ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.17.2011:84
sp. zn. 9 As 17/2011 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: D. M.,
zastoupená JUDr. Radkem Adámkem, advokátem se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor Krajský živnostenský úřad,
se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2008,
č. j. JMK 153724/2008, sp. zn. S-JMK 153724/2008/KŽÚ/MS, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2010,
č. j. 29 Ca 9/2009 - 59,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2010, č. j. 29 Ca 9/2009 - 59,
se z r u šu je a věc se v r a cí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá
zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále také „krajský
soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
18. 12. 2008, č. j. JMK 153724/2008, sp. zn. S-JMK 153724/2008/KŽÚ/MS. Tímto
rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí
Magistrátu města Brna, Živnostenského úřadu města Brna, ze dne 12. 9. 2008,
č. j. ZUMB/22625/2008/Mit/3, jímž bylo zrušeno stěžovatelčino živnostenské
oprávnění k provozování živnosti s předmětem podnikání „činnost účetních poradců,
vedení účetnictví“ pro nesplnění podmínek provozování živnosti. Dle posledně
citovaného rozhodnutí stěžovatelka přestala splňovat všeobecnou podmínku provozování
živnosti podle §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 455/1999 Sb., o živnostenském podnikání
(živnostenský zákon), ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „živnostenský
zákon“), tj. podmínku bezúhonnosti. Ztráta bezúhonnosti byla správními orgány dle §6
odst. 2 písm. b) živnostenského zákona spatřována ve skutečnosti, že stěžovatelka byla
odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jehož skutková podstata souvisí
s podnikáním a na který se nevztahuje §6 odst. 2 písmeno a) živnostenského zákona.
Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítla,
že rozhodující pro posouzení bezúhonnosti stěžovatelky pro účely živnostenského zákona
je výlučně doba, v níž došlo ke spáchání trestného činu. V době spáchání trestného činu
stěžovatelka nebyla jednatelkou spol. ITV, s.r.o., není zde tak dána souvislost
s podnikáním, resp. dovozování takové souvislosti je nepřípustně extenzivní výklad
normy veřejného práva. Ust. §6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona má dle
stěžovatelky charakter ustanovení veřejného práva, v případě nejasností ohledně jeho
výkladu by mělo být proto vykládáno ve prospěch subjektů soukromého práva a jeho
extenzivní výklad je vyloučen. V dané věci spatřuje stěžovatelka jedinou souvislost
s podnikáním v tom, že poškozenou trestným činem byla obchodní společnost, tedy
podnikatelský subjekt. Stěžovatelka se dle svého tvrzení nedopustila trestného činu
v souvislosti s výkonem svého živnostenského oprávnění pro „činnost účetních poradců,
vedení účetnictví“, které jí bylo rozhodnutím správního orgánu odebráno. Trestného činu
se totiž dopustila jako soukromá osoba ve vztahu ke společnosti ITV, s.r.o.
V další námitce stěžovatelka poukazuje na neústavnost právní úpravy v §6 odst. 2
písm. b) živnostenského zákona, který je v rozporu s čl. 4 odst. 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 41
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Neústavnost celé právní úpravy spatřuje v tom,
že živnostenský zákon automaticky za bezúhonného nepovažuje každého, kdo spáchal
úmyslný trestný čin v souvislosti s podnikáním. Takto široce formulovaná podmínka není
způsobilá projít ústavním testem proporcionality. Stěžovatelka konstatuje, že sice byla
odsouzena pro úmyslný trestný čin, ale byl jí uložen pouze podmíněný trest odnětí
svobody. Za takové situace se jí jeví jako nepřiměřené, aby jí odebráním statusu
bezúhonné osoby ve smyslu živnostenského zákona byl znemožněn výkon
živnostenského oprávnění. Smyslem a účelem podmínky bezúhonnosti pro provozování
živnosti je ochrana základních práv a svobod třetích osob, jež by mohly být podnikáním
provozovaným v rozporu s právem a dobrými mravy dotčeny. O to by se dle stěžovatelky
jednalo především tehdy, kdyby podnikatel byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody, tudíž by mohl jen těžko plnit své povinnosti spojené s provozováním živnosti.
V dané věci se ovšem stěžovatelka nedopustila trestného činu v souvislosti s výkonem
svého živnostenského oprávnění pro „činnost účetních poradců, vedení účetnictví“.
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud řízení
přerušil a předložil Ústavnímu soudu návrh ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že souvislost trestného činu
spáchaného stěžovatelkou vyplývá přímo ze způsobu jeho provedení. Stěžovatelka byla
do 31. 5. 2005 jedinou jednatelkou společnosti ITV, s.r.o., po skončení výkonu funkce
jednatelky chodily na její účet finanční částky, které byly zasílány subjekty, které měly
závazky vůči společnosti ITV, s.r.o. Tyto platby chodily na uvedený účet stěžovatelky i po
skončení jejího jednatelství, neboť právě číslo tohoto účtu bylo uvedeno na fakturách,
které byly vystaveny společností ITV, s.r.o., obchodním partnerům. Nepochybně se tedy
jednalo o prostředky určené této společnosti a stěžovatelka si byla dle rozsudku
Městského soudu v Brně velice dobře vědoma své povinnosti platby přijaté na její účet
přeposlat na účet správce podniku. Souvislost s podnikáním dále plyne i z trestu zákazu
činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech obchodních
společnostech. Trest zákazu činnosti je možno uložit jen tehdy, když se pachatel dopustí
trestného činu v souvislosti s touto činností, tzn. v konkrétním případě nepochybně
činností podnikatelskou. Žalovaný také poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 1. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1617/2008, kterým bylo rozhodnuto o dovolání v trestní kauze
stěžovatelky, ze kterého ocitoval pasáže, kde Nejvyšší soud konstatuje, že jednání
stěžovatelky souviselo s jejím postavením ve společnosti ITV, s.r.o., kde vykonávala
funkci statutárního orgánu, když zneužila svého oprávnění disponovat s účtem
společnosti. Žalovaný potom uzavřel s tím, že správní orgány se v řízení nemohly
dopustit extenzivního výkladu ust. §6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona, neboť
pouze nalezly souvislost mezi trestným činem stěžovatelky a jejím podnikáním.
Ze spisového materiálu vyplynuly pro případ tyto rozhodné skutečnosti:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 95 T 254/2006,
byla stěžovatelka uznána vinou ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1
a 2 již zrušeného zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „trestní zákon“).
Podle uvedeného rozsudku se tohoto trestného činu dopustila tím, že v době
od 2. 6. 2005 do 24. 11. 2005 přijala v deseti případech platby v celkové výši 358 778,50
Kč, „které jí v uvedených dnech postupně přišly na její účet vedený u HVB Bank Czech Republic a.s.,
č. ú. 3001970002, kdy majitelem účtu byla D. M. a tento účet byl používán jako účet pro společnost
ITV s.r.o., se sídlem Dominikánská 11, 602 00 Brno, kde byla jednatelkou do 31. 5. 2005, přičemž
uvedenou částku měla převést na účet správce podniku ITV s.r.o. JUDr. A. D. (na základě usnesení
MS Brno ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 69 Nc 330/2005, a exekučního příkazu sp. zn. Ex 191/05 o
povolení exekuce prodejem podniku, kdy správcem podniku byl jmenován JUDr. A. D.), toto však přes
výzvy neučinila, uvedenou finanční částku postupně vybrala ze svého účtu, přisvojila si ji a ponechala pro
vlastní potřebu…“ (citováno z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2007,
sp. zn. 95 T 254/2006). Odvolání proti tomuto rozsudku Městského soudu v Brně bylo
zamítnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 3 To 251/2008.
Magistrát města Brna, Živnostenský úřad města Brna, následně zahájil řízení
ve věci zrušení živnostenského oprávnění stěžovatelky s předmětem podnikání „činnost
účetních poradců, vedení účetnictví“ a rozhodnutím ze dne 12. 9. 2008,
č. j. ZUMB/22625/2008/Mit/3, jí uvedené živnostenské oprávnění zrušil. Prvostupňový
správní orgán v odůvodnění přitom k souvislosti skutkové podstaty trestného činu
s podnikáním uvedl, že stěžovatelka zneužila svého postavení, kdy měla přístup k účtu
společnosti ITV, s.r.o., přičemž platby ve prospěch této společnosti vybrala a použila
ve svůj prospěch. V daném případě tak dle Magistrátu města Brna plyne souvislost
s podnikáním již ze samotné výrokové části rozsudku trestního soudu.
O odvolání proti výše uvedenému rozhodnutí Magistrátu města Brna rozhodoval
žalovaný, který je zamítl svým rozhodnutím ze dne 18. 12. 2008, č. j. JMK 153724/2008,
sp. zn. S-JMK 153724/2008/KŽÚ/MS. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný
konstatoval, že stěžovatelka se trestného činu dopustila v souvislosti s tím, že byla
bezprostředně před spácháním trestného činu jednatelkou obchodní společnosti ITV,
s.r.o., a její trestná činnost byla spáchána bezpochyby v souvislosti s podnikatelskou
činností této právnické osoby. Žalovaný uvedl, že souvislost s podnikáním
spatřuje v tom, že stěžovatelka zneužila své postavení jednatelky, kterou byla
v uvedené společnosti do 31. 5. 2005, jak vyplývá z rozsudku Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 95 T 254/2006 a usnesení Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 3 To 251/2008, a ve skutečnosti, že stěžovatelce byl uložen trest zákazu činnosti,
který spočívá v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech.
Rozhodnutí žalovaného bylo následně napadeno žalobou ke krajskému soudu,
který žalobu zamítl. Vyšel z toho, že částky, které přišly na její účet a které stěžovatelka
zpronevěřila, byly platby od obchodních partnerů spol. ITV, s.r.o. Dle krajského soudu
není pochyb o tom, že tyto částky byly přijaty na účet stěžovatelky v době, kdy ještě byla
jednatelkou ITV, s.r.o., a že na tento účet byly platby poukázány v souvislosti s realizací
obchodních případů této společnosti, tedy v souvislosti s podnikatelskými aktivitami
stěžovatelky. Skutečnost, že v době, kdy částky ze svého účtu stěžovatelka odčerpávala, již
nebyla jednatelkou, nemění nic na tom, že peníze na účet byly zaslány v důsledku
podnikání, proto je souvislost trestného činu stěžovatelky s podnikáním naprosto zřejmá.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
krajského soudu. Nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že
kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatelka je v řízení o kasační stížnosti
zastoupena advokátem. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2
a odst. 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že řízení před krajským soudem je zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.], přičemž jde o skutečnost, kterou je zdejší soud povinen prověřit z úřední
povinnosti i v případě, když tato skutečnost není namítána v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud má za to, že skutkový stav, který vzaly správní orgány
za základ svých rozhodnutí, nemá náležitou oporu ve spisech. Uvedené se týká závěrů
žalovaného o jednatelství stěžovatelky ve společnosti ITV, s.r.o. Správní orgány vzaly
za základ svých rozhodnutí skutečnost, že stěžovatelka byla jednatelkou uvedené
společnosti. Ve zneužití jednatelského postavení stěžovatelky spatřovaly správní orgány
souvislost trestného činu s podnikáním. Žalovaný na straně 4 svého rozhodnutí uvedl:
„podnikatelka se dopustila trestné činnosti v souvislosti s tím, že zneužila svého původního postavení
ve firmě ITV, s.r.o., kde byla do 31. 5. 2005 jednatelkou, jak plyne z výše deklarovaného
rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 95 T 254/2006 i z usnesení Krajského soudu v Brně
č. j. 3 To 251/2008“. Nejvyšší správní soud má pochybnosti, zda má závěr správních
orgánů o jednatelství stěžovatelky dostatečnou oporu ve spisu, a to vzhledem k dalším
částem spisu. Ve spise žalovaného je totiž založen informativní úplný výpis z obchodního
rejstříku pro spol. ITV, s.r.o., pořízený dne 1. 12. 2008 z internetových stránek
Ministerstva spravedlnosti (www.justice.cz). V tomto výpisu pod nadpisem „ostatní
skutečnosti“ je uvedeno: „Jednatelka D. M. byly vymazána jako jednatelka z obchodního rejstříku
a Mgr. L. K. byla zapsána do obchodního rejstříku na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
1. 6. 2006 č. j. 1Cm 125/2004-53 o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ze dne
10. 12. 2003. Zapsáno: 29. září 2006.“ U stěžovatelky pak ve zmíněném výpise je uvedeno
datum vzniku funkce jednatelky 10. 12. 2003 a den zániku této funkce 24. 2. 2004. Ve
spise Magistrátu města Brna, Živnostenského úřadu města Brna, je dále založen rozsudek
Městského soudu v Brně v trestní věci ze dne 10. 7. 2008, č. j. 91 T 261/2005 – 938.
Citovaným rozsudkem byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání trestného činu
podvodu dle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona a trestného činu zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění dle §125 odst. 2 trestního zákona. V popisu skutku Městský soud
v Brně uvedl, že stěžovatelka měla „podniknout kroky k ovládnutí a získání společnosti pro sebe,
za tímto účelem si opatřila zápis z údajné valné hromady společnosti ITV, s.r.o., datovaný dnem
10. 12. 2003 v 15.00 hod. s padělaným podpisem společníka a jednatele Mgr. Z. K., kde se stala
jednatelkou společnosti namísto Mgr. K. a současně podepsala čestné prohlášení a podpisový vzor
jednatele, zajistila předložení těchto dokladů s nepravdivými údaji prostřednictvím právního zástupce
JUDr. T. K. dne 17. 12. 2003 na obchodní rejstřík Krajského soudu v Brně, který na jejich podkladě
zapsal 24. 2. 2004 obžalovanou jako jednatelku s uvedením vzniku funkce dne 10. 12. 2003.
Následně, ačkoliv si byla vědoma, že se podvodným způsobem stala jednatelkou společnosti, prováděla
úkony, ke kterým je oprávněn pouze jednatel…“ Z odůvodnění právě zmiňovaného rozhodnutí
městského soudu vyplývá, že tento soud se v rámci řízení také seznámil s unesením
Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 1 Cm 125/2004, o neplatnosti usnesení
valné hromady spol. ITV, s.r.o., konané dne 10. 12. 2003, kde mělo být rozhodnuto
o jmenování stěžovatelky jednatelkou. Odvolání proti uvedenému rozsudku městského
soudu bylo zamítnuto Krajským soudem v Brně usnesením ze dne 27. 11. 2008,
sp. zn. 7 To 496/2008, které je také obsahem správního spisu.
Na základě uvedených citací ze spisu má Nejvyšší správní soud za to, že skutkový
stav, z něhož vyšel žalovaný, ohledně skutečnosti, že stěžovatelka byla jednatelkou spol.
ITV, s.r.o., do 31. 5. 2005, a který zřejmě převzal z rozsudku Městského soudu v Brně
ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 95 T 254/2006, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
11. 6. 2008, sp. zn. 3 To 251/2008, nemá dostatečnou oporu ve spisu. Jak bylo výše
uvedeno, z jiných listin ve spisu plynou důvodné pochybnosti o závěru, že se stěžovatelka
platně stala jednatelkou v dané společnosti. Za takové situace není možné na základě
údajů ze spisu dojít k jednoznačnému závěru o jednatelství stěžovatelky, k němuž došel
žalovaný, a který se pak stal základem pro jeho právní hodnocení.
Souvislost skutkové podstaty trestného činu s podnikáním ve smyslu ust. §6
odst. 2 písm. b) živnostenského zákona byla žalovaným spatřována ve zneužití
jednatelského postavení stěžovatelky a skutečnosti, že stěžovatelce byl uložen trest zákazu
činnosti, který spočívá v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních
společnostech. Nemá-li ovšem závěr žalovaného o tom, že stěžovatelka byla jednatelkou,
dostatečnou oporu ve spise, považuje takové pochybení Nejvyšší správní soud za zásadní,
jelikož mohlo dojít k odebrání živnostenského oprávnění na základě skutečností
rozporných s realitou. Krajský soud měl proto napadené rozhodnutí bez ohledu
na žalobní námitky zrušit postupem podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., k čemuž nedošlo.
Krajský soud místo toho úvahy žalovaného dále rozvinul, když konstatoval, že částky,
které stěžovatelka zpronevěřila, přišly na účet, s nímž disponovala, v návaznosti
na podnikatelské aktivity společnosti ITV, s.r.o., jejíž byla v době uskutečnění těchto
aktivit jednatelkou. Krajský soud tak tímto postupem zatížil své řízení vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 4 As 35/2005 – 44, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2007,
č. j. 4 Azs 44/2007 - 124, všechna zde citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz. Z judikatury Nejvyššího správního soudu ve vztahu k přezkumu ze
strany krajského soudu plyne, že „správní soud však – ačkoli řízení před ním je ovládáno zásadou
koncentrace a zásadou dispoziční – má i přezkumnou pravomoc, která není přímo vázána na žalobní
námitky a k jejíž aktivaci postačí podání žaloby obsahující alespoň jeden řádný žalobní bod. V řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu se správní soud bez ohledu na konkrétní formulaci žalobních
námitek musí vždy zabývat tím, zda není rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], zda skutkový stav, který vzal
správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, není v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo
vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], a zda ve správním řízení nedošlo
k podstatnému porušení procesních pravidel, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Všechny tyto vady totiž při určité jejich intenzitě mohou mít
za následek to, že správní soud se nemůže s pomocí správního spisu obeznámit se všemi aspekty, které
vzal správní orgán do úvahy při rozhodování, a není mu tak zřejmý myšlenkový postup správního orgánu
v jeho úplnosti – ať už je to proto, že správní orgán neshromáždil dostatek potřebných důkazů, a přesto
o věci rozhodl, nebo proto, že důkazy byly sice shromážděny v dostatečné míře, ale správní orgán v procesu
utváření svého hmotněprávního názoru nepřihlédl ke všem z nich, a z rozhodnutí není zřejmé, proč
tak učinil, nebo proto, že rozhodnutí je založeno na důkazu získaném nesprávným procesním
postupem.“ (srov. rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2007,
č. j. 1 As 7/2007 – 58). V dané věci za stavu, kdy o správnosti zjištění skutkového stavu
žalovaným vyplývají přímo ze spisu pochybnosti, není ve smyslu výše citovaného
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu možné, aby je krajský soud ponechal bez
povšimnutí, ze strany soudu totiž není možné vyjádřit se k tomu, zda správní orgán
správně aplikoval hmotné právo a zda konkrétní situaci lze podřadit pod to či ono
zákonné ustanovení.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že dle §57 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, si nemůže správní orgán sám učinit
úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. O otázce, zda stěžovatelka
byla jednatelkou předmětné společnosti či ne, si v daném ohledu správní orgány byly
oprávněny učinit úsudek, jelikož nejde o hodnocení, zda byl spáchán trestný čin nebo kdo
za něj odpovídá. Ačkoli se tedy zmínka o jednatelství stěžovatelky objevila v rozsudku
Městského soudu v Brně v popisu skutku, kterým byl spáchán trestný čin zpronevěry
podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona, postavení jednatelky zde není formálním znakem
zákonné skutkové podstaty tohoto trestného činu. Správní orgány tak byly oprávněny
si učinit samostatný úsudek o tom, zda se stěžovatelka platně stala jednatelkou obchodní
společnosti, a pokud z této skutečnosti vycházely, měly ji mít zjištěnu bez důvodných
pochybností.
Vzhledem k tomu, že spisový materiál neposkytuje dostatečný podklad pro náležité
zjištění skutkového stavu v dané věci, je v této chvíli předčasné, aby se Nejvyšší správní
soud vyjadřoval k dalším stěžovatelčiným námitkám uplatněným v kasační stížnosti, které
se týkají právního hodnocení tohoto skutkového stavu. V dané věci totiž není vyloučeno,
že na základě doplněných skutkových zjištění bude nutno vyjít z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšly správní orgány a krajský soud, a tomu přizpůsobit právní
hodnocení.
Co se týká stěžovatelčina návrhu, aby Nejvyšší správní soud řízení přerušil podle
§48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a předložil věc Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy
k posouzení, zda ust. §6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona bylo v souladu
s ústavním pořádkem, je třeba konstatovat, že k takovému návrhu ze strany zdejšího
soudu nejsou v daný okamžik splněny zákonné podmínky. Ústavní soud v usnesení
ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 57/04 (dostupné z http://nalus.usoud.cz), vymezil, za
jakých podmínek lze takový návrh podat, když uvedl, že „podle čl. 95 odst. 2 Ústavy platí,
že v případě, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu
s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Právo soudu je konkretizováno v §64 odst. 3
zákona o Ústavním soudu jako právo podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení.
To znamená, že aktivní věcná legitimace soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jednotlivých
ustanovení zákona se odvíjí od předmětu sporu a jeho právní kvalifikace. Jinými slovy, lze podat návrh
na zrušení pouze takového zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení, který má být aplikován při řešení
sporu probíhajícího před obecným soudem. Ústavní soud k tomu dodává, že úvaha o takové aplikaci musí
být důvodná, musí být odvozena od splnění podmínek řízení, včetně věcné legitimace účastníků a, jde-li
o hmotně právní předpis, od jednoznačného zjištění, že takový předpis má být aplikován.“ V nyní
posuzované věci není doposud dostatečně vyjasněn skutkový stav, řízení před Nejvyšším
správním soudem proto není ve stadiu, kdy je zřejmé, že je třeba v dané věci aplikovat ust.
§6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona. V daný okamžik proto nejsou splněny
formální podmínky k podání návrhu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná, proto zrušil rozsudek krajského soudu dle §110 odst. 1,
věty první, s. ř. s. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v dalším řízení (§110
odst. 2, věta první, s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu