ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.22.2011:69
sp. zn. 9 As 22/2011 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: T. V. C., zastoupený JUDr. Vladimírem Gelbičem, advokátem se sídlem
Jugoslávská 11, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem
Vršovická 65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2006,
č. j. 500/1826/502 21/06, ve věci správního deliktu, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010,
č. j. 8 Ca 58/2007 - 39,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010, č. j. 8 Ca 58/2007 - 39,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadl v záhlaví označený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno jím
vydané výše uvedené rozhodnutí. Předmětem sporu mezi žalobcem a žalovaným
je zákonnost pokuty udělené žalobci ve výši 30 000 Kč dle ustanovení §66 odst. 5 zákona
č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), za porušení ustanovení §12 odst. 1 téhož
zákona. Podle uvedeného ustanovení je každý povinen nakládat s odpady a zbavovat
se jich způsobem stanoveným tímto zákonem a ostatními právními předpisy. Porušení
zákona se měl dopustit žalobce tím, že odpady, jejichž byl původcem, pocházející z jeho
podnikatelské činnosti (např. plastové sáčky, papírové krabice a jiné obaly od bot
a textilního zboží), v množství cca 30 pytlů byly dne 2. 2. 2006 uloženy v lesním porostu
Nad Pilským kopcem na pozemku par. č. 377 v katastrálním území Čistá u Mladé
Boleslavi, tj. na místě k tomu zákonem neurčeném.
Dle závěru městského soudu nebyl v projednávané věci přesně a náležitě
zjištěn skutkový stav. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí konstatoval,
že má za prokázané, že původce odpadu, tj. žalobce, je dle zákona o odpadech odpovědný
za nakládání s odpady do doby jejich převedení do vlastnictví osobě oprávněné dle
zákona o odpadech. Tím, že byl jeho zaměstnancem dne 2. 2. 2006 vyložen v lesním
porostu Nad Pilským kopcem odpad, jehož byl žalobce původce, porušil žalobce
ustanovení §12 odst. 2 uvedeného zákona, které stanoví, že s odpady lze nakládat pouze
v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady podle zákona určena. Pochybení žalovaného
spatřuje městský soud v tom, že se žalovaný nezabýval zásadní námitkou žalobce, dle
které pan H. T. T., který odpad nezákonným způsobem v lesním porostu vyložil, není
zaměstnancem žalobce, ale naopak uvedl, že tato skutečnost není pro věc podstatná.
Městský soud je však názoru opačného. Pokud by pan H. T. T. byl zaměstnancem
žalobce, byl by žalobce odpovědný za nakládání s odpady ve smyslu ustanovení §16 odst.
4 zákona o odpadech. V případě, že tomu tak nebylo, by tato odpovědnost nepřicházela v
úvahu, neboť ustanovení §16 odst. 4 zákona o odpadech nelze vykládat striktně k tíži
žalobce.
S přihlédnutím k výše uvedenému městský soud žalobou napadené rozhodnutí
v souladu s ustanovením §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) zrušil.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nesprávné právní posouzení soudu ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Zásadně odmítá závěr soudu, dle kterého náležitě
nezjistil skutkový stav, neboť existence či neexistence zaměstnaneckého poměru mezi
žalobcem a panem H. T. T. není pro posouzení správního deliktu dle ustanovení §66
odst. 5 zákona o odpadech rozhodující. Ta by hrála roli pouze v případě, kdyby byl
žalobce shledán vinným spácháním správního deliktu dle ustanovení §66 odst. 4 písm. b)
zákona o odpadech. Žalovaný však v odvolacím řízení původní kvalifikaci správního
deliktu změnil, neboť žalobce nebylo možné vinit za fyzické nakládání s odpady, kterého
se fakticky neúčastnil a bylo prováděno jinou osobou. Žalovaný změnil kvalifikaci
správního deliktu, pokud konání žalobce označil za správní delikt dle ustanovení §66
odst. 5 zákona o odpadech, kterého se žalobce dopustil tím, že porušil jinou zákonem
stanovenou povinnost. Jednalo se o povinnost stanovenou v ustanovení §12 odst. 1
zákona o odpadech, která ukládá prvotnímu původci odpadu nakládat s odpady a
zbavovat se jich pouze zákonem stanoveným způsobem. Původce odpadu je povinen
odpady, které sám nemůže využít nebo odstranit zákonem stanoveným způsobem,
převést do vlastnictví pouze osobě oprávněné k jejich převzetí ve smyslu ustanovení §16
odst. 1 zákona o odpadech. Do této doby je za odpady odpovědný, má mimo jiné
povinnost zabezpečit odpady před odcizením, zničením, únikem apod. Původce odpadu
tak byl zodpovědný za to, že místo jeho předání oprávněné osobě byl odpad pohozen na
místě, které pro to není určeno. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k
dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že původcem odpadu nebyl
žalobce. Žalobce nakládal s odpady zákonem stanoveným způsobem, neboť je nechal
likvidovat v místě k tomu určenou firmou. Pokud jde o umístění obalů do uzavřeného
prostoru firemního užitkového automobilu, kterým bylo zboží přivezeno,
nedopustil se tím žalobce žádného porušení zákona. Zapůjčení vozidla nebylo
realizováno za účelem zbavení se odpadu, ale za účelem rychlé pomoci krajanovi
při poruše vozidla za nepříznivého počasí. Vozidlo mu navíc poskytla manželka žalobce
v jeho nepřítomnosti, o tom, že jsou ve vozidle obaly, nevěděla. Pokud pan T. H.
T. manipuloval s odpadem, tak tomu bylo bez vědomí a souhlasu žalobce. Dle názoru
žalobce ze zákona o odpadech nelze dovozovat objektivní odpovědnost, tak jak
se o to snaží stěžovatel. Z uvedených důvodů navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal
napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných
důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.),
neboť až po přezkoumání těchto podmínek se kasační soud může zabývat vlastní hmotně
právní argumentací uplatněnou v kasační stížnosti. Poté dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud je soudem přezkumným, který je při přezkumu napadeného
rozhodnutí vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, nejedná-li se o takové vady,
ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Samotný přezkum je však možný
pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí městského soudu splňuje kritéria
přezkoumatelnosti, tj. jedná se o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud
přihlíží i bez námitky, tj. z úřední povinnosti.
Bližší vymezení kritérií přezkoumatelnosti zákon nestanoví, avšak jejich rozsah
postupně vymezila judikatura Nevyššího správního i Ústavního soudu.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu [srovnej např. nález ze dne 2. 6. 2009,
sp. zn. II. ÚS 435/09 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
na http://nalus.usoud.cz)], vyplývá, že postup, kdy soud nedostojí své zákonné
povinnosti své rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze akceptovat, neboť by znamenal
otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování. Nedodržení zákonné povinnosti
rozhodnutí řádně odůvodnit se může projevit jednak tím, že soud se se zjištěnými
skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývá vůbec, či se s nimi nevypořádá
dostatečně. Oba uvedené druhy pochybení soudu v odůvodnění mají za následek
nepřezkoumatelnost takových rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé,
jaký je vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry soudu na straně druhé. Zvolení odlišného postupu soudu
při odůvodňování svého rozhodnutí by nedávalo dostatečné záruky, že rozhodnutí nebylo
vydáno v důsledku libovůle, a že je plně v souladu s právem na spravedlivý soudní proces.
V projednávané věci městský soud k zásadní právní otázce, tj. kdo v projednávané
věci nese odpovědnost za porušení povinnosti nakládat s odpady či zbavovat se jich
pouze zákonem stanoveným způsobem (tj. povinnosti stanovené v ustanovení §12
odst. 1 zákona o odpadech), tedy zda to je prvotní původce odpadu, či ten, kdo odpad
v lesním porostu fyzicky vyložil, pouze zrekapituloval obsah rozhodnutí prvostupňového
orgánu týkající se porušení ustanovení §12 odst. 2 zákona o odpadech a následně
konstatoval, že „pokud by pan H. T. T., byl zaměstnancem žalobce, byl by žalobce odpovědný za
nakládání s odpady ve smyslu ustanovení §16 odst. 4 zákona o odpadech. V případě, že tomu tak
nebylo, by tato odpovědnost nepřicházela v úvahu neboť ustanovení §16 odst. 4 zákona o odpadech nelze
vykládat striktně k tíži žalobce.“
Na základě jaké úvahy k tomuto závěru městský soud dospěl již z rozhodnutí
nevyplývá. Ze strany Nejvyššího správního soudu tedy nemůže být úvaha městského
soudu přezkoumána. Pokud městský soud dospěl na rozdíl od stěžovatele k závěru,
že otázka zaměstnaneckého poměru osoby, která fyzicky odpad vyložila, je pro naplnění
skutkové podstaty příslušného správního deliktu podstatná, nestačí pouze konstatovat,
že ustanovení §16 odst. 4 citovaného zákona nelze vykládat striktně k tíži žalobce. Soud
musí své závěry přesvědčivě odůvodnit, tj. uvést, na základě jakých konkrétních aspektů
resp. důvodů k tomuto závěru dospěl. V této souvislosti je vhodné upozornit za prvé
na to, že žalovaný v napadeném rozhodnutí správní delikt, ze kterého byl žalobce
obviněn, prvostupňovým orgánem, překvalifikoval, a dále na to, že ze spisu je zřejmé,
že žalobce odpad oprávněné osobě nepředal, nýbrž dne 2. 2. 2006 o předání tohoto
odpadu oprávněné osobě požádal pana H. (viz vyjádření žalobce ze dne 26. 5. 2006,
založené ve správním spisu). Městský soud proto musí odůvodnit, z jakého důvodu
je na základě takto zjištěného skutkového stavu dle jeho názoru pro odpovědnost žalobce
za porušení povinnosti původce odpadu zbavovat se tohoto odpadu pouze zákonem
stanoveným způsobem relevantní to, zda byl či nebyl pan H. zaměstnancem žalobce.
Jinými slovy, v napadeném rozsudku chybí stěžejní úvaha o tom, jak nesplnění povinnosti
žalobce, převést odpad do vlastnictví pouze osobě oprávněné k jeho převzetí dle §12
odst. 3 zákona o odpadech ovlivňuje skutečnost, že pan H. nebyl zaměstnanec žalobce.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná a podle §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je městský soud vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí městský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o této
kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu