ECLI:CZ:NSS:2011:9.AFS.16.2011:93
sp. zn. 9 Afs 16/2011 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka, v právní věci
žalobkyně: L. F., zastoupená JUDr. Vladimírem Císařem, advokátem se sídlem B.
Němcové 33, České Budějovice, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých
Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 30. 6. 2009, č. j. 3473/09-1100, ve věci obnovy řízení dodatečného vyměření daně z
příjmů fyzických osob, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 12. 2010, č. j. 10 Ca 102/2009 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen
„krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
30. 6. 2009, č. j. 3473/09/1100. Napadeným rozhodnutím zamítl žalovaný odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Strakonicích (dále jen „správce daně“)
ze dne 30. 3. 2009, č. j. 26326/09/105910303140, kterým byla zamítnuta žádost
stěžovatelky o obnovu řízení ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2004.
Krajský soud v napadeném rozsudku zdůraznil, že obnova řízení je mimořádný
opravný prostředek, který slouží k nápravě takových rozhodnutí, které byly nezaviněně
vydány na základě nesprávného či neúplného skutkového stavu. Ve věci povolení obnovy
řízení se správní orgán zabývá otázkou, zda vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy,
které nemohly být bez zavinění daňového subjektu či správce daně uplatněny
v předcházejícím řízení, a zda tyto najevo vzešlé nové skutečnosti či důkazy mohly mít
podstatný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
Tyto najevo vzešlé skutečnosti či důkazy však nemohou být zcela nové,
které by neexistovaly v době vydání původního rozhodnutí. Novou skutečností
či důkazem představujícím důvod pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §54
odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném
pro posuzované období (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) může být pouze
taková skutečnost, která existovala v době původního řízení a která v souhrnu s dalšími
skutečnostmi vytváří skutkový stav, jež zde byl v době původního rozhodování, k němuž
se mimořádný opravný prostředek upíná a která vyšla najevo po právní moci rozhodnutí,
jímž se ukončilo řízení, které má byt obnoveno.
Jako nové skutečnosti svědčící pro obnovu řízení ve věci dodatečného vyměření
daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004, které bylo pravomocně
ukončeno ke dni 21. 4. 2006, nemohou proto obstát dohody o uznání dluhu ze dne
18. 5. 2008, které stěžovatelka v nyní projednávané věci předložila. Tyto dohody byly
uzavřeny cca 2 roky poté, kdy proběhlo řízení, jehož obnovy se stěžovatelka dovolává.
Obdobně neuznal soud za důkaz svědčící obnově řízení přiznání stěžovatelky k dani
z příjmů za zdaňovací období roku 2008, ve kterém stěžov atelka uvedla příjmy svědčící
o jejím odstoupení od smluv o postoupení pohledávek, uzavřených v roce 2004. Smlouvy
o postoupení pohledávek byly důvodem pro prvotní dodatečné doměření daně.
Soud proto dospěl k závěru, že důvody pro obnovu řízení stěžovatelka nenaplnila
a žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. „) zamítl.
Stěžovatelka ve včas podané kasační stížnosti respektive jejím doplnění uplatňuje
kasační námitku ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., a namítá
tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a vady řízení,
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel nemá oporu
ve spisech.
Výklad ustanovení §54 písm. a) zákona o správě daní a poplatků, provedený
krajským soudem v napadeném rozsudku, neodpovídá zákonné úpravě. Podle uvedeného
ustanovení se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím obnoví na žádost příjemce
rozhodnutí nebo z úřední povinnosti, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy,
které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo s právce daně uplatněny již dříve
a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí. Každá z alternativ podmínky zavinění
se zde váže na alternativní situace zahájení obnovy řízení, tj. zda je obnova řízení
zahajována ex offo, nebo zda je povolována na žádost daňového subjektu. Pokud jde
o řízení zahajované ex offo, zkoumá se zavinění ve vztahu ke správci daně. Pokud
je naopak obnova řízení zahájena, respektive povolena, na základě žádosti daňového
subjektu, nebude povolena, pokud předmětné skutečnosti nebyly uplatněny zaviněním
daňového subjektu.
Dle závěrů krajského soudu však nebude žádost o obnovu řízení povolena ani za
situace, kdy nové skutečnosti nemohly být uplatněny zaviněním správce daně. Takový
výklad je nelogický a v rozporu s účelem ustanovení §54 zákona o správě daní a poplatků.
Stěžovatelka připouští, že závěr krajského soudu týkající se „novosti“
uplatňovaných důkazů, tj. nutnosti jejich existence již v době původního řízení, odpovídá
dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu. Je však přesvědčena, že se tato
dosavadní judikatura vztahuje na zcela jiné skutkové případy. V nyní projednávané věci
správce daně na základě posouzení jediné listiny – „dohody o uznání dluhu“, fakticky
aplikoval presumpci novace a nepovažoval za nutné vyslechnout ve věci osoby, které
za daňový subjekt a třetí osoby v rámci právního vztahu vystupovaly. Řada ujednání
přitom byla sjednávána pouze ústně, což bylo ve věci zcela zřejmé.
Skutečnost, že důkazní prostředek neexistoval v době původního rozhodnutí,
nesvědčí závěru o zavinění daňového subjektu. Neuplatnění tohoto důkazního prostředku
bylo prostým důsledkem jeho neexistence, naproti tomu již v době původního
rozhodování existovaly jiné důkazní prostředky, které však správce daně neprovedl.
Takovými byly např. svědecké výpovědi účastníků dohod o postoupení pohledávek
a o jejich kapitalizaci, kteří mohli svědčit o okolnostech důležitých pro posouzení,
zda a z jakého důvodu nebyly postoupení a kapitalizace realizovány.
Posouzení krajského soudu není správné. Předložené dohody a související tvrzení
daňového subjektu v kontextu s listinami obsaženými ve správním spisu vedou k závěru,
že daň byla stanovena nesprávně. Správce daně měl v souladu se svoji povinností stanovit
daň správně a s požadavky ochrany soukromého vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny) hledat
možnosti, jak ex officio obnovit nebo přezkoumat vydaný dodatečný platební výměr,
kterým má být stěžovatelka zbavena svého majetku.
Ze strany krajského soudu došlo k nesprávnému hodnocení důkazu a to daňového
přiznání, předloženého za zdaňovací období roku 2008. Sama skutečnost, že daňové
přiznání za zdaňovací období roku 2008 neexistovalo v době původního rozhodování,
nesvědčí závěru, že by šlo o nepoužitelný důkaz či důkazní prostředek. Ustanovení §54
odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků je nutno interpretovat tak, že není nutno
důkazu, postačujícím je důkazní prostředek, který nasvědčuje tomu, že daň by la stanovena
nesprávně.
Krajský soud posoudil věc nesprávně i proto, že interpretoval smluvní vztah mezi
údajným postupitelem a postupníkem pohledávek, aniž by se jakkoliv zabýval tím,
co o obsahu tohoto vztahu tvrdí samy smluvní strany. Interpretace sml uvního vztahu
však v zásadě náleží jeho účastníkům. Pokud je z daňového hlediska tento vztah
posouzen jinak, leží důkazní břemeno na daňovém orgánu, který rekvalifikaci vztahu
provádí. Nadto tvrdit, že postupitel postoupil pohledávku potupníkovi, pokud obě strany
jsou shodně názoru, že postoupení pohledávky neproběhlo, je rozporné se zásadou
autonomie vůle.
Vady řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písmeno b) s. ř. s. spatřuje
stěžovatelka v tom, že správní orgány vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového
stavu. Dílčí závěr žalovaného, že dohoda o uznání dluhu se společností AGRA
GROUP, a.s., nedává smysl, měl žalovaného vést ke zjišťování, z jakého důvodu byla
uzavřena, jaký je její obsah, zda je dohodou nebo pouze důkazním listinným prostředkem
o dohodě ústní. Dle názoru stěžovatelky předložené dohody prokazují, že původně
stanovená daň byla stanovena v nesprávné výši. Ze správního spisu je zjevné, že účastníci
závazek postoupit pohledávku podmínili realizováním závazku kapitalizace. Postoupení
pohledávky bez její kapitalizace by nemělo v dané situaci smysl.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, dle kterého z předložených dohod plyne
pouhá změna ve způsobu úhrady postoupených pohledávek. Přijmout takový závěr
by v podstatě znamenalo, že plnění dl užníka nejsou splátkami dluhu, ale cenou
za postoupení pohledávky.
Stěžovatelka také zpochybňuje závěr krajského soudu uvedený na straně
6 napadeného rozsudku, dle kterého zdanitelný příjem z titulu postoupení pohledávky
podléhal zdanění již v roce 2004. Takový závěr považuje za nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů.
Stěžovatelka navrhuje rozsudek krajského soud zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že ani dohody o uznání dluhu ,
ani daňová přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací obd obí roku 2008
nemohl považovat za okolnosti, které mají podstatný vliv na rozhodnutí o dodatečném
vyměření daně za zdaňovací období roku 2004.
Při posouzení dohod o uznání dluhu dospěl žalovaný k závěru, že jejich obsah
neodpovídá tomu, co z nich stěžovatelka dovozuje. Z obsahu těchto dohod nelze
dovodit, že by stěžovatelka odstoupila od smluv o postoupení pohledávek, uzavřených
dne 16. 12. 2004 se společností AGRA CZ, a. s. (pohledávka ve výši 23 000 000 Kč),
a se společností AGRA GROUP, a. s. (pohledávka ve výši 29 500 000 Kč). Správní
orgány vyšly z úvahy, že předložené smlouvy prokazují uznání dluhu uvedených
společností vůči stěžovatelce a zavazují se jej postupně hradit. Uznání dluhu tedy nesvědčí
odstoupení od původních smluv o postoupení pohledávek, ale naopak tomu , že v roce
2004 k postoupení těchto pohledávek došlo a dluh výše uvedených společností vůči
stěžovatelce nebyl dosud uhrazen. Dokazování nebylo třeba doplňovat. Žalovaný
v napadeném rozhodnutí jasně vyslovil, že důvody pro povolení obnovy řízení nebyly
v projednávané věc naplněny.
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná a stěžovatelka je řádně zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal
napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných
důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), zkoumal při tom, zda napadený rozsudek n etrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V projednávané věci je jedinou spornou otázkou, zda byly či nebyly splněny
zákonem stanovené důvody pro povole ní obnovy řízení.
Žádostí o obnovu řízení ze dne 12. 11. 2008 se stěžovatelka domáhala obnovy
řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím - dodatečným platebním výměrem ze dne
13. 4. 2006, č. j. 38782/06/105910/4024 na daň z příjmů fyzických osob ve výši
14 214 196 Kč, za zdaňovací období roku 2004. Uvedený platební výměr nabyl právní
moci dne 21. 4. 2006, poté co se stěžovatelka písemně vzdala svého práva na odvolání.
Předmětem původního vyměřovacího řízení bylo zdanění úplatného postoupení
pohledávek. Stěžovatelka nabyla dne 16. 8. 2004 pohledávku za dlužníkem společností
AGRA CZ, a. s., ve výši 52 170 277,87 Kč, a to úplatně za cenu ve výši 8 300 000 Kč.
Pohledávka vznikla tím, že společnost AGRA CZ, a. s. (nyní AGRA CZ, a. s., v likvidaci),
nesplnila svoje dluhy z úvěrových vztahů. Část pohledávky ve výši 23 000 000 Kč pak dne
16. 12. 2004 postoupila stěžovatelka za úplatu společnosti AGRA CZ, a. s., a část
pohledávky ve výši 29 500 000 Kč společnosti AGRA GROUP, a.s. Způsob úhrady byl
ve smlouvě stanoven tak, že společnost AGRA CZ , a. s., se zavázala zaplatit stěžovatelce
částku 23 000 000 Kč prostřednictvím kapitalizace pohledávky formou zvýšení základního
kapitálu ve společnosti AGRA CZ, a. s. Ve druhé ze smluv byl způsob úhrady stanoven
tak, že společnost AGRA GROUP, a.s., se zavazuje zaplatit stěžovatelce částku ve výši
8 350 000 Kč na účet stěžovatelky nejpozději do 28. 2. 2005 a zbývající část ve výši
21 150 000 Kč bude zaplacena stěžovatelce prostřednictvím kapitalizace pohledávky
formou zvýšení základního kapitálu ve společnosti AGRA GROUP, a.s., a uzavřené
dohody o započtení pohledávky.
Z obou těchto smluv vyplynula dle zjištění správce daně učiněných v roce 2006
stěžovatelce povinnost postoupenou pohledávku dle ustanovení §23 odst. 13 zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů ve znění účinném za posuzované období (dále jen
„zákon o daních z příjmů“) zdanit. O daňové kontrole byla sepsána kontrolní zpráva,
která byla projednána se zástupcem stěžovatelky dne 3. 3. 2006. Výsledkem daňové
kontroly byl závěr, že stěžovatelka ve zdaňovacím období roku 2004 dosáhla příjem dle
ustanovení §10 ve spojení s ustanovením §23 odst. 13 zákona o daních z příjmů ve výši
52 500 000 Kč, který řádně nezdanila, a v tomto důsledku správce daně zvýšil její poslední
známou daňovou povinnost za zdaňovací období roku 2004 o částku 14 144 000 Kč.
Stěžovatelka žádala o obnovu shora popsaného řízení, a to z důvodu uvedeného
v ustanovení §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků. Jako nové skutečnosti
či důkazy označila dohody o uznání dluhu a jeho úhradě, uzavřené mezi stěžovatelkou
a společnostmi AGRA GROUP, a.s., a AGARA CZ, a. s., dne 12. 12. 2007.
Rozhodnutím ze dne 16. 2. 2009 správce daně zastavil řízení ve věci povolení
obnovy, a to pro nedodržení še stiměsíční subjektivní lhůty ve smyslu ustanovení §54
odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Předložené dohody o uznání dluhu, které
stěžovatelka považovala za důvody pro povolení obnovy, byly sepsány dne 12. 12. 2007,
a proto žádost o obnovu řízení měla být podána nejpozději do 13. 6. 2008. Předmětná
žádost byla podána až 12. 11. 2008 a stalo se tak po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
Stěžovatelkou byla (po obdržení telefonické informace o zastavení daného řízení)
dne 17. 2. 2009 žádost o obnovu řízení doplněna s tím, že nedopatřením byly k žádosti
předloženy jako důkazní prostředky nesprávné přílohy, tj. neplatné dohody o uznání
dluhu. V rámci doplnění žádosti byly správci daně předloženy dohody téměř shodného
znění, označené jako dohody o uznání dluhu, uzavřené stěžovatelkou se shora uvedenými
společnostmi, avšak s datem vyhotovení dne 18. 5. 2008.
Po doručení rozhodnutí o zastavení řízení se stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí
odvolala s tím, že rozhodnutí ve věci zastavení řízení ji bylo doručeno až poté, kdy správci
daně zaslala doplnění původní žádosti. Dle jejího názoru správce daně nezohlednil
veškeré předložené důkazy, a proto žádá o vyhovění odvolání. Rozhodnutím ze dne
12. 3. 2009 správce daně odvolání vyhověl a pokračoval v řízení ve věci žádosti o obnovu.
S ohledem na skutečnost, že předložené dohody neuznal jako důvody ve smyslu
ustanovení §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků, žádost o obnovu řízení
zamítl. Ke stejnému závěru pak dospěl žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí.
Ve smyslu ustanovení §54 odst . 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků
se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím obnoví na žádost příjemce rozhodnutí
nebo z úřední povinnosti, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které
nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve
v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí.
Z uvedeného je zřejmé, že nutným předpokladem pro obnovu daňového řízení
(tj. i řízení vyměřovacího) je kumulativní splnění následujících podmínek:
1) vyjití najevo a) nových skutečností nebo b) nových důkazů,
2) nemožnost uplatnění těchto skutečností či důkazů již dříve v řízení
bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně a
3) podstatný vliv uvedených skutečností nebo důkazů na rozhodnutí.
Návrh na obnovu řízení opírala stěžovatelka o dohody o uznání dluhu ze dne
18. 5. 2008, které označila za nové důkazy, které dle jejího názoru prokazují
že od původních smluv o postoupení pohledávek odstoupila. V žalobě pak nově uvedla,
že dalším novým důkazním prostředkem pro povolení obnovy řízení je od konce června
2009 daňové přiznání, předložené správci daně za a zdaňovací období roku 2008.
Jak dohody o uznání dluhu, tak přiznání k dani z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2008, nejsou důkazy, které by existovaly v době původního
rozhodování. Pokud tyto dohody byly uzavřeny cca 2 roky po právní moci rozhodnutí,
kterým bylo ukončeno řízení, jež má být obnoveno, nemohou být důvodem pro obnovu
řízení. Nové důkazy je nutno chápat tak, že může jít jen o důkazy v době rozhodování již
existující, které nově, tj. po právní moci rozhodnutí, vyšly najevo, a předtím - přes svoji
existenci - nebyly známy ani daňovému subjektu ani správci daně, a nemohly být tedy
vzaty v úvahu v daňovém řízení a brány v úvahu při rozhodování. Obdobný názor zastává
i relevantní odborná literatura (viz např. Jaroslav Kobík: Správa daní a poplatků
s komentářem, Komplexní pohled na problémy správy daní, 4. akt. vyd., ANAG,
Olomouc 2005, str. 428). Uvedený výklad vychází doktrinálně z koncepce „novosti“
skutečností a důkazů, jak byla standardně vykládána ve vztahu k ustanovení §62 nyní
již neplatného zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád.“), který ve svém odst. 1 písm. a) obsahuje obdobné
ustanovení jako §54 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Výklad ustanovení §62
správního řádu a koncepce na jeho základě vyvinutá je proto, vzhledem k obdobné textaci
obou ustanovení a k absenci podstatných rozdílů v systematice či smyslu a účelu obnovy
řízení podle obou procesních předpisů, aplikovatelná i na výklad §54 odst. 1 písm. a)
zákona o správě daní a poplatků. Podle této doktrinální koncepce je pod „novými
skutečnostmi nebo důkazy“ třeba rozumět skutková zjištění (ať už by měla být
předmětem dokazování, nebo jejich existenci není třeba dokazovat), která v době
rozhodování nemohla být v řízení uplatněna bez zavinění účastníka podávajícího návrh.
Tyto skutečnosti nebo důkazy v době řízení tedy nutně existovaly, ale účastník je buď
neznal, nebo nemohl použít. Za „novou skutečnost“ nelze považovat skutečnosti nastalé
až po proběhlém řízení ukončeném pravomocným rozhodnutím.
Pokud tedy krajský soud vyložil ustanovení §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě
daní a poplatků způsobem, dle kterého se o skutečnosti či důkazy relevantní pro obnovu
řízení se může jednat pouze za nutné podmínky, že v době rozhodování správního orgánu
již existovaly, vyložil příslušné ustanovení zákona v souladu s dosavadní judikaturou
Nejvyššího správního soudu i názorem doktríny správního práva. Na výše uvedeném
závěru nemohou nic změnit zcela nepřípadné námitky stěžovatelky, které důvody obnovy
řízení zužují pouze na otázku „zavinění“ ve věci jejich uplatnění.
Dohody, které stěžovatelka předložila, nejsou ani důkazy, které by existovaly
v době původního řízení, ani však nejsou způsobilé prokázat tvrzené odstoupení
od smluv o postoupení pohledávek.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že k tvrzenému odstoupení od uvedených
dohod mělo dojít v září roku 2005. Pokud by tedy stěžovatelka prokázala, že k tvrzenému
odstoupení od předmětných smluv došlo skutečně v roce 2005, jednalo by se bezesporu
o skutečnost existující před vydáním napadeného platebního výměru. Uplatňovanou
skutečností by totiž byl projev vůle stěžovatelky směřující k odstoupení od smluv
(skutečností není samotné odstoupení od smlouvy, neboť zde se nejedná o skutečnost,
nýbrž o právní následek projevu vůle). Kasační soud připomíná, že odstoupení
od smlouvy jako jednostranný projev vůle stěžovatelky by musel být doručen protistraně,
teprve tehdy nastávají jeho účinky. Smlouva o postoupení pohledávek má písemnou
formu, a proto bylo nutno postupovat podle §40 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), podle
kterého písemně uzavřená dohoda může být zrušena pouze písemně. Od smlouvy
uzavřené v písemné podobě lze proto odstoupit jen písemným projevem vůle. Žádné
takové skutečnosti stěžovatelka ani netvrdila, ani neprokázala. Současně však kasační soud
připomíná, že pokud stěžovatelka tvrdí, že od uvedených smluv odstoupila v září roku
2005, musel jí být její projev vůle znám od okamžiku, kdy jej uskutečnila, tj. v září roku
2005. Jedná se proto zcela jistě o skutečnost, která byla stěžovatelce v době rozhodování
správního orgánu v původním řízení známa a kterou proto mohla a měla uplatnit
v původním řízení. Platební výměr, který ukončil řízení, o jehož obnovu je žádáno, byl
vydán dne 13. 4. 2006, a právní moci nabyl dne 21. 4. 2006. Jinými slovy, i kdyby
stěžovatelka tvrzené odstoupení od smluv prokázala, nemohl by být tento její projev vůle
považován za skutečnost, kterou nemohla uplatnit, tj. za skutečnost svědčící obnově
řízení.
Předložené dohody z roku 2008 jsou důkazy zjevně pocházejícími z doby
po právní moci shora uvedeného platebního výměru, dále též nemají žádný vztah
k tvrzenému odstoupení. Z uvedených dohod vyplývá pouze to, že společnost AGRA
CZ, a. s., uznává svůj závazek vůči stěžovatelce ve výši 23 000 000 Kč. S ohledem
na skutečnost, že ke dni sepsání dohody není dlužník schopen uhradit celý dluh najednou,
bude tento dluh splácet postupně, nejpozději však do 31. 12. 2017. Obdobně také
společnost AGRA GROUP, a.s., uznává předmětnou dohodou vůči stěžovatelce svůj
dluh ve výši 21 150 000 Kč. Částku 500 000 Kč se dlužník zavázal uhradit ke dni
30. 6. 2008, další splátky pak budou hrazeny tak, aby v každém následujícím roce byla
uhrazena nejméně částka ve výši 2 100 000 Kč. Konečná splatnost dluhu je stanovena
ke dni 31. 12. 2017.
Uznání dluhu společností AGRA GROUP, a.s., nemůže ani ze své podstaty
souviset s tvrzeným odstoupením od smlouvy o postoupení pohledávky. Tato společnost
vůči stěžovatelce uznává dluh ve výši 21 150 000 Kč, jehož výše zcela odpovídá rozdílu
mezi hodnotou postupované pohledávky (29 500 000 Kč) za společností AGRA CZ , a. s.,
a částkou, která byla stěžovatelce dle smlouvy o postoupení pohledávky uhrazena na účet
(8 350 000 Kč). Je vyloučeno, aby se takto uznaný dluh týkal původně postupované
pohledávky, neboť ta byla pohledávkou za společností AGRA CZ, a. s. Pokud by tedy
stěžovatelka skutečně od smlouvy odstoupila, pak by byla povinna vrátit uvedené
společnosti doposud inkasované platby (v září 2005 tedy částku 8 350 000 Kč), a AGRA
GROUP, a. s., by ji musela vrátit postoupenou pohledávku. AGRA GROUP , a.s.,
by v tomto důsledku neměla vůči stěžovatelce dluh žádný, respektive uznaný dluh ve výši
21 150 000 Kč by byl dluhem vzniklým ze zcela jiného důvodu. Námitky stěžov atelky, dle
kterých nesprávným posouzením uvedených dohod dochází k záměně splátky ceny
pohledávky za splátku ceny za postoupení, jsou proto zcela nepřípadné. AGRA
GROUP, a.s., by při účinném odstoupení od smlouvy neměla vůči stěžovatelce žádnou
povinnost plnit, povinnost plnit by měl pou ze dlužník.
Tvrzené odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky společnosti AGRA
CZ, a. s., by i za předpokladu, že by stěžovatelka své tvrzení prokázala, nemělo dopady,
které stěžovatelka dovozuje.
Pokud stěžovatelka postoupila část pohledávek společnosti AGRA CZ, a. s.,
pak smlouvou o postoupení pohledávek postoupila této společnosti část jejich vlastních
dluhů. Tím se setkalo oprávnění této společnosti s její povinností a podle §584
občanského zákoníku právo i povinnost společnosti AGRA CZ, a. s., v rozsahu
postoupených pohledávek zaniklo.
Podle §457 občanského zákoníku, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je
každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle §458 odst. 1
občanského zákoníku musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením.
Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být
poskytnuta peněžitá náhrada. Bezdůvodným obohacením je podle §451 odst. 2
uvedeného zákona majetkový prospěch získaný mimo jiné plněním z právního důvodu,
který odpadl, tedy také plnění ze smlouvy zrušené odstoupením od smlouvy (§48 odst. 2
uvedeného zákona).
V případě zrušení smlouvy o postoupení pohledávky tak podle §458 odst. 1 věta
prvá občanského zákoníku přichází v úvahu jen vydání pohledávky postupníkem
postupiteli anebo, není-li to dobře možné, protože pohledávka již zanikla, poskytnutí
peněžité náhrady podle §458 odst. 1 věty druhé uvedeného zákona. V dané věci
pohledávka stěžovatelky postoupená společnosti AGRA CZ, a. s., zanikla splynutím
ve prospěch společnosti AGRA CZ, a. s. Podle původní smlouvy o postoupení
pohledávky byla pohledávka ve výši 23 000 000 Kč na společnost AGRA CZ, a. s.,
stěžovatelkou postoupena ke dni jejího podpisu, tj. ke dni 16. 12. 2004. V době tvrzeného
vzniku bezdůvodného obohacení v září 2005, tj. v okamžiku tvrzeného zrušení smlouvy
o postoupení pohledávky, již tato pohledávka neexistovala. To, co zaniklo, nelze již vrátit,
neboť nelze nakládat tím, co neexistuje. V případě zrušení smlouvy o postoupení
pohledávky tak přichází v úvahu jen „vydání“ pohledávky postupníkem postupiteli anebo,
není-li to možné, protože pohledávka již zanikla, poskytnutí peněžité náhrady. Skutečnost,
že postupitel poté, co postoupená pohledávka zanikla splynutím, od smlouvy
o postoupení pohledávky pro prodlení postupníka se zaplacením dohodnuté úplaty
za postoupenou pohledávku s účinky ex tunc odstoupil, tak nemá za následek „obživnutí“
zaniklé pohledávky (tj. eliminaci důsledku, který občanský zákoník se splynutím spojuje),
nýbrž vznik nároků určených výše zmíněnými ustanoveními občanského zákoníku
o bezdůvodném obohacení.
Obdobně nemůže jako důkaz svědčící obnově řízení obst át přiznání k dani
z příjmů za zdaňovací období roku 2008, které mohlo být sestaveno nejdříve po uplynutí
zdaňovacího období, za které je podáváno. Skutečnosti uplatněné v uvedeném přiznání
nemohou být považovány za skutečnosti, které existovaly v době původního řízení
a které by mohly mít dopad do původního vyměření daně. Stejně tak samotné přiznání
nemůže být důkazem, který existoval v době původního rozhodování. Navíc je nutno
konstatovat, že tento důkaz nebyl stěžovatelkou uplatněn v předcházejícím řízení před
správními orgány, a proto by nemohlo být ani po právu těmto orgánům v žalobě
vytýkáno jeho nesprávné hodnocení.
Kasační soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, dle kterého předložené
dohody o uznání dluhu, navíc uzavřené cca 2 roky po nabytí právní moci platebního
výměru, který ukončil řízení, jež má být o bnoveno, nejsou důkazem, který by svědčil
pro žádané povolení obnovy. Obdobně tímto důkazem nemůže být daňové přiznání
za zdaňovací období roku 2008.
Výtka stěžovatelky, dle které „správce daně na základě posouzení jediné listiny
- dohody o uznání dluhu, fakticky aplikoval presumpci novace a nepovažoval ani za nutné
vyslechnout ve věci osoby, které za daňový subjekt a třetí osoby v rámci právního vztahu
vystupovaly“, je zcela nedůvodná. Byla to stěžovatelka, která tyto listiny v daňovém řízení
označila za jediné důkazy ve smyslu ustanovení §54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní
a poplatků. Posouzení stěžovatelkou předložených důkazů bylo plně v kompetenci
správních orgánů, přičemž pro posouzení předložených důkazů nebylo žádných výslechů
svědků třeba. Součástí spisového materiálu nejsou žádné jiné důkazy či skutečnosti,
které by zakládaly důvod pro obnovu řízení.
Nedoložila–li stěžovatelka svá tvrzení, a ze spisu nevyplynuly žádné jiné
skutečnosti zakládající důvod pro obnovu řízení, nebyly správní orgány povinny cokoliv
objasňovat, vyslýchat svědky či dokonce nad rámec spisového materiálu vyhledávat jiné
skutečnosti či důkazy.
Pokud jde o p oznámku krajského soudu na straně 6, dle které „zdanitelný příjem
z titulu postoupení pohledávky ve výši 52 500 000 Kč podléhal zdanění již v roce 2004,
a to ve smyslu ustanovení §23 zákona o daních z příjmů ve znění platném pro rok 2004“,
považuje kasační soud tuto poznámku za zcela nadbytečnou, bez vazby na projednávanou
věc. Uvedené konstatování krajského soudu je bez spojitosti s projednávanou věcí, nemá
vliv ani na zákonnost napadeného rozsudku, ani na přezkoumatelnost napadeného
rozsudku.
S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému
pak žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu