ECLI:CZ:NSS:2011:9.AFS.79.2010:186
sp. zn. 9 Afs 79/2010 - 186
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobkyně: M. S., zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Škroupova
1114/4, Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalovanému: Celní ředitelství Ostrava, se
sídlem nám. Sv. Čecha 8, Ostrava - Přívoz, proti rozhodnutím žalovaného ze dne
19. 6. 2006, č. j. 1991a/06-1401-21, ze dne 20. 6. 2006, č. j. 2083/06-1401-21, ze dne
20. 6. 2006, č. j. 2083a/06-1401-21, ze dne 20. 6. 2006, č. j. 2083b/06-1401-21, ze dne
20. 9. 2006, č. j. 3466/06-1401-21, a ze dne 20. 9. 2006, č. j. 4642/06-1401-21, o
dodatečném vyměření cla a daně z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2010, č. j. 22 Ca 337/2006 - 133, ve
znění usnesení ze dne 30. 6. 2010, č. j. 22 Ca 337/2006 - 155,
takto:
Výroky II. a IV. r ozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
7. 6. 2010, č. j. 22 Ca 337/2006 - 133, ve znění usnesení ze dne 30. 6. 2010,
č. j. 22 Ca 337/2006 - 155, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá
v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým
byly výrokem II zamítnuty její žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 6. 2006,
č. j. 1991a/06-1401-21, ze dne 20. 6. 2006, č. j. 2083/06-1401-21, ze dne 20. 6. 2006,
č. j. 2083a/06-1401-21, ze dne 20. 6. 2006, č. j. 2083b/06-1401-21, ze dne 20. 9. 2006,
č. j. 3466/06-1401-21, o dodatečném vyměření cla a daně z přidané hodnoty. Těmito
rozhodnutími žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky proti platebním výměrům Celního
úřadu Frýdek – Místek, dále pak změnil rozhodnutí Celního úřadu Ostrava, kterými bylo
stěžovatelce dodatečně vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty, a to na základě odebrání
celních preferencí ve smyslu článku 16 Protokolu č. 4 týkajícího se definice pojmu
„původní výrobky“ a metod administrativní spolupráce (dále jen „Protokol“) k Evropské
dohodě zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými
společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (dále jen „Dohoda“). Výrokem IV.
byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 2 176 Kč.
Stěžovatelka označila jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že nebyly zohledněny
skutečnosti obecně známé a předpisy, které v období, kdy byly předmětné dovozy
stěžovatelky realizovány do přistoupení České republiky do Evropské unie, platily. První
stížní námitkou stěžovatelka především poukazuje na znění čl. 32 odst. 1 Protokolu,
z jehož znění dovozuje, že ověřování důkazu původu není automatické, ale provádí
se toliko v případě pochybností o původu výrobku. Jelikož stěžovatelka založila do spisu
doklady EUR 1, z nichž původ dovážených vozidel jednoznačně vyplývá, není o původu
dovážené věci pochybnost, a to tím spíše, že původ výrobku byl uveden v technickém
průkazu, tj. úřední listině, vozidla. Dále stěžovatelka namítá, že pokud nebyly jí dovezené
automobily vyráběné v České republice zatíženy dovozním clem ve Spolkové republice
Německo (dále jen „SRN“), nemohou být zatíženy ani dovozním clem České republiky
- zde navíc státem, kde byly vyrobeny. Na podporu této argumentace stěžovatelka
odkazuje na článek 90 Smlouvy o založení Evropského společenství, podle kterého
se členské státy vzájemně zavazují ke stejnému celnímu zacházení ["Členské státy nepodrobí
přímo ani nepřímo výrobky jiných členských států jakémukoliv vyššímu vnitrostátnímu zdanění,
než je to, jemuž jsou přímo či nepřímo podrobeny podobné výrobky domácí."]. Stěžovatelka dále
zpochybňuje postup celních orgánů, pokud bez dalšího formálním způsobem akceptovaly
pochybnosti o původu výrobků učiněné celními orgány vyvážející země, a poukazuje
na skutečnost, že dnes již od výrobce ani vývozce dle jeho zjištění nemůže opatřit
a předložit generálnímu dovozci předmětných vozidel v SRN příslušné doklady
k jednotlivým vozidlům.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na nesprávný výklad čl. 32
odst. 1 Protokolu, kdy dle jeho názoru lze ověřování důkazu původu provádět nejen
v případech důvodných pochybností o pravosti dokumentů a původu výrobků v nich
uvedených, nýbrž i namátkově. Dále poukázal na skutečnost, že v případě výroku II. výše
uvedeného rozsudku byly zamítnuty žaloby ve věcech, kdy bylo doměřeno clo výhradně
z důvodu falešných důkazů původu. Dále označil za dezinformaci tvrzení stěžovatelky,
uvedené v kasační stížnosti, podle kterého předkládala doklad o původu ve formě
osvědčení "EUR 1", a konstatoval, že ve všech případech byla stěžovatelce celní
preference přiznávána na podkladě prohlášení vývozce o preferenčním původu
na fakturách.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci již jed nou meritorně rozhodoval.
Rozsudkem ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 Afs 33/2008 - 66 (dostupném na www.nssoud.cz)
zrušil předcházející rozsudek krajského soudu ze d ne 22. 11. 2007, č. j. 22 Ca 337/2006 -
23. V tomto řízení o žalobě stěžovatelka především namítala, že žalovaný jako odvolací
orgán porušil ustanovení §50 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění účinném pro projednávanou věc, pokud podané odvolání nepřezkoumal
v rozsahu uplatněných námitek. Žalovaný dle jejího názoru chybně s odkazem na čl. 16
Protokolu odmítl akceptovat stěžovatelkou následně předkládané tzv. podpůrné doklady
ve smyslu čl. 17, 21 a 27 Protokolu k dodatečné verifikaci původu zboží, jež představují
novou skutečnost dle článku 78 odst. 3 n ařízení Rady (EHS) č. 2913/1992, kterým
se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“). Krajský soud v předchozím
řízení dospěl k závěru, že žalovaným provedený výklad Protokolu byl příliš formalistický
a současně upozornil na případnou aplikaci čl. 32 odst. 6 P rotokolu, který umožňuje
přihlédnout v rámci postverifikačního řízení k tzv. výjimečným okolnostem,
za které označil stěžovatelkou dodatečně předkládané doklady o původu zboží. Krajský
soud tak žalobkyní napadená rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu je k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se však neztotožnil s názorem krajského soudu a přisvědčil
žalovanému, že čl. 16 Protokolu taxativním způsobem určuje doklady, kterými je možné
prokazovat nárok na uznání preferenčního původu zboží. Nejvyšší správní soud dále
upozornil na skutečnost, že výsledky ověření důkazu původu prezentované českými
celními úřady v jejich rozhodnutích ne ve všech případech odpovídají sdělením celních
orgánů SRN. S ohledem na učiněná zjištění tak pro účely dalšího řízení nevyloučil aplikaci
čl. 32 odst. 6 Protokolu, nicméně na základě odlišné právní úvahy, než jakou učinil krajský
soud.
V dalším řízení před krajským soudem, vedeném po zrušení jeho původního
rozsudku Nejvyšším správním soudem, doplnila stěžovatelka podáním ze dne 30. 6. 2009
původní žalobu. Dle svého tvrzení v tomto podání rozvádí jí uplatněný žalobní bod
ad 1. Stěžovatelka trvá na tom, že původ dovážených vozů prokázal a a odkazuje
na doslovné znění čl. 32 odst. 1 Protokolu, dle něhož „ následné ověřování důkazu původu
se provádí namátkově nebo kdykoliv, když mají celní orgány dovážející země pochybnost o pravosti těchto
dokumentů, o původu výrobku v nich uvedených, nebo o splnění jiných podmínek tohoto protokolu“.
Stěžovatelka z tohoto textu dovozuje, že pokud mezi spojením „pochybnost o pravosti
dokumentů“ a „o původu zboží“ není spojka nebo, znamená to, že není -li pochybnost
o původu výrobku, není možné na základě pochybnosti o pravosti dokumentů
zpochybňovat původ zboží. Stěžovatel ka je toho názoru, že není -li pochyb o původu
zboží, není namístě ověřování původu provádět. Dále stěžovatel ka namítla, že rozhodnutí
celních orgánů ohledně dodatečného ověření je nepřezkoumatelné, jelikož ve spisu chybí
přílohy, které by obsahovaly doklady německých dožádaných celních or gánů odůvodňující
závěr o falzifikátech kupních smluv a faktur. Stěžovatelka uvedla, že s osobami
prodávajícími v kontaktu nebyla, tím pověřila dovozce. Stěžovatelka tak nemůže ověřit
okolnosti, za kterých se původní vlastník nedoznal k předmětným transakcím, neboť
sdělení německých celních orgánů nejsou úplná nebo nejsou přeložena do českého jazyka.
V podání ze dne 30. 4. 2010 stěžovatelka poukázala na rozsudek Evropského soudního
dvora ze dne 24. 3 1988, Věc 104/86 (Komise proti Italské republice), který vychází
mimo jiné z článku 90 Smlouvy o založení Evropského společenství, a dovozuje,
že pokud předmětné automobily nebyly zatíženy platbami cla ani na území Spolkové
republiky Německo, neměly by být tytéž automobily zatíženy jiným clem při jejich dovozu
dovážející členskou zemí Evropského společenství než předtím v zemi vývozu.
Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, v novém
rozhodnutí znovu posoudil právní otázku interpretace čl. 32 , ve spojení s čl. 16
Protokolu, a dále aplikaci čl. 32 odst. 5 a 6 Protokolu. Na základě výsledku doplněného
dokazování o úřední překlady zpráv celních orgánů SRN o výsledcích ověření důkazů
původu krajský soud výrokem I. zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 9. 2006,
č. j. 4642/06-1401-21, s odkazem na možnou aplikaci čl. 32 odst. 6 Protokolu a dále
výrokem II. zamítl žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 6. 2006,
č. j. 1991a/06-1401-21, ze dne 20. 6. 2006, č. j. 2083/06-1401-21, ze dne 20. 6. 2006,
č. j. 2083a/06-1401-21, ze dne 20. 6. 2006, č. j. 2083b/06-1401-21, ze dne 20. 9. 2006,
č. j. 3466/06-1401-21, pro nedůvodnost žalobních námitek, jelikož v uvedených
případech byly celními orgány Spolkové republiky Německo předkládané dokumenty
jednoznačně označeny za falzifikáty. K námitkám vzneseným stěžovatelkou v podání
ze dne 30. 6. 2009 krajský soud uvedl, že se jimi blíže nezabýval, neboť je žalobkyně
uplatnila až po uplynutí lhůty dle ustanovení 72 odst. 1 s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že k asační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu
vydanému po zrušení jeho původního rozhodnutí Nejvyšším správním soudem, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejprve přípustností kasační stížnost. Dle §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté,
kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je -li
jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.
Na základě tohoto hlediska Nejvyšší správní soud posoudil stížní námitku, kterou
stěžovatelka opakovaně zpochybňuje formalismus v postupu celních orgánů, které bez
dalšího akceptovaly závěry učiněné celními orgány SRN, jako nepřípustnou dle
citovaného §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. K těmto otázkám se Nejvyšší správní soud
vyslovil ve svém zrušujícím rozsudku, krajský soud jeho závěry akceptoval a nijak
se od nich v nyní napadeném rozhodnutí neodchýlil. Stěžovatel ka ostatně netvrdí,
že by se krajský soud v tomto ohledu neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu, pouze opakovala již v žalobě vyslovené pochybnosti o správnosti
formálního postupu celních orgánů.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále poukazovala na žalovaným nesprávně
provedený výklad znění čl. 32 odst. 1 Protokolu, dle jejího názoru lze z gramatického
znění tohoto ustanovení dovodit nepřípustnost namátkového ověřování důkazu původu
výrobků. Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku touto námitkou odmítl
blíže zabývat z důvodu jejího opožděného podání. Nejvyšší správní soud proto
při hodnocení důvodnosti této námitky musel posoudit, zda byla stěžovatelem před
krajským soudem uplatněna řádně.
Nejvyšší správní soud považuje zde za nutné zdůraznit, že žaloba ve správním
soudnictví představuje procesní úkon, jímž se žalobce obrací na soud a žádá jej, aby jeho
veřejnému subjektivnímu právu, které bylo dle jeho názoru ohroženo či porušeno, poskytl
spravedlivou ochranu. Soudní řád správní požaduje, aby žaloba splňovala určité
náležitosti, nečiní tak ovšem proto, aby krajské soudy formalisticky trvaly na naplnění
litery zákona, ale proto, aby žaloba mohla být podkladem pro poskytování zmíněné
spravedlivé ochrany veřejným subjektivním právům v rámci soudního řízení. V řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu musí žalobce v podané žalobě (kromě
obecných náležitostí zakotvených v ust. §37 odst. 3 s. ř. s.) uvést také další náležitosti,
k nimž podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. patří uved ení žalobních bodů, z nichž musí být
patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Rozsah napadení bodů je v dispozici žalobce,
správní soud pak přezkoumává jen výslovně napadené výroky rozhodnutí v mezích
žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.). Soudní řád správní umožňuje žalobci rozšířit žalobu
na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo o další žalobní body, omezuje však časový
rámec, kdy tak lze učinit, a to lhůtou pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.). Na běh
dvouměsíční prekluzívní lhůty k podání žaloby, tj. ani na běh lhůty pro řádné uplatnění
žalobních bodů, nemá zrušení rozhodnutí krajského soudu a vrácení věci k novému řízení
žádný vliv.
Předmětná námitka shodného obsahu jako v kasační stížnosti byla obsažena
v podání ze dne 30. 6. 2009, které došlo krajskému soudu bezpochyby již po uplynutí
lhůty k podání žaloby, přičemž, jak je uvedeno výše, po tomto okamžiku již nebylo
možno žalobu rozšiřovat o další žalobní body, pouze st ávající body upřesnit a doplnit.
Bylo proto nutno ověřit tvrzení stěžovatelky, zda tato námitka je skutečně „rozvedením
jí podaného bodu 1. v článku II. jí podané žaloby“, jak sama v podání ze dne 30. 6. 2009 uvedla.
V žalobě podané ke krajskému soudu přitom stěžovatelka nejprve namítala,
že se žalovaný řádně nevypořádal s její námitkou, dle níž neuznal následnou verifikaci
podle Protokolu za provedenou s odkazem na článek 16, který stanoví důkazy
o preferenčním původu zboží. Stěžovatelka předložila doklady mající charakter
tzv. podpůrných dokladů zmiňovaných v článcích 17, 21 a 27, což představovalo novou
skutečnost ve smyslu článku 78 odstav ce 3 celního kodexu. Stejně tak jí nemohlo být
přičítáno k tíži, že prodejce v SRN postupoval v rozporu s právními předpisy této země
EU. V této souvislosti upozornila na skutečnost, že až do okamžiku sdělení výsledků
českou celní správou byla v dobré víře, že kupuje výrobek splňující náležitosti
preferenčního původu. Stručně shrnuto tedy brojila proti neakceptaci jí předložených
dokladů o výrobě a původu výrobku v zemi EU ze strany žalovaného, které bylo možno
podřadit pod fakultativně vyjmenované způsoby prokázání kvalifikovaného důkazu
původu zboží, nezbytného pro přiznání preferenčního původu. V bodě 2. žaloby dále
stěžovatelka namítala, že k dodatečnému vyměření cla došlo po uplynutí tříleté prekluzívní
lhůty. V podání ze dne 30. 6. 2009 označeném jako rozvedení žalobního bodu 1 . podané
žaloby stěžovatelka upozorňuje na znění čl. 32 odst. 1 Protokolu, z něhož dovozuje,
že není-li pochybnost o původu výrobku, nezakládá pochybnost o pravosti dokumentu
stav neprokázání původu zboží dovozcem. Současně opětovně poukazuje na formalismus
v přístupu celních orgánů a označuje rozhodnutí celních orgánů ohledně dodatečného
ověření nároku na preferenční zacházení za nepřezkoumatelné, jelikož ve spise chybí
přílohy, které by obsahovaly doklady německých dožádaných celních orgánů odůvodňující
závěr českého celního úřadu, že faktury či kupní smlouvy mají být falzifikáty.
Na základě prověření obsahu jednotlivých podání tak Nejvyšší správní soud
konstatuje, že se ztotožňuje s názorem vysloveným krajským soudem v napadeném
rozsudku, dle něhož podání ze dne 30. 6. 2009 nelze považovat za rozšíření 1. žalobního
bodu původní žaloby, neboť se netýká otázky přípustnosti dodatečně předložených
důkazů, ale nově zpochybňuje gramatický výklad čl. 32 odst. 1 Protokolu, se kterým
stěžovatelka v žalobě ani ve správním řízení nijak nepolemizovala. Jedná se tedy o zcela
novou, dříve neuplatněnou, žalobní námitku. Krajský soud tak postupoval v souladu
se zákonem, pokud se s poukazem na uplynutí lhůty dle ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s.
nově uplatněnými žalobními body v podání ze dne 30. 6. 2009 blíže nezabýval. Stížní
námitka pouze opakující v tomto podání uvedené skutečnosti je proto nedůvodná.
Kasační námitka poukazující na znění článku 90 Smlouvy o založení Evropského
společenství, z něhož stěžovatelka dovozuje, že pokud nebylo zboží zatíženo dovozním
clem v SRN, nemůže být zatíženo ani dovozním c lem České republiky, byla stěžovatelkou
uplatněna v řízení před krajským soudem v podání ze dne 30. 4. 2010. Krajský soud
se však, na rozdíl od námitek vznesených v podání ze dne 30. 6. 2009, ve svém rozsudku
touto námitkou stěžovatelky nezabýval, a to ani věcně, ani z hlediska její přípustnosti.
Takový postup je však v rozporu se zákonem, neboť soud je povinen se vypořádat
se všemi důvody uplatněnými žalobcem, případně uvést, proč se jimi věcně nelze zabývat.
Shodně se k této otázce vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08, publikovaném ve Sb.n.u.ÚS, svazek č. 51, nález č. 225, str. 807,
dostupném též na www.nalus.usoud.cz: „[j]e nepochybně povinností soudu vypořádat se nejen
se správností námitek žalobce, (…), ale prvotně s včasností jejich uplatnění, a v případě jejich opožděného
podání odmítnout je v souladu s příslušnými ustanoveními s.ř.s., nelze je však v odůvodnění rozhodnutí
pominout.“ Pokud se krajský soud námitkou stěžovatelky vůbec nezabýval, nelze dovodit,
zda ji považoval za nepřípustnou či nedůvodnou a na základě jakých skutečností. Jeho
rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť stěžovatelce
nebyl dán prostor ke zpochybnění názoru krajského soudu. Úvahu krajského soudu
nemůže v řízení o kasační stížnosti nahradit Nejvyšší správní soud. Takový postup označil
Ústavní soud ve výše citovaném nálezu za nepřípustný, neboť dle jeho názoru je tímto
stěžovateli zabráněno, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého
a nestranného soudu. Ústavní soud dále odkázal na právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, tj. právo na řádný a spravedlivý proces, které v sobě zahrnuje
mimo jiné i právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným
způsobem (shodně viz též nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997,
sp. zn. IV. ÚS 114/96).
Nejvyšší správní soud tak z výše uvedených důvodů shledal kasační stížnost z části
nepřípustnou a zčásti nedůvodnou, nicméně sám shledal též jiné vady uvedené
v ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Jak je uvedeno výše, napadené rozhodnutí je pro opomenutí námitek uplatněných
stěžovatelkou v podání ze dne 30. 4. 2010, poukazujících na aplikaci čl. 90 Smlouvy
o založení Evropského společenství, zčásti nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
(§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto pro tuto vadu napadený výrok
II. rozhodnutí podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil
soudu k dalšímu řízení. Dále byl zrušen též výrok IV. napadeného rozhodnutí týkající
se povinnosti stěžovatelky uhradit poměrnou část nákladů řízení. Krajský soud určil výši
nákladů řízení, které byla stěžovatelka povinna uhradit, dle poměrného úspěchu
stěžovatelky ve věci. Vzhledem ke zrušení výroku II. rozhodnutí, dle něhož byl poměr
neúspěšnosti stěžovatelky vyčíslen, musel být pro jeho akcesorickou povahu zrušen
i výrok IV. Krajský soud stanoví případnou výši povinnosti stěžovatelky nahradit náklady
řízení dle nového meritorního rozhodnutí o výroku II. Ostatní výroky napadeného
rozsudku krajského soudu (I. a III.) nebyly kasační stížností napadeny a nejsou proto
tímto rozhodnutím Nejvyššího správního soudu dotčeny.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.) a v souladu s ním
je povinen vypořádat se s námitkami stěžovatelky uplatněnými v podání ze dne
30. 4. 2010.
V novém rozhodnutí pak krajský soud rozhodne tak é o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu