ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.13.2011:73
sp. zn. 9 As 13/2011 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: A.
S., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské nám. 21,
Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby
cizinecké policie Praha, odbor specializovaných činností, oddělení pátrání, se
sídlem Křižíkova 12, Praha 8, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2010,
č. j. CPPH-3512/ČJ-2010-004003, ve věci zajištění cizince za účelem jeho předání,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010,
č. j. 3 A 7/2010 - 37,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2010, č. j. 3 A 7/2010 - 37,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního
ředitelství služby cizinecké policie Praha, odboru specializovaných činností, oddělení
pátrání (dále jen „žalovaný“), ze dne 25. 2. 2010, č. j. CPPH-3512/ČJ-2010-004003. Tímto
rozhodnutím žalovaný podle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajistil stěžovatele za účelem jeho předání podle
mezinárodní smlouvy.
Jako důvody kasační stížnosti stěžovatel uvedl nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, jakož i vadu
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu
ve spisech, tedy důvody podřazené pod §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“).
Konkrétně stěžovatel tvrdí, že skutková zjištění o délce jeho neoprávněného
pobytu na území České republiky nejsou v souladu s §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“ nebo „s. ř.“),
neboť spisový materiál neobsahuje žádný relevantní důkaz o tom, že by se na území
České republiky po předmětnou dobu zdržoval. Skutečnost, že karta žadatele po ukončení
azylového řízení dne 22. 11. 2001 neobsahuje již další záznam o jeho vstupu na území
České republiky, ještě bez dalšího takovým důkazem být nemůže.
Za podstatnější pochybení žalovaného a městského soudu považuje stěžovatel
skutečnost, že se nezabývaly přiměřeností a správností rozhodnutí o zajištění podle §129
zákona o pobytu cizinců. Podle stěžovatele z dikce §129 citovaného zákona vyplývá,
že k zajištění má docházet za účelem předání podle mezinárodní smlouvy. Má proto
za to, že pokud by bylo evidentní, že k předání podle mezinárodní smlouvy nedojde
nebo nemůže dojít, bylo by vydání rozhodnutí o zajištění v rozporu se smyslem a účelem
tohoto institutu a neměl by být aplikován. V této souvislosti upozorňuje na to, že dosud,
tj. jen několik dní před uplynutím zákonné lhůty pro zajištění, nebylo předání podle
mezinárodní smlouvy realizováno. Podotýká, že postup žalovaného není v souladu s tím,
že zajištění je prostředkem mimořádným, krajním a použitelným v situaci, kdy správní
orgán může reálně předpokládat, že k realizaci, tedy naplnění smyslu a účelu zajištění,
může dojít. V tomto kontextu má za to, že institut zajištění není správné aplikovat, dokud
nenabude právní moci a je vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění. Otázka aplikace
a zákonných podmínek pro zajištění podle §129 zákona o pobytu cizinců nebyla
městským soudem správně posouzena.
Na závěr stěžovatel podotkl, že ani žalovaný ani městský soud ve svých
rozhodnutích neuvedly žádné konkrétní označení mezinárodní smlouvy, na kterou
odkazují, přičemž ze spisu není ani zřejmé, z jakých ustanovení této mezinárodní smlouvy
vycházely a zda a kdy tato smlouva vůbec předání umožňuje.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Dříve než Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí s ohledem
na kasační důvody stěžovatelem vymezené jako důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s., přezkoumal zdejší soud rozhodnutí městského soudu ve smyslu §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. Z citovaného ustanovení vyplývá, že Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem
a důvody kasační stížnosti; to však neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné nebo bylo
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Nejvyšší správní soud přitom dospěl
k závěru, že rozhodnutí městského soudu je zatíženou vadou, která měla za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
K tomuto závěru zdejší soud dospěl na základě zjištění, že žalovaný vydal
rozhodnutí dne 25. 2. 2010, č. j. CPPH-3512/ČJ-2010-004003, jehož výroková část
po řádném označení stěžovatele zněla, že žalovaný stěžovatele „podle ustanovení §129
odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. zajišťuje za účelem předání podle mezinárodní smlouvy“.
Za tímto výrokem již následovalo odůvodnění.
Podle §129 zákona o pobytu cizinců platí, že policie zajistí na dobu nezbytně nutnou
cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní
smlouvy nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství; policie na dobu nezbytně
nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit
bez nutné přestávky. Podle odstavce druhého citovaného ustanovení o zajištění policie
neprodleně sepíše záznam obsahující údaje o totožnosti zajištěného cizince, datu, čase a místu zajištění
a důvod předání nebo průvozu. Z odstavce třetího vyplývá, že v případech, kdy předání cizince
nebo dokončení jeho průvozu nelze uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, a jde-li o průvoz leteckou cestou podle
§152 ve lhůtě do 72 hodin, policie vydá rozhodnutí o jeho zajištění a cizince umístí do zařízení.
Rozhodnutí nabývá právní moci doručením nebo odmítnutím cizince rozhodnutí převzít. Doba zajištění
nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody.
Z uvedeného plyne, že rozhodnutí o zajištění cizince musí být vyhotoveno
písemně. Žádné konkrétní formální a obsahové náležitosti tohoto rozhodnutí zákon
o pobytu cizinců nestanoví, a proto je na místě obdobné použití relevantních ustanovení
správního řádu, jakkoli zákon o pobytu cizinců stanoví, že se na předmětné řízení
ustanovení správního řádu o správním řízení nevztahují (§168 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců). Platí zde totiž zásada subsidiarity správního řádu jakožto obecného procesního
předpisu pro veřejnou správu vůči jiným zvláštním zákonům, pokud tyto nestanoví jiný
postup a zákon o pobytu cizinců v tomto směru nejen, že nestanoví postup jiný,
ale nestanoví postup žádný (podrobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 - 74, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Pro vydávání písemného rozhodnutí o zajištění cizince podle §129 odst. 1 a 3
zákona o pobytu cizinců lze tedy minimálně subsidiárně vycházet z ustanovení správního
řádu, podle kterého rozhodnutí musí splňovat předepsané náležitosti, a to jak formální,
tak obsahové. Obsahové náležitosti tohoto rozhodnutí přitom vychází z §68 správního
řádu a jsou jimi výroková část, odůvodnění a poučení účastníků; těžiště lze přitom
spatřovat především ve výrokové části, ve které se uvede řešení otázky,
která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení
účastníků podle §27 odst. 1 správního řádu.
Z výše uvedeného pro právě posuzovanou věc vyplývá, že ve výrokové části
rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele bylo nezbytné uvést nejen řádné označení
stěžovatele a řešení otázky, tj. že se zajišťuje za účelem předání podle mezinárodní
smlouvy ve smyslu §129 zákona o pobytu cizinců, ale rovněž specifikovat konkrétní
mezinárodní smlouvu, podle níž má k předání dojít. Žalovaný sice ve výroku svého
rozhodnutí správně uvedl výše citované ustanovení zákona o pobytu cizinců, avšak
relevantní mezinárodní smlouvu v daném případě označil zcela neurčitě pouze
jako „mezinárodní smlouvu“. Nutno podotknout, že existence takové mezinárodní
smlouvy je vedle toho, že cizinec neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území České
republiky, základním předpokladem pro jeho zajištění ve smyslu §129 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců. Proto označení právního předpisu, podle kterého má následně k předání
stěžovatele dojít, tj. relevantní mezinárodní smlouvy, způsobem, který zvolil žalovaný,
nelze považovat za označení právního předpisu v souladu s požadavky kladenými
na výrokovou část uvedenými ve výše citovaném ustanovení správního řádu. Nelze z něj
totiž žádným způsobem vyrozumět, kterou konkrétní mezinárodní smlouvu měl žalovaný
na mysli. Označení právního předpisu, z nějž nelze právní předpis identifikovat, je natolik
neurčité, že činí výrokovou část předmětného rozhodnutí zcela nejasnou. Taková vada
výrokové části tak způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného spočívající
v jeho nesrozumitelnosti.
Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel především ze svého
rozsudku ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 - 74, publikovaného pod č. 2129/2010 Sb.
NSS, v němž již vyslovil, že „výroková část správního rozhodnutí tvoří pomyslný centrální bod,
na němž je rozhodnutí jako celek postaveno a účastníkům právních vztahů, které toto rozhodnutí
upravuje, musí být zřejmé, o které konkrétní právní předpisy, na jejichž základě bylo dané rozhodnutí
vydáno, se jedná“. V tomtéž rozsudku Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „zákon o pobytu
cizinců (§129 odst. 1 a 3) ve spojení se správním řádem (§68 odst. 2) předpokládá, že údaj o tom,
podle které mezinárodní smlouvy má být cizinec předán, má být obsahem výrokové části příslušného
rozhodnutí o jeho zajištění a i vzhledem k povaze tohoto rozhodnutí, kterým dochází ke zbavení osobní
svobody, je nutno považovat tento údaj za základní náležitost takového rozhodnutí; vada spočívající
v nesprávné identifikaci příslušné mezinárodní smlouvy pak způsobuje nezákonnost předmětného
rozhodnutí, a to z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost“.
Podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez
jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však zjistil, že městský soud žádné pochybení
žalovaného při formulaci výrokové části rozhodnutí neshledal a podle ustanovení §76
odst. 1 s. ř. s. nepostupoval. Nejvyšší správní soud má proto za to, že řízení
před městským soudem bylo zatíženo vadou, která měla za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé a proto rozsudek městského soudu zrušil.
Vzhledem k výše uvedenému závěru by bylo bezpředmětné se nyní zabývat
jednotlivými meritorními námitkami stěžovatele, neboť nyní je nutno, aby městský
soud v prvé řadě vypořádal otázku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, na které
je závislé posouzení celé věci. Ke kasačním námitkám stěžovatele proto není Nejvyšší
správní soud oprávněn se v tomto řízení více vyjadřovat.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí soudu přezkoumal
v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a ze shora uvedeného důvodu dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí
městského soudu zrušil pro vady řízení mající vliv na zákonnost rozhodnutí podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení. Zdejší soud upozorňuje,
že podle §110 odst. 3 s. ř. s. je městský soud v dalším řízení vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle §109
odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
V novém řízení městský soud v souladu s §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne rovněž
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. března 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu