ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.64.2011:158
sp. zn. 9 As 64/2011 - 158
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana
Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci
žalobkyně: HOLISTAV s.r.o., se sídlem Herčíkova 246/1a, Brno – Královo Pole,
zast. JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem Rybníček 4, Brno, proti
žalovanému: Český úřad zeměměřický a katastrální, se sídlem Pod Sídlištěm 1800/9,
Praha 8 - Kobylisy, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze d ne 24. 1. 2005,
č. j. 7318/2004-1, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) VEZ, s.r.o., se sídlem
Jílová 123/16a, Brno - Štýřice, a 2) DOVER, spol. s r.o., se sídlem Újezdy 13, Brno,
zast. JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem Bratislavská 12, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2010,
č. j. 11 Ca 123/2009 - 120,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení ad 1) a ad 2) n e m a j í právo na náhradu
nákladů řízení.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení
shora označeného pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne
24. 1. 2005, č. j. 7318/2004-1.
Citovaným rozhodnutím byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Českého
úřadu zeměměřického a katastrálního ze dne 29. 11. 2004, č. j. 1361/2004-14/R, kterým
bylo postupem mimo odvolací řízení podle §65 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, změněno rozhodnutí
Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne 21. 1. 2004,
č. j. O-157/693/2003; tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky
a potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno – město ze dne 14. 10. 2003,
č. j. OR-291/2003, dle kterého: „Nesouhlas MOJŽÍŠEK s. r. o. s neprovedením změny zápisu
vlastnického práva k rozestavěné budově, postavené na pozemku parc. č. 3271/2 a zapsané
na LV 2809 kat. úz. Bohunice ve vlastnictví VEZ, s. r. o. není oprávněný a proto předmětná
rozestavěná budova zůstane v KN nadále zapsána ve vlastnictví VEZ, s. r. o.“.
Tomuto rozhodnutí předcházel návrh stěžovatelky (původně společnosti
MOJŽÍŠEK s. r. o., nyní společnosti HOLISTAV s. r. o.) na opravu chyby v katastrálním
operátu, jenž byl vyřízen přípisem Katastrálního úřadu Brno – město ze dne 17. 7. 2003,
Z-8548/2003, dle kterého zápis vlastnického práva pro VEZ, s. r. o. byl proveden
v souladu s obsahem všech předložených listin, a proto se nejedná o chybu v katastru.
S tímto závěrem stěžovatelka projevila nesouhlas, na který Katastrální úřad Brno - město
v souladu s ustanovením §8 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, reagoval vydáním právě shora
citovaného rozhodnutí s tím, že nesouhlas stěžovatelky není oprávněný.
Změna uvedeného rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno – město provedená na
základě jeho přezkoumání mimo odvolací řízení přitom spočívala v tom, že: „Nesouhlas
obchodní společnosti MOJŽÍŠEK, s. r. o. IČ: 26 21 52 92 se zápisem vlastnického práva k rozestavěné
budově bez čísla popisného se způsobem využití jiná stavba postavená na pozemku st. parc. č. 3271/2
v katastrálním území Bohunice pro obchodní společnost VEZ, s. r. o. IČ: 26 24 52 30 na základě
stavebního povolení č. j. SÚ/4913/601/02 vydaného dne 13. 11. 2002 stavebním úřadem Úřadu
městské části města Brna Brno – Bohunice je důvodný. Po právní moci tohoto rozhodnutí bude v katastru
nemovitostí jako vlastník rozestavěné budovy bez čísla popisného se způsobem využití jiná stavba
na pozemku st. parc. č. 3271/2 pro katastrální území Bohunice nadále evidována obchodní společnost
VEZ, s. r. o. IČ 26 24 52 30. Jako nabývací titul k rozestavěné budově bez čísla popisného
se způsobem využití jiná stavba postavená na pozemku st. parc. č. 3271/2 v katastrálním území
Bohunice pro obchodní společnost VEZ, s. r. o. bude v katastru nemovitostí evidována smlouva o dílo
č. 0007/02 ze dne 25. 7. 2002. Čestné prohlášení obchodní společnosti VEZ, s. r. o. ze dne
2. 4. 2003 a stavební povolení č. j. SÚ/4913/601/02 vydané dne 13. 11. 2002 stavebním úřadem
Úřadu městské části města Brna Brno – Bohunice nebudou v katastru nemovitostí jako nabývací tituly
k rozestavěné budově bez čísla popisného se způsobem využití jiná stavba postavená na pozemku
st. parc. č. 3271/2 v katastrálním území Bohunice pro obchodní společnost VEZ, s. r. o. e vidovány“.
K této změně došlo z p odnětu stěžovatelky, na jehož základě Český úřad
zeměměřický a katastrální přezkoumal rozhodnutí Katastrálního úřadu Brno - město,
potvrzené rozhodnutím Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně v rámci
odvolacího řízení, přičemž podstatou provedené změny byla určitá korekce nabývacích
titulů v souvislosti se zápisem vlastnického práva k uvedené rozestavěné budově
pro společnost VEZ, s. r. o.; nicméně i poté zůstala jmenovaná společnost
zapsaná v katastru nemovitostí jako původní vlastník dané budovy, kterou na základě
kupní smlouvy ze dne 16. 12. 2004 prodala společnosti DOVER spol. s r.o. Ani v rámci
řízení mimo odvolací řízení tak nedošlo ke stěžovatelkou požadované opravě chyby
v katastrálním operátu v tom smyslu, že by namísto společnosti VEZ, s. r. o.,
resp. společnosti DOVER, spol. s r. o., byla jako vlastník předmětné budovy zapsána
stěžovatelka. Proto proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 24. 1. 2005,
č. j. 7318/2004-1, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí vydané v mimoodvolacím řízení,
podala stěžovatelka žalobu.
Napadeným rozsudkem shledal městský soud podanou žalobu jako nedůvodnou
a ve smyslu §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ji zamítl.
Městský soud ve shodě se žalovaným vycházel z toho, že smlouva o dílo
č. 0007/02 ze dne 25. 7. 2002 uzavřená mezi stěžovatelkou a společností VEZ, s. r. o.
byla způsobilým a dostatečným podkladem pro provedení zápisu vlastnického práva
společnosti VEZ, s. r. o. ke shora specifikované rozestavěné budově, jejíž vybudování
bylo právě předmětem uvedené smlouvy o dílo uzavřené podle §536 a násl. zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Vznik vlastnického
práva ke zhotovované věci upravuje citovaný obchodní zákoník v ustanovení §542
odst. 1 a 2, jež jsou ustanoveními dispozitivními, což znamená, že účastníci smlouvy
si mohou sjednat odlišný režim nabývání vlastnictví. Z ustanovení čl. VII. této smlouvy
je přitom zcela zřejmé, že smluvní strany režim nabývání sjednaly tak, že vlastníkem díla
a všech jeho částí i po dobu výstavby je objednatel , tj. VEZ , s. r. o., nikoli zhotovitel,
kterým byla stěžovatelka.
Zápis předmětné rozestavěné budovy do katastru nemovitostí byl proveden
na základě návrhu společnosti VEZ, s. r. o. ze dne 2. 4. 2003, opatřeného příslušnými
přílohami a označeného jako „návrh na vklad práva vlastnického do katastru nemovitostí“.
Z ustanovení §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zápisech“), však
vyplývá, že práva k rozestavěným stavbám se do katastru nemovitostí zapisují záznamem.
Proto pokud katastrální úřad obdržel od společnosti VEZ, s. r. o. návrh na vklad
vlastnického práva k rozestavěné stavbě, správně podle obsahu posoudil tento návrh
jako žádost o provedení záznamu do katastru nemovitostí. Tomu koresponduje i obsah
správního spisu, ze kterého vyplývá, že návrh společnosti VEZ, s. r. o. byl zapsán
pod č. j. V-3432/03, přičemž pod tímto číslem jednacím je uvedeno, že šlo o mylný zápis
a podaný návrh byl podle obsahu zapsán pod novým č. j. Z -5774/03.
Podle městského soudu nebyl na místě jiný, přísně formalistický postup
katastrálního úřadu spočívající v tom, že společnost VEZ, s. r. o. měla být poučena
a vyzvána k opravě svého návrhu. I kdyby se však městský soud postavil na stanovisko,
že zvolený procesní postup katastrálního úřadu nebyl správný, nic by to na konečném
závěru o nedůvodnosti žaloby neměnilo. Tento postup se totiž nemohl žádným
způsobem dotknout práv nebo povinností stěžovatelky, neboť ta nepodala návrh
na vklad vlastnického práva. O jejím návrhu tedy vůbec nebylo rozhodováno, a proto
uvedeným postupem mohla být dotčena pouze společnost VEZ, s. r. o.
V kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že ji podává z důvodů podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s., které rozvedla následujícím způsobem.
Podle názoru stěžovatelky byly městským soudem učiněny nesprávné právní
závěry, jestliže nezohlednil pochybení Katastrálního úřadu Brno - město spočívající
v samovolném překvalifikování podání předloženého společností VEZ, s. r. o. za účelem
provedení zápisu vlastnického práva k rozestavěné budově do katastru nemovitostí.
V posuzovaném případě bylo povinností katastrálního úřadu učinit takový úkon, kterým
by poučil a vyzval společnost VEZ, s. r. o. k odstranění vad jejího podání. Tento postup
nelze považovat za přísně formalistický, jedná se o běžný postup, bez jehož naplnění
nelze považovat žádost či návrh za bezvadný tak, aby mohl být následně vyřízen
provedením zápisu vlastnického práva formou záznamu.
Tímto pochybením ze strany katastrálního úřadu byla stěžovatelka poškozena
ve svých právech, kdy ji v důsledku uvedeného zápisu rozestavěné stavby do katastru
nemovitostí nezbylo, než podat žalobu na určení vlastnického práva vedenou
u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 157/2003. V předmětném soudním řízení
pak měla ztížené postavení a nemohla uplatnit veškeré skutečnosti rozhodné
pro posouzení důvodnosti její žaloby, která byla zamítnuta (což bylo následně potvrzeno
v odvolacím řízení vedeným Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 47 Co 14/2004).
Stěžovatelka považuje závěr ohledně postupu Katastrálního úřadu Brno - město
za nesprávný s tím, že zápis rozestavěné budovy v katastru nemovitostí výrazně omezil
její práva a povinnosti ve vztahu k této budově. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Osoba zúčastněná na řízení 2) – DOVER, spol. s r. o. – k předložené kasační
stížnosti uvedla, že stěžovatelka opakuje svoji argumentaci, s níž nesouhlasí a plně
se ztotožňuje s argumentací městského soudu, kterou považuje za přiléhavou a logickou.
Pokud katastrální úřad vyhodnotil předložený návrh jako návrh na záznam oproti jeho
názvu, jímž byl označen jako návrh na vklad, potom postupoval zcela bezesporu správně,
když každý návrh se posuzuje podle svého obsahu. Nová stavba či rozestavěná stavba
se nově do katastru nemovitostí zapisuje vždy záznamem – tedy katastrální úřad provedl
na základě předložených listin záznam. Ohledně námitky týkající se poškození práv
stěžovatelky v souvislosti s podanou určovací žalobou pak konstatovala, že stěžovatelka
žádné konkrétní poškození neuvedla a ani uvést nemohla. Soud totiž v tomto případě
zkoumal nabývací tituly, zejména platnost smlouvy o dílo, na jejíž formě a obsahu nemohl
provedený záznam v katastru nemovitostí nic změnit. Navíc záznam lze provést ex offo,
bez návrhu, toliko na základě předložených listin a nejedná se o rozhodnutí konstitutivní
povahy; tedy už ze své povahy se toto rozhodnutí nemohlo postavení, práv a povinností
stěžovatelky nijak dotknout. Na základě toho tato osoba zúčastněná na řízení navrhla,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený
rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2,
3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podstatou projednávané věci je otázka opravy chyby v katastrálním operátu, které
se stěžovatelka neúspěšně domáhala s tím, že došlo k nesprávnému zápisu vlastnického
práva společnosti VEZ, s. r. o. k rozestavěné budově. V kasační stížnosti přitom
poukázala na to, že jmenovaná společnost podala návrh na zápis svého vlastnického práva
k rozestavěné budově formou vkladu, což není možné, a proto katastrální úřad pochybil,
pokud na základě tohoto návrhu zápis provedl.
V tomto směru je nutno předeslat, že předmětem evidence v katastru nemovitostí
jsou mj. i rozestavěné budovy, přičemž zápis věcných práv k těmto budovám je prováděn
formou záznamu. Jedná se o jeden z druhů zápisu do katastru nemovitostí, jimiž se dle
ustanovení §1 odst. 3 zákona o zápisech rozumí vklad, záznam, poznámka nebo jejich
výmaz. Každý z uvedených druhů zápisu má svůj smysl a účel, s nímž jsou spojená určitá
specifika, která je třeba respektovat a odlišovat tak zápis prováděný vkladem, záznamem
či poznámkou.
Primárně se provádí zápisy věcných práv do katastru nemovitostí formou vkladu
nebo výmazu vkladu práva, pokud zákon o zápisech nestanoví jinak (viz §2 odst. 1
citovaného zákona).
Záznamem se do katastru nemovitostí zapisují vlastnická a jiná věcná práva
k nemovitostem, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního
orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním.
Tato práva se zapisují záznamem na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných
listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy (viz §7
odst. 1 zákona o zápisech).
Katastrální úřad zapíše záznamem tato práva na základě shora uvedených listin
předložených příslušnými státními orgány přímo k zápisu do katastru nebo přiložených
k ohlášení vlastníka či jiného oprávněného. Listinou, na základě které může být proveden
zápis záznamu do katastru nemovitostí a která potvrzuje příslušné právní vztahy,
se přitom rozumí i smlouva či dohoda, jejíž právní účinností dochází podle zvláštního
předpisu ke vzniku, změně nebo zániku práva k nemovitosti. Tak tomu bylo
v posuzovaném případě, kdy touto listinou byla výše uvedená smlouva o dílo uzavřená
mezi stěžovatelkou a společností VEZ, s. r. o.; obsah této smlouvy byl z hlediska určení
vzniku vlastnického práva k předmětné rozestavěné budově klíčový a katastrálním
úřadem provedený záznam pouze odrážel již takto vzniklý právní vztah.
Jinými slovy pokud z ustanovení čl. VII. uvedené smlouvy o dílo bylo zřejmé,
že vlastníkem díla a všech jeho částí i po dobu jeho výstavby je objednatel,
tj. VEZ, s. r. o., nelze následné zapsání záznamu vlastnického práva jmenované
společnosti úspěšně zpochybňovat pomocí institutu opravy chyby v katastrálním operátu.
Je sice pravdou, že společnost VEZ, s. r. o. své podání, kterým se domáhala zápisu
vlastnického práva, formálně označila jako návrh na vklad. Jednalo-li se však o zápis
vlastnického práva k rozestavěné budově, který se provádí formou záznamu, nikoli
formou vkladu, postupoval katastrální úřad správně, pokud si předmětné podání
vyhodnotil podle obsahu a provedl zápis vlastnického práva formou záznamu. Materiálně
se totiž nepochybně jednalo o ohlášení vlastníka doložené smlouvou o dílo, jakožto
listinou osvědčující právní skutečnost, která je předmětem zápisu do katastru nemovitostí.
Celá procedura provedení záznamu je navíc formou činnosti, kterou katastrální
úřad provádí z úřední činnosti (ex offo), jak správně poznamenala ve svém vyjádření
ke kasační stížnosti společnost DOVER, spol. s r. o. Dostačujícím podnětem k tomuto
postupu tedy bylo podání společnosti VEZ, s. r. o. doložené smlouvou o dílo a nesprávné
formální označení tohoto podání na tom nemůže nic změnit. Nehledě na obecnou
povinnost správních orgánů posuzovat každé podání podle jeho skutečného obsahu;
tato je upravena v novém správním řádu (§37 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.) a byla též
upravena ve starém správním řádu (§19 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.) použitelném
pro právě posuzovanou věc.
Smyslem ustanovení, dle kterého se podání posuzuje podle jeho obsahu,
je především to, aby účastník řízení neutrpěl újmu v důsledku jen nesprávného
(nepřesného) označení podání; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 9. 2008, č. j. 1 As 30/2008 - 49, publikovaný pod č. 1746/2009 Sb. NSS,
dostupný též z www.nssoud.cz, stejně jako další citovaná rozhodnutí zdejšího soudu.
Tento rozsudek potvrdil zásadu, že podání je nutno vždy posuzovat podle jeho
skutečného obsahu (k čemu směřuje), nikoliv formálního označení. Vedle uvedených
ustanovení správního řádu přitom zmínil i to, že: „ adresáti veřejných subjektivních práv
a povinností v oblasti veřejné správy jsou v převážné většině právní laici, na nichž nelze vyžadovat,
aby své žádosti formulovali zcela pregnantně a pojmenovávali věci přesnými zákonnými termíny, případně
dokonce citovali v žádostech přesná zákonná ustanovení.“
U vkladového řízení se v §3 odst. 2 zákona o zápisech výslovně uvádí, že na řízení
o povolení vkladu se vztahuje zákon o správním řízení, pokud tento zákon nestanoví
jinak; u záznamu sice obdobná zmínka chybí a citovaný zákon v §8 pouze stručně
popisuje postup provedení či neprovedení záznamu. Provedení záznamu lze tedy vnímat
jako jakousi jinou formu činnosti katastrálních úřadů, nicméně i na ni lze v tomto případě
analogicky vztáhnout shora uvedená ustanovení správního řádu, byť je zřejmé,
že „výsledkem“ postupu podle §8 zákona o zápisech nemá být formáln í pozitivní
nebo negativní akt; k tomu blíže viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 - 98, publikované pod č. 2206/2011 Sb.
NSS, podle kterého se jedná buď o: „faktický úkon spočívající v provedení záznamu do státem
vedené evidence, anebo faktický úkon, jenž je kombinací nečinnosti (neprovedení záznamu) a činnosti
(vrácení listiny, která měla být podkladem provedení záznamu, tomu, kdo ji vyhotovil, případně doplněné
nad rámec výslovných zákonných požadavků oznámením o tom, že příslušný orgán záznam neprovede
a z jakých důvodů). Úkon, ať již pozitivní (provedení záznamu) či negativní (neprovedení záznamu),
podle §7 a 8 zákona o zápisech tedy podle všeho má povahu tzv. jiného úkonu podle §158 odst. 1
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.“
Na základě výše uvedeného lze shrnout, že Katastrální úřad Brno - město
postupoval správně, pokud podání společnosti VEZ, s. r. o. posoudil podle jeho obsahu
a následně provedl zápis záznamu vlastnického práva této společnosti k předmětné
rozestavěné budově.
Ohledně stěžovatelkou tvrzeného poškození jejích práv pak Nejvyšší správní soud
připomíná, že právní účinky záznamu mají deklaratorní povahu, tj. záznam pouze
osvědčuje existenci již dříve vzniklého, změněného, popř. zaniklého vztahu, a tudíž
se provedený záznam nemohl práv stěžovatelky nikterak dotknout. Tím, co bylo
z hlediska práv stěžovatelky stěžejní, byla především smlouva o dílo uzavřená
se společností VEZ, s. r. o., která v čl. VII. jednoznačně vymezila, kdo je vlastníkem díla
a všech jeho částí i po dobu výstavby.
Stěžovatelka v tomto směru tedy vychází z mylné představy, že zápisem záznamu
vlastnického práva společnosti VEZ, s. r. o., resp. opravou tohoto zápisu jako chybného,
kterého se neúspěšně domáhala, mohou být změněny či nově založeny právní vztahy
k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí. Tak tomu ovšem není; opravou
chyby v katastrálním operátu dojde jen k (dodatečnému) nahrazení chybného, v rozporu
se skutečností jsoucího, údaje v katastrálním operátu údajem správným, který je v souladu
se skutečností. Opravou chyby v katastrálním operátu má být dosaženo pouze souladu
mezi evidovanými a skutečnými údaji. Mění se tedy údaje evidované v katastru
nemovitostí, aniž by se tak však mohlo založit či pozbýt vlastnické či jiné právo
k nemovitosti (§5 odst. 7 katastrálního zákona).
V rámci řízení o opravě chyby v katastrálním operátu podle §8 katastrálního
zákona proto katastrální úřady nemohou odstraňovat spory týkající se vlastnického práva,
což opakovaně potvrdil ve své judikatuře i Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudek
ze dne 31. 3. 2011, č. j. 8 As 4/2011 - 334).
Řešení sporů o existenci nebo obsah vlastnického práva či jiného věcného práva
k nemovitosti náleží do kompetence obecného soudu, který o něm rozhodne
v občanském soudním řízení. Ostatně v daném případě k tomu také došlo, přičemž
stěžovatelkou podaná určovací žaloba byla zamítnuta, jak již bylo uvedeno výše.
Ve světle všech těchto skutečností Nejvyšší správní soud shledal podanou kasační
stížnost nedůvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu,
žádné náklady v tomto řízení nevznikly. Nejvyšší správní soud tedy rozhodl o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Stejně tak rozhodl i ve vztahu k oběma osobám
zúčastněným na řízení, neboť tyto mají v souladu s §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu
pouze těch nákladů, které by jim vznikly v souvislosti s plněním povinností, které jim
soud uložil; případně jim soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh
přiznat i náhradu dalších nákladů řízení. V daném případě však žádná z uvedených situací,
v souvislosti s níž by osobám zúčastněným na řízení vznikly náklady, nenastala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu