ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.59.2011:73
sp. zn. 9 As 59/2011 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobkyně: K. A., zast. JUD. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha
8 - Karlín, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, odbor provozu silničních vozidel,
se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 5. 2. 2010, č. j. 59/2009-150-STK3/4, o neudělení oprávnění k provozování stanice
technické kontroly, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 4. 2. 2011, č. j. 11 A 90/2010 - 42,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2011, č. j. 11 A 90/2010 - 42,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá
v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým
byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2010,
č. j. 59/2009-150-STK3/4. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky
proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního
hospodářství (dále též „správní orgán prvního stupně“ nebo „ krajský úřad“), ze dne
3. 12. 2008, č. j. MSK 179365/2008, sp. zn. DSH/47594/2008/Žďá 278.5 S10, kterým
stěžovatelce nebylo uděleno oprávnění k provozování stanice technické kontroly (dále též
„STK“) pro silniční motorová vozidla a přípojná vozidla dle §54 odst. 3 zákona
č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění
účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon č. 56/2001 Sb.“), a dle §15 prováděcí
vyhlášky č. 302/2001 Sb., o technických prohlídkách a měření emisí vozidel, ve znění
účinném pro projednávanou věc (dále jen „vyhláška č. 302/2001 Sb.“).
Stěžovatelka označuje jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvádí, že žalovaný ani městský soud
v zásadě nezpochybnili její argumentaci, že na území kraje je v současné době veškerá
nadbytečná kapacita tvořena nefunkčními oprávněními, a tuto otázku proto stěžovatelka
pokládá za nespornou. Dle jejího názoru je však nesprávné právní posouzení patrné
zejména z konstatování městského soudu, že pro změnu náhledu správních orgánů na věc
by bylo nutno změnit samotné znění zákona č. 56/2001 Sb. Dle stěžovatelky však
těžiště právní úpravy neleží v souzené věci v zákoně č. 56/2001 Sb., ale ve vyhlášce
č. 302/2001 Sb., která podmínky pro udělení oprávnění k provozování STK fakticky
stanoví v ustanovení §16a. Stěžovatelka namítá, že při posuzování žádosti u udělení
oprávnění k provozu STK hrál klíčovou roli zejména odst. 2 tohoto ustanovení, podle
kterého jsou součástí kapacit pro provádění technických prohlídek též udělená oprávnění
k provozování STK, a to bez ohledu na to, zda lze očekávat jejich realizaci či nikoli.
Regulace je tedy obsažena v podzákonném právním předpisu, jímž soud není vázán
a jehož soulad se zákonem je oprávněn posuzovat. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost,
že v předmětném případě je smyslem zákona č. 56/2001 Sb. omezení počtu STK
z důvodu udržení určitého standardu výkonu státní správy, zároveň však při respektování
požadavku na zajištění dostatečné kapacity. Pouze za současného splnění těchto
podmínek může být počet STK omezován; jinak by docházelo k umělému snižování
skutečně fungujících kapacit pro poskytování těchto služeb a byli by bezdůvodně
vylučováni další zájemci o jejich poskytování. Klíčové je tedy posouzení přiměřenosti
omezujících kritérií stanovených podzákonnými předpisy z hlediska jejich hospodářské
účelnosti, obecné spravedlnosti a souladu se zákonem. Stěžovatelka namítá, že regulace
upravená v §16a vyhlášky č. 302/2001 Sb. není při použití těchto hledisek efektivní.
Důvody pro odnětí uděleného oprávnění jsou taxativně vyjmenovány v §59 zákona,
důvody pro zánik oprávnění zákon neupravuje vůbec. Nezahájení činnosti STK
ve stanovém termínu tak není ani důvodem k odnětí oprávnění, ani důvodem k jeho
zániku. Popsané omezení provedené ustanovením §16a vyhlášky č. 302/2001 Sb. tak dle
názoru stěžovatelky představuje překročení mezí legitimní regulace výkonu konkrétní
činnosti (zde činnosti spočívající v provozování STK) a nastoluje nerovnost mezi
subjekty. Pokud lze z příslušných ustanovení zákona dovodit úmysl zákonodárce
zabezpečit pro poskytování dané činnosti dostatečnou a přiměřenou kapacitu, tak se dle
názoru stěžovatelky nelze dovolávat podzákonného právního předpisu, jehož jednotlivá
ustanovení jsou s tímto požadavkem ve zřejmém rozporu. Městský soud tak byl
při přezkumu správního rozhodnutí oprávněn posoudit soulad podzákonného právního
předpisu se zákonem, přičemž v situaci, kdy stěžovatelka v žalobě namítala, že její žádost
byla zamítnuta na základě protizákonného omezujícího kritéria, tak dokonce byl povinen
učinit. Z odůvodnění napadeného rozsudku je však zřejmé, že městský soud toto
posouzení neprovedl a námitkami stěžovatelky se zabýval toliko v obecné rovině. Z výše
uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nejprve podává přehled
aplikované právní úpravy, odkazuje na závěry obsažené v odůvodnění svého rozhodnutí
a závěrem navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Z obsahu předloženého soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil
následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Stěžovatelka se žádostí ze dne 4. 11. 2008 domáhala udělení oprávnění
k provozování STK pro silniční motorová a přípojná vozidla kategorií L, M1, N1, O1
a O2 , tj. STK pro osobní automobily dle §15 písm. a) vyhlášky č. 302/2001 Sb.
Rozhodnutím ze dne 3. 12. 2008, č. j. MSK 179365/2008, krajský úřad
jako prvostupňový správní orgán žádosti stěžovatelky nevyhověl a toto oprávnění
jí neudělil s odůvodněním, že předmětný záměr provozovat STK není dle §54 odst. 3
zákona č. 56/2001 Sb., ve spojení s §16a vyhlášky č. 302/2001 Sb., v souladu
se stanoveným rozsahem a způsobem pokrytí správního obvodu činnostmi stanic
technické kontroly. Při posuzování rozsahu pokrytí krajský úřad provedl součet teoretické
kapacity provozovaných STK, a to pro silniční motorová vozidla a přípojná vozidla všech
požadovaných kategorií, nacházejících se ve správním obvodu Ostrava. Krajský úřad dále
pořídil údaje z centrálního registru silničních vozidel ke dni 13. 11. 2008, vypočetl
kapacitní potřebu správního obvodu pro osobní automobily a porovnáním těchto kapacit
ověřil, zda udělením předmětného oprávnění nebude překročena kapacitní potřeba
technických prohlídek území okresu nebo území kraje o více než 20 % tak, jak stanoví
§16a odst. 1 vyhlášky č. 302/2001 Sb.
Stěžovatelka přitom v průběhu prvostupňového správního řízení podáním ze dne
27. 11. 2008 požádala také o udělení výjimky týkající se stanovené podmínky překročení
kapacitní potřeby technických prohlídek na území příslušného kraje o více než 20 %.
Uvedla, že do kapacitní potřeby se započítávají také oprávnění, která sice byla vydána,
avšak doposud nebyla (i přes značný časový odstup) realizována, přičemž na některých
místech se v současné době nacházejí budovy zcela jiného charakteru. K této žádosti
krajský úřad v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že zákon č. 56/2001 Sb. udělení výjimky
neumožňuje a že ustanovení §59 zákona nezná jako důvod odnětí oprávnění skutečnost,
že k vybudování STK nedošlo do určité doby.
S uvedeným rozhodnutím krajského úřadu stěžovatelka nesouhlasila a podala
proti němu včasné odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 2. 2010,
č. j. 59/2009-150-STK3/4, jako nedůvodné zamítl. Žalovaný se ztotožnil se závěry
krajského úřadu, že v daném případě byl důvodem pro neudělení oprávnění
k provozování STK přebytek kapacity STK v Moravskoslezském kraji, a tedy
že by zřízením další STK na území tohoto kraje bylo porušeno ustanovení §54 odst. 3
zákona, ve spojení s §16a odst. 1 vyhlášky. Žalovaný uvedl, že zákon v tomto ohledu
neumožňuje správním orgánům udělit jakoukoli výjimku z nenaplnění stanovených
podmínek, a stejně tak současná právní úprava neumožňuje držiteli odebrat oprávnění
k provozování STK z důvodu nerealizování stavby v termínu uvedeném v rozhodnutí.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u krajského soudu, v níž
shodně jako v podaném odvolání namítala, že na území Moravskoslezského kraje
ve skutečnosti neexistuje převis nabídky služeb, neboť většina z nadbytečných kapacit
pro provádění STK existuje jen jako potenciál v podobě již vydaných oprávnění, přičemž
u některých z nich v dohledné době nepřichází zprovoznění stanice vůbec v úvahu.
Dle názoru stěžovatelky žalovaný ve svém rozhodnutí nijak nezpochybnil uvedenou
argumentaci a toliko odkázal na kritéria posuzování souladu záměru provozovat STK
se stanoveným rozsahem a způsobem pokrytí správního obvodu činnost mi těchto stanic
dle §54 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb., ve spojení s §16a vyhlášky č. 302/2001 Sb.,
na základě zmocňovacího ustanovení §54 odst. 6 zákona. Skutečnost, že ustanovení §16a
vyhlášky vyvozuje poměrně dalekosáhlé účinky z pouhé existence oprávnění
k provozování STK (a nikoli až z následného udělení osvědčení na základě vydaného
oprávnění), stěžovatelka pokládala za překročení mezí regulace výkonu předmětné
činnosti právním předpisem a nastolení nerovnosti mezi subjekty, jimž svědčí dříve
udělené oprávnění a od kterých není vyžadováno ani splnění elementární povinnosti toto
oprávnění realizovat a předmětnou činnost vykonávat. Stěžovatelka v této souvislosti
upozornila, že její žádost byla zamítnuta na základě protizákonného omezujícího kritéria,
stanoveného podzákonným právním přepisem, které správní orgány aplikovaly bez
jakéhokoli dalšího zkoumání. Pokud ovšem lze z příslušných ustanovení zákona dovodit
úmysl zákonodárce zabezpečit pro služby provádění technických kontrol dostatečnou
a přiměřenou kapacitu, pak se nelze dovolávat podzákonného právního předpisu, jehož
ustanovení jsou s tímto požadavkem ve zřejmém rozporu.
Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného včetně řízení, které
jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V odůvodnění
rozhodnutí vyslovil, že předmětná právní úprava neumožňuje v řízení o podané žádosti
o udělení oprávnění k provozování STK uvážit otázku, že ve správním obvodu existují
držitelé oprávnění, kteří nerealizovali stavby dosud nezprovozněných STK. Městský soud
připomněl cíle předmětné právní úpravy, spočívající v regulaci počtu subjektů
provádějících STK, a uzavřel, že stěžovatelkou uváděné podněty lze řešit pouze cestou
legislativní úpravy.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. p řípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a ) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost
rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.] a dále nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo
nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
důvodů uplatněných stěžovatelkou v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je předmětem posouzení otázka udělení
oprávnění k provozování stanice technické kontroly, Nejvyšší správní soud v úvodu
připomíná relevantní právní úpravu týkající se dané problematiky.
Stanice technické kontroly je dle §54 odst. 1 až 3 zákona č. 56/2001 Sb.
pracovištěm specializovaným na provádění technických prohlídek silničních vozidel.
Stanici technické kontroly může provozovat právnická nebo fyzická osoba, která má
k jejímu provozování udělené oprávnění a následně vydané osvědčení. Příslušným
k rozhodování o udělení oprávnění je krajský úřad, v jehož správním obvodu bude
provozovatel technické kontroly vykonávat svoji činnost. Oprávnění může krajský úřad
udělit žadateli jen tehdy, je-li záměr provozovat stanici technické kontroly v souladu
se stanoveným rozsahem a způsobem pokrytí správního obvodu činnostmi stanic technické
kontroly. Na udělení oprávnění nevzniká právní nárok.
Podle ustanovení §54 odst. 6 zákona č. 56/2001 Sb. druhy stanic technické
kontroly, základní technické vybavení, stavební uspořádání, způsob metrologického
zajištění přístrojů, způsob a rozsah pokrytí správního obvodu činnostmi stanic technické
kontroly a podmínky nestrannosti, nezávislosti a věrohodnosti stanoví prováděcí právní
předpis. Tímto prováděcím předpisem je vyhláška vydaná bývalým Ministerstvem dopravy
a spojů č. 302/2001 Sb. Ta v ustanovení §16a stanoví, že způsob a rozsah pokrytí
správního obvodu činnostmi stanic technické kontroly se určí na základě posouzení
kapacitních potřeb správního obvodu a kapacit stanic technické kontroly. Výsledkem posouzení
nesmí být překročení kapacitní potřeby technických prohlídek území okresu,
který je součástí správního obvodu příslušného kraje a v němž má být uvažovaná stanice
technické kontroly provozována, nebo překročení kapacitní potřeby technických
prohlídek území příslušného kraje o více než 20 %.
Způsob výpočtu kapacitní potřeby správního obvodu a teoretické kapacity
kontrolních linek stanic technické kontroly je pak blíže rozveden v příloze vyhlášky č. 19.
Podle §16a odst. 2 vyhlášky č. 302/2001 Sb. je rozsah pokrytí správního obvodu
činnostmi stanic technické kontroly překročen, a) je-li kapacitní potřeba technických
prohlídek příslušného druhu vozidel nižší než součet teoretických, nebo jsou -li známy,
skutečných kapacit stanic technické kontroly v příslušném správním obvodu určených
podle přílohy č. 19, a to včetně těch, pro které již bylo uděleno oprávnění k provozování stanice
technické kontroly, nebo b) tvoří-li rozdíl mezi kapacitní potřebou technických prohlídek
příslušného druhu vozidel ve správním obvodu a součtem teoretických nebo skutečných
kapacit všech stanic technické kontroly ve správním obvodu méně než 60 % teoretické
kapacity nově uvažované kontrolní linky stanice technické kontroly určené podle §16
odst. 3 vyhlášky č. 302/2001 Sb.
Mezi účastníky je nesporné, že stěžovatelka v daném případě neobdržela oprávnění
k provozování stanice technické kontroly z důvodu vyčerpání kapacity stanic technické
kontroly v daném správním území, avšak po celou dobu předcházejícího řízení
je z její strany zpochybňována zákonnost aplikovaného ustanovení §16a vyhlášky
č. 302/2001 Sb., podle jehož odst. 2 písm. a) se do kapacity stanic technické kontroly
v příslušném správním obvodu zahrnují také ty, pro které již bylo uděleno oprávnění
k provozování stanice technické kontroly, a to bez ohledu na to, zda lze očekávat jejich
realizaci či nikoli.
V této souvislosti stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že regulace je obsažena
v podzákonném právním předpisu, jímž soud není ve své rozhodovací činnosti vázán
a jehož soulad se zákonem je oprávněn posuzovat. Poukazuje na skutečnost,
že v předmětném případě je smyslem zákona č. 56/2001 Sb. omezení počtu STK
z důvodu udržení určitého standardu výkonu státní správy, zároveň však při re spektování
požadavku na zajištění dostatečné kapacity. Pouze za současného splnění těchto
podmínek může být počet STK omezován; jinak by docházelo k umělému snižování
skutečně fungujících kapacit pro poskytování těchto služeb a z výkonu kontrolní činnosti
by byli bezdůvodně vylučováni další zájemci o její poskytování. Klíčové je tedy posouzení
přiměřenosti omezujících kritérií stanovených podzákonným právním předpisem,
a to z hlediska jejich hospodářské účelnosti, obecné spravedlnosti a souladu se zákonem.
Pokud lze z příslušných ustanovení zákona dovodit úmysl zákonodárce zabezpečit
pro poskytování dané kontrolní činnosti dostatečnou a přiměřenou kapacitu, pak se dle
názoru stěžovatelky nelze dovolávat podzákonného právního předpisu, jehož jednotlivá
ustanovení jsou s tímto požadavkem ve zřejmém rozporu. Městský soud tedy měl
při přezkumu vydaných správních rozhodnutí posoudit soulad vyhlášky ministerstva,
kterou ve věci aplikoval, se zákonem, a pokud tak neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou
mající vliv na jeho zákonnost.
K takto uplatněným stížním námitkám Nejvyšší správní soud pokládá za důležité
v úvodu upozornit, že Ústava Č eské republiky (dále jen „Ústava“) upravuje rozsah
vázanosti právem pro soudce obecných soudů a zavazuje je v rámci rozhodovacího
procesu respektovat zákon a mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu
(čl. 95 odst. 1 Ústavy). Může-li být státní moc uplatňována jen v případech, v mezích
a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy), musí být jako jedna ze zásad čin nosti
soudů stanovena zásada, že soudci jsou při rozhodování vázáni zákonem, tedy obecně
závazným právním předpisem vymezené právní síly v hierarchii právních předpisů.
Vázanost soudce zákonem znamená jeho povinnost zákon dodržovat, neporušovat
ho, neobcházet ho a taktéž procesně postupovat v souladu se zákony.
Právní řád České republiky je však vedle mezinárodních smluv a zákonů (včetně
zákonů ústavních) tvořen také dalšími právními předpisy, a to právními předpisy
podzákonného charakteru, jimiž jsou nařízení vlády (čl. 78 Ústavy), vyhlášky ministerstev
a jiných správních úřadů a vyhlášky orgánů územní samosprávy (čl. 79 odst. 3 a čl. 104
odst. 3 Ústavy). Vázanost soudců při rozhodování těmito podzákonnými právními
předpisy Ústava nejenže nestanoví, ale naopak soudcům svěřuje oprávnění posoudit
soulad normy nižší právní síly se zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Posouzení
souladu jiného právního předpisu se zákonem se vztahuje vždy k dané právní věci
a nepůsobí erga omnes (vůči všem). Dospěje-li soudce při tomto posouzení k závěru,
že norma nižší právní síly je v rozporu se zákonem, pak ji nemůže při rozhodování
konkrétní věci aplikovat. Soudce však nemá právo takovou normu zrušit či předložit
návrh k jejímu posouzení Ústavnímu soudu. Tato norma i nadále zůstává platnou
a účinnou součástí právního řádu České republiky, pouze v dané věci nebude použita
(k tomu shodně srovnej např. Klíma, K. a kol,; Komentář k Ústavě a Listině, Plzeň :
Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 494 - 495).
Jinak řečeno, je třeba respektovat prioritu zákona před předpisy nižší právní síly ,
přičemž platí, že pokud tyto právní předpisy nebyly vydány k provedení zákona nebo
na jeho základě, pokud překročily meze zákona nebo jejich obsah je v rozporu
se zákonem, soud předpisy nižší právní síly nepoužije a aplikuje přímo zákon (k tomu
shodně srovnej také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2009,
č. j. 9 Aps 5/2009 - 36, dostupný na www.nssoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému a s přihlédnutím k námitkám, které stěžovatelka
uplatnila v kasační stížnosti, tak v posuzovaném případě nemohou obstát závěry
městského soudu, že při výpočtu kapacit nelze uvážit otázku, že ve správním obvodu
existují držitelé oprávnění k provozování STK, kteří tuto činnost fakticky nevykonávají
a v současné době ji ani vykonávat nemohou, a že stěžovatelkou uváděné podněty
a vývody je možno řešit pouze cestou legislativní změny zákona č. 56/2001 Sb.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je stěžovatelkou zpochybňované
kritérium výpočtu kapacit obsaženo v podzákonném právním předpisu, jímž soud není
ve své rozhodovací činnosti vázán, byl městský soud povinen posoudit soulad
předmětného ustanovení §16a vyhlášky č. 302/2001 Sb. (zejména tu jeho část, podle
které se při výpočtu kapacitní potřeby technických prohlídek zahrnují do kapacit
stanic technické kontroly také ty, pro které již bylo uděleno oprávnění) se zákonem
č. 56/2001 Sb. a se základním smyslem a účelem dané právní úpravy. Pokud tak neučinil,
dopustil se pochybení majícího vliv na zákonnost jím vydaného rozhodnutí ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. , a pro tuto důvodně vytýkanou vadu nemůže uvedené soudní
rozhodnutí obstát.
Městský soud se tedy v dalším řízení bude muset přezkoumatelným způsobem
vypořádat s otázkou, zda vyhláškou stanovené kritérium zahrnující do kapacit STK
ty z nich, pro které již sice bylo vydáno oprávnění, avšak toto nikdy nebylo fakticky
realizováno, odpovídá zákonným požadavkům a smyslu regulace v této oblasti,
zda naplňuje účel zákona a zda není s těmito cíli ve zřejmém rozporu včetně toho,
že zároveň posoudí a vyhodnotí s tím spojené důsledky.
Následně, v dalším kroku, k němuž městský soud přistoupí v závislosti na výsledku
shora popsaného posouzení, se pak městský soud neopomene vypořádat také
s problematikou rozsahu přezkumu správního uvážení. S ohledem na dikci §54 odst. 3
zákona č. 56/2001 Sb., který stanoví, že na udělení oprávnění k provozování stanice
technické kontroly nevzniká právní nárok, je nutno, aby městský soud vůči správním
orgánům deklaroval jasné meze pro uplatnění jejich správního uvážení. Bude přitom
vycházet zejména ze závěrů judikatury Nejvyššího správního soudu, obsažených
např. v usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42,
publikovaném pod č. 906/2006 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil:
„Absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení
má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu
diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí
podléhá soudnímu přezkumu.“
Z uvedeného vyplývá, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí toliko na uvážení
správního orgánu, je správní orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat
v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně, tj. principem rovnosti,
nediskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně
uvést, jaká kritéria správní orgán v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky
si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům
dospěl. Při přezkumu správního uvážení pak soud zkoumá nejen to, zda jej správní orgán
nezneužil, ale i to, zda jeho meze nepřekročil (opakovaně se přitom zdůrazňuje,
že v moderním právním státě neomezené správní uvážení neexistuje). Správní soud
pak nepřezkoumává pouze zneužití správního uvážení či překročení jeho mezí ve smyslu
§78 odst. 1 s. ř. s., ale také to, zda řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí
proběhlo v souladu se zákonem, neboť i tam, kde meritum věci je svěřeno volnému
správnímu uvážení, je třeba chránit procesní práva účastníků.
Z výše uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud přisvědčil kasačním námitkám
stěžovatelky dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a napadený rozsudek městského soudu
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm
je městský soud podle odst. 3 téhož ustanovení s. ř. s. vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozhodnutí.
V novém rozhodnutí městský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu