ECLI:CZ:NSS:2011:9.AFS.25.2010:85
sp. zn. 9 Afs 25/2010 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: M.
M., zastoupeného Mgr. Antonínem Strouhalem, advokátem se sídlem Dvořákova 4,
Brno, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno,
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 3. 2009, č. j. 3285/09-1102-702767,
č. j. 3286/09-1102-702767 a č. j. 3287/09-1102-702767, o dodatečném vyměření daně z
příjmů fyzických osob, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 27. 1. 2010, č. j. 31 Ca 81/2009 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti v záhlaví
specifikovanému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byly
zamítnuty jeho tři žaloby, jež byly spojeny ke společnému řízení před krajským soudem
vedeným pod sp. zn. 31 Ca 81/2009. Žalobami ke krajskému soudu se stěžovatel
domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2009, č. j. 3285/09-1102-702767,
č. j. 3286/09-1102-702767 a č. j. 3287/09-1102-702767, kterými byla zamítnuta jeho
odvolání proti dodatečným platebním výměrům, kterými byla stěžovateli dodatečně
doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši 30 890 Kč,
za zdaňovací období roku 2002 ve výši 74 304 Kč a za zdaňovací období roku 2003
ve výši 28 780 Kč.
Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve vypořádal s námitkou,
že daň byla doměřena po uplynutí lhůty k vyměření daně stanovené v §47 odst. 1 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen
„zákon o správě daní a poplatků“), a dospěl k závěru, že daň byla doměřena v zákonem
předvídané lhůtě. Krajský soud dále nepřisvědčil námitce stěžovatele, že v právě
projednávaných případech nebyly splněny podmínky pro stanovení daně za použití
pomůcek podle §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, když se stěžovatel hájil tím,
že vedl řádně účetnictví a řádně splnil své povinnosti při prokazování svých tvrzení.
Krajský soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že stěžovatel nevedl řádně, úplně
a průkazně své účetnictví, když neprováděl inventarizace zboží, čímž porušil §29 a §30
zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon
o účetnictví“), a čl. IX přílohy č. 1 opatření Ministerstva financí, č. j. 281, 283/77
411/2000, ze dne 10. 11. 2000, kterým se stanoví postupy účtování pro účetní jednotky
účtující v soustavě jednoduchého účetnictví, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen
„opatření Ministerstva financí“). Krajský soud přisvědčil žalovanému v tom smyslu,
že pochybení při vedení účetnictví ze strany stěžovatele byla takového rozsahu
a účetnictví bylo natolik neprůkazné, že nebylo možno stanovit daň dokazováním,
přičemž stěžovatel ani k výzvě správce daně nepředložil důkazní prostředky, jimiž by tyto
nedostatky při vedení účetnictví bylo možno odstranit. Z odůvodnění rozhodnutí
krajského soudu plyne, že správce daně vyhověl požadavkům uvedeným v §46 odst. 3
zákona o správě daní a poplatků, neboť uplatnil nezdanitelnou část základu daně podle
§15 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném
v rozhodné době. Krajský soud konstatoval, že správce daně se zabýval stěžovatelem
uváděným tvrzením, že za výhodu při stanovení daně za použití pomůcek je třeba vzít
výši marže, poskytování poledního menu a rozdíl mezi dvěma provozovnami stěžovatele,
přičemž správce daně dospěl k závěru, že výhody pro daňový subjekt lze uplatnit
až po stanovení základu daně, ale nelze za výhodu považovat výběr obdobného daňového
subjektu, k čemuž se vázala stěžovatelem uvedená tvrzení. Krajský soud dále uvedl,
že správce daně se obsáhle vyjádřil ke všem v daňovém řízení stěžovatelem předloženým
důkazům, které zhodnotil a odůvodnil, proč ten který důkaz neobstál.
Krajský soud dospěl k závěru, že správce daně dostatečně prokázal, že účetnictví
stěžovatele nebylo vedeno správně, úplně a průkazně a že daň nemohla být stanovena
dokazováním, proto byla stanovena daň za použití pomůcek. K námitce stěžovatele,
že ze zprávy o výsledku daňové kontroly daně z příjmů č. j. 40162/04/284930/5063
plyne, že daň byla stanovena dokazováním, krajský soud uvedl, že tato skutečnost není
podstatná, když další zjištění učiněná správcem daně po provedení kontroly vedla
k nutnosti použití pomůcek, přičemž stěžovatel byl seznámen se všemi novými zjištěními,
důvody a hodnocením důkazů ze strany správce daně. Krajský soud dále nepřisvědčil
námitce stěžovatele, že žalovaný nepřihlédl ke znaleckému posudku č. 19/2007
zpracovanému Ing. A. H., když odkázal na pasáže rozhodnutí žalovaného, kde se správní
orgán vyjadřuje k danému posudku. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku
stěžovatele, že žalovaný nerespektoval závěry plynoucí z rozsudků Krajského soudu v
Brně ze dne 27. 9. 2007, č. j. 31 Ca 74/2006 - 59, č. j. 31 Ca 96/2006 - 30
a č. j. 31 Ca 97/2006 - 35, jimiž byla původní rozhodnutí Finančního úřadu v Boskovicích
a žalovaného zrušena a věc vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatel namítal, že správce daně
v úředním záznamu o stanovení pomůcek neuvádí důkazy předložené stěžovatelem, jejich
hodnocení ani řádné odůvodnění, proč ten či onen důkaz neobstál, a dále namítal,
že se v záznamu neuvádí, jakým způsobem byly pomůcky stanoveny, k jakým výhodám
pro daňový subjekt bylo přihlédnuto a jak byly výhody hodnoceny. Krajský soud
konstatoval, že se všemi stěžovatelem namítanými skutečnostmi se správce daně
vypořádal v protokolu o ústním jednání ze dne 26. 5. 2005, č. j. 21229/05/284930/5063,
v protokolu o ústním jednání ze dne 13. 7. 2005, č. j. 27245/05/284930/5063,
v protokolu o ústním jednání ze dne 16. 4. 2008, č. j. 36682/08/284930/5063, v úředních
záznamech ze dne 17. 7. 2008, č. j. 49316/08/284930/5063, č. j. 49318/08/284930/5063
a č. j. 49319/08/284930/5063, a v protokolu o ústním jednání ze dne 13. 8. 2008,
č. j. 53125/08/284930/5063. K závěrům správce daně se dle krajského soudu měl
možnost stěžovatel vyjádřit. Závěrem odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud
konstatoval, že námitku, že výše daňové povinnosti nebyla stanovena v napadených
rozhodnutích způsobem adekvátním podnikání stěžovatele a výpočet daňové povinnosti
stěžovatele dle pomůcek je nesprávný, není možno projednat pro její nekonkrétnost.
Stěžovatel napadl v záhlaví označený rozsudek kasační stížností, ve které namítá,
že v projednávaných věcech nebyly dány podmínky pro použití pomůcek. Dále
konstatuje, že řádně vedl účetnictví v souladu s §7 zákona o účetnictví a že v řízení před
správcem daně řádně splnil své zákonné povinnosti při dokazování, k čemuž dodává,
že ve zprávě o výsledku daňové kontroly ze dne 26. 11. 2004 správce daně konstatoval,
že nebyly zjištěny nedostatky v průkaznosti, úplnosti a správnosti účetnictví a daňová
povinnost byla v předmětné zprávě stanovena dokazováním. Po daňové kontrole došlo
k doplnění dokazování ze strany správce daně, ale dle stěžovatele nebyly zjištěny žádné
okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení daně použitím pomůcek. Stěžovatel namítá,
že správce daně nerespektoval důkazy jím předložené, a poukazuje mj. na svědecké
výpovědi a znalecký posudek. Stěžovatel také namítá, že správce daně použil jako
pomůcky údaje subjektů, které nelze považovat za srovnatelné s ním, a v podrobnostech
odkazuje na odvolání proti rozhodnutí správce daně ze dne 14. 8. 2008. Stěžovatel
poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2004,
č. j. 2 Afs 25/2003 - 87, ze kterého plyne, že správce daně nemůže přejít z dokazování
na použití pomůcek, neboť má k dispozici důkazní prostředky, které lze při stanovení
daně využít. Stěžovatel konečně namítá, že správce daně nerespektoval rozsudek
krajského soudu ze dne 27. 9. 2004, kterým byl vázán, neboť v úředním záznamu neuvedl
důkazy předložené stěžovatelem, ani jejich hodnocení či odůvodnění, proč k tomu
kterému důkazu nepřihlédl. Společně s kasační stížností požádal také o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že účetnictví stěžovatele nebylo
úplné, jelikož chybným způsobem účtoval o ceninách – stravenkách a o příjmu od EXIT
Group neúčtoval vůbec. Podle žalovaného nebylo účetnictví stěžovatele průkazné, jelikož
neprováděl inventarizaci. Neprůkazné a neúplné účetnictví nemůže potom být důkazem
o výši příjmů a výdajů uvedených stěžovatelem v daňovém přiznání. K námitce
stěžovatele, že ve zprávě o výsledku daňové kontroly ze dne 26. 11. 2004 se uvádí,
že nebyly zjištěny nedostatky v průkaznosti, úplnosti a správnosti účetnictví a daňová
povinnost byla v předmětné zprávě stanovena dokazováním, žalovaný uvedl,
že po skončení daňové kontroly došlo na základě správcem daně provedených zjištění
ke stanovení daně za použití pomůcek, přičemž stěžovatel byl s těmito zjištěními, důvody
a hodnocením důkazů seznámen a že se ztotožňuje s názorem krajského soudu,
že v řízení správce daně dostál svým zákonným povinnostem. K námitce, že bylo použito
jako pomůcek údajů subjektů, které nejsou srovnatelné se stěžovatelem, konstatuje,
že při stanovení daně za použití pomůcek nemůže být daň stanovena nikdy tak přesně
jako dokazováním; stanovení daně za použití pomůcek je náhradní způsob stanovení
daňové povinnosti, který je možno uplatnit až tehdy, když daňový subjekt nedostál svým
zákonným povinnostem, skutečnosti zjištěné u jiných daňových subjektů přizpůsobil
předpokládané výši obratu stěžovatele. Žalovaný nesouhlasí se stěžovatelem v tom
ohledu, že nebyly dány zákonné podmínky pro postup podle §31 odst. 5 zákona o správě
daní a poplatků, jelikož tím, že stěžovatel neprovedl inventarizaci, porušil ust. §29 a §30
zákona o účetnictví, přičemž porušení povinností ze strany stěžovatele bylo takového
rozsahu, že nebylo možné stanovit daň dokazováním. K námitce, že nebyly respektovány
důkazy navržené stěžovatelem, uvedl, že tyto důkazy byly posouzeny, ale neplyne z nich,
že by stěžovatel vedl skladovou evidenci. Žalovaný se neztotožňuje ani s námitkou,
že v řízení před správcem daně nebyl respektován rozsudek krajského soudu
ze dne 27. 9. 2007, protože v úředních záznamech ze dne 17. 7. 2008,
č. j. 49316/08/284930/5063, č. j. 49318/08/284930/5063 a č. j. 49319/08/284930/5063,
se Finanční úřad v Boskovicích obsáhle vyjadřuje ke všem stěžovatelem předloženým
důkazům. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší
správní soud usnesením ze dne 29. 6. 2010, č. j. 9 Afs 25/2010 - 78, kterým kasační
stížnosti odkladný účinek nepřiznal.
Nejvyšší správní soud dále posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, soudní poplatek byl uhrazen a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Důvody kasační stížnosti odpovídají důvodům podle §103 odst. 1 písm. a) a písm. b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, že vedl účetnictví
v souladu se zákonem o účetnictví. Z předloženého spisu vyplynulo, že správce daně
dospěl k závěru, že stěžovatel chybným způsobem účtoval o stravenkách, jež jsou dle
opatření Ministerstva financí ceninami a je nutno pro ně vést knihu pro sledování cenin,
což stěžovatel nečinil. Správce daně zjistil, že stěžovatel ve svém účetnictví vůbec
neúčtoval o příjmu od EXIT Group, čímž nelze jeho účetnictví považovat za úplné
(§7 odst. 2 zákona o účetnictví pro zdaňovací období roku 2001, §8 odst. 3 zákona
o účetnictví pro zdaňovací období let 2002 a 2003). Správce daně dále zjistil, že stěžovatel
prováděl pouze inventuru zásob (zjištění jejich stavu), ale nikoli již inventarizaci
(porovnání výsledku inventury s účetní evidencí), takže jeho účetnictví není průkazné
(§7 odst. 3 zákona o účetnictví pro zdaňovací období roku 2001, §8 odst. 4 zákona
o účetnictví pro zdaňovací období let 2002 a 2003). Vzhledem k tomu, že stěžovatel
v kasační stížnosti ani žalobě ke krajskému soudu neuvedl žádné skutečnosti, které by
dokládaly jeho závěry o řádnosti vedení účetnictví, popř. vyvracely zjištění učiněná
správcem daně, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než shledat tuto stěžovatelovu
námitku nedůvodnou.
Ve své další námitce stěžovatel tvrdí, že ve zprávě o výsledku daňové kontroly
ze dne 26. 11. 2004, č. j. 40162/04/284930/5063, nebyly zjištěny nedostatky
v průkaznosti, úplnosti a správnosti účetnictví a daňová povinnost byla stanovena
dokazováním, přičemž následně nebyly dle stěžovatele zjištěny žádné okolnosti, kterými
by bylo možno odůvodnit stanovení daně užitím pomůcek. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že s touto námitkou se již dostatečně vypořádal krajský soud i správce daně.
Nejvyšší správní soud ze spisu konstatuje, že po skončení daňové kontroly prováděl
správce daně další úkony v řízení (výslechy svědků, výzvu k dokazování), ze kterých
vyplynula nemožnost stanovit daň dokazováním, protože účetnictví stěžovatele bylo
správcem daně shledáno jako neúplně, neprůkazně a nesprávně vedené, přičemž důkazy
stěžovatelem nabídnuté nebyly s to prokázat správnost veškerých příjmů a daňově
uznatelných nákladů, které uplatnil v daňovém přiznání. Na základě těchto skutečností
konstatoval správce daně, že není možno stanovit daň dokazováním a je nutno stanovit
daň za použití pomůcek. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že stěžovatel byl se všemi provedenými zjištěními, důvody a hodnocením důkazních
prostředků seznámen a byl oprávněn se k nim vyjádřit. Žalovaný i krajský soud se s touto
namítanou skutečností řádně vypořádaly, proto nelze ani této stěžovatelově námitce
přisvědčit.
Nejvyšší správní soud dále neshledal důvodnou námitku, že správce daně
nerespektoval důkazy předložené stěžovatelem (svědecké výpovědi a znalecký posudek).
Krajský soud ve svém rozhodnutí odkázal na pasáže napadených rozhodnutí, v nichž
se žalovaný vypořádal s hodnocením znaleckého posudku ze dne 17. 11. 2007,
č. 19/2007, zpracovaného Ing. A. H. Krajský soud konstatoval, že správce daně nemusí
každý předložený důkaz jako důkaz osvědčit, v případě, že z navrženého důkazu nebude
vycházet, musí ovšem odůvodnit, proč se tak stalo. Krajský soud následně uvedl, že
žalovaný logicky a srozumitelně zdůvodnil, proč nebylo možno uvedený znalecký
posudek jako důkaz použít, neshledal tak v postupu žalovaného žádné pochybení. Krajský
soud dále konstatoval, že na návrh stěžovatele byl dne 18. 6. 2008 vyslechnut jako svědek
jeho zaměstnanec M. N. a dále bylo správci daně jako důkazní prostředek předáno čestné
prohlášení V. O., přičemž ke zhodnocení těchto důkazů došlo v protokolu z ústního
jednání ze dne 9. 7. 2008, č. j. 48419/08/284930/5063. Nejvyšší správní soud dále
konstatuje, že i žalovaný se ve všech třech svých napadených rozhodnutích s výše
uvedenými důkazy vypořádal. Se závěry krajského soudu, že správce daně se zabýval
stěžovatelem navrženými důkazy a své úvahy týkající se těchto důkazů náležitě vyložil, se
Nejvyšší správní soud ztotožňuje, proto není možno dát za pravdu námitce stěžovatele, v
níž tvrdí, že správce daně nerespektoval důkazy jím předložené.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani další námitce stěžovatele, že nebyly dány
zákonné podmínky pro použití pomůcek dle §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků,
neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí žalovaného plyne, že účetnictví stěžovatele
bylo neúplně, neprůkazně a nesprávně vedené, k této skutečnosti se k námitce stěžovatele
Nejvyšší správní soud vyjadřoval výše. Žalovaný ve svých rozhodnutích dále uvedl,
že stěžovatel nedoložil a neprokázal skutečnosti požadované správcem daně ohledně
vedení skladové evidence a provedení inventarizace, stěžovatel neprokázal, že hodnota
stravenek byla zahrnuta v denních tržbách, jak tvrdil, neprokázal účtování o stravenkách
v souladu s opatřením Ministerstva financí a nepředložil knihu závazků a pohledávek.
Z rozhodnutí žalovaného dále plyne, že v případě, že účetnictví stěžovatele je neúplné
a neprůkazné, tíží daňový subjekt břemeno důkazní, tj. aby v souladu s §31 odst. 9
zákona o správě daní a poplatků předložil důkazy, kterými podloží správnost veškerých
příjmů a daňově uznatelných nákladů, které uplatnil v daňovém přiznání. Žalovaný
ve svých rozhodnutích dále rozvedl, proč důkazy stěžovatelem nabídnuté nebyly schopny
požadované skutečnosti doložit, nebylo tedy možno stanovit daň dokazováním. Žalovaný
posléze ve svých rozhodnutích dospěl k názoru, že daňová povinnost byla za použití
pomůcek stanovena dostatečně spolehlivě tím, že byla stanovena za použití údajů
zjištěných u daňových subjektů obdobných stěžovateli (subjektů provozujících stejnou
činnost jako stěžovatel ve stejné lokalitě a ve stejném období), které byly dále
přizpůsobeny výši obratu stěžovatele. Správce daně pak vyložil, k jakým výhodám
ve smyslu ust. §46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků přihlédl a jak se vypořádal
s tvrzeními stěžovatele v tomto směru, uvedené skutečnosti do svého rozhodnutí pojal
i krajský soud. Stěžovatel se ve své kasační námitce omezil pouze na konstatování,
že nebyly dány podmínky pro použití pomůcek, aniž by jakkoli uvedl, v čem spatřuje
absenci těchto podmínek či jaké důvody jej vedou k tomuto závěru. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že správce daně náležitě odůvodnil, proč přistoupil ke stanovení daně za užití
pomůcek, jak dospěl ke stanovení výše daňové povinnosti a k jakým výhodám
pro stěžovatele přihlédl. Není tedy možno přisvědčit výše uvedené obecně formulované
stěžovatelově námitce.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že další stěžovatelovu námitku, že správce
daně použil jako pomůcky údaje subjektů, které nelze považovat za srovnatelné
se stěžovatelem, přičemž v podrobnostech odkazuje na odvolání proti rozhodnutí správce
daně ze dne 14. 8. 2008, není možné z důvodu její obecné a nekonkrétní formulace
posoudit. Nejvyšší správní soud konstatuje, že projednává námitky uplatněné v kasační
stížnosti, přičemž není povinen dohledávat kasační námitky v jiných dokumentech, byť
obsažených ve spise, na které stěžovatel odkáže. Z formulace námitky uvedené v kasační
stížnosti není zřejmé, proč není možné daňové subjekty, jejichž údaje posloužily
jako pomůcky, považovat za obdobné stěžovateli. Z námitky tak není patrno,
jaké konkrétní skutečnosti by měl Nejvyšší správní soud přezkoumávat, není ji proto
možno posoudit.
Pokud stěžovatel ve své kasační stížnosti odkazoval na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 25. 5. 2004, č. j. 2 Afs 25/2003 - 87, ze kterého dle stěžovatele plyne, že správce
daně nemůže přejít z dokazování na použití pomůcek, neboť má k dispozici důkazní
prostředky, které lze při stanovení daně využít, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí,
že stěžovatelem uváděné závěry z uvedeného rozsudku neplynou. Nejvyšší správní soud
v uvedeném rozsudku dospěl ohledně stanovení daně dokazováním či na základě
pomůcek k tomuto závěru: „Jestliže se totiž za jedno zdaňovací období platí jedna daň z příjmů
fyzických osob, je třeba, aby tato daň byla stanovena buď zcela dokazováním nebo zcela podle pomůcek.
Není možné, aby většina daně byla vypočtena dokazováním a část za použití pomůcek…“ V právě
posuzovaném případě došlo ke stanovení daně výhradně za použití pomůcek,
a to pro každé ze zdaňovacích období let 2001, 2002 a 2003. Stěžovatelem nastíněný
požadavek o nemožnosti správce daně přejít z dokazování na stanovení daně užitím
pomůcek neplyne ani ze zákona o správě daní a poplatků. Z §31 odst. 5 zákona o správě
daní a poplatků plyne, že nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných
skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže není možno daňovou
povinnost stanovit dokazováním, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost
za použití pomůcek. Ust. §31 odst. 5 tedy předpokládá situaci, kdy se správce daně
prioritně bude snažit stanovit daň dokazováním, tedy nějaké dokazování v řízení
proběhne, ale nakonec vyjde najevo objektivní nemožnost stanovit daň dokazováním
a tedy nutnost přejít na pomůcky. Nejvyšší správní soud nespatřuje žádné porušení
zákona v tom ohledu, že ačkoli byly v řízení původně činěny kroky ke stanovení daně
dokazováním, došlo nakonec ke stanovení daně užitím pomůcek, když posléze v řízení
vyšlo najevo, že na základě dokazování není daň možno stanovit. Ani této námitce tedy
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
K poslední stěžovatelově námitce, že v úředním záznamu správce daně neuvedl
důkazy předložené stěžovatelem, jejich hodnocení či odůvodnění, proč k nim nepřihlédl,
Nejvyšší správní soud uvádí, že vzhledem k neurčité formulaci námitky ji nelze
přezkoumat. V první řadě stěžovatel neuvádí, jaké konkrétní důkazy jím předložené
nejsou uvedeny, Nejvyšší správní soud tedy nemůže zhodnotit, zda úřední
záznam se zabývá určitým důkazem, když není jasně specifikováno, o jaký individuálně
určený důkaz má jít. Dále potom ze stěžovatelovy námitky není zřejmé, který dokument
má být jím míněným úředním záznamem, když ve spisovém materiálu jsou tři úřední
záznamy (jedná se o úřední záznamy ze dne 17. 7. 2008, č. j. 49316/08/284930/5063,
č. j. 49318/08/284930/5063 a č. j. 49319/08/284930/5063). Stěžovatel tedy ve své
námitce dostatečně nespecifikoval, ke kterému se jeho námitka vztahuje. Konečně
namítá-li stěžovatel, že správce daně nerespektoval rozsudek krajského soudu ze dne
27. 9. 2007, ani zde není zřejmé, o který rozsudek jde, jelikož v úvahu v dané věci
připadají celkem tři rozsudky krajského soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 31 Ca 74/2006 - 59,
č. j. 31 Ca 96/2006 - 30 a č. j. 31 Ca 97/2006 - 35.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou důvodné. Protože v řízení nebyly
shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla v souladu s §110 odst. 1, větou
poslední, s. ř. s. zamítnuta. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109
odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1, větou první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., tak, že náhrada nákladů řízení se nepřiznává žádnému
z účastníků řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel v něm neměl v řízení úspěch
a žalovanému v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. března 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu