ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.58.2009:71
sp. zn. 9 As 58/2009 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: D. M.,
zast. Mgr. Julií Chocholovou, advokátkou se sídlem Královopolská 84, Brno, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor dopravy, se sídlem
Žerotínovo nám. 3/5, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 12. 2008,
č. j. JMK 145983/2008, ve věci přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na
pozemních komunikacích, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 30. 6. 2009, č. j. 57 Ca 10/2009 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“), kterým
tento soud zamítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí Krajského úřadu
Jihomoravského kraje, odboru dopravy (dále jen „žalovaný“), ze dne 22. 12. 2008,
č. j. JMK 145983/2008. Uvedeným rozhodnutím žalovaný podle §90 odst. 5
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“),
zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru
dopravněsprávních činností (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 20. 10. 2008,
č. j. ODSČ-71501/MI-08, a toto rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutím správního orgánu
I. stupně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku na úseku bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. e) bodu 1
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o přestupcích“), a byla mu za něj uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců a dále povinnost
uhradit náklady řízení.
Předmětného přestupku se stěžovatel podle rozhodnutí správního orgánu I. stupně
dopustil tím, že dne 1. 7. 2008 kolem 14.20 hod. řídil motocykl tov. zn. BMW, (dále jen
„motocykl“), v Brně po pozemní komunikaci ulice Líšeňské, kde byl zastaven a
kontrolován hlídkou Policie ČR. Při kontrole bylo zjištěno, že není držitelem příslušného
řidičského oprávnění. Uvedeným jednáním stěžovatel porušil §3 odst. 3 písm. a) zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“).
Stěžovatel podává kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), tj. z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení a z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Na úvod kasační stížnosti stěžovatel případ rekapituluje a cituje ustanovení
relevantní pro posouzení věci. Následně namítá, že krajský soud vycházel při posuzování
věci ze zrušeného právního předpisu, tj. ze zákona č. 87/1964 Sb., o řidičských
průkazech, kdy měl zřejmě na mysli vyhlášku Ministerstva vnitra o řidičských průkazech,
která byla zrušena vyhláškou Ministerstva dopravy a spojů č. 31/2001 Sb., o řidičských
průkazech a o registru řidičů. Stejně tak upozorňuje na nesprávný odkaz krajského soudu
na §29 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích, který neřeší problematiku přestupků
proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, ale přestupky na úseku zdravotnictví.
Stěžovatel dále uvádí, že vzhledem k charakteru správního práva a přestupků
jako správních deliktů má za to, že žalovaný i krajský soud nesprávně při rozhodování
vycházely z metodické příručky Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 8. 10. 2008,
týkající se postupu státních zástupců ve věcech trestných činů v silniční dopravě, se kterou
se navíc stěžovatel neměl možnost seznámit. Namítá, že žalovaný i krajský soud
na stanovisko v příručce odkazují a ztotožňují se s ním, aniž by přinesly vlastní právní
argumentaci a výklad právních norem odůvodňujících jejich postup při hodnocení
předmětného přestupku. V návaznosti na dané stěžovatel vysvětluje rozdíl mezi
přestupkem podle §22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích a trestného činu podle
§180d zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„trestní zákon“), tj. trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění.
Rozdíl spatřuje nejen ve společenské škodlivosti, ale i ve formálních znacích skutkové
podstaty. Zdůrazňuje, že skutková podstata předmětného přestupku spočívá v tom,
že řidič je držitelem řidičského oprávnění k příslušné skupině, řídil však vozidlo jiné
skupiny, k níž držitelem řidičského oprávnění není. V takovém případě však již znalost
předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích prokázal. Trestným činem
je pak řízení bez jakéhokoli řidičského oprávnění. V nyní posuzované věci stěžovatel řídil
vozidlo, pro něž již dříve získal oprávnění k řízení, řidičské oprávnění však na základě
sankce pozbyl. Ve světle uvedeného má za to, že svým jednáním nenaplnil skutkovou
podstatu uvedeného přestupku. Za předmětný přestupek by mohl být sankcionován
pouze v případě, kdy by pozbyl jen předmětnou skupinu řidičského oprávnění,
ať už v důsledku odborné či zdravotní nezpůsobilosti, či ze zákona. Stěžovatel má za to,
že naplnil pouze skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, pro který však nebyl
stíhán. Navíc podotýká, že podstata jeho deliktu tkví čistě v administrativní rovině a jeho
jednání nedosahuje požadované společenské nebezpečnosti podle §22 odst. 1 písm. e)
bod 1 zákona o přestupcích.
Stěžovatel dále upozorňuje na spornost přestupku ve vazbě na obligatorní zákonný
znak skutkové podstaty zavinění. Poukazuje přitom na právní vývoj postupu při pozbytí
řidičského oprávnění v souvislosti s uložením trestu nebo sankce zákazu činnosti,
kdy dřívější úprava s pozbytím řidičského oprávnění spojovala další speciální řízení, na
základě něhož bylo oprávnění odnímáno. Za stávající právní úpravy již povinnost
odevzdat řidičské oprávnění vyplývá ze zákona, stěžovatel však nebyl o této povinnosti
poučen. Zároveň namítá, že skutečností, že byl na základě hovoru úředníkem příslušného
úřadu ujištěn, že po skončení sankce zákazu činnosti může nadále motorové vozidlo řídit,
se nikdo nezabýval. Má za to, že z těchto důvodů zásadu ignorantia iuris neminem excusat
(nocet) nelze aplikovat.
Stěžovatel má rovněž za to, že vzhledem k tomu, že byl předmětný čin orgány
činnými v trestním řízení označen jako nízce společensky nebezpečný, působí uložená
sankce v rámci správně právní odpovědnosti zcela nepřiměřeně, když je fakticky totožná
s trestem, který by mu za předmětné jednání hrozil.
Dále uvádí, že tvrzení krajského soudu, že v souzené věci bylo provedenými
důkazy najisto prokázáno, že se stěžovatel svým jednáním předmětného přestupku podle
§22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích dopustil, je nepřezkoumatelné,
neboť z něj není vůbec zřejmé, ze kterých provedených důkazů toto vyplývá a proč
krajský soud považoval argumentaci stěžovatele za lichou a kusou. Má za to, že to vyplývá
pouze z odůvodnění judikátu Nejvyššího správního soudu v jiné věci, jenž byl v podstatné
části bez dalšího přejat jako odůvodnění napadeného rozsudku.
Závěrem stěžovatel brojí proti názoru krajského soudu, že skutečnost, že bylo
vedeno řízení jen pro některý ze spáchaných skutků, neznamená rozpor tohoto řízení
s právními předpisy. Stěžovatel se domnívá, že pokud správní orgány vedly samostatné
řízení o přestupku podle §22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích, přestože
ve spise byly informace rovněž o spáchání dalšího přestupku, nepostupovaly v souladu
s §57 odst. 1 téhož zákona, ve kterém je kogentní příkaz projednávat přestupky téhož
pachatele ve společném řízení. Postup správního orgánu je tak v rozporu se zákonem.
Takové pochybení vždy směřuje k tíži účastníka řízení, neboť pro něj značí další
nadbytečné zatížení. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje
s odůvodněním napadeného rozsudku. K námitce, že se v případě přestupku podle §22
odst. 1 písm. e) zákona o přestupcích jedná o zcela jinou skutkovou podstatu než
u trestného činu podle §180d trestního zákona, cituje žalovaný usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1529/2008, dostupné na www.nsoud.cz, v němž
Nejvyšší soud uvedl, že skutkové podstaty předmětného přestupku a trestného činu jsou
obsahově totožné, přičemž rozdíl mezi oběma delikty spáchanými v úmyslné formě
spočívá jen ve stupni jejich nebezpečnosti pro společnost. Výklad zastávaný stěžovatelem
tedy není správný. Vzhledem k tomu, že mezi předmětným přestupkem a trestným činem
není formálního rozdílu a jediným rozdílem je materiální stránka věci, kdy v daném
případě nebyla škodlivost shledána v intenzitě trestného činu, správní orgán jednání
stěžovatele zcela správně podřadil pod skutkovou podstatu přestupku podle §22 odst. 1
písm. e) bod 1 zákona o přestupcích. Nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, že v jeho
případě šlo o pouhé administrativní pochybení. V této souvislosti upozorňuje
na to, že vrácení řidičského oprávnění stěžovatelovi není jen formálním administrativním
úkonem, nýbrž výsledkem řízení, ve kterém by stěžovatel musel prokázat odbornou
i zdravotní způsobilost k řízení motorových vozidel. Stěžovatel nesplnil zákonnou
povinnost odevzdat řidičský průkaz podle §113 zákona o silničním provozu.
Žalovaný nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, že se nikdo nezabýval
zmiňovaným hovorem stěžovatele s úředníkem příslušného úřadu, kterým byl ujištěn,
že nic nebrání tomu, aby vozidlo řídil. Jak žalovaný, tak krajský soud se touto námitkou
zabývaly, přičemž ji označily za irelevantní. Žalovaný rovněž odmítá jakoukoli
odpovědnost správního orgánu za to, že snad neměl stěžovatele poučit o tom, že je nutno
řidičský průkaz při uložení trestu zákazu činnosti odevzdat. V prvé řadě podotýká,
že tento trest byl uložen Okresním soudem Brno - venkov, nikoli správním orgánem,
a dále, že tato povinnost bez dalšího vyplývá ze zákona, resp. §113 zákona o silničním
provozu. Co se týká otázky nepřiměřenosti sankce za přestupek ve vztahu k trestům
v řízení trestním, žalovaný uvádí, že posuzování této otázky není v jeho kompetenci,
neboť správní orgány jsou zákonem vázány. Neztotožňuje se ani s tvrzením
stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, naopak
má za to, že z odůvodnění napadeného rozsudku je jednoznačně a srozumitelně patrno,
co a proč krajský soud o žalobních tvrzeních usoudil.
Následně se žalovaný vyjadřuje k námitce porušení právních předpisů při vedení
přestupkového řízení, kdy správní orgán nevedl společné řízení podle §57 odst. 1 zákona
o přestupcích, ačkoli tato povinnost v případě více spáchaných skutků jednoho pachatele
z daného ustanovení vyplývá. Uvádí, že správní orgán I. stupně sice mohl vedle
předmětného přestupku stíhat i jednání jiné (překročení rychlosti), nicméně o tomto
jednání nebylo řízení vůbec vedeno, a proto poukaz na nedodržení postupu podle §57
odst. 1 zákona o přestupcích je zcela nepřípadný. Skutečností, že správní orgán I. stupně
učinil předmětem řízení pouze předmětný přestupek, nemohl být stěžovatel jakkoli
zkrácen na svých právech.
Závěrem se žalovaný zabývá námitkou odkazu na metodický pokyn Nejvyššího
státního zastupitelství, přičemž podotýká, že z něj několikrát citoval pouze na podporu
svých argumentů, které podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Tento pokyn
nebyl použit ani jako právní předpis ani jako podklad rozhodnutí, proto je rovněž
nepřípadná námitka toho, že s ním nebyl stěžovatel řádně seznámen. Vzhledem k tomu,
že má žalovaný za to, že napadený rozsudek krajského soudu netrpí stěžovatelem
v kasační stížnosti uplatňovanými vadami, navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Při rozhodování vycházel zdejší soud z následujících podstatných skutečností,
které vyplynuly z obsahu předloženého správního a soudního spisu. Dne 1. 7. 2008 kolem
14.20 hod. stěžovatel řídil v Brně po pozemní komunikaci ulice Líšeňské výše uvedený
motocykl, přičemž byl z důvodu překročení povolené rychlosti zastaven a kontrolován
hlídkou Policie ČR. Při kontrole bylo lustrací zjištěno, že stěžovatel má platnou blokaci
řidičského oprávnění. Následným šetřením bylo zjištěno, že Okresní soud Brno – venkov
vydal rozhodnutí ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 1T 56/2007, mimo jiné o zákazu činnosti
řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku. Zákaz platil od 17. 4. 2007
do 17. 4. 2008. Stěžovatel však po dobu zákazu řízení motorových vozidel neodevzdal
svůj řidičský průkaz a ani po skončení trestu si o jeho vrácení nepožádal. V evidenci proto
zůstal záznam o platné blokaci jeho řidičského oprávnění. Po vyhodnocení stěžovatelova
jednání orgány činnými v trestním řízení, že se v daném případě nejedná o trestný čin
podle §180d trestního zákona, vedl přestupkové řízení správní orgán I. stupně,
který rozhodl, že stěžovatel uvedeným jednáním porušil §3 odst. 3 písm. a) zákona
o silničním provozu, čímž se dopustil přestupku podle §22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona
o přestupcích, tj. řídil motorové vozidlo a není držitelem příslušné skupiny nebo
podskupiny řidičského oprávnění, a proto mu uložil podle §22 odst. 4 v souladu s §11
a §12 téhož zákona pokutu v částce 25 000 Kč a zákaz činnosti řízení všech motorových
vozidel na dobu 12 měsíců. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž
namítal, že svým jednáním nenaplnil formální a materiální znaky předmětného přestupku.
Stěžovatel naplnil formální znaky trestného činu podle §180d trestního zákona, tj. řízení
motorového vozidla bez řidičského oprávnění, nicméně nenaplnil materiální znak
společenské nebezpečnosti. Formální znaky přestupku podle §22 odst. 1 písm. e) bod
1 zákona o přestupcích však nenaplnil, neboť tato skutková podstata se vztahuje
na případy, kdy účastník silničního provozu řídí vozidlo a není držitelem příslušné skupiny
nebo podskupiny řidičského oprávnění. Stěžovatel uvedl, že tato skutková podstata se
nevztahuje na případy, kdy by řidič vůbec neměl řidičské oprávnění jako takové. Z tohoto
důvodu lze dle stěžovatele na daný případ aplikovat maximálně skutkovou podstatu §22
odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích. Dále upozornil na to, že správní orgán I. stupně
postupoval v rozporu s §57 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť se v řízení vůbec
nezabýval přestupkem podle §22 odst. 1 písm. f) bod 4 téhož zákona a v tomto rozsahu
řízení vůbec nevedl. Žalovaný odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně
potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, v níž uplatňoval totožné
námitky, které pouze rozvedl. Krajský soud jeho argumentaci nepřisvědčil a žalobu zamítl.
Proti jeho rozhodnutí podal stěžovatel nyní projednávanou kasační stížnost.
Nejdříve se zdejší soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku. To proto, že již samotná nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
by byla důvodem pro jeho zrušení a vrácení mu věci k dalšímu řízení (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105,
publikovaný pod č. 617/2005 Sb. NSS). Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že tvrzení
krajského soudu, že v souzené věci bylo provedenými důkazy najisto prokázáno,
že se svým jednáním předmětného přestupku podle §22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona
o přestupcích dopustil, je nepřezkoumatelné, neboť z něj není vůbec zřejmé, ze kterých
provedených důkazů toto vyplývá a proč krajský soud považoval argumentaci stěžovatele
za lichou a kusou. Má za to, že to vyplývá pouze z odůvodnění judikátu Nejvyššího
správního soudu v jiné věci, jenž byl v podstatné části bez dalšího přejat jako odůvodnění
napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu, zda vyhovuje kritériím přezkoumatelnosti, jak byla uvedena
např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
publikovaném pod č. 133/2004 Sb. NSS, nebo rozsudku ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaném pod č. 689/2005 Sb. NSS. Neshledal přitom
tvrzení stěžovatele důvodným. K námitce týkající se důkazů zdejší soud konstatuje,
že sporné bylo v daném případě posouzení právní otázky, nikoli otázky skutkové. Otázku
skutkového stavu věci stěžovatel během celého řízení nijak nezpochybňoval. Rozporoval
pouze výklad ustanovení §22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích. Pokud tedy
krajský soud dospěl k závěru, že jednání stěžovatele je na základě zjištění vyplývajících
ze spisového materiálu prokázané, neshledal zdejší soud za takového stavu věci na závěru
krajského soudu o dostatku důkazů prokazujících stěžovatelovo jednání žádné pochybení.
Nejvyšší správní soud přitom přezkoumal, zda závěry správních orgánů, jakož i krajského
soudu, korespondují s obsahem spisového materiálu, a zjistil, že tomu tak je. Následně
zdejší soud svou pozornost věnoval přezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí krajského
soudu týkající se posouzení právní otázky. Přitom zdejší soud zjistil, že napadený
rozsudek krajský soud opřel o dostatek důvodů a řádně vysvětlil, na základě čeho ke svým
závěrům dospěl, jeho argumentace je logická a odpovídající věci. Se všemi uplatněnými
námitkami se krajský soud řádně vypořádal. Z odůvodnění napadeného rozsudku jasně
vyplývá, z jakých skutečností při rozhodování krajský soud vycházel a jakými úvahami
se při posuzování právní otázky řídil. Ostatně již ze skutečnosti, že sám stěžovatel
s názorem krajského soudu polemizuje, je jasným signálem toho, že v napadeném
rozsudku důvody rozhodnutí absentovat nemohou. Zdejší soud tak neshledal
stěžovatelem tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Pokud krajský soud
citoval z judikátu Nejvyššího správního soudu v jiné věci a názory v něm uvedené převzal
pro rozhodování v nyní posuzovaném případě, ani na takovém postupu zdejší soud
neshledal žádné pochybení. Z kontextu celého rozsudku je totiž zřejmé, které jeho úvahy
jej vedly k zamítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek rovněž
ve smyslu nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb.
NSS), a shledal, že ani tou rozsudek krajského soudu netrpí. Z napadeného rozsudku
lze totiž jednoznačně rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, jak bylo rozhodnuto
a o jaké věci, kdo jsou účastníci řízení, kdo byl rozhodnutím zavázán, apod. Nejvyšší
správní soud proto přistoupil k meritornímu posouzení věci.
Podstatou sporu je výklad ustanovení §22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona
o přestupcích, otázka naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku jednáním stěžovatele,
a s tím související námitka rozdílnosti skutkové podstaty trestného činu podle §180d
trestního zákona a předmětného přestupku. Nejdříve se proto zdejší soud zabýval
námitkou rozdílnosti těchto dvou skutkových podstat. Podle §180d trestního zákona
kdo řídí motorové vozidlo, ačkoliv není držitelem příslušného řidičského oprávnění podle zvláštního
zákona, bude potrestán trestem odnětí svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem nebo zákazem
činnosti. Podle §22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích se přestupku dopustí
ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a není držitelem příslušné skupiny
nebo podskupiny řidičského oprávnění. Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatele,
že by tyto skutkové podstaty byly rozdílné. Obě tyto skutkové podstaty předpokládají
postih za jednání spočívající v řízení motorového vozidla, aniž by byl řidič držitelem
řidičského oprávnění, ať už jako takového, nebo jen příslušné skupiny řidičského
oprávnění. Rozdíl mezi oběma delikty pak spočívá jen ve stupni jejich nebezpečnosti
pro společnost, tedy ve stránce materiální. Formální znaky skutkových podstat jsou
totožné. Na tom nic nemění ani to, že v případě přestupku zákonodárce zvolil pro popis
skutkové podstaty slovního spojení „není držitelem příslušné skupiny nebo podskupiny
řidičského oprávnění“. Toto spojení totiž vymezuje nejen jednání, kdy účastník silničního
provozu řídí vozidlo, k němuž nemá příslušné řidičské oprávnění, ačkoli k jinému vozidlu
již držitelem příslušného oprávnění je, ale zahrnuje také situace, kdy účastník silničního
provozu řídí motorové vozidlo bez jakéhokoli řidičského oprávnění. Z logiky věci totiž
vyplývá, že řídí-li řidič určité vozidlo bez příslušné skupiny řidičského oprávnění, řídí toto
vozidlo bez příslušného řidičského oprávnění. Je tedy patrno, že předmětná skutková
podstata trestného činu i předmětného přestupku je, ačkoli odlišně jazykově vyjádřená,
významově totožná. Tento závěr potvrzuje rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. 12. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1529/2008, na které žalovaný ve svém vyjádření ke kasační
stížnosti vhodně poukazuje. Rozdíl mezi oběma delikty spáchanými v úmyslné formě
spočívá jen ve stupni jejich nebezpečnosti pro společnost. „O trestný čin řízení motorového
vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d trestného zákona jde za předpokladu, že stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost je vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 trestního zákona), zatímco v případě,
když je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost jen nepatrný, jedná se o přestupek proti bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. e) bod 1. zákona
o přestupcích“. Pokud tedy orgány činné v trestním řízení neshledaly výše popsané jednání
stěžovatele za vykazující společenskou nebezpečnost dosahující intenzity trestného činu,
postupoval správní orgán I. stupně zcela správně, pokud v takovém případě přistoupil
k zahájení řízení ve věci přestupku podle §22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona
o přestupcích. Argumentaci stěžovatele, že jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu
trestného činu, nikoli však předmětného přestupku, nelze přisvědčit.
Ve světle právě uvedeného je tedy nutno §22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona
o přestupcích vykládat tak, že tento přestupek spáchá ten, kdo řídí motorové vozidlo
bez oprávnění k jeho řízení. V daném případě byl stěžovatel uznán vinným
z předmětného přestupku, neboť řídil motorové vozidlo, ačkoli měl v evidenci řidičských
průkazů dosud platnou blokaci řidičského průkazu v souvislosti s dříve uloženým trestem
zákazu řízení motorového vozidla na dobu jednoho roku. Po uložení trestu mu byla
v evidenci vyznačena blokace řidičského průkazu. Stěžovatel nesplnil nejen svou
povinnost v souladu s §94a zákona o silničním provozu, v souvislosti s jeho §113,
řidičský průkaz odevzdat příslušnému úřadu do pěti dnů od nabytí právní moci rozsudku,
kterým mu byl trest uložen, nesplnil ani svou povinnost po skončení tohoto trestu znovu
zažádat o vrácení řidičského průkazu podle §102 téhož zákona. Na základě toho mu tak
nebyla po skončení předmětného trestu v evidenci odstraněna blokace řidičského
průkazu. Pokud pak stěžovatel za takového stavu věci řídil motorové vozidlo, řídil
jej bez příslušného řidičského oprávnění, a naplnil tak znaky skutkové podstaty přestupku
podle §22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích. Na tom nic nemění
ani skutečnost, že k tomuto jednání došlo již po skončení předmětného trestu zákazu
činnosti. Je tomu tak proto, že vrácení řidičského průkazu podle §102 zákona o silničním
provozu je výsledkem samostatného řízení, v němž správní orgány rozhodnou o vrácení
řidičského průkazu, čímž de facto potvrdí, že je řidič stále způsobilý k tomu, aby byl
držitelem příslušného oprávnění. Pokud tedy stěžovatel řídil, aniž by správní orgány
o vrácení jeho řidičského průkazu rozhodly, nelze než konstatovat, že se tak dopustil
přestupku řízení vozidla bez příslušné skupiny či podskupiny řidičského oprávnění.
Tuto skutečnost nemůže zvrátit ani tvrzení stěžovatele, že ho nikdo o povinnosti řidičský
průkaz odevzdat nepoučil, z čehož usuzuje nedostatek dalšího znaku skutkové podstaty
- zavinění. V takovém případě dle stěžovatele nelze aplikovat zásadu ignorantia iuris neminem
excusat (nocet). Nejvyšší správní soud je však stejného názoru jako krajský soud, že tato
skutečnost, navíc pouze tvrzená a nikoli prokázaná (přičemž za prokázání nelze dle
zdejšího soudu považovat skutečnost, že stěžovatel nebyl o této skutečnosti výslovně
poučen v rozsudku Okresního soudu Brno - venkov), nemůže způsobit vyvinění
stěžovatele ze spáchání předmětného přestupku. Nerespektování povinnosti vyplývající
ze zákona, na základě níž se de facto stěžovatel dopustil protiprávního jednání podle §22
odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích, nelze prominout. Stejně tak Nejvyšší správní
soud nemůže přisvědčit argumentaci, že výše uvedenou zásadu nelze aplikovat
také z důvodu, že stěžovatel byl na základě hovoru s úředníkem příslušného úřadu ujištěn,
že po skončení sankce zákazu činnosti může nadále motorové vozidlo řídit. Rovněž toto,
navíc opět ničím nepodložené tvrzení, nemůže mít vliv na nesplnění zákonem stanovené
povinnosti. Ani námitce, že by se touto skutečností nikdo nezabýval, nelze přisvědčit.
Jak žalovaný, tak krajský soud se ve svých rozhodnutích k dané námitce vyjádřily, přičemž
stejně jako zdejší soud konstatovaly její nepřípadnost. Ze všech výše uvedených důvodů
zdejší soud námitce stěžovatele o nenaplnění skutkové podstaty předmětného přestupku
nepřisvědčil.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že krajský soud vycházel při posuzování
věci ze zrušeného právního předpisu, tj. ze zákona č. 87/1964 Sb., o řidičských
průkazech, kdy měl zřejmě na mysli vyhlášku Ministerstva vnitra o řidičských průkazech,
která byla zrušena vyhláškou Ministerstva dopravy a spojů č. 31/2001 Sb., o řidičských
průkazech a o registru řidičů. Stejně tak upozorňuje na nesprávný odkaz krajského soudu
na §29 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích, který neřeší problematiku přestupků
proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, ale přestupky na úseku zdravotnictví.
Co se týká námitky citace zrušeného právního předpisu, zdejší soud je nucen dát
stěžovateli za pravdu. Krajský soud skutečně při výčtu ustanovení, ze kterých při svém
rozhodování vycházel, citoval §12 odst. 1 vyhlášky č. 87/1964 Sb., o řidičských
průkazech, podle kterého držitel řidičského průkazu je povinen náležitě opatrovat řidičský průkaz
a vložku s ním vydanou, musí je mít při řízení motorového vozidla u sebe a na požádání je předložit
dopravnímu orgánu. Tato vyhláška však byla zrušena vyhláškou Ministerstva dopravy a spojů
č. 31/2001 Sb., o řidičských průkazech a o registru řidičů, s účinností ode dne 31. 1. 2001.
V době spáchání přestupku tak již ustanovení, na které krajský soud poukazoval,
neplatilo. Přestože se krajský soud dopustil pochybení, Nejvyšší správní soud však
neshledal, že by mělo vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Je tomu tak proto, že krajský
soud při posuzování právní otázky vycházel především z platných a účinných ustanovení
§3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu, podle kterého řídit motorové vozidlo může
pouze osoba, která je držitelem příslušného řidičského oprávnění podle §81, a §22 odst. 1 písm. e)
bod 1 zákona o přestupcích, podle kterého přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních
komunikacích řídí motorové vozidlo a není držitelem příslušné skupiny nebo podskupiny řidičského
oprávnění, na základě nichž byl stěžovatel také uznán vinným ze spáchání přestupku. Citace
předmětné vyhlášky pouze doplňuje a rozvíjí povinnost zakotvenou v §3 odst. 3 písm. a)
zákona o silničním provozu. Již zrušené ustanovení vyhlášky nebylo pro posouzení
skutkových či právních otázek stěžejní. Pro úplnost Nejvyšší správní soud doplňuje,
že povinnost mít u sebe při řízení motorového vozidla řidičský průkaz, který je řidič
na výzvu policisty povinen předložit policistovi ke kontrole, byla v rozhodné době
zakotvena v §6 odst. 8 a 12 zákona o silničním provozu. Vzhledem k tomu, že i přes
odkaz na ustanovení právního předpisu, který na věc již nedopadal, by byl výsledek řízení
při absenci tohoto odkazu či při užití odpovídajícího ustanovení tentýž, pochybení
krajského soudu nemělo vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Proto Nejvyšší správní soud
nepřistoupil ke zrušení napadeného rozsudku (k tomu srovnej usnesení rozšířeného
senátu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007 - 87, publikované pod č. 1926/2009 Sb.
NSS).
Ve vztahu k nesprávnému odkazu na §29 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona
o přestupcích Nejvyšší správní soud podotýká, že z kontextu celého rozsudku krajského
soudu je zřejmé, že v tomto případě se krajský soud dopustil pouze zcela formální
chyby, kdy jde o chybu v psaní, neboť v ostatních částech rozsudku již správně
zmiňuje §22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích, o který se ve věci jedná
a na který nepochybně zamýšlel krajský soud i v případě, na který stěžovatel poukazuje,
odkázat. Rovněž toto pochybení nemůže mít jakýkoli vliv na zákonnost rozhodnutí
krajského soudu. Této námitce stěžovatele proto zdejší soud nevyhověl.
Důvodnou zdejší soud neshledal ani námitku, ve které stěžovatel poukazuje
na to, že žalovaný i krajský soud při rozhodování předmětné věci nesprávně vycházely
z metodické příručky Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 8. 10. 2008, týkající
se postupu státních zástupců ve věcech trestných činů v silniční dopravě, když se v dané
věci jednalo o přestupek. Nejvyšší správní soud přezkoumal odůvodnění rozhodnutí
žalovaného i krajského soudu ve vztahu k této námitce a dospěl k závěru, že krajský soud
na předmětný pokyn poukázal pouze podpůrně v souvislosti s výkladem §94a zákona
o silničním provozu, který stanoví povinnost odevzdat řidičský průkaz příslušnému
obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do 5 pracovních dnů ode dne, kdy nabylo
právní moci rozhodnutí o uložení trestu soudem nebo uložení sankce zákazu činnosti
spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel příslušným správním úřadem. Na toto
ustanovení krajský soud odkázal v souvislosti s porušením povinnosti, na základě níž
následně došlo ke spáchání předmětného přestupku. Z daného je tedy patrno, že krajský
soud, jakož i žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, přestože se v daném případě jednalo
o posuzování spáchání přestupku, zcela relevantně odkázaly na předmětný pokyn
Nejvyššího státního zastupitelství, který se týkal výkladu ustanovení plně dopadajícího
na danou věc.
Za lichou je nutno považovat také námitku stěžovatele, že neměl možnost
se s metodickým pokynem jako podkladem rozhodnutí seznámit. K tomu Nejvyšší
správní soud podotýká, že metodické pokyny jsou vydávány jako pomůcky obsahující
především výklad pojmů obsažených v právních předpisech. Cílem metodických pokynů
(návodů) pak obvykle bývá sjednocování postupů při provádění jednotlivých právních
předpisů. Metodické pokyny nelze považovat za podklady ve smyslu §36 s. ř., se kterými
je nutno účastníky řízení seznamovat. Za podklady rozhodnutí se považují zejména
návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti,
podklady od jiných správních orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé.
Metodické pokyny mají v rozhodovací činnosti správních orgánů pouze roli
interpretačního vodítka pro výklad právních předpisů, ze kterých při svém rozhodování
vycházejí. Ztotožnil-li se krajský soud s obsahem předmětného metodického pokynu
a při svém rozhodování z něj na podporu svých závěrů vycházel, nespatřuje v tom
Nejvyšší správní soud žádného pochybení. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud
na stanovisko v příručce (metodickém pokynu) odkázal, aniž by přinesl vlastní právní
argumentaci, Nejvyšší správní soud s takovým tvrzením nesouhlasí. Naopak
z napadeného rozsudku krajského soudu je patrno, že předmětný metodický pokyn použil
na podporu svých tvrzení o nutnosti splnění povinnosti odevzdat řidičský průkaz
po právní moci rozhodnutí soudu, kterým je uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu
řízení motorového vozidla, kterou stěžovatel nesplnil. Tato skutečnost ostatně vyplývá
i z textu rozsudku, kdy krajský soud svou argumentaci doplňuje slovy, že tvrzení
stěžovatele o pouhém opomenutí vyřízení administrativního opatření v odevzdání
řidičského průkazu následkem uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení
motorových vozidel jsou „mylná a vyvratitelná i citovaným metodickým návodem“.
K námitce nepřiměřenosti uložené sankce v rámci správně právní odpovědnosti
Nejvyšší správní soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2011,
sp. zn. Pl. ÚS 14/09, dostupný na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx, v němž
se Ústavní soud zabýval ústavností §22 odst. 4 zákona o přestupcích (ve znění
do 31. 7. 2011), který stanovil, že pokuta od 25 000 Kč do 50 000 Kč a zákaz činnosti
od jednoho roku do dvou let se uloží za přestupek podle odstavce 1 písm. c), d), e) bodů
1 a 5, a písm. h), který byl v tomto znění rovněž aplikován v nyní projednávané věci.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v případě předmětného ustanovení nebyl zjištěn
žádný rozpor s ústavním pořádkem, nebyly překročeny žádné ústavněprávní limity,
a to ani s ohledem na trest, který bylo možno uložit za trestný čin podle §180d trestního
zákona ve znění platném do 31. 12. 2009. Námitku nepřiměřenosti sankce proto zdejší
soud vázán názorem Ústavního soudu považuje za nedůvodnou.
Závěrem zdejší soud posuzoval námitku nezákonného vedení správního řízení,
když dle tvrzení stěžovatele správní orgán I. stupně nepostupoval podle §57 odst. 1
zákona o přestupcích, a vedl řízení pouze ve věci přestupku podle §22 odst. 1 písm. e)
bod 1 zákona o přestupcích, ačkoli je ze spisu patrno, že se stěžovatel měl dopustit
i dalšího přestupku, tj. překročení povolené rychlosti.
Z ustanovení §57 odst. 1 zákona o přestupcích vyplývá, že jestliže se pachatel dopustil
více přestupků, které je příslušný projednávat týž orgán, projednávají se tyto přestupky ve společném
řízení. Účelem tohoto ustanovení je naplnění zásady ekonomie a rychlosti řízení,
jak vyplývá z §6 s. ř. , ale především naplnění §12 odst. 2 téhož zákona, podle kterého
za více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží sankce podle ustanovení
vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný. Zákaz činnosti lze uložit, jestliže ho lze uložit
za některý z těchto přestupků. Toto ustanovení pro účely trestání sbíhajících se přestupků
zakotvuje princip absorpce, kdy správní orgán při rozhodování musí vzájemně posuzovat
veškeré související trestní sazby, a při ukládání sankce mít na paměti, že přísnější trest
pohlcuje trest mírnější. Z daného je patrno, že toto ustanovení je nutno aplikovat
v případě souběhu více přestupků, které projednává tentýž správní orgán. Nejvyšší
správní soud však zjistil, že ze spisového materiálu je sice zřejmé, že stěžovatel byl
kontrolován policejní hlídkou z důvodu překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci,
nicméně z něj není patrno, že by tento přestupek byl vůbec správním orgánem I. stupně
projednáván. Ani stěžovatel nedokládá, že by bylo ve vztahu k tomuto jednání zahájeno
přestupkové řízení či dokonce vydáno rozhodnutí. Za takového stavu věci se proto
nemohly správní orgány dopustit porušení §57 odst. 1 zákona o přestupcích,
neboť k jeho porušení může dojít za situace, kdy správní orgán již vede více jednotlivých
řízení o více sbíhajících se přestupcích. Pokud stěžovatel spatřuje porušení §57 odst. 1
zákona o přestupcích již v samotné skutečnosti, že jeho jednání spočívající v řízení
motorového vozidla rychlostí 66 km/h na úseku s maximální povolenou rychlostí
50 km/h nebylo vůbec projednáváno, nelze tomuto názoru přisvědčit. Nejvyšší správní
soud se zcela ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že tím, že nebyl přestupek
překročení rychlosti vůbec projednán, tím pádem ani ve společném řízení o přestupku
podle §22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích, nemohlo dojít k porušení §57
odst. 1 zákona o přestupcích, navíc tak nemohlo dojít ani k žádnému zkrácení
stěžovatelových práv. Z judikatury Nejvyššího správního soudu navíc vyplývá, že samotné
porušení §57 odst. 1 zákona o přestupcích nelze považovat za takovou vadu řízení, která
by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu. K pochybení, které by vliv
na zákonnost správního rozhodnutí mělo, dojde v případě, kdy se správní orgány
na základě porušení §57 odst. 1 zákona o přestupcích dopustí zároveň jiného porušení
práv účastníka, především porušení výše uvedené zásady absorpční (k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009 - 62,
publikovaný pod č. 2248/2011 Sb. NSS). V nyní projednávaném případě však k žádnému
porušení práv stěžovatele z důvodu nezahájení řízení o druhém přestupku nedošlo.
Rozhodnutí správních orgánů tvrzenou nezákonností z výše uvedeného důvodu netrpí.
Nejvyšší správní soud tak rovněž tuto námitku shledal nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu přezkoumal
v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu