasti žadatele
při předávání rozhodnutí proto nevylučuje účinky právního zastoupení. Správní orgán je tedy
povinen správní rozhodnutí zaslat i právnímu zástupci. Žalovaný tak v dané věci učinil a stejnopis
rozhodnutí zaslal Mgr. H. F. poštou. Zástupkyně stěžovatele jej převzala dne 7. 10. 2010.
V důsledku premisy, že stěžovatel nebyl v řízení zastoupen, se však městský soud nezabýval tím,
zda a jaký vliv na dodržení lhůty k podání žaloby mělo právě datum 7. 10. 2010. Rovněž
v důsledku toho trpí rozhodnutí městského soudu nedostatkem důvodů podle §103 odst. 1 písm.
d) s. ř. s.
[21] Druhou otázkou, na kterou musí Nejvyšší správní soud dále nalézt odpověď
při posuzování důvodnosti kasační stížnosti, je to, zda byl stěžovatel oprávněn odmítnout
převzetí správního rozhodnutí a tudíž, zda v tomto směru došlo k pochybení správního orgánu
při doručování rozhodnutí. S ohledem na shora uvedené vyplývá, že spr ávní orgán neměl
pochybnosti o zastoupení stěžovatele na základě plné moc i.
[22] Analogicky k již uvedenému je třeba konstatovat, že i výzvu k dostavení se k předání
rozhodnutí je třeba obecně doručit jak žadateli, tak i jeho zástupc i, neboť se jedná o případ,
kdy má zastoupený žadatel v řízení něco osobně vykonat – osobně převzít rozhodnutí (obdobně
viz rozsudek ze dne 14. 10. 2010, čj. 5 As 1/2010 - 76, v němž Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že předvolání zastoupeného účastníka řízení k ústnímu j ednání je jedním z případů,
kdy má něco v řízení osobně vykonat, a proto je nutné toto předvolání řádně doručit nejen
jeho zmocněnci, ale i jemu osobně).
[23] Smyslem výzvy k převzetí rozhodnutí je zajištění osobní přítomnosti žadatele při předání
rozhodnutí o udělení či neudělení mezinárodní ochrany. Takto stanovená právní úprava má za cíl
efektivní doručování rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany a tím zabránit prodlevám
ve správním řízení. Nejvyšší správní soud ve vztahu k samotnému žadateli považuje
za podstatnou tu skutečnost, že se po dobu konání správního řízení nacházel ve vězení, tudíž
na místě, kde je omezena jeho osobní svoboda a zejména pohyb. Za situace, kdy se předání
rozhodnutí děje v místech, které žadatel nemůže libovolně či svévolně opouštět, přir ozeně
odpadá „nebezpečí“, že se nedostaví k předání rozhodnutí a nebude tedy moci osobně vykonat
to, k čemu je písemně vyzýván, tj. osobně převzít rozhodnutí ve věci. Je však třeba mít současně
na paměti, že právě v situaci, kdy se účastník řízení nachází ve vězeňském zařízení, může být
pod zvýšeným psychickým tlakem a je zde tudíž zvýšená pravděpodobnost, že nebude činit nic
bez osobní přítomnosti svého zástupce či předchozí konzultace s ním. I proto Nejvyšší správní
soud neshledal důvodu, proč by i v těchto případech neměla doručení rozhodnutí ve věci
předcházet písemná výzva alespoň o čase předání správního rozhodnutí.
[24] Na základě těchto souvislostí vyplynul jednoznačný požadavek, aby o následném doručení
správního rozhodnutí byl také vyrozuměn zástupce účastníka řízení. Jinými slovy řečeno, písemná
výzva podle §24a odst. 1 zákona o azylu, a to s přihlédnutím k §34 odst. 2 správního řádu, by
měla být rovněž doručena zástupci účastníka řízení. To, zda zástupce bude následně účastníka
řízení kontaktovat a poučí jej o právních následcích doručení rozhodnutí nebo zda se samotného
doručení osobně účastní a přitom bude případně předán stejnopis rozhodnutí i jemu, však
již závisí na okolnostech toho kterého případu. To ovšem nic nemění na uvedené povinnosti
správního orgánu vůči zástupci účastníka řízení.
[25] Jelikož tak správní orgán v dané věci nepostupoval, je možné jeho jednání označit
za procesní pochybení, které mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí o věci samé. Za takové situace
proto žalovaný nemohl ani uzavřít, že odepřením převzetí rozhodnutí došlo k doručení správního
rozhodnutí.
[26] Nejvyšší správní soud na tomto místě podpůrně poukazuje na argumenty vyslovené
v rozsudku tohoto soudu ze dne 11. 12. 2008, čj. 9 Azs 64/2008 - 67. Soud se zde vyjádřil
k otázce neúčasti zástupkyně při doplňujícím pohovoru žadatele, a to za situace, kdy správní
orgán doručoval zástupkyni prostřednictvím faxové zprávy, která nebyla z její strany žádným
způsobem potvrzena (a to oproti, rovněž faxovému, oznámení o předání rozhodnutí, kdy
písemně vyjádřila svůj souhlas s předáním rozhodnutí v její nepřítomnosti). Nejvyšší správní soud
v posuzovaném případě vyšel z premisy, že správním orgánem zvolená forma doručování nemá
účinky doručení ve smyslu příslušných ustanovení správního řádu. Jestliže však žadatel ani jeho
zástupkyně v žádné fázi správního řízení nenamítali neúčast zástupkyně žadatele při pohovoru,
ačkoliv k tomu měli dostatečný časový prostor, pak provedení pohovoru s žadatelem
o mezinárodní ochranu bez účasti zástupce není postupem, který by sám o sobě způsoboval vadu
mající vliv na zákonnost konečného rozhodnutí ve věci. Pro nyní posuzovaný případ je však
podstatné, že soud v daném rozhodnutí poznamenal, že zcela jiná situace by nepochybně nastala,
„pokud by tento požadavek stěžovatel či jeho zástupkyně jednoznačně vyjádřili, a správní orgán by účast
zástupkyně přesto při jednání neumožnil. V takovém případě by se jednalo o jednoznačné pochybení,
jež by bez dalšího muselo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.“ Rovněž v nyní posuzovaném případě
se zástupkyně stěžovatele nemohla účastnit předání rozhodnutí, neboť o tomto úkonu nebyla
písemně ani jiným způsobem (telefaxem) vyrozuměna. Stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas
s nepřítomností zástupkyně tím, že odmítl převzít rozhodnut í ve věci mezinárodní ochrany.
Nadto je třeba zdůraznit, že se zde jednalo o okamžik předání rozhodnutí, tedy závěrečnou fázi
správního řízení, kdy účastník řízení již z povahy věci nemá prostor, aby následně namítal
nepřítomnost své zástupkyně. V průběhu správního řízení tak mohl učinit pouze v okamžiku
předávání správního rozhodnutí.
[27] Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval postupem městského soudu, pokud neumožnil
žalovanému se vyjádřit k předložené žalobě. Ze soudního spisu plyne, že dříve než Krajský s oud
v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, vyslovil svou místní nepřís lušnost, vyzval žalovaného,
aby se vyjádřil k návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žaloby. Poté, co byla věc
postoupena místně příslušnému městskému soudu, tento soud záhy rozhodl o věci samé,
aniž by vyzval žalovaného k vyjádření se k žalobním námitkám.
[28] Městský soud vycházel z toho, že žaloba byla podána opožděně, což je skutečnost, která
je obecně zjistitelná pouhým nahlédnutím do spisu. Na druhou stranu však část žalobní
argumentace stála na tom, že správní rozhodnutí nebylo stěžovateli účinně doručeno, a proto
se v dané věci nemohlo jednat o prosté a zřejmé zmeškání lhůty k podání žaloby. Uplatněná
žalobní námitka má nepochybně relevanci při hodnocení včasnosti (tedy předčasnosti
i opožděnosti) podaného návrhu, a proto bylo v posuzované věci třeba, aby se k ní správní orgán
mohl vyjádřit a mohl tak hájit správnost svého rozhodnutí a předcházejícího procesního postupu.
Městský soud tudíž nejednal v souladu s §36 odst. 1 a §74 o dst. 1 s. ř. s., neboť žalovaný
nemohl podat své vyjádření k žalobě, k čemuž ho předmětná ustanovení opravňují.
[29] Nejvyšší správní soud tudíž shledal usnesení městského soudu nezákonným, proto jej zrušil
a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta prvá s. ř. s.). V dalším řízení je
městský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[30] V novém rozhodnutí městský soud rozhodne i o nákladech řízení o této kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. května 2011
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu