ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.28.2011:120
sp. zn. 9 As 28/2011 - 120
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové a Mgr. Jiřího Gottwalda v právní věci žalobkyně: V.
D., proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka
Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2009,
č. j. 686/2009-160-SPR/2, ve věci vyloučení pracovníka správního orgánu, o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2010,
č. j. 1 A 19/2010 - 95,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2010, č. j. 1 A 19/2010 - 95,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým byl zamítnut její návrh na ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační
stížnosti proti usnesení městského soudu ze dne 11. 10. 2010, č. j. 1 A 19/2010 - 91.
Tímto usnesením městský soud odmítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva
dopravy (dále jen „žalovaný“) ze dne 28. 8. 2009, č. j. 686/2009-160-SPR/2, kterým
žalovaný zamítl její odvolání proti usnesení Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne
22. 6. 2009, č. j. DSH/7282/09, o tom, že úřední osoba JUDr. R. K., vedoucí oddělení
dopravně správních agend odboru dopravy a silničního hospodářství Krajského úřadu
Plzeňského kraje, není vyloučen z projednávání a rozhodování v řízení o odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně ze dne 21. 5. 2009,
sp. zn. VNITŘ/D/338/09.
Městský soud v usnesení ze dne 11. 10. 2010, č. j. 1 A 19/2010 - 91, uvedl,
že rozhodnutí o vyloučení pracovníků, respektive o jejich nevyloučení, je považováno
za rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Takové rozhodnutí
je úkonem správního orgánu, jímž se upravuje vedení řízení, a jako takové je podle §70
písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), vyloučeno ze soudního přezkoumání. Proto žalobu odmítl podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž mimo jiné
požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení konkrétního zástupce z řad
advokátů.
O této její žádosti rozhodl městský soud napadeným usnesením tak, že návrh
na ustanovení právního zástupce zamítl. V usnesení uvedl, že ustanovení zástupce
je vázáno na splnění kumulativních podmínek uvedených v ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.
První podmínka je odvislá od splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků
podle §36 odst. 3 s. ř. s., tj. účastník řízení nemá dostatečné prostředky na zaplacení
soudního poplatku a dále návrh účastníka řízení nesmí být zjevně neúspěšný. Druhou
podmínkou, kterou soud při rozhodování o ustanovení právního zástupce zkoumá,
je, zda je zástupce třeba k ochraně práv navrhovatele.
Městský soud konstatoval, že stěžovatelka byla usnesením ze dne 20. 9. 2010,
č. j. 1 A 19/2010 - 90, osvobozena od soudních poplatků, proto se soud zabýval
již jen druhou podmínkou pro ustanovení zástupce, tj. podmínkou, zda je právní zástupce
třeba k ochraně jejích práv, resp. zda není návrh zjevně neúspěšný. Dospěl přitom
k závěru, že stěžovatelka brojí proti rozhodnutí o námitce podjatosti, přičemž takové
rozhodnutí správního orgánu je však ze soudního přezkumu vyloučeno, neboť nejde
o rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. Takovým rozhodnutím se upravuje pouze vedení
řízení, a proto žalobu proti takovému rozhodnutí bylo třeba podle §70 písm. c) s. ř. s.
a §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout. Městský soud měl tedy za to, že se v daném
případě jedná o zjevnou nemožnost úspěchu návrhu. Z tohoto důvodu nevyhověl žádosti
o ustanovení právního zástupce.
Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí městského soudu brojí kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s., tj. z důvodu nezákonnosti
napadeného usnesení spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, z důvodu zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom,
že soud byl nesprávně obsazen, a naposledy z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí městského soudu a v jeho nesrozumitelnosti.
Nejdříve namítá, že podmínku, zda je zástupce třeba k ochraně práv stěžovatelky,
nelze vykládat způsobem, který uplatnil městský soud, a to, že je možno tuto potřebu
vázat na zjevnou úspěšnost návrhu. K danému stěžovatelka uvádí, že zřejmost potřeby
zástupce k ochraně práv stěžovatelky vyplývá již ze samotného zákona, tj. §105
odst. 2 s. ř. s., který ukládá povinnost právního zastoupení pro řízení o kasační stížnosti,
přičemž absence takového zastoupení vede automaticky k odmítnutí kasační stížnosti.
V této souvislosti namítla také nezákonnost rozhodnutí městského soudu, který kasační
stížnost proti svému odmítavému usnesení považoval za návrh zjevně neúspěšný,
následkem čehož zamítl návrh na ustanovení zástupce. Pokud by tak bylo postupováno
v každém případě, byly by potom žádosti na ustanovení zástupce pro řízení o kasačních
stížnostech proti rozhodnutím krajských soudů vždy zamítány a standardně těmito soudy
odůvodňovány jako zjevně neúspěšný návrh. Podotýká, že pojem zjevné neúspěšnosti
návrhu je nutno vykládat jako neúspěšnost patrnou na „první pohled“, jako neúspěšnost,
která je bez jakéhokoli dokazování a pochybností nesporná. Taková situace však v daném
případě nenastala. Stěžovatelka trvá na tom, že podmínky pro ustanovení advokáta byly
naplněny.
Zmatečnost řízení stěžovatelka spatřuje v nesprávném obsazení soudu. Podle
stěžovatelky měl rozhodovat v daném případě senát a nikoli samosoudkyně,
když se v posuzované věci nejednalo toliko o věc přestupku. V jejím případě
tedy nerozhodoval její zákonný soudce, čímž byl porušen čl. 38 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod.
Nepřezkoumatelnost usnesení městského soudu stěžovatelka spatřuje jednak
ve skutečnosti, že městský soud rozhodl o návrhu na ustanovení právního zástupce,
nicméně měl rozhodovat o návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů. A dále v tom,
že městský soud sice správně posoudil naplnění podmínek pro osvobození od soudních
poplatků pro dané řízení, stěžovatelka má však za to, že byl povinen v předmětném řízení
o kasační stížnosti o osvobození od soudních poplatků řádně rozhodnout i v rámci
výrokové části usnesení. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud je při přezkumu napadeného usnesení dle §109 odst. 2
s. ř. s. vázán rozsahem kasační stížnosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud napadené usnesení nejdříve přezkoumal na základě
kasačního důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. z důvodu jeho
nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů, neboť shledal-li
by nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu, již toto samotné zjištění by bylo
důvodem pro jeho zrušení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní
soud však nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí neshledal, neboť je z něj patrno,
o čem a jak městský soud rozhodoval, a z jakých důvodů dospěl ke svým závěrům,
o čemž ostatně svědčí i skutečnost, že stěžovatelka s nimi dostatečně podrobně
polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné.
Nejvyšší správní soud se následně zabýval námitkou, ve které stěžovatelka uplatnila
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a ve které tvrdila, že městský soud nesprávně
posoudil právní otázku, zda v daném případě jde o zjevnou nemožnost návrhu,
pro niž lze zamítnout žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce.
Nejvyšší správní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že městský soud
stěžovatelčinu žádost o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti proti svému
usnesení ze dne 11. 10. 2010, č. j. 1 A 19/2010 - 91, zamítl pro zjevnou nemožnost
úspěchu takové kasační stížnosti. Zjevnou neúspěšnost návrhu, resp. kasační stížnosti,
spatřuje městský soud v tom, že touto kasační stížností stěžovatelka brojí proti usnesení
městského soudu o odmítnutí žaloby proti rozhodnutí žalovaného o nevyloučení
pracovníka správního orgánu v řízení, které však podle městského soudu není
rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., nýbrž rozhodnutím ve smyslu §70 písm. c) s. ř. s.,
a jako takové je vyloučeno ze soudního přezkumu. Ze stejného důvodu městský soud
žalobu proti rozhodnutí žalovaného odmítl. Při posuzování návrhu na ustanovení
zástupce městský soud postupoval podle §35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení s §36 odst. 3 s. ř. s.
Podle §35 odst. 8 věty první s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady,
aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu
na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát.
Podle §36 odst. 3 téhož zákona účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky,
může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však
soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození
kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení
ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Z uvedených ustanovení s. ř. s. je patrné, že pro ustanovení zástupce je nutno,
aby byly kumulativně splněny tři následující podmínky. Za prvé musí účastník doložit,
že splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Za druhé musí být splněna
podmínka, že ustanovení zástupce je třeba k ochraně jeho práv. A naposledy je nutno,
aby účastník ustanovení zástupce sám navrhl. Aby byly splněny předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků, musí účastník podle §36 odst. 3 s. ř. s. doložit,
že nemá dostatečné prostředky k zaplacení soudních poplatků. Nicméně i v případě,
že účastník tuto skutečnost doloží, soud žádost zamítne, pokud dospěje k závěru,
že se v případě účastníka jedná o návrh, který zjevně nemůže být úspěšný.
Ve světle výše uvedeného lze shrnout, že při rozhodování o návrhu na ustanovení
zástupce je nutno kumulativně zkoumat, zda návrh podal účastník řízení, jeho majetkové
poměry, zjevnou neúspěšnost návrhu a zda je zástupce třeba k ochraně práv účastníka.
Co se týká návrhu na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní
soud podotýká, že u tohoto návrhu není třeba splnění poslední podmínky zkoumat.
Zastoupení advokátem je totiž v tomto řízení podle §105 odst. 2 s. ř. s. povinné, z čehož
vyplývá, že potřeba právního zástupce k ochraně práv účastníka řízení o kasační stížnosti
se ze zákona předpokládá (stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.) Je-li podán návrh na ustanovení
zástupce v řízení o kasační stížnosti, je tedy nutno posoudit de facto pouze, zda byl návrh
podán oprávněným účastníkem řízení a zda zde jsou podmínky pro osvobození
od soudních poplatků, tj. zda osvobození nasvědčují majetkové poměry účastníka řízení
a není zde zjevná nemožnost úspěchu návrhu. Jinými slovy dospěje-li krajský,
resp. městský, soud při rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků
pro řízení o kasační stížnosti k závěru, že je důvodná, a byl-li účastníkem řízení zároveň
podán návrh na ustanovení zástupce, potom zde není žádného důvodu zástupce
neustanovit.
Z usnesení městského soudu je patrno, že tento soud shledal podmínky
pro osvobození od soudních poplatků, přestože o žádosti explicitně nerozhodl, jak bude
rozvedeno níže, nicméně návrh na ustanovení zástupce zamítl. Ve vztahu k tomuto
návrhu totiž neshledal za splněnou podmínku, že je zástupce třeba k ochraně práv
stěžovatelky. Měl totiž za to, že kasační stížnost proti jeho odmítavému usnesení zjevně
nemůže být úspěšná. Taková úvaha městského soudu není správná. Pokud městský soud
učinil závěr, že v řízení o kasační stížnosti stěžovatelky není dána potřeba zastoupení
k ochraně jejích práv, a to z jakéhokoli důvodu, je takový závěr s ohledem na výše
předestřené v rozporu se zákonem, konkrétně s výše citovaným §105 odst. 2 s. ř. s.,
který zastoupení účastníka řízení o kasační stížnosti předpokládá.
Co se týká úvahy o zjevné neúspěšnosti návrhu (kasační stížnosti), kterou městský
soud v řízení o návrhu na ustanovení zástupce učinil, konstatuje zdejší soud, že z výše
uvedeného dále vyplývá, že tuto úvahu je nutno učinit primárně již při posuzování splnění
podmínek pro osvobození od soudních poplatků pro řízení o kasační stížnosti, nikoli
až v souvislosti s posuzováním splnění podmínek pro ustanovení zástupce. Ve světle výše
předestřeného je potom nutno za zcela nesprávnou považovat úvahu městského soudu,
který navíc zjevnou nemožnost úspěchu stěžovatelčina návrhu spojil s posuzováním
podmínky nutné potřebnosti zástupce, resp. advokáta, k ochraně práv stěžovatelky,
když, jak bylo již uvedeno, tato potřebnost je podmíněna samotným zákonným
ustanovením (§105 odst. 2 s. ř. s.) a nelze ji ničím zpochybnit.
Pokud se jedná o samotnou úvahu městského soudu o zjevné neúspěšnosti kasační
stížnosti proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby městským soudem pro její vyloučení
ze soudního přezkumu, potom Nejvyšší správní soud předesílá, že i kdyby tuto úvahu
městský soud aplikoval ve správné fázi posuzování splnění podmínek pro osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, nelze jeho
úvaze přisvědčit. Stěžovatelka totiž podala tuto kasační stížnost z důvodu podle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí její žaloby
městským soudem, který ji odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) v souvislosti s §70 písm. c)
s. ř. s. Posouzení, zda usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby bylo či nebylo
v souladu se zákonem, a zda je tedy na místě kasační stížnost zamítnout či napadené
rozhodnutí zrušit, náleží výhradně do pravomoci Nejvyššího správního soudu. Nebylo
tedy na místě, aby si městský soud činil vlastní úsudky týkající se potenciálního budoucího
meritorního rozhodování Nejvyššího správního soudu přezkoumávajícího jeho právní
názor. Závěr o zjevné neúspěšnosti podaného návrhu byl městský soud oprávněn učinit
toliko v situaci, kdy by např. kasační stížnost byla podána opožděně, osobou k tomu
zjevně neoprávněnou, či by byla podána proti rozhodnutí, proti němuž není kasační
stížnost přípustná. Pokud však byla v daném případě podaná kasační stížnost včasná
a přípustná, nebylo možné dospět k závěru, že kasační stížnost zjevně nemůže být
úspěšná, neboť městský soud nebyl oprávněn činit si závěr o vlastním právním posouzení
věci, které bylo kasační stížností napadáno a které má být teprve podrobeno kasačnímu
přezkumu Nejvyšším správním soudem. V takovém případě by městský soud předjímal
budoucí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a tím zkrátil stěžovatelku na jejích
procesních právech. De facto by se tak dopustil odepření ústavně zaručeného práva
na přístup k soudu, konkrétně v případě stěžovatelky v podobě odnětí jedné soudní
instance (k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2006,
č. j. 3 As 26/2006 - 69, publikovaný pod č. 1616/2008 Sb. NSS, nebo ze dne 20. 6. 2007,
č. j. 3 As 38/2006 - 58, všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Tato námitka stěžovatelky je proto důvodná.
Nejvyšší správní soud se dále ztotožňuje s kasační námitkou, že městský soud
nepostupoval řádně v případě stěžovatelčiny žádosti o osvobození od soudních poplatků,
přičemž stěžovatelka zdůraznila, že městský soud nerozhodl o této žádosti ve výrokové
části svého usnesení. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že nejenže o této žádosti
nebylo ve výrokové části výslovně rozhodnuto, ale navíc městský soud k předmětné
žádosti o osvobození od soudních poplatků v odůvodnění svého usnesení uvedl,
že „žalobkyně byla usnesením č. j. 1 A 19/2010 - 90 ze dne 20. 9. 2010 osvobozena
pro řízení od soudních poplatků, proto se soud zabýval druhou podmínkou,
a to zda je zástupce třeba k ochraně jejích práv, tedy zjevnou úspěšností tohoto návrhu“.
Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že citovaným usnesením, na které městský
soud odkázal, tento soud rozhodl o osvobození od soudních poplatků pro řízení o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2009, č. j. 686/2009-160-SPR/2. Explicitně
tedy městský soud o předmětné žádosti vůbec nerozhodl. Uvedené usnesení nelze
bez dalšího považovat za přenositelné do řízení o kasační stížnosti. Řízení o kasační
stížnosti je samostatným řízením, které je koncipováno jako mimořádný opravný
prostředek. Je tedy nutno v rámci rozhodování o žádosti o osvobození od soudních
poplatků vždy znovu posoudit majetkové poměry stěžovatele v době podání kasační
stížnosti a své závěry zohlednit v samostatném výroku. Přesto v případě, kdy by o žádosti
o osvobození od soudních poplatků nebylo rozhodnuto explicitně ve výroku usnesení,
avšak z odůvodnění usnesení soudu, kterým by rozhodoval o žádosti o osvobození
od soudních poplatků a o žádosti o ustanovení zástupce, by bylo dovoditelné, že soud
stěžovateli ve vztahu k osvobození od soudních poplatků vyhověl, neboť neshledal
změnu jeho majetkových poměrů od doby, kdy byl pro řízení o žalobě od soudních
poplatků osvobozen, a v případě, že by se soud při společném rozhodování o těchto dvou
žádostech ve zbytku nedopustil žádného závažného pochybení, potom by zdejší soud
takový postup soudu nepovažoval za natolik vadný, že by k němu bylo nutno přistupovat
jako k vadě řízení mající vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, pro niž by bylo
nutno rozhodnutí soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2009, č. j. 8 As 7/2009 - 114). V daném případě
by sice přes absenci výrokové části týkající se osvobození od soudních poplatků bylo
možno dovodit, že městský soud neshledal změnu v majetkových poměrech stěžovatelky
od doby, kdy byla v řízení o žalobě osvobozena od soudních poplatků, a proto podmínky
pro osvobození od soudních poplatků považoval za splněné, nicméně napadené usnesení
je kromě absence explicitního rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků
stiženo také dalšími závažnými pochybeními, které již mají vliv na zákonnost rozhodnutí
o věci samé. Kasační soud proto považuje ze všech výše uvedených důvodů za nezbytné
napadené usnesení městského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení, přičemž
v dalším řízení bude třeba nesprávný postup městského soudu napravit a řádně o žádosti
o osvobození od soudních poplatků a v návaznosti na to o žádosti o ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti rozhodnout.
Jako nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud namítanou zmatečnost řízení
z důvodu, že v daném případě o ustanovení zástupce nerozhodoval zákonný soudce,
pokud místo tříčlenného senátu rozhodovala pouze předsedkyně senátu
jako samosoudkyně. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší správní soud na základě
následujících úvah. Z ustanovení §3 odst. 1 s. ř. s. vyplývá, že ve správním soudnictví jednají
a rozhodují krajské soudy a Nejvyšší správní soud. U krajských soudů vykonávají správní soudnictví
specializované senáty a specializovaní samosoudci. Podle §31 s. ř. s. krajský soud ve věcech správního
soudnictví, nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou
soudců. Odstavec druhý téhož ustanovení stanoví, že ve věcech důchodového pojištění, úrazového
pojištění, důchodového zabezpečení, nemocenského pojištění, uchazečů o zaměstnání a jejich podpory
v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci podle předpisů o zaměstnanosti, sociální péče, pomoci
v hmotné nouzi a státní sociální podpory, ve věcech přestupků, mezinárodní ochrany, jakož i v dalších
věcech, v nichž tak stanoví zvláštní zákon, rozhoduje specializovaný samosoudce. Dle posledního
odstavce téhož ustanovení stanoví-li tak tento zákon, rozhoduje a činí jednotlivé úkony předseda
senátu. Práva a povinnosti předsedy senátu má i specializovaný samosoudce. Právě projednávaná věc
se týká přezkumu zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti
proti usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby proti rozhodnutí žalovaného
o námitce podjatosti v řízení o přestupku. V případě rozhodování o námitce podjatosti
se jedná o rozhodování věci procesní povahy, přičemž námitka podjatosti musí být vždy
z logiky věci podána v rámci řízení hlavního, v němž má účastník řízení pochybnosti
o nestrannosti osob rozhodujících o jeho věci. V daném případě je tímto hlavním řízením
řízení ve věci přestupku, přičemž v tomto řízení rozhoduje podle §31 odst. 2 s. ř. s.
specializovaný samosoudce. Stěžovatelka tedy byla účastnicí řízení ve věci o přestupku,
v rámci kterého vznesla námitku podjatosti. Přestože řízení o zamítnutí této námitky bylo
vyloučeno k samostatnému řízení, neznamená to, že tím byla zpřetrhána vazba s řízením
hlavním. Pokud tedy podle §31 s. ř. s. má být o věci hlavní rozhodnuto samosoudcem,
potom rovněž o všech věcech procesně s touto věcí souvisejících rozhoduje rovněž
samosoudce. Nelze tedy přisvědčit argumentaci stěžovatelky, že by v daném případě měl
rozhodovat tříčlenný senát. Obsazení soudu se v případě procesního rozhodnutí odvíjí
od povahy věci hlavní, která je v daném případě věcí přestupkovou, a jako taková
je rozhodována samosoudcem. Nejvyšší správní soud ještě doplňuje, že ustanovení §35
odst. 8 s. ř. s. stanoví, že navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních
poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením
zástupce, jímž může být i advokát, a ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., že účastník, který doloží,
že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen
od soudních poplatků, z čehož vyplývá, že v právě posuzované věci, v níž bylo rozhodováno
o ustanovení zástupce, je podle zákonné úpravy oprávněn rozhodovat pouze předseda
senátu, resp. specializovaný samosoudce. Pokud se tedy stěžovatelka domnívá, že bylo
třeba v právě posuzovaném případě rozhodovat tříčlenným senátem, nelze se s jejím
názorem ztotožnit s ohledem na shora uvedené. Závěrem lze uvést, že rozhodovala-li
v daném případě o žádosti stěžovatelky týkající se osvobození od soudních poplatků
a o návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů samosoudkyně, přičemž se po věcné
stránce řízení týkalo vyloučení pracovníka správního orgánu ve věci přestupkové,
postupovala zcela v souladu s výše uvedenými zákonnými ustanoveními. Na tomto jejím
postupu Nejvyšší správní soud neshledal žádné pochybení a s námitkou stěžovatelky
o porušení práva na zákonného soudce garantovaného Listinou základních práv a svobod
se neztotožnil.
Zdejší soud považuje rovněž za bezpředmětnou námitku stěžovatelky, že městský
soud neměl rozhodovat o návrhu na ustanovení právního zástupce, nýbrž o návrhu
na ustanovení zástupce z řad advokátů. Pojem právní zástupce je pojmem širším k pojmu
advokát. Z povahy řízení o kasační stížnosti, v níž je stěžovatel povinen být zastoupen
zástupcem z řad advokátů, je patrno, že rozhoduje-li soud o ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti, jedná se vždy o rozhodování o zástupci z řad advokátů, užití
obecnějšího pojmu právní zástupce v rozhodnutí soudu na věci nic nemění.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí soudu přezkoumal
v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí
městského soudu zrušil pro nesprávné posouzení právní otázky a věc mu současně vrátil
k dalšímu řízení, v němž je dle §110 odst. 3 s. ř. s. v dalším řízení vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle §109
odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. března 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu