ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.52.2011:159
sp. zn. 9 As 52/2011 - 159
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobkyně: Jablonecká teplárenská a realitní, a.s., se sídlem Liberecká 120, Jablonec
nad Nisou, zast. JUDr. Milošem Vorlem, advokátem se sídlem Moskevská 637/16,
Liberec 4, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem
U Jezu 642/2a, Liberec 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2010,
č. j. OÚPSŘ 80/2010 - rozh., za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Mgr. R. P., a 2)
Společenství vlastníků bytů domů Vysoká č.p. 4240, 4241 Jablonec nad Nisou, se
sídlem Vysoká 33/4241, Jablonec nad Nisou, oba zast. Mgr. Martinem Vondroušem,
advokátem se sídlem Chrastavská 273/30, Liberec 2, ve věci dodatečného povolení
stavby, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. 1. 2011, č. j. 59 A 68/2010 - 104,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá
zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen
„krajský soud“) ze dne 26. 1. 2011, č. j. 59 A 68/2010 - 104, kterým byla jako nedůvodná
dle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 24. 5. 2010, č. j. OÚSPŘ 80/2010. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí Městského úřadu Jablonec nad Nisou, odboru rozvoje,
stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“) ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 639/2009/SÚ/Kr,
č. j. 8912/2010, kterým byla dodatečně povolena stavba „Změna stavby bytového domu
Jablonec nad Nisou – stavební úpravy za účelem instalace tepelných čerpadel pro vytápění
domu“ a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil, že setrvává
na názoru, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dle ustanovení §65
s. ř. s. se nejedná o všeobecnou soudní kontrolu zákonnosti rozhodování správního
orgánu v dané věci. Skutečnost, jaká práva fyzické nebo právnické osoby mohou být
přímo nebo v důsledku porušení jejích práv v předcházejícím řízení zkrácena, se odvíjí
od toho, co bylo předmětem řízení před správním orgánem, a také od toho, co založilo
účastenství fyzické či právnické osoby v takovém řízení. Z tohoto pojetí krajský soud
vycházel při posouzení žaloby a uvážení o vznesených námitkách stěžovatelky.
Se stěžovatelkou bylo jak stavebním úřadem, tak i žalovaným jednáno
jako s účastníkem řízení s tím, že stavební úřad ve svém rozhodnutí jasně uvedl,
že její námitky mohou být úspěšné jen tehdy, poukáže-li jimi na přímé dotčení svých práv
plynoucích ze zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy
v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „energetický zákon“). Žalovaný se proto taktéž zabýval jen námitkami,
které splňují kritéria §114 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) a další
námitky posuzoval pouze z hlediska zákonnosti prvostupňového rozhodnutí. Námitka
stěžovatelky, že se stavební úřad a žalovaný nezabývali námitkami, které nelze podřadit
pod §114 odst. 1 stavebního zákona, proto není dle krajského soudu důvodná.
Krajský soud se ztotožnil s názorem stavebního úřadu, že stěžovatelka
je účastníkem řízení dle ustanovení §109 odst. 1 písm. d) stavebního zákona.
Poznamenal, že je mu znám rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008,
č. j. 1 As 80/2008 - 68, v němž nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že pro stanovení
okruhu účastníků řízení o dodatečném povolení stavby se užije definice účastníků řízení
dle ustanovení §27 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), nicméně s tímto názorem Nejvyššího správního soudu lze dle
krajského soudu souhlasit pouze v těch případech, kdy stavební zákon jako speciální
právní předpis vůči správnímu řádu neobsahuje vlastní vymezení okruhu účastníků
pro určitý druh řízení podle stavebního zákona. Proto jedná-li se o dodatečné povolení
stavby, která byla provedena bez stavebního povolení, není důvodu, aby okruh účastníků
nebyl určen stejně jako v řízení stavebním podle §109 stavebního zákona.
Toto ustanovení stavebního zákona je speciální vůči §27 správního řádu, a proto je třeba
jej analogicky použít i na vymezení okruhu účastníků řízení o dodatečném povolení stavby
za předpokladu, že předmětem takového řízení je stavba či stavební úpravy provedené
bez stavebního povolení vydaného stavebním úřadem ve stavebním řízení.
V případě stěžovatelky je její účastenství v řízení o dodatečném povolení stavby
- stavebních úprav spočívajících ve změně způsobu vytápění bytového domu nutno
dovodit z důvodu zákonného přístupu k části rozvodného tepelného zařízení ve smyslu
ustanovení §2 odst. 2 písm. c) bod 10 energetického zákona. Účastenství stěžovatelky
v tomto řízení je tak dáno právem odpovídajícímu zákonnému věcnému břemeni
k nemovitosti, jíž se stavební úpravy týkají. Z žádného ustanovení energetického zákona
však nelze dovodit, že by stěžovatelka byla účastníkem stavebního řízení z titulu držení
licence na rozvod tepla a dřívějšího obchodního vztahu mezi stěžovatelkou a odběratelem
(zde společenství vlastníků bytů) na dodávku a odběr tepelné energie. Tato skutečnost
je velmi důležitá s ohledem na omezení účastníků řízení vznášet v takovém řízení námitky;
výkon účastnických práv stěžovatelky je možný právě v mezích možného dotčení těchto
práv. Energetický zákon rovněž nijak nerozšiřuje práva účastníků vznášet námitky mimo
rámec daný ustanovením §114 stavebního zákona.
Stěžovatelka se domáhala ochrany vlastnického práva k soustavě CZT s tím,
že se jedná o samostatnou stavbu, a dále, že je její ochrana nutná ve veřejném zájmu.
V lhůtě pro podání námitek však stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti svědčící tomu,
že jí provozovaná a vlastněná soustava CZT by měla být provedenými stavebními
úpravami a umístěním nového zdroje vytápění jakkoliv ovlivněna, nebo by mělo dojít
k ohrožení jejího fungování. V průběhu stavebního řízení stěžovatelka nevznesla námitky
ve smyslu ustanovení §114 odst. 1 stavebního zákona ve spojení s tím, že by nemohla
vykonávat vlastnická práva k soustavě CZT a neměla by přístup ke svému rozvodnému
zařízení v objektu. Namítala pouze, že neví, jako budou dotčena její práva odpovídající
věcnému břemeni strpění umístění zařízení a majetková práva bez bližšího upřesnění.
Stavební úřad ani žalovaný tedy dle krajského soudu nepochybily, pokud se nijak
podrobně nezabývaly dotčením hmotných práv stěžovatelky s odkazem na §114 odst. 1
stavebního zákona, neboť stěžovatelka žádné skutečnosti v tomto směru správním
orgánům nepředestřela.
Ve světle shora uvedených obecných úvah posoudil krajský soud další žalobní
námitky uplatněné stěžovatelkou.
Krajský soud neshledal důvodnou námitku stěžovatelky týkající
se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stavebního úřadu a žalovaného. Má za to, že z obou
správních rozhodnutí lze seznat, jak se správní orgány vypořádaly s námitkami
stěžovatelky, zda je považovaly za uplatněné v souladu s ustanovením §114 odst. 1
stavebního zákona či nikoliv a pokud se námitky týkaly souladu stavby se zákonem,
pak se s nimi správní orgány vypořádaly v rámci zdůvodnění naplnění zákonných
podmínek pro dodatečné povolení stavby. Obsah odůvodnění napadených správních
rozhodnutí odpovídá tomu, že stěžovatelka žádné konkrétní dotčení svých hmotných
práv před správními orgány nenamítala, ačkoliv stavba byla dokončena a byla v provozu,
což plyne z protokolu o ústním jednání spojeném s ohledáním na místě stavebních úprav
ze dne 12. 1. 2010. Proto rovněž krajský soud neprovedl k návrhu stěžovatelky důkaz
protokolem z kontroly na místě ze dne 6. 10. 2010, neboť má za to, že místní ohledání
bylo v rámci řízení před stavebním úřadem provedeno, jeho výsledky byly zachyceny
a účastníci řízení se zjištěným skutečnostem týkajícím se umístění nového zdroje vytápění
a rozvodného zařízen žalobce nebránily.
Navíc z žádného z právních předpisů dle krajského soudu neplyne, že by správní
orgány byly povinny ve stavebním řízení, resp. v řízení o dodatečném povolení stavby,
zjišťovat, jak se změna způsobu vytápění dotkne provozování soustavy CZT
ve vlastnictví stěžovatelky a řešit, zda v důsledku povolované změny způsobu vytápění
dojde k tomu, že provozování soustavy CZT již nebude pro stěžovatelku ekonomické,
neboť je soustava dimenzována na jiný počet odběratelů tepelné energie. Ve stavebním
řízení či v řízení o dodatečném povolení stavby musí přitom stavební úřad zkoumat,
zda je stavba v souladu s veřejným zájmem chráněným zvláštním zákonem,
tj. zda je v souladu s příslušnými ustanoveními energetického zákona. To však nelze
vykládat tak, že by stavebník musel prokázat, že se povolovaná stavba nedotkne práv
stěžovatelky, a to ať věcných odpovídajících věcnému břemeni přístupu k domu,
či vlastnických k soustavě CZT, navíc za situace, kdy stěžovatelka žádná konkrétní tvrzení
v tomto směru nepředložila. Krajský soud proto zastává názor, že zhoršení ekonomiky
provozu CZT nemohlo být řešeno v posuzovaném řízení. Stěžovatelka se současně mýlí,
domnívá-li se, že v řízení probíhajícím podle §77 odst. 5 energetického zákona může
vznášet i jiné námitky, než ty, které připouští §114 odst. 1 stavebního zákona.
Stěžovatelka se tak nemůže před soudem úspěšně dovolávat ochrany svých ekonomických
zájmů.
Námitka stěžovatelky týkající se porušení ustanovení §98 odst. 2 správního řádu
byla vznesena zcela obecně, proto krajský soud uvádí, že porušení zákona týkající
se procesního postupu správních orgánů nebylo shledáno. Případné porušení zákona
v tom směru, že správní orgány jednaly s někým, kdo neměl plnou procesní způsobilost,
by případně mohlo být posouzeno pouze jako pochybení, kterým nemohla být
stěžovatelka jakkoliv zkrácena na svých právech, a nemůže tyto námitky proto
s úspěchem vznášet.
Ani další žalobní bod uplatněný stěžovatelkou týkající se hodnocení daného
záměru z hlediska splnění podmínek stanovených §129 odst. 2 písm. c) stavebního
zákona neshledal krajský soud důvodným. Naplnění daných požadavků bylo prokázáno
předložením projektové dokumentace spolu se souhlasnými stanovisky příslušných
dotčených orgánů státní správy. Jak stavební úřad, tak i žalovaný postupovaly podle §77
odst. 5 energetického zákona. Krajský soud dále zdůraznil, že k odpojení daného objektu
od soustavy CZT, kterou provozuje stěžovatelka, nedošlo rozhodnutím správních orgánů.
Vztah mezi stěžovatelkou jako dodavatelem tepelné energie a společenstvím vlastníků
bytů je vztahem soukromoprávním, založeným na smlouvě o dodávce tepelné energie
a ani případné nepovolení změny způsobu vytápění by nevedlo k obnovení dodávek
tepelné energie do dotčené budovy právě žalobcem. Stejně tak není důvodné tvrzení
stěžovatelky, že nedostala prostor k vyjádření svého stanoviska ke změnám a ovlivnění
její soustavy CZT.
Oba správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, kdy rozhodovaly
o konkrétní žádosti stavebníka. Zásady využití území, jak se dovolává stěžovatelka,
byly přitom zkoumány v rámci posuzování souladu povolované stavby s nástroji
územního plánování podle §129 odst. 2 písm. a) stavebního zákona. Stěžovatelka
současně neuvedla žádná konkrétní tvrzení o tom, jak se postup správních orgánů v této
otázce negativně dotknul její právní sféry a došlo tak k zásahu do stěžovatelčiných
hmotných či procesních práv.
Krajský soud dále korigoval názor žalovaného týkající se povinnosti přezkoumávat
soulad povolované stavby s energetickou koncepcí, nicméně rozhodující pro věc
je, že soulad změny způsobu vytápění s příslušnou energetickou koncepcí byl stavebním
úřadem zhodnocen, což zopakoval i žalovaný ve svém rozhodnutí. Krajský soud se dále
ztotožnil s názorem, že ani z uvedené územní energetické koncepce nelze dovodit právo
stěžovatelky dodávat do předmětného bytového domu tepelnou energii. Stěžovatelka
ani tuto námitku nespojila s tvrzením týkajícím se konkrétního zásahu do jejích hmotných
či procesních práv.
S námitkou rozporu dodatečně povolené stavby s krajskou územní koncepcí
se krajský soud z důvodu její opožděnosti nezabýval.
Stěžovatelka dále namítala nezákonnost napadeného správního rozhodnutí
z hlediska posouzení stavby ostatními orgány státní správy, které se týkaly zejména
ochrany ovzduší a zdraví. K tomu krajský soud uvedl, že se jedná o námitky jdoucí
nad rámec oprávnění stěžovatelky dle ustanovení §114 odst. 1 stavebního zákona.
Stěžovatelka jako právnická osoba nemůže být z povahy věci zkrácena na právu
na příznivé životní prostředí, stejně jako se nemůže úspěšně dovolávat ochrany veřejného
zdraví.
Totéž lze konstatovat k namítanému porušení ustanovení §3 odst. 8 zákona
č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, kdy námitky týkající se ekonomičnosti povolované
stavby nemají spojitost se stěžovatelčinými procesními či hmotnými právy, ale pouze
s jejími ekonomickými zájmy.
Důvodná není dle krajského soudu ani námitka, že odstranění některých částí
tepelného rozvodného zařízení muselo proběhnout v režimu řízení o odstranění stavby.
Není zřejmé, z čeho tak stěžovatelka dovozuje. Pokud ve stavbě zůstaly umístěny některé
části zařízení ve vlastnictví stěžovatelky, má k nim ze zákona přístup a z tohoto důvodu
je rovněž účastníkem řízení, jehož práva jsou k námitkám chráněny. Z protokolu o ústním
jednání a místním ohledání ze dne 12. 1. 2010 přitom plyne, že nový způsob vytápění
žádné odstranění části rozvodného tepelného zařízení ve vlastnictví stěžovatelky
nevyvolal. Stěžovatelkou namítané porušení právních předpisů nebylo nikdy činěno
v souvislosti s ochranou jejího rozvodného zařízení v domě či v souvislosti s právem
přístupu k němu. Krajský soud má za to, že záležitosti týkající se existence částí
rozvodného tepelného zařízení či jejich odstranění v domě nejsou předmětem
posuzovaného řízení, ale jsou věcí dohody mezi stěžovatelkou a stavebníkem. Námitka
neobstarání stanoviska Energetického regulačního úřadu byla dle krajského soudu
uplatněna až po zákonné lhůtě dle ustanovení §72 odst. 1 ve spojení s §71 odst. 2 s. ř. s.,
a proto si ani soud toto stanovisko nevyžádal. Stejně tak neprovedl důkaz vyjádřením
Energetického regulačního úřadu ze dne 21. 9. 2010, neboť se jedná o výklad právních
otázek, k nimž je příslušný krajský soud sám.
Z uvedených důvodů krajský soud žalobu stěžovatelky dle ustanovení §78 odst. 7
s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu se brání stěžovatelka kasační stížností, jejíž
důvody podřazuje pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Je přesvědčena, že namítala-li v rámci jak v řízení před správním orgánem,
tak i v řízení před krajským soudem ochranu veřejného zájmu týkající se ochrany soustavy
centrálního zásobování teplem, upozorňovala tak na potřebu hodnotit stavbu z pohledu
budoucího vývoje. Správní orgány nedostatečně posoudily předmětnou stavbu zejména
s ohledem na ochranu ovzduší. Stěžovatelka těmito námitkami nereprezentovala pouze
veřejný zájem, ale také své právo na vydání zákonného rozhodnutí, tj. rozhodnutí
vzešlého z řádného procesu. Namítala-li stěžovatelka v rámci žalobních bodů ochranu
veřejného zájmu, činila tak vždy v rozsahu jí zákonem přiznaných procesních oprávnění.
Stěžovatelka se domnívá, že úprava ustanovení §114 stavebního zákona
je protiústavní. Je přesvědčena, že má právo vznášet i námitky, které jsou ve veřejném
zájmu, neboť pouze zákonné rozhodnutí stěžovatelce zajišťuje, že nemůže být
v budoucnu ohroženo její subjektivní veřejné právo. Správní orgány se tak mají zabývat
např. i námitkou vznesenou v rozporu s §114 stavebního zákona, neboť proces
rozhodování musí být zákonný. Nepřihlédnutím k takové námitce je porušením ústavně
zaručených práv. Čl. 36 odst. 2 Listiny umožňuje každému domáhat se zákonnosti
správního rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Zákonnou úpravou obsaženou
ve stavebním zákoně dochází k tomu, že účastník řízení je oprávněn podávat námitky
pouze v zúženém rozsahu. Omezení účastníka řízení je navíc prohloubeno koncentrační
zásadou stanovenou v §89 odst. 1 a §112 odst. 1 stavebního zákona. S ohledem
na skutečnost, že soudní přezkum je vymezen k ochraně veřejných subjektivních práv,
dochází tak v konečném důsledku k tomu, že posouzení zákonnosti rozhodnutí z pohledu
veřejného zájmu probíhá jen v řízení před správním orgánem a k přezkumu této úvahy
již fakticky nedochází. Tento postup odporuje dle stěžovatelky čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 37
odst. 1 a odst. 2 Listiny.
Stěžovatelka si je vědoma, že námitky týkající se zatížení emisemi a dodávek plynu
se přímo nedotýkaly, jak uvedl krajský soud, jejich věcných práv, nicméně je názoru,
že pokud dochází k porušování právních předpisů ve veřejném zájmu, mělo by jí svědčit
právo vznášet námitky i mimo její přímo dotčená věcná práva, a to zejména s ohledem
na ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Krajský soud neprovedl důkaz územní energetickou koncepcí s odůvodněním,
že správní orgány z tohoto dokumentu vycházely a měly jej k dispozici. K tomu vyslovuje
stěžovatelka zásadní námitku, neboť v tomto názoru soud nesprávně a bezdůvodně
naznačuje, že by předmětná stavba měla být součástí soustavy CZT, kdy jde o zcela
nesprávný věcný i právní výklad. Nesouhlasí, že z jeho žalobní námitky týkající
se odstranění některých částí rozvodného zařízení dle ustanovení §128 stavebního zákona
nebylo zřejmé, na základě čeho tak stěžovatelka dovozuje a porušení jakých právních
předpisů namítá. Otázka vlastnictví předmětné stavby je klíčová pro určení okruhu
účastníků řízení, a proto krajský soud vážně pochybil, pokud neprovedl důkaz listinami
prokazující tyto skutečnosti. Veškeré námitky uplatněné stěžovatelkou nebyly činěny
se zájmem na obnovení dodávky tepelné energie, ale za účelem naplnění smyslu
stavebního řízení, tj. aby výstavba probíhala v souladu se zákonem.
V posuzované věci žádný z dotčených orgánů státní správy nezjišťoval veřejný
zájem na ochraně CZT. Stěžovatelka přitom jako vlastník CZT provádí vysoké investice
na pořízení, údržbu a opravy CZT, vše v rámci ochrany CZT ve veřejném zájmu. Nemá
přitom ani možnost výběru smluvního partnera, jsou-li splněny předpoklady pro dodávku
tepelné energie, je povinna ji dodávat. Soustava CZT je proto dimenzována v určitých
parametrech a každé odpojení se do ní promítá. CZT proto požívá ochrany ve veřejném
zájmu. Z logiky věci plyne, že zejména za použití slovního výkladu energetického zákona
přísluší stěžovatelce právo domáhat se ochrany veřejného zájmu, tj. soustavy CZT
jako atributu vlastnického práva stěžovatelky k této soustavě.
Dle stěžovatelky rovněž nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Zásadní
námitky se přitom týkaly veřejného zájmu na ochraně soustavy CZT ve vlastnictví
stěžovatelky. K právům stěžovatelky rovněž patří dodržení zásady zákonnosti správního
řízení. Speciální ustanovení §114 stavebního zákona omezující možnost uplatnit námitky
nevylučuje, aby bylo postupováno rovněž podle zásadních zásad správního řízení. Pokud
nebyly námitky stěžovatelky zohledněny v tomto rámci, došlo tím k odmítnutí
spravedlnosti.
Všechny námitky stěžovatelka vznesla s ohledem na skutečnost, že došlo
k porušení základních principů spravedlivého procesu, a proto nemohou být odmítnuty.
Považuje za zásadní, že správní orgány žádným způsobem nezkoumaly vedení nové
stavby ve vztahu k soustavě CZT.
Porušení základních principů spravedlivého procesu spatřuje stěžovatelka rovněž
v tom, že stavebník v daném řízení žádným způsobem neprokázal, že stavba není
v rozporu s veřejným zájmem chráněným zvláštním zákonem; veškerá důkazní povinnost
je přitom dle ustanovení §129 odst. 2 přenesena na stavebníka. Požadavek krajského
soudu, aby se stěžovatelka konkrétněji vymezovala ve svých námitkách či k nim
navrhovala důkazy, byl nesprávný, neboť stěžovatelka poukazovala na neunesení
důkazního břemene stavebníkem, který má dle stavebního zákona povinnost prokazovat.
Pokud stěžovatelka tvrdila, že uvedená stavba je v rozporu s veřejným zájmem
na ochranu CZT, měl stavebník doložit, že tomu tak není.
Pokud stěžovatelka uplatnila žalobní námitky, které dle jazykového vyjádření
mohou inklinovat k ochraně veřejného zájmu, je pravdou, že tyto námitky byly určeny
k ochraně jejího subjektivního veřejného práva na spravedlivý proces.
K namítanému neřešení způsobu odstranění stávajícího zařízení stěžovatelky
je třeba si uvědomit souvislost daných staveb. Stěžovatelka legitimně požadovala,
aby v rámci posuzovaného řízení bylo zároveň vyřešeno, jakým způsobem dojde
ke změně způsobu vytápění a k zániku přípojky, a to proto, že stěžovatelka je povinna
udržovat přípojku ve stavu způsobilém k dodávce tepla, náklady související s odpojením
jdou k tíži stavebníka a stěžovatelka nemůže být nucena na své náklady přípojku
odstraňovat. Přípojka ve stavu způsobilém k dodávce je navíc potenciálním rizikem,
neboť je na zdroj tepla napojena paralelně vedle nových rozvodů. Nebylo zjištěno,
jak mohou tyto dvě soustavy koexistovat vedle sebe. Proto dochází k zásadnímu ohrožení
celé soustavy CZT, současně s povolením dané stavby musí být totiž vyřešena odpojení
objektu od stávajících rozvodů CZT.
Posouzení vlivu odpojení objektu od soustavy CZT může provést Energetický
regulační úřad, který je rovněž oprávněn vyjadřovat se k ochraně CZT ve veřejném zájmu.
Proto stěžovatelka žádá, aby si Nejvyšší správní soud vyžádal stanovisko Energetického
regulačního úřadu otázce, zda změna způsobu vytápění objektu V. má vliv na soustavu
CZT.
Vady řízení dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spatřuje stěžovatelka
v tom, že krajský soud upozorňovala na nedostatky rozhodnutí stavebního úřadu,
ke kterým nebylo přihlédnuto. Nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, neboť správní
orgány se nezabývaly ochranou CZT ve veřejném zájmu a nezjišťovaly důvody nadměrné
kapacity požadované stavby plynovodní přípojky, ani ohrožení vlastnického práva
stěžovatelky. Nebyla k dispozici ani skutková zjištění o tom, že nebude znesnadněn
předmětnou stavbou výkon vlastnických práv stěžovatelky. V tomto ohledu jsou
rozhodnutí správních orgánů nepřezkoumatelná.
Stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný využil možnosti vyjádřit se k podané kasační stížnosti. Dle jeho názoru
se oba správní orgány námitkami stěžovatelky zabývaly v mezích stanovenými právními
předpisy. Stejně tak postupoval i krajský soud, kdy správně uvádí, že stěžovatelka může
namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byla zkrácena na svých hmotných
nebo procesních právech, a to s ohledem na předmět řízení. Žalovaný se s rozhodnutím
krajského soudu ztotožňuje, proto navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu zamítnutí
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná a stěžovatelka je řádně zastoupena. Kasační soud přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci zde uplatněných důvodů
(§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V návaznosti na uplatněné kasační námitky se Nejvyšší správní soud nejprve
zabýval namítanou protiústavností ustanovení §114, potažmo ustanovení §112 a §89
stavebního zákona. V případě, kdy by zdejší soud shledal právní úpravu, kterou
při rozhodování věci aplikuje, protiústavní a předložil Ústavním soudu návrh podle čl. 95
Ústavy, byl by v souladu s ustanovením §48 odst. 1 písm. a) povinen řízení přerušit.
Proto je nejprve třeba posoudit, zda jsou vůbec v souzené věci shora uvedená ustanovení
stavebního zákona aplikována a je tedy na místě posuzovat jejich ústavnost.
V nyní projednávané věci se jedná o řízení o dodatečném povolení stavby
dle ustanovení §129 odst. 3 stavebního zákona. Stavební zákon v tomto ustanovení
výslovně stanoví, že se v řízení o dodatečném povolení stavby, které není samostatně
procesně zakotveno, postupuje podle ustanovení §111 až §115 stavebního zákona.
Z uvedeného je zřejmé, že i v řízení o dodatečném povolení stavby jsou na námitky
účastníků řízení kladeny stejné zákonné požadavky, jako na námitky účastníků řádného
řízení o povolení stavby, a ustanovení §112 a §114 stavebního zákona jsou aplikována
i v řízení o dodatečném povolení stavby. Ustanovení §89 stavebního zákona nelze
v řízení o dodatečném použití stavby použít, neboť se jedná o ustanovení vztahující
se k územnímu řízení, tedy odlišnému řízení podle stavebního zákona. Nejvyšší správní
soud se proto níže vyslovuje pouze k namítané protiústavnosti ustanovení §112 a §114
stavebního zákona.
Protiústavnost uvedených ustanovení stavebního zákona spatřuje stěžovatelka
v omezení účastníka řízení o dodatečném povolení stavby v uplatňování námitek.
Dle jejího názoru napadenou úpravou fakticky dochází k zúžení možnosti uplatňování
námitek účastníkem řízení na velmi úzký okruh otázek. Argumentuje zejména čl. 36
odst. 2 Listiny a tvrdí, že každý má právo domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí
správního orgánu z hlediska zákonnosti. Z tohoto ustanovení listiny rovněž v obecné
rovině dovozuje své právo uplatňovat námitky ve veřejném zájmu.
Kasační soud neshledal namítanou protiústavnost shora uvedené právní úpravy.
Zavedení zásady dispozice a koncentrace v řízení o námitkách v rámci řízení
o dodatečném povolení stavby dle §129 odst. 3 stavebního zákona nezpůsobuje
nemožnost účastníka řízení domáhat se případné ochrany svého veřejného subjektivního
práva před správním soudem, stanoví pouze konkrétní pravidla týkající časového
a věcného rozsahu při uplatňování námitek. Jedná se o projev racionalizace průběhu
řízení, přičemž zákonodárce konkrétně vymezil věcný rozsah námitek účastníků tak,
aby odpovídal jejich postavení a jejich v daném řízení možným dotčeným právům.
Účastníci řízení o dodatečném povolení stavby se tak mohou domáhat pouze ochrany
svých práv a vyjadřovat se v mezích stanovených zákonem k projednávané věci pouze
z hledisek, která se věcně jejich konkrétních práv dotýkají. Nelze připustit, aby si účastník
bezdůvodně přisvojil oprávnění chránit práva jiných účastníků řízení či jiných osob,
neboť stavební zákon ani jiný právní předpis mu k tomuto oprávnění nedává.
Z předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že stěžovatelka byla
poučena o tom, že je oprávněna dle ustanovení §114 stavebního zákona uplatnit námitky
proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům
dotčených orgánů, pokud je jimi přímo dotčeno její vlastnické právo nebo právo
odpovídající věcnému břemeni k pozemku nebo stavbě s upozorněním, že tyto námitky
mohou být uplatněny nejpozději při ústním jednání, jinak k nim nebude přihlédnuto. Dále
lze ze správního spisu ověřit, že stavební úřad se v rozhodnutí, jímž byla předmětná
stavba dodatečně povolena, s obsáhlými námitkami stěžovatelky komplexně vypořádal
a nelze tak ani tvrdit, že by se uplatnění koncentrační či dispoziční zásady v řízení mohlo
stěžovatelky jakýmkoliv způsobem negativně dotknout. Stěžovatelka ani v kasační
stížnosti nepředestřela žádná konkrétní tvrzení týkající se poškození jejích práv
v souvislosti s dodatečně povolovanou stavbou.
S ohledem na shora uvedené nelze než nesouhlasit s názorem stěžovatelky,
že za ústavně konformní lze považovat pouze takové oprávnění účastníka řízení,
dle kterého je oprávněn vznášet jakékoliv námitky, tj. i ty, které přesahují stavebním
zákonem vymezený rámec a správní orgán či správní soud je vždy povinen posoudit jejich
důvodnost. Smyslem soudního přezkumu správních rozhodnutí je poskytnutí ochrany
veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným
zákonem (k tomu srovnej §2 s. ř. s.). V této souvislosti lze odkázat na bohatou judikaturu
správních soudů, např. na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 86, publikované pod č. 1764/2009 Sb. NSS,
dostupné rovněž na www.nssoud.cz, dle něhož „soudní řád správní je svojí povahou „obrannou“
normou. Není normou „kontrolní“, která by umožňovala komukoliv iniciovat, prostřednictvím podání
žaloby ve správním soudnictví, kontrolu jakéhokoliv úkonu veřejné správy. Má pouze zajistit
poskytování právní ochrany v případech, kdy veřejná správa vstupuje do právní sféry fyzických
nebo právnických osob. Hraničním kritériem pro žalobní legitimaci je právě tvrzený zásah do veřejných
subjektivních práv. Nikoliv veškerá činnost (případně veškeré pochybení) veřejné správy je podrobena
soudní kontrole ze strany fyzických a právnických osob, ale pouze ta, kdy činnost správy přesáhne
do jejich veřejných subjektivních práv… Výkladem tohoto kritéria by však nemělo docházet k zužování
ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.“
Listina základních práv a svobod v čl. 36 odst. 2 stanoví, že obrátit se na soud,
aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, je oprávněn pouze
ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech takovým rozhodnutím zkrácen. V žádném případě
není oprávněn vyvolat soudní přezkum správního rozhodnutí kdokoliv. Toto oprávnění
není rovněž možné uměle rozšiřovat obecně na jakoukoliv ochranu zákonnosti
rozhodnutí s odůvodněním, že se tak účastník brání proti potenciálnímu porušení svých
práv v budoucnu.
Cílem soudního přezkumu správních rozhodnutí je především efektivní ochrana
konkrétních práv osob a jejím prostřednictvím pak i kontrola zákonnosti těchto
rozhodnutí. Odrazem shora uvedeného je ostatně i dikce ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.,
dle něhož náleží aktivní legitimace k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu
pouze tomu, „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv
v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho
práva nebo povinnosti“.
Žalobní legitimace v řízení o přezkumu správního rozhodnutí podle ustanovení
§65 s. ř. s. se tak obecně vždy odvíjí od konkrétního poškození subjektivního veřejného
práva žalobce. Opačný postup by totiž vedl k tomu, že by každý mohl vystupovat
jako univerzální dohlížitel na zákonnost postupu a rozhodnutí správních orgánů a z titulu
tvrzeného poškození veřejného zájmu by tak mohl kdokoliv vyvolat soudní přezkum
jakéhokoliv rozhodnutí, aniž by takovým rozhodnutím bylo dotčeno jeho konkrétní
veřejné subjektivní právo.
Ochrana „veřejného zájmu“ tak, jak se jí domáhá stěžovatelka v kasační stížnosti, není
uložena soukromé osobě – vlastníku či provozovateli soustavy CZT, ani osobě mající
právo odpovídající věcnému břemeni k dotčené nemovitosti, ale je záležitostí příslušných
orgánů státní správy, které do řízení formou závazných stanovisek tuto ochranu zájmů
veřejnosti promítají. Výjimkou z výše uvedeného je oprávnění nejvyššího státního
zástupce podat žalobu ve veřejném zájmu dle ustanovení §66 s. ř. s. za podmínky,
že k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem. Další výjimkou je pak z titulu ochrany
veřejného zájmu účastenství konkrétního subjektu založené zákonem, ovšem pouze
za účelem hájení těchto zájmů v řízení před správními orgány a následně i soudy
(např. účast občanských sdružení chránících přírodu a krajinu za splnění zákonných
podmínek).
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, dle kterého
se rozsah skutečností, které byla stěžovatelka jak v řízení před správními orgány,
tak i v řízení před krajským soudem, oprávněna namítat, primárně odvíjí od důvodu jejího
účastenství v řízení před správním orgánem (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007 - 83, dostupné na www.nssoud.cz). V těchto
souvislostech považuje Nejvyšší správní soud za vhodné korigovat názor krajského soudu
vyslovený v napadeném rozsudku týkající se právní úpravy, ze které je dovozováno
účastenství stěžovatelky v řízení o dodatečném povolení stavby. Nejvyšší správní soud
se ke shodné otázce obsáhle vyjádřil již dříve v obdobné věci totožných účastníků,
konkrétně v rozsudku ze dne 14. 9. 2011, č. j. 9 As 47/2011 - 105. Dospěl v něm
k názoru, že ani právní úprava zakotvená v příslušných ustanoveních stavebního zákona,
ani judikatura Nejvyššího správního soudu (blíže viz rozsudek zdejšího soudu ze dne
17. 12. 2008, č. j. 1 As 80/2008 - 68), neumožňují stanovení okruhu účastníků řízení
o dodatečném povolení stavby podle ustanovení §109 odst. 1 stavebního zákona,
ale s ohledem na ustanovení §192 stavebního zákona je na místě použít obecnou úpravu
účastníků řízení dle ustanovení §27 správního řádu. Nicméně v předmětné věci nebyla
tato otázka vymezena účastníky jako předmět sporu a současně její posouzení nemá vliv
na zákonnost napadeného rozsudku krajského soudu. Námitky stěžovatelky uplatněné
v žalobě i v kasační stížnosti jsou totiž natolik obecného charakteru, že pro jejich
posouzení je zcela irelevantní, zda je stěžovatelka považována za účastníka řízení dle
ustanovení §109 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, či zda je považována za účastníka
řízení dle ustanovení §27 správního řádu. Je totiž nesporné, že se stěžovatelkou bylo
správními orgány jako s účastníkem řízení o dodatečném povolení stavby po celou dobu
jednáno, proti tomuto nebyly v průběhu řízení vzneseny jakékoliv námitky. Dále
je nesporné, že stěžovatelka má v nemovitosti, jíž se dodatečné povolení stavby týká,
dosud umístěno zařízení (viz protokol u ústního jednání konaného společně s místním
šetřením v objektu V., Jablonec nad Nisou, ze dne 12. 1. 2010, založený ve správním spise
žalovaného). Pro úspěšnost námitek účastníka v řízení o dodatečném povolení stavby
však za každých okolností platí, že musí být splněny podmínky ustanovení §114
stavebního zákona, který se dle ustanovení §129 odst. 3 téhož předpisu na řízení přímo
použije, tj. být navázány na dotčení konkrétního práva účastníka ve vztahu k dodatečně
povolované stavbě.
Stěžovatelka promítá tvrzený veřejný zájem na ochraně CZT i do dalších námitek
uplatněných v kasační stížnosti. Při jejich posouzení je třeba mít na vědomí,
že stěžovatelka je účastníkem řízení nikoliv z titulu „ochránce veřejného zájmu“,
ale z titulu dotčení svých vlastnických práv či práv odpovídajících věcnému břemeni.
V těchto intencích je třeba veškeré další námitky rovněž posoudit.
Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelky, že by v odůvodnění rozhodnutí
krajského soudu bylo naznačováno, že předmětná stavba by měla být součástí CZT.
Z obsahu kasační stížnosti navíc ani není zřejmé, na základě jaké úvahy stěžovatelka
k tomuto závěru dospěla a především jak by případně měl takový závěr krajského soudu
zasáhnout do jejích práv. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu naopak
jednoznačně plyne, že krajský soud správně vycházel z ustanovení §77 odst. 5
energetického zákona, dle kterého může ke změně způsobu vytápění dojít pouze
na základě stavebního řízení se souhlasem orgánů ochrany životního prostředí a v souladu
s územní energetickou koncepcí. Krajský soud tak ověřoval, zda byly v průběhu řízení
o dodatečném povolení stavby splněny tyto podmínky stanovené speciálním právním
předpisem, proto nebylo ani na místě provádět důkaz přímo územní energetickou
koncepcí či posuzovat kapacitu přípojky. Předmětem posuzovaného řízení bylo výhradně
dodatečné povolení stavby (změny stavby bytového domu Jablonec nad Nisou), stavební
úpravy za účelem instalace tepelných čerpadel pro vytápění domu tak, jak byly
stavebníkem specifikovány v žádosti o vydání rozhodnutí. Dle příslušných ustanovení
energetického zákona je na základě stavebního povolení (nyní rozhodnutí o dodatečném
povolení stavby) stavebník oprávněn provést změnu stavby spočívající ve změně vytápění.
Vytápění konkrétní stavby je totiž její nedílnou součástí a spolu s dalším technickým
vybavením zabezpečuje způsob využití stavby, pro který byla navržena a provedena, a ke
kterému bylo následně povoleno její užívání. Proto je změnu způsobu vytápění stavby
spočívající v odpojení stavby od CZT a provedení nového zdroje tepla (např. kotelny)
nutno posuzovat jako změnu stavby a ve smyslu příslušných ustanovení stavebního
zákona ji tak projednat (k tomu srov. Stanovisko odboru stavebního řádu Ministerstva
pro místní rozvoj ze dne 4. 3. 2009, č. j. 36919/09-82, dostupné např. ve Stavebně správní
praxe – příloha časopisu Urbanismus a územní rozvoj, ročník XII, číslo 4/2009).
Změna způsobu vytápění je tedy z pohledu energetického a stavebního zákona
samostatným stavebním řízením, které není nijak vázáno na soukromoprávní smluvní
vztah mezi odběratelem (nyní stavebníkem) a dodavatelem tepelné energie. Fakticky
obsahuje změna způsobu vytápění dvě součásti. První z nich je shora uvedené stavební
řízení, kterým je příslušným správním orgánem za předpokladu splnění zákonem
stanovených kritérií povolována změna stavby. Druhým aspektem je pak soukromoprávní
vztah mezi odběratelem tepelné energie a jeho dodavateli, kdy na základě smluvních
ujednání mezi nimi dochází či nedochází k dodávkám tepelné energie do daného objektu.
Tvrdí-li dále stěžovatelka, že se v předmětných nemovitostech stále nacházejí části
jejího zařízení a mělo či má dojít k jejich zabezpečení či odstranění, ztotožňuje se kasační
soud s názorem krajského soudu, že se jedná o otázku týkající se soukromoprávního
vztahu mezi stěžovatelkou a stavebníkem. V této souvislosti je rovněž vhodné upozornit
na právní úpravu obsaženou v ustanovení §77 odst. 5 věta druhá energetického zákona,
dle které „veškeré vyvolané jednorázové náklady na provedení těchto změn a rovněž takové náklady
spojené s odpojením od rozvodného tepelného zařízení uhradí ten, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného
tepelného zařízení požaduje“. Náklady spojené s provedením stavebních změn dle ustanovení
§77 odst. 5 energetického zákona je tedy povinen hradit ten, kdo tuto změnu iniciuje.
Ekonomické dopady, které má pro dodavatele teplené energie ztráta jednoho z odběratelů
jsou však opět následkem ukončení soukromoprávního vztahu a nikoliv věcí stavebního
řízení a tedy i důvodem pro jakýkoliv zásah ze strany veřejné moci. „Změnu ekonomické
situace dodavatele snížením odbytu tepelné energie a náklady s tím související nelze přitom do těchto
nákladů zahrnout, neboť žádný právní předpis nemůže ani nepřímo žádného odběratele nutit k trvalému
odběru zboží od jednoho dodavatele, ani se podílet na nákladech spojených s eventuálním nevyužitím jeho
dodavatelských kapacit a popírat tak principy podnikání v tržním prostředí. Je však třeba dodržet
smluví podmínky vyplývající z uzavřené smlouvy o dodávce tepelné energie“ (JUDr. Ivanka Boušová,
Ing. Josef Fiřt, Ing. Ladislav Havel, Ing. Petr Holoubek, Ing. Tomáš Klíma, Ing. Jaroslav
Neužil, Ing. František Plecháč, Ing. Jan Pokorný, Ing. Roman Portužák, Ing. Pavel
Prouza, Ing. Jan Zaplatílek: Energetická legislativa v kostce 3. Done, s.r.o., Praha, 2009,
str. 153).
Stěžovatelka dále namítá, že v řízení nebylo postupováno podle základních zásad
správního řízení a došlo k porušení základních principů spravedlivého procesu. Z toho
stěžovatelka dovozuje své oprávnění uplatňovat v řízení o dodatečném povolení stavby
i námitky jdoucí nad rámec omezení dle ustanovení §114 stavebního zákona a požaduje
posouzení takových námitek dle základních zásad správního řízení. Stěžovatelka však
v těchto souvislostech kasačnímu soudu žádným relevantním způsobem nepředestřela,
jak, čím a ani do kterých jejích práv mělo být zasaženo, a proto nemůže být takto obecně
vznesená námitka důvodná. K otázce ústavnosti ustanovení §114 stavebního zákona
se Nejvyšší správní soud již výše obsáhle vyjádřil, stejně jako k otázce oprávnění namítat
veřejný zájem na ochraně soustavy CZT.
Stěžovatelka dále v kasační stížnosti namítá, že žádný z dotčených orgánů veřejné
správy nezjišťoval veřejný zájem na ochraně CZT. Domnívá se, že je oprávněna domáhat
se ochrany veřejného zájmu na ochraně soustavy CZT jako atributu vlastnického práva
k této soustavě. Ochranu veřejného zájmu zajišťují v dané věci příslušné orgány státní
správy, jak ostatně uvedl zdejší soud již výše, přičemž je třeba opětovně zdůraznit,
že stěžovatelka nemá na základě žádného právního předpisu pravomoc k ochraně
veřejného zájmu, přísluší jí pouze ochrana jejích vlastních práv. Nelze rovněž tvrdit,
že povinnost správních orgánů chránit veřejný zájem byla v souzené věci zanedbána.
Ve správním spise lze ověřit, že se k danému záměru vyjádřily příslušné orgány státní
správy - konkrétně bylo vydáno souhlasné závazné stanovisko Hasičského záchranného
sboru Libereckého kraje, Krajské hygienické stanice Libereckého kraje a Státní energetické
inspekce, územního inspektorátu pro Liberecký kraj. K danému záměru se rovněž vyjádřil
Městský úřad Jablonec nad Nisou, odbor rozvoje, oddělení životního prostředí. Stejně
tak není důvodná ani opět zcela obecně vznesená námitka nedostatečně zjištěného
skutkového stavu, kterou navíc stěžovatelka opět spojuje s tvrzeným právem na ochranu
„veřejného zájmu“. Správní orgány rozhodovaly na základě žádosti stavebníků
o dodatečné povolení dané stavby, proběhy prohlídky na místě, kterých se ostatně účastnil
i zástupce stěžovatelky a není proto pochyb, že jak stavební úřad, tak i žalovaný měli
skutkový stav pro vydání svých rozhodnutí dostatečně zjištěný.
Důvodná rovněž není ani další námitka týkající se povinnosti stavebníka
prokazovat, že stavba je v souladu s veřejným zájmem chráněným zákonem
tak, jak požaduje ustanovení §129 odst. 2 stavebního zákona. Jak je již shora uvedeno,
stavebník doložením závazných stanovisek a vyjádření příslušných orgánů státní správy
prokázal, že dodatečně povolovaná stavba není v rozporu s veřejným zájmem chráněným
zvláštním právním předpisem. Stěžovatelka není oprávněna požadovat, aby stavebník
doložil pro řízení o dodatečném povolení stavby jiné podklady, než ty, které požaduje
zákon, resp. příslušný správní orgán a těmi vyvracel její pochybnosti o souladu stavby
s veřejným zájmem. Stavebník důkazní břemeno prokázání souladu dodatečně
povolované stavby s veřejným zájmem v souladu se zákonnými ustanoveními unesl.
Stěžovatelka navíc ani neuvedla, v čem konkrétně ve vztahu k jejím dotčeným právům
neměl být veřejný zájem chráněný zvláštním právním předpisem dle ustanovení §129
odst. 2 stavebního zákona stavebníkem prokázán a z jakého konkrétního důvodu
ve vztahu k jejím právům nejsou vyjádření příslušných orgánů dostatečná. Nejvyšší
správní soud proto rovněž nevyhověl návrhu stěžovatelky na vyžádání si stanoviska
Energetického regulačního úřadu k vlivu stavby na soustavu CZT.
Nad rámec rozhodovacích důvodů Nejvyšší správní soud stěžovatelku stejně
jako v rozhodnutí ze dne 14. 7. 2011, č. j. 9 As 34/2011 - 10, upozorňuje, že prostředkem
k tomu, aby zabránila odpojení stávajících odběratelů od své soustavy CZT, není žaloba
podaná proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, ale tržní chování, dle něhož vhodně
zvoleným způsobem, např. nižší cenou, lze motivovat své stávající odběratele k dalšímu
využívání jejích služeb.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že námitky uplatněné stěžovatelkou v kasační
stížnosti, které se vyznačují značnou obecností, a není jimi namítáno konkrétní porušení
práv stěžovatelky, nejsou důvodné. V projednávané věci zároveň nebylo shledáno žádné
pochybení krajského soudu, který se pečlivě a zcela v souladu s dosavadní judikaturou
vypořádal s uplatněnými žalobními námitkami.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
podanou kasační stížnost zamítnul. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků se právo na náhradu
nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu