ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.42.2011:79
sp. zn. 9 As 42/2011 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce:
Ing. R. S., zast. Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem Komunardů 36, Praha 7,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2010, č. j. DSH/5039/10, o přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2011, č. j. 17 A 47/2010 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2010,
č. j. DSH/5039/10. Tímto rozhodnutím žalovaný v části potvrdil a v části změnil
rozhodnutí Městského úřadu Blovice, odboru správního a vnitřních věcí (dále též
„správní orgán prvního stupně“), ze dne 22. 3. 2010, č. j. MUBlov 04383/10/OV/Šab,
tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích dle §22 odst. 1 písm. d) a písm. l) zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o přestupcích“).
Stěžovatel označuje jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Má za to, že správní orgány náležitě
nezjistily skutkový stav věci, tento nesprávně vyhodnotily a ani krajský soud tuto vadu
neodstranil. Stěžovatel se domnívá, že v předcházejícím správním řízení nebylo
jednoznačně prokázáno, že by řídil vozidlo, které bylo následně kontrolováno policejní
hlídkou. V této souvislosti poukazuje na konkrétní pochybení správních orgánů
a krajského soudu týkající se rozporů v provedených důkazech, zejména ve výpovědích
obou vyslechnutých policistů. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud napadené
rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu předloženého soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil
následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodno sti kasační stížnosti:
Městskému úřadu Blovice jako správnímu orgánu prvního stupně byl Policií České
republiky (dále jen „Policie ČR“) doručen spisový materiál, z něhož vyplynulo, že dne
6. 2. 2010 v 19.15 hodin v obci Těnovice ve směru jízdy na obec Spá lené Poříčí bylo
předepsaným způsobem zastaveno a kontrolováno motorové vozidlo zn. Suzuki Vitara, a
na základě předložených dokladů byl v řidiči ztotožněn stěžovatel. V rámci silniční
kontroly byl jmenovaný policejní hlídkou vyzván, aby se podrobil dechov é zkoušce na
přístroji Dräger, což odmítl; dále byl stěžovatel vyzván, aby se podrobil lékařskému
vyšetření spojenému s odběrem krve, což rovněž odmítl. Z oznámení přestupku je patrné,
že hlídka Policie ČR jela za uvedeným vozidlem již od obce Hořehledy ve vzdálenosti cca
20 m, přičemž na prvním osvětleném místě v obci Těnovice použila výstražné znamení
modré barvy a současně přední světelný nápis STOP. Na toto řidič vozidla nijak
nereagoval a s vozidlem zastavil až po cca 300 m u rekreační chalupy. Dle oznámení o
přestupku se ve vozidle po celou dobu nacházel pouze stěžovatel, z jehož dechu byl silně
cítit alkohol a který byl následně převezen na Obvodní oddělení Policie ČR Blovice, kde s
ním byl sepsán protokol o podání vysvětlení a byl mu předběžně zadrže n řidičský průkaz.
Na základě takto předloženého spisového materiálu správní orgán prvního stupně zahájil
se stěžovatelem přestupkové řízení.
Při ústním jednání konaném dne 8. 3. 2011 stěžovatel za přítomnosti svého
zástupce k věci vypověděl, že dne 6. 2. 2010 cca okolo 17.30 hodin potřeboval jet
do restaurace Formanka v obci Hořehledy. Vzhledem k tomu, že s ním na chatě v obci
Těnovice byla manželka, nabídla se, že jej do restaurace odveze, neboť si sama
potřebovala něco zařídit v obci Spálené Poříčí. Předem se přitom spolu domluvili,
že manželka jej okolo 19 hodin před restaurací cestou zpět vyzvedne. Po opuštění
restaurace na něj už manželka s vozidlem čekala. Stěžovatel se posadil na zadní sedadlo
za řidiče, což odůvodnil velkým množstvím sněhu na vozovkách, kdy z vozidla před
chalupou se dalo vystupovat pouze na levé straně. Stěžovatel dále uvedl, že v průběhu
cesty, těsně před obcí Těnovice, mu manželka sdělila, že jsou za nimi v dálce vidět modrá
světla, o kterých se v prvním okamžiku domnívali, že se jedná o sanitní vůz. Manželka
pokračovala v jízdě a dojela až k chalupě. Dle tvrzení stěžovatele po celou dobu cesty
nebylo možno identifikovat, že vozidlo s modrými světly bylo vozidlem policejním.
Manželka u chalupy vozidlo zastavila, zhasla světla, vypnula motor a spěšně vystoupila
a odešla do chalupy, neboť si nutně potřebovala dojít na toaletu. Stěžovatel z vozidla
rovněž vystoupil, a když již byl mimo vozidlo na cestě, spatřil brzdit policejní vozidlo
a vystupovat z něj policisty, kteří po něm požadovali předložení dokladů od vozidla.
Stěžovatel se policistům pokoušel vysvětlit, že vozidlo vůbec neřídil, ti však nadále trvali
na předložení řidičského průkazu, což následně pod jejich nátlakem a pod pohrůžkou
použitím donucovacích prostředků učinil. Ná sledně se stěžovatel dle svého tvrzení
pod nátlakem policistů odebral na Obvodní oddělení Blovice, kde s ním byl sepsán
protokol, a poté, ačkoli žádal o odvoz zpět na chalupu, byl vyprovozen před služebnu
a na chalupu musel dojít pěšky. K dotazu doplnil, že jej policisté vyzývali, aby se podrobil
dechové zkoušce, což však neučinil, neboť vozidlo neřídil, což policistům neustále
opakoval, a tedy zde nebyl reálný důvod se dechové zkoušce podrobit.
Jako svědci byli dne 8. 3. 2010 vyslechnuti také silniční kontrolu provádějící
policisté L. Š. a J. T.
Svědek L. Š. před správním orgánem vypověděl, že dne 6. 2. 2010 byl v rámci
bezpečnostní akce velen do obvodu Blovice ke kontrole dodržování bezpečnosti provozu.
V rámci výkonu služby projížděli s kolegou služebním vozidlem obcí Hořehledy, kde od
restaurace viděli odjíždět osobní auto. Vydali se tedy za tímto vozidlem, za kterým
zpočátku jeli ve vzdálenosti 40 – 50 m. Vozidlo policisté následovali do obce Těnovice,
kde na jejím počátku (cca 20 – 30 m za značkou označující počátek obce) zapnuli
výstražný majáček a světelný nápis STOP. Vozidlo však pokračovalo v jízdě, přijelo
k rekreační chalupě a zde u plotu zastavilo. Po celou dobu, co vozidlo jelo a následně
zastavilo u rekreační chalupy, jej policisté měli na dohled. Svědek nebyl schopen přesně
určit, kdo z jejich vozidla vystoupil jako první, domníval se ale, že on, neboť kolega
vozidlo řídil a on vystupoval (vyskakoval) rychle ke druhému řidiči, aby předešel jeho
útěku. Svědek uvedl, že u kontrolovaného vozidla se na místě řidiče otevřely dveře; byl
si jist, že jiné dveře se neotevřely a nikdo jiný ve vozidle nebyl. Z vozidla vystoupil
stěžovatel, který se pokoušel vozidlo zamknout, což se mu však vzhledem k jeho
podnapilosti nepodařilo. Mezitím svědek přistoupil ke stěžovateli a vyzval jej k předložení
dokladů potřebných k řízení vozidla, přičemž v té době už u něj stál i jeho kolega.
Na výzvu stěžovatel reagoval tak, že žádné doklady ukazovat nebude, neboť k tomu není
důvod. Následně byl stěžovatel vyzván, aby se podrobil orientační dechové zkoušce
ke zjištění požití alkoholu před jízdou, což stěžovatel i přes poučení o následcích odmítl,
a i přes několikeré opakované výzvy se této zkoušce nepodrobil. Následně policisté
stěžovatele vyzvali, aby nasedl do služebního vozidla a odjel s nimi na obvodní oddělení,
což po nějaké době učinil, takže nebylo třeba užít donucovacích prostředků.
Na obvodním oddělení byl se stěžovatelem sepsán protokol. K dotazům svědek doplnil,
že se jednalo o pouhý mžik, než se svým vozidlem zastavili za kontrolovaným vozidlem,
přičemž zastavili přibližně ve vzdálenosti 3 m. Dále uvedl, že stěžovatele osobně neviděl
řídit, neboť venku byla tma, avšak je zcela jednoznačné, že vozidlo řídit musel, neboť
v něm byl sám. Svědek dále vypověděl, že slyšel vypnout motor od kontrolovaného
vozidla, neboť v tu chvíli již byl ze služebního vozu venku, a poté měl obviněný
(stěžovatel) připraveny klíče k jeho uzamčení. Na to, kde se nachází manželka stěžovatele,
se svědek stěžovatele nedotazoval, neboť se ve vozidle nacházel sám a výslech manželky
tedy nepovažoval za relevantní. K použití donucovacích prostředků svědek doplnil,
že stěžovatel byl vyzván jménem zákona a poučen, že v případě neuposlechnutí může být
použito donucovacích prostředků, k čemuž nebylo nutno přistoupit.
Svědek J. T. k věci vypověděl, že vozidlo s kolegou prvně uviděli v obci Hořehledy
odjíždět od restaurace. Po celou dobu, tj. od okamžiku, kdy vozidlo prvně spatřili, až do
okamžiku, kdy toto vozidlo dojeli, je měli na dohled. Svědek služební vozidlo zastavil
těsně za vozidlem obviněného, z něhož viděl vystupovat řidiče, v němž byl následně
ztotožněn stěžovatel. Svědek vyloučil, že by stěžovatel vystupoval ze zadního sedadla,
tedy z místa za řidičem, a že by ve vozidle byla přítomna ještě další osoba. Uvedl, že jako
řidič služebního vozidla jel bezprostředně za kontrolovaným vozem a v okamžiku, kdy
toto zastavovalo, najel tak, aby s kolegou viděli na jeho levou stranu. Po zastavení
kontrolovaného vozidla se otevřely pouze dveře na místě řidiče, z nichž vystoupil
stěžovatel. Výstražná znamení (modrý maják a červený nápis STOP) zapínali na začátku
obce Těnovice na prvním osvětleném místě a vzhledem k tomu, že venku byla tma, řidič
před nimi jedoucího vozidla je musel vidět. Řidič však s vozidlem ujel ještě asi dalších
cca 300 m a až poté zastavil. Na místě silniční kontroly byl pak stěžovatel žádán
o předložení dokladů a vyzván k provedení dechové zkoušky, což odmítl, přestože byl
poučen o následcích odmítnutí. Svědek dále uvedl, že ze stra ny policistů se jednalo
o standardní silniční kontrolu. Vzhledem k tomu, že kontrolované vozidlo vyjelo
od restaurace, dalo se předpokládat požití alkoholu řidičem před jízdou. K dotazům
pak svědek upřesnil, že kontrolované vozidlo následovali ve vzdálenosti cca 20 metrů,
přičemž k jeho předjíždění neměli důvod. Zároveň doplnil, že služební vozidlo zastavilo
po levé straně kontrolovaného vozidla, z něhož nejprve vystoupil kolega, který seděl
na místě spolujezdce, stěžovatel pak vystoupil u boční strany služebního vozidla. Toto
bylo v dané situaci vhodné, neboť policisté nevěděli, o koho se ve vozidle jedná, a taktéž
vzhledem k tomu, že vozidlo předtím nereagovalo na výzvy k zastavení, mohlo dojít
k tomu, že by řidič před hlídkou utíkal. Svědek uzavřel, že tvrzení stěžovatele, že vozidlo
neřídil, nijak dále neprověřovali, neboť toto tvrdí každý druhý řidič a oni měli prokázán
opak.
Kromě výslechů policistů prvostupňový správní orgán provedl také výslech
manželky stěžovatele, L. S. Ta uvedla, že dne 6. 2. 2010 okolo 17.30 hodin jela spolu s
manželem z chaty v obci Těnovice do obce Hořehledy, kde manžel vystoupil před místní
restaurací a ona pokračovala do obce Spálené Poříčí. Dopřed u se přitom dohodli, že
okolo 18.45 hodin manžela před restaurací opět vyzvedne. V dohodnutý čas svědkyně
přijela před restauraci, kde přibližně 10 minut čekala na příchod manžela, který se ve
vozidle posadil dozadu a jeli zpět na chalupu směrem do obce Těnovice. Jízda probíhala
normálním způsobem, přičemž těsně před obcí Těnovice si svědkyně v dálce za vozidlem
všimla modrého majáčku. Pokračovala však v jízdě a možná jela trochu rychleji, neboť ji
napadlo, že se jedná o vozidlo záchranné služby, které spěchá a které by ji nemohlo
vzhledem k množství sněhu na vozovce předjet. S vozidlem svědkyně zastavila před
chalupou a ve velkém spěchu vystoupila, neboť potřebovala na toaletu. V dáli na hlavní
cestě si však povšimla majáčku, u něhož nebylo možné specifikovat, zda se jedná o
policejní vozidlo. Z chalupy již poté nevyšla, pouze se po nějaké době podívala ven z
okna, kde je manžel, kterého však nikde neviděla. Dále se již o celou záležitost nezajímala.
V písemném vyjádření ze dne 12. 3. 2010 stěžovatel zrekapituloval skutkové
okolnosti daného případu a upozornil na zásadní rozpory ve výpovědích svědků a jejich
nejednotnost jednak v otázce vzdálenosti, v níž vozidlo policejní hlídky jelo za vozidlem
manželů S., a jednak ohledně okolností zastavení obou vozidel a pořadí vystupujících
osob. Rovněž upozornil na pochybení policistů ohledně možnosti použití donucovacích
prostředků a jejich nezákonný postup na obvodním oddělení, kdy jej policisté odmítli
odvézt zpět do Těnovic a nechali jej jít vzdálenost 9 km v noci a v mrazu pěšky.
Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 22. 3. 2010,
č. j. MUBlov 04383/10/OV/Šab, byl stěžovatel uznán vinným z přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle §22 odst. 1 písm. d)
zákona o přestupcích, neboť se na výzvu policisty nepodrobil vyšetření podle zvláštního
právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, a dále z přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle §22 odst. 1 písm. f),
bodu 5., zákona o přestupcích, neboť se při účasti na provozu na pozemních
komunikacích neřídil pokyny osoby oprávněné k řízení tohoto provozu a neuposlechl
výzvy policisty, který z jedoucího vozidla zastavoval vozidlo rozsvícením nápisu „STOP“.
Za tyto přestupky byla dle §22 odst. 4 zákona o přestupcích stěžovateli uložena pokuta
ve výši 25 000 Kč a dále zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců
s účinností ode dne předběžného zadržení řidičského průkazu.
Stěžovatel s uvedeným rozhodnutím správního orgánu nesouhlasil a podal proti
němu včasné odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 5. 2010, č. j. DSH/5039/10,
změnil rozhodnutí prvního stupně v právní kvalifikaci přestupku dle §22 odst. 1 písm. f),
bodu 5., zákona o přestupcích na přestupek dle §22 odst. 1 písm. l) téhož zákona,
tj. že stěžovatel jiným jednáním porušil zvláštní právní předpis; ve zbytku prvostupňové
správní rozhodnutí potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil žalobou u krajského soudu, v níž
shodně jako v podaném odvolání namítal, že v řízení nebylo náležitě prokázáno, že by byl
osobou, která řídila předmětné vozidlo. Ve vztahu k hodnocení výpovědi svědkyně L. S.
(manželky) stěžovatel upozornil na nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí správních
orgánů obou stupňů, z nichž není zřejmé, proč tuto výpověď nezohlednily. Stěžovatel v
průběhu řízení zdůrazňoval, že jednání zmíněných policistů bylo arogantní až agresivní a
vyvrcholilo tím, že jej po skončení výslechu doslova vyhodili ze služebny v noci na mráz a
nechali jej jít pěšky 9 km z Blovic do Těnovic. Dle názoru stěžovatele tak žalovaný měl k
uvedenému jednání přihlédnout při hodnocení věrohodnosti výpovědí policistů.
Stěžovatel dále uvedl, že rozpory ve výpovědích obou policistů (v otázce vzdálenosti, v
níž vozidlo policejní hlídky jelo za vozidlem manželů Smolových, jakož i v otázce určení
polohy, ve které se vozidlo policejní hlídky nacházelo ve vztahu k vozidlu Suzuki) svědčí
o tom, že policisté v přestupkovém řízení nevypovídali pravdu o okolnostech, za kterých
stěžovateli zadrželi řidičský průkaz. Stěžovatel v žalobě upozornil na nedostatečnost
odůvodnění rozhodnutí žalovaného, které pokládal za vágní a nepřesvědčivé; závěry
žalovaného pak hodnotil jako rozporné, nepodložené a ukvapené. Stěžovatel rovněž
poukázal na skutečnost, že ačkoli žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že za jízdy
nebylo možné určit osobu řidiče ani zjistit, zda se s ním ve vozidle nenacházela jiná osoba,
již se opomněl vypořádat s výpovědí svědka J. T., který na přímou otázku odpověděl, že
viděl stěžovatele vozidlo řídit i jej z vozidla vystupovat. Stejně tak se žalovaný
nevypořádal s otázkou, jak dlouho po zaparkování vozidla manželů S . za nimi zastavilo
vozidlo policejní hlídky, a proč policisté na místě nevyslechli jeho manželku, ačkoli je o to
opakovaně žádal. Dle názoru stěžovatele tak správní orgány náležitě nezjistily skutkový
stav věci, přičemž důkazy, jimiž byla v řízení prokázána vina stěžovatele, byly získány a
provedeny v rozporu se zákonem.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného včetně řízení,
které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V odůvodnění
rozhodnutí se vypořádal s námitkami stěžovatele, že správní orgány neměly žádný důvod
pochybovat o pravdivosti výpovědí policistů, kteří byli v přestupkovém řízení vyslechnuti
jako svědci. V této souvislosti uvedl, že nepřesnosti a případné odlišnosti v jejich
tvrzeních ohledně toho, v jaké vzdálenosti jelo policejní vozidlo za později
kontrolovaným vozidlem Suzuki a kde přesně policejní vozidlo před provedením kontroly
zastavilo, jsou pouhým odhadem, což však neznamená, že by tím měla být věrohodnost
svědeckých výpovědí zpochybněna. Dle názoru krajského soudu to byla naopak svědkyně
L. S. (manželka stěžovatele), která měla na věci zájem, neboť její manžel byl „ohrožen“
zadržením řidičského průkazu. Žalovaný proto dospěl k opodstatněnému závěru, že
tvrzení svědkyně L. S. ohledně řízení předmětného vozidla, je možno ve světle dalších
provedených důkazů hodnotit jako nevěrohodné. Krajský soud v tomto ohledu hodnotil
odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného (viz str. 9) jako naprosto dostačující.
Stejně tak krajský soud (s ohledem na výpovědi obou policistů) pokládal za nadbytečné
provádět místní šetření ohledně zjišťování polohy obou vozidel včetně výslechu manželky
stěžovatele na místě, která byla jako svědkyně vyslechnuta v přestupkovém řízení. V
závěru odůvodnění krajský soud k námitkám stěžovatele ohledně zákonnosti úředního
postupu policistů a opatřených důkazních prostředků uvedl, že správní orgány použily k
rozhodnutí pouze podklady opatřené v souladu se zákonem (tj. svědecké výpovědi
policistů a manželky stěžovatele a výpověď obviněného stěžovatele). K hrozbě použití
donucovacích prostředků a k okolnosti, že stěžovatel musel jít po skončení výpovědi z
Blovic do Těnovic 9 km v noci a v zimě pěšky, pak krajský soud uzavřel, že z výpovědí
obou policistů vyplynulo, že stěžovatel s nimi na obvodní oddělení odjel dobrovolně,
přičemž následný postup policistů po sepsání protokolu na obvodním oddělení nebyl
předmětem přestupkového řízení a žalovaný nebyl příslušným jej posuzovat.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel namítá vadu
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, kter ý ve věci rozhodoval,
měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a dos pěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že v předcházejícím správním řízení nebylo
náležitě prokázáno, že by řídil vozidlo následně podrobené silniční kontrole. Stěžovatel
zpochybňuje hodnocení provedeného dokazování a namítá, že krajský soud do patřičné
hloubky nezkoumal jednotlivá skutková zjištění a nezabýval se konkrétními rozpory,
a to zejména ve výpovědích obou policistů, které jsou blíže uvedeny v kasační stížnosti.
Takto uplatněné stížní námitky však Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými.
Ve shodě se závěry žalovaného i krajského soudu Nejvyšší správní soud vyhodnotil
výpovědi svědků – policistů provádějících kontrolu silničního provozu - jako věrohodné
a dospěl k závěru, že v posuzované věci bylo bez pochybností prokázáno, že stěžovatel
se dopustil vytýkaných přestupků.
Na úvod Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že hodnocení důkazů je věcí správního
orgánu a je ovládáno zásadou volného uvážení. Podle §34 odst. 5 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, jehož aplikovatelnost
na řízení o přestupcích plyne z odkazu na obecné předpisy ve správním řízení,
obsaženého v §51 zákona o přestupcích, hodnotí správní orgán důkazy podle své úvahy,
a to každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. Hodnocením důkazů
se přitom rozumí myšlenková činnost, kdy je provedeným důkazům přisuzována hodnota
závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, zákonnosti a též pravdivosti, případně
věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich důležitosti rozhodující orgán určuje,
jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá
skutková zjištění. Při hodnocení důkazů po stránce zákonnosti zkoumá, zda důkazy byly
opatřeny a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu. Vyhodnocení důkazů z hlediska
pravdivosti pak mj. předpokládá posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy
podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu
výpovědí svědka musí rozhodující orgán vyhodnotit věrohodnost této výpovědi
s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci
a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, dále k okolnostem, jež provázely jeho vnímání
skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu repr odukce těchto skutečností
a k chování svědka při výslechu (jeho přesvědčivost, jistota či plynulost výpovědi)
a rovněž poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů, tj. do jaké míry
je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, případně
zda se vzájemně doplňují. Celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr
o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
V posuzovaném případě je Nejvyšší správní soud (stejně jako krajský soud) toho
názoru, že rozhodnutí žalovaného shora uvedeným požadavkům bezezbytku dostálo.
Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí podrobně popsal skutečnosti, které vzal
za prokázané, a náležitě odůvodnil, proč uvěřil svědeckým výpovědím policistů L. Š. a J.
T., a proč naopak neuvěřil svědecké výpovědi L. S., manželky stěžovatele. Stěžovatel v
průběhu předchozího správního řízení svědectví obou policistů zpochybňoval poukazem
na rozpory v jejich výpovědích, které se týkaly především vzdálenosti, v jaké jelo policejní
vozidlo za později kontrolovaným vozidlem Suzuki, a dále přesné polohy zastavení
policejního vozidla ve vztahu ke kontrolovanému vozidlu. K tomu Nejvyšší správní soud
uvádí, že souhlasí se závěry žalovaného i krajského soudu, že tvrzení svědků o vzdálenosti
či poloze zastavení vozidel představují toliko odhad uvedených veličin, a tedy se nemusejí
zcela přesně shodovat. To však samo o sobě neznamená, že by tato skutečnost byla
důvodem ke zpochybnění pravdivosti a objektivity takto podaných svědeckých výpovědí.
V předmětné věci je důležité, že z výpovědí obou svědků na základě odhadnutých
vzdáleností jednoznačně vyplývá, že policejní hlídka se po celou dobu pohybovala v
bezprostřední vzdálenosti za vozidlem Suzuki tak, aby toto vozidlo měla neustále na
dohled a aby v případě, že by toto vozidlo zastavilo, mohla rovněž bezprostředně zastavit.
Oba svědci taktéž shodně uvedli, že s policejním vozidlem následně zastavili tak, aby
viděli na levou stranu vozidla a na to, kdo z něj vystupuje. Policisté se přitom bez
jakýchkoli pochybností shodli na tom, že jejich vozidlo u kontrolovaného vozidla Suzuki
zastavilo bezprostředně, bez déletrvající prodlevy, že policisté měli na toto vozidlo (jeho
levou stranu) dostatečný výhled a následně z něj viděli vystoupit pouze stěžovatele. Oba
přitom vyloučili, že by stěžovatel vystupoval z jiného místa než z místa řidiče a že by z
vozidla mohla bez povšimnutí policistů vystoupit jiná osoba. Při následné silniční kontrole
policisté jinou osobu neviděli ani uvnitř vozidla Suzuki. Bylo tedy prokázáno, že v době
jízdy se ve vozidle Suzuki nenacházela jiná osoba kromě stěžovatele, tj. že řidičem vozidla
nemohl být nikdo jiný než právě stěžovatel. K věrohodnosti výpovědí obou
vyslechnutých policistů pak Nejvyšší správní soud dodává, že se ztotožňuje s hodnocením
žalovaného, že na svědky L. Š. a J. T. je nutno nahlížet jako na nezávislé, kteří neměli
žádný vztah ke stěžovateli ani k projednávané věci. Policisté uvedeného dne pro váděli
běžnou silniční kontrolu a na rozdíl od stěžovatele neměli na věci a na jejím výsledku
jakýkoli zájem, vykonávali jen svou služební povinnost.
Žalovaný se dostatečným způsobem vypořádal také s věrohodností výpovědi
svědkyně L. S., manželky stěžovatele. Uvedl, že jmenovaná je osobou blízkou stěžovatele,
a tedy bylo možno předpokládat, že bude vypovídat účelově a ve prospěch svého
manžela. Žalovaný uvedl konkrétní důvody, proč nepovažuje za pravděpodobné, že by se
skutkový děj odehrál tak, jak popsala manželka stěžovatele; její výpověď byla navíc v
přímém rozporu s jinými provedenými důkazy, konkrétně s výpověďmi obou
vyslechnutých policistů. Pokud žalovaný vzal za prokázané, že policejní hlídka měla
po celou dobu až do zastavení vozidlo Suzuki na dohled a své vozidlo zastavila
tak, že bylo možno spatřit, kdo z vozidla Suzuki vystupuje, pak ve světle těchto okolností
se nejeví pravdivým tvrzení svědkyně, že od vozidla odešla do chalupy dříve, než hlídka
k vozidlu Suzuki dojela a zastavila, stejně jako tvrzení, že svědkyně v dálce viděla modré
světlo majáku, u něhož však nebylo možno identifikovat, zda se jedná o vozidlo policejní.
Pokud policisté provádějící kontrolu na místě neměli žádné pochybnosti o osobě řidiče
vozidla Suzuki, jiná osoba se ve vozidle ani v jeho blízkosti viditelně nenacházela
a stěžovatel v průběhu kontroly neuvedl, že vozidlo řídila manželka (tuto skutečnost
poprvé uvedl až ve výpovědi na služebně Policie ČR v Blovicích), pak z jejich strany
nevyvstal důvod k jejímu výslechu v rámci kontroly.
Nejvyšší správní soud tak na základě předloženého spisového materiálu dospěl
k závěru, že správní orgány shromáždily dostatečné důkazy o tom, že se předmětného
protiprávního jednání dopustil stěžovatel; důkazy směřující proti němu tvoří jednotný
a logický celek. Naopak stěžovateli se nepodařilo prokázat jím předložená tvrzení; v řízení
bylo bez pochybností prokázáno, že se jednání majícího znaky skutkových podstat
předmětných přestupků dopustil právě on. Správní orgány obou stupňů neměly
na základě provedeného dokazování důvodné pochybnosti o tom, že osobou, která před
silniční kontrolou řídila vozidlo Suzuki, byl stěžovatel, a že s ním ve vozidle nejela žádná
jiná osoba, a tedy ani žádná jiná osoba nemohla toto vozidlo řídit. Nejvyšší správní soud
tak uzavírá, že skutkový stav, který správní orgány vzaly za základ právní kvalifikace dané
věci a vydaných rozhodnutí, byl náležitě zjištěn a prokázán, a tedy nebyl naplněn důvod
kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění žádného z důvodů
uplatněných stěžovatelem v kasační stížnosti, sám neshledal ani jiné vady uvedené
v ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti,
kasační stížnost proto podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ze zákona a žalovanému správnímu orgánu
žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu