ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.90.2010:58
sp. zn. 9 As 90/2010 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: B.
R., proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117,
Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2010, č. j. MSK 208824/2009, o
přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
10. 9. 2010, č. j. 58 A 19/2010 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) ze dne
10. 9. 2010, č. j. 58 A 19/2010 - 27, bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále jen
„stěžovatel“), ze dne 14. 1. 2010, č. j. MSK 208824/2009, jímž bylo zamítnuto odvolání
žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Rýmařov, odboru dopravy a silničního
hospodářství, ze dne 2. 12. 2009, č. j. MURY 44274/2009, kterým byl uznán vinným
ze spáchání v tomto rozhodnutí blíže specifikovaných přestupků. Krajský soud
v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že v případě, že stěžovatel své rozhodnutí,
jež bylo napadeno žalobou ke krajskému soudu, dodal zástupci žalobce do datové
schránky, kterou měl zřízenu jako insolvenční správce, ačkoli v daném řízení vystupoval
jako advokát žalobce a měl zřízenu také datovou schránku advokáta, nemohlo dojít k fikci
doručení poté, co 25. 1. 2010 uplynula lhůta 10 dnů, aniž by se do této datové schránky
přihlásila k tomu oprávněná osoba. K doručení stěžovatelova rozhodnutí tak došlo až dne
26. 3. 2010, když si zástupce žalobce vyzvedl uvedené rozhodnutí, které mu bylo zasláno
poštou. Krajský soud vyšel ze závěru, že má-li zástupce žalobce zřízenu datovou schránku
insolvenčního správce a zároveň datovou schránku advokáta, je jeho legitimním
očekáváním, že mu budou do každé příslušné datové schránky doručovány písemnosti
rozlišené podle postavení, ve kterém se vůči této písemnosti nachází. Krajský soud
uzavřel, že v daném případě bylo vyloučeno doručení fikcí u těch dokumentů, které byly
zaslány do nesprávné datové schránky, a dále uvedl, že přestupky, jichž se týká rozhodnutí
stěžovatele ze dne 14. 1. 2010, č. j. MSK 208824/2009, se staly dne 24. 1. 2009
a rozhodnutí stěžovatele bylo doručeno zástupci žalobce až 26. 3. 2010, takže rozhodnutí
nabylo právní moci až po uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty stanovené v §20 odst. 1
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o přestupcích“). Krajský soud dospěl k závěru, že v jednoroční lhůtě musí být rozhodnutí
o přestupku nejen vydáno, ale musí v této lhůtě nabýt i právní moci. Na podporu tohoto
závěru poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006,
č. j. 5 Afs 42/2004 - 61 (všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz), ze kterého plyne, že rozhodnutí o vyměření daně musí před
skončením lhůty k vyměření daně nabýt právní moci. Krajský soud konstatoval,
že neshledává v obecném správním řízení takové odlišnosti od daňového řízení,
které by odůvodňovaly v dané věci odlišné závěry, a že stěžovatelův odkaz na rozsudek
Nejvyššího správní soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39, který byl učiněn
ve vyjádření k žalobě ke krajskému soudu, je nepřípadný, protože zmíněný rozsudek
se zabývá povinností soudu přihlédnout k zániku odpovědnosti za přestupek z úřední
povinnosti, nikoli během této lhůty.
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, ve které
se neztotožňuje s názorem krajského soudu, že odkaz na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39, je v dané věci nepřípadný. Stěžovatel
uvádí, že ačkoli tento rozsudek řeší primárně povinnost soudů ve správním soudnictví
přihlédnout k zániku odpovědnosti za přestupek z úřední povinnosti, vyslovuje
se i k tomu, zda rozhodnutí správního orgánu o přestupku musí nabýt v rámci jednoroční
lhůty podle §20 odst. 1 zákona o přestupcích právní moci. Stěžovatel se neztotožňuje
se závěry uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, když tvrdí, že názor,
že jednoroční lhůta podle §20 odst. 1 zákona o přestupcích se nepřerušuje ani nestaví,
je v rozporu s §20 odst. 2 zákona o přestupcích. Dále poukazuje na úpravu trestního
řízení, kdy pro zánik odpovědnosti za trestný čin není rozhodný den doručení rozsudku,
nýbrž den vyhlášení rozsudku, stejně tak se stěžovatel domnívá, že není porušením
zákona, když rozhodnutí o přestupku vydané před uplynutím lhůty v §20 odst. 1 zákona
o přestupcích je doručeno až po jejím uplynutí.
Stěžovatel dále namítá, že krajský soud založil odůvodnění svého rozsudku
na závěrech rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006,
č. j. 5 Afs 42/2004 - 61, jímž bylo rozhodnuto v daňové věci za použití zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“),
a který dle stěžovatele na projednávaný případ nespadá, neboť zákon o správě daní
a poplatků vylučoval subsidiární použití zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ale zákon o přestupcích subsidiární použití
správního řádu připouští. Podle stěžovatele pro řízení o přestupcích nelze použít
argument absence lhůty pro vyřízení odvolání podle zákona o správě daní a poplatků,
neboť správní řád s těmito lhůtami počítá, nelze použít ani argument předběžné
vykonatelnosti rozhodnutí podle zákona o správě daní a poplatků, neboť tento institut
je u prvostupňových rozhodnutí o přestupcích vyloučen.
Stěžovatel nezpochybňuje, že uplyne-li lhůta pro zánik odpovědnosti za přestupek
po vydání prvostupňového správního rozhodnutí a proti tomuto rozhodnutí je podáno
odvolání, je povinností odvolacího orgánu k zániku odpovědnosti za přestupek
přihlédnout a řízení zastavit. Stěžovatel ovšem namítá, že není jisté, jak posuzovat
prvostupňové rozhodnutí o přestupku, které bylo vydáno do jednoho roku od spáchání
přestupku, ale nabylo právní moci až po roční lhůtě od jeho spáchání, přičemž proti
němu nebylo podáno odvolání. Stejné problémy podle stěžovatele nastanou,
když je druhostupňové rozhodnutí o přestupku vydáno ve lhůtě podle §20 odst. 1 zákona
o přestupcích, ale právní moci nabude až po jejím uplynutí; podle stěžovatele je absurdní,
aby toto rozhodnutí mohlo být zrušeno soudem ve správním soudnictví, ale nemohlo být
zrušeno zákonným postupem podle správního řádu, a to ani v rámci mimořádných
opravných prostředků. Stěžovatel považuje rozhodnutí krajského soudu
za nepřezkoumatelné, protože soud se nezabýval jeho námitkami, jak naložit s takovým
rozhodnutím odvolacího správního orgánu o přestupku.
Stěžovatel zastává názor, že „projednat přestupek“ znamená vydat konečné
rozhodnutí, neboť vydáním rozhodnutí je definitivně dán jeho obsah a po vydání již
správní orgán nemůže do rozhodnutí zasahovat. V této souvislosti odkazuje na §71
správního řádu, který stanoví, co se rozumí vydáním rozhodnutí. Z jazykového výkladu
dle stěžovatele vyplývá, že slovem „projednat“ je myšleno provést či ukončit jednání,
přičemž právě v řízení o přestupcích se obligatorně koná ústní jednání, po jehož skončení
lze rozhodnutí ihned ústně vyhlásit.
Stěžovatel dále poukázal na argumentaci svědčící proti výkladu §20 odst. 1 zákona
o přestupcích, že rozhodnutí o přestupku musí nabýt právní moci v jednoroční lhůtě.
Vychází z toho, že slovní vyjádření §20 odst. 1 zákona o přestupcích je natolik jasné,
že není třeba překročit jazykový výklad, zároveň z tohoto ustanovení neplyne,
že by rozhodnutí o přestupku muselo nabýt právní moci. Podle stěžovatele smysl
jednoroční lhůty v §20 odst. 1 zákona o přestupcích spočívá v tom, aby se zabránilo
nečinnosti správního orgánu a aby nebylo možné trestání za dávno minulé přestupky.
Podle stěžovatele ovšem tomuto smyslu vyhovuje i výklad, který požaduje v již tak krátké
jednoroční lhůtě jen vydání rozhodnutí, proto je toho názoru, že požadavek
na to, aby přestupek byl v jednoroční lhůtě pravomocně rozhodnut, nepředstavuje
racionální vzorec chování a bezdůvodně favorizuje ty, kdo procesně taktizují.
Z uvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému
soudu.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a písm. d) s. ř. s.,
tj. nezákonnost rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
a nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Po přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že rozhodnutí krajského
soudu trpí nepřezkoumatelností. Stěžovatel v žalobě ke krajskému soudu poukazoval
na fakt, že považuje za absurdní závěry, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu,
které bylo vydáno před uplynutím jednoroční lhůty podle §20 odst. 1 zákona
o přestupcích, ale které nabylo právní moci až po jejím uplynutí, nelze zákonným
způsobem zrušit v rámci mimořádných opravných prostředků podle správního řádu,
ale mělo by být zrušeno soudy ve správním soudnictví. Uvedenou argumentaci uvedl
stěžovatel na podporu svého názoru, že ust. §20 odst. 1 zákona o přestupcích je třeba
vykládat tak, že v jednoroční lhůtě musí být rozhodnutí vydáno, ale nemusí v této lhůtě
již nabýt právní moci. Nejvyšší správní soud konstatuje, že výše uvedené tvrzení není
samostatnou žalobní námitkou, ale jde o podpůrnou argumentaci stěžovatele,
která má podpořit jím zaujatý výklad ust. §20 odst. 1 zákona o přestupcích,
který je žalobní námitkou. Krajský soud se ovšem s otázkou, jak vykládat ust. §20 odst. 1
zákona o přestupcích, vypořádal, nevypořádal se pouze s výše uvedenou dílčí argumentací
stěžovatele, která však na posouzení věci nemá žádný vliv a nemůže tak vést
k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu, jelikož jeho závěry ohledně výkladu
ust. §20 odst. 1 zákona o přestupcích jsou řádně odůvodněny.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani se stěžovatelovými námitkami, které
mají zpochybnit v judikatuře Nejvyššího správního soudu ustálený výklad ust. §20 odst. 1
zákona o přestupcích v tom směru, že projednáním přestupku v jednoroční lhůtě od jeho
spáchání, po jejímž uplynutí zaniká odpovědnost za přestupek, se rozumí pravomocné
skončení řízení o přestupku před správním orgánem, a neshledal v dané věci žádný důvod
odchýlit se od své konstantní judikatury.
Pokud stěžovatel polemizuje s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39, ohledně stavění či přerušení lhůty podle §20 odst. 1
zákona o přestupcích, jde o argumentaci, která nemá souvislost s projednávaným
případem, jelikož podstatou sporu v právě projednávané věci není stavění či přerušení
uvedené lhůty. Na daný případ naopak dopadá ta část uvedeného rozsudku, dle které
„ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku musí rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci. Správní
orgán musí k prekluzi přihlížet z úřední povinnosti, a není proto třeba, aby ji pachatel namítal.
Procesním důsledkem zániku odpovědnosti ve smyslu §20 odst. 1 zákona o přestupcích je, že správní
orgán nemůže řízení o přestupku zahájit a v řízení již zahájeném pokračovat, a to bez ohledu
na to, zda okolnost, která je důvodem zániku odpovědnosti, nastala v řízení prvostupňovém nebo v řízení
odvolacím.“ Uvedený rozsudek řeší zejména povinnost přihlížet k zániku odpovědnosti
z úřední povinnosti, ale z citované části jasně plyne, že v jednoroční lhůtě podle §20
odst. 1 zákona o přestupcích je nutno rozhodnout pravomocně. Pokud k takovým
závěrům krajský soud dospěl, Nejvyšší správní soud v jeho postupu neshledal žádné
pochybení, a proto nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení věci ze strany krajského
soudu.
Nejvyšší správní soud se rovněž neztotožňuje se stěžovatelovou argumentací,
ve které poukazuje na §257 odst. 2 ve spojení s §11 odst. 1 písm. b) zákona
č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „trestní řád“), a dovozuje, že ani v trestním řízení není pro zánik odpovědnosti
za trestný čin rozhodný den doručení rozsudku, ale den jeho vyhlášení. K tomu Nejvyšší
správní soud uvádí, že použití příměru k odpovědnosti za trestné činy a trestnímu řízení
je v této souvislosti zavádějící. Ust. §34 odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje výčet úkonů státní moci, kterými
se přerušuje běh promlčecí doby, po jejímž uplynutí dochází k zániku trestní
odpovědnosti – mezi nimi figuruje i vyhlášení odsuzujícího rozsudku pro trestný čin.
V trestním řízení tedy začne po vyhlášení odsuzujícího rozsudku běžet zcela nová
promlčecí doba pro odpovědnost za tento trestný čin. U přestupků zaniká možnost
přestupek projednat uplynutím jednoho roku od jeho spáchání, zákon o přestupcích
ovšem nikde nepočítá s přerušením této jednoroční doby a jejím novým během. Úprava
zániku odpovědnosti za trestný čin a zániku odpovědnosti za přestupek je v tomto ohledu
natolik rozdílná, že argumentace trestněprávní úpravou není namístě, proto nemůže
Nejvyšší správní soud tomuto argumentu přisvědčit.
Nejvyšší správní soud se posléze zabýval námitkou stěžovatele, že závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 Afs 42/2004 - 61, na právě
projednávanou věc nedopadají. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem,
že závěry o tom, že právo správce daně daň vyměřit či doměřit po uplynutí prekluzivní
lhůty zaniká a že je potřeba, aby do této doby splnilo rozhodnutí všechny znaky
individuálního správního aktu, kterým je i právní moc, protože až tím je proces správy
daně dovršen, jsou mutatis mutandis přenositelné i na §20 odst. 1 přestupkového zákona.
Krajský soud v této souvislosti konstatoval, že neshledává v obecném řízení správním
tak zásadní odlišnosti a došel k závěru, že až nabytím právní moci rozhodnutí o přestupku
je rozhodnuto definitivně a až tímto okamžikem dochází k ukončení činnosti správních
orgánů v přestupkovém řízení nalézacím. Jde o ty samé závěry, které učinil Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 61/2010 - 89, dle kterého
„ust. §20 odst. 1 zákona o přestupcích je třeba vyložit tak, že přestupek musí být v zákonné lhůtě
projednán pravomocně. Pokud totiž právo správního orgánu projednat přestupek po uplynutí prekluzívní
lhůty zaniká, je nutné, aby do této doby bylo rozhodnutí o přestupku perfektní, tzn. splňovalo všechny
znaky zásadně nezměnitelného individuálního správního aktu. Není rozhodující, zda správní akt
nabude právní moci marným uplynutím lhůty k odvolání, oznámením rozhodnutí o podaném odvolání
či případně jiným zákonem stanoveným způsobem. Z procesního hlediska jde o konečný výsledek určitého
postupu správního orgánu. Nelze připustit, aby rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci
až po uplynutí prekluzívní lhůty.“ Nejsou proto namístě námitky stěžovatele,
který poukazoval na skutečnost, že zákon o správě a daní a poplatků nepřipouští použití
správního řádu, kdežto zákon o přestupcích ano, že v zákoně o správě daní a poplatků
absentuje lhůta pro vyřízení odvolání v daňovém řízení, kdežto správní řád počítá
s obecnou třicetidenní lhůtou, ani že prvostupňová rozhodnutí o přestupcích nejsou
předběžně vykonatelná. Podstatné je zde totiž posouzení, kdy se správní akt stává
perfektním, k čemuž dochází jeho právní mocí, pro takové posouzení jsou ovšem výše
uvedené rozdíly mezi obecným správním řízením a daňovým řízením podle zákona
o správě daní a poplatků zcela bez významu. Lze se tak ztotožnit s krajským soudem,
že výše uvedené závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006,
č. j. 5 Afs 42/2004 - 61, jsou relevantní i v nyní projednávané věci.
Nejvyšší správní soud nemůže dále přisvědčit stěžovatelově námitce, že obrat
„projednat přestupek“ v ust. §20 odst. 1 zákona o přestupcích znamená vydat konečné
rozhodnutí, neboť vydáním rozhodnutí je definitivně dán jeho obsah a po vydání již
správní orgán nemůže do rozhodnutí zasahovat. K takovému výkladu podle stěžovatele
vede výklad slova „projednat“, které značí dokončit jednání, když v řízení o přestupcích
se vede obligatorně ústní jednání, po němž lze rozhodnutí ihned ústně vyhlásit.
K výkladu pojmu „projednat přestupek“ v ust. §20 odst. 1 zákona o přestupcích
se již Nejvyšší správní soud obsáhle vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 21. 12. 2010,
č. j. 9 As 89/2010 - 91, z něhož je citováno: „Lze přisvědčit tomu, že slovo ‚projednat‘ je v §74
odst. 1 zákona o přestupcích použito v souvislosti s vedením ústního jednání (‚...V nepřítomnosti
obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, ...‘). Termín ‚projednat‘ je však v zákoně
o přestupcích použit v celé řadě dalších ustanovení, přičemž vždy je jím míněno celkové vedení řízení
o přestupku. Z mnoha ustanovení zákona o přestupcích lze citovat například §9 odst. 1 – ... nelze
projednat přestupek, jehož se dopustila osoba požívající výsad imunit podle zákona
nebo mezinárodního práva; §9 odst. 3 – podle tohoto zákona se projednávají přestupky,
kterých se dopustili poslanci a senátoři; §10 odst. 1 – podle zvláštních předpisů se projedná jednání,
které má znaky přestupku ...; §10 odst. 2 – toto jednání se projedná jako přestupek, pokud jeho
pachatel ...; §12 odst. 2 – za více přestupků projednaných ve společném řízení...; §52 – přestupky
projednávají a) obecní úřady ...; §53 odst. 1 - obce projednávají přestupky proti ...; §53 odst. 3
– obce mohou jako svůj zvláštní orgán zřizovat komise k projednávání přestupků...; či na závěr
formulaci jednoho ze základních pravidel přestupkového řízení: §67 odst. 1 - přestupky
se projednávají z úřední povinnosti, pokud nejde o přestupky, které se projednávají jen na návrh
(pozn.: zvýraznění doplněno NSS). Z těchto ustanovení zákona o přestupcích je zřejmé, že pojem
‚projednat‘ nelze spojovat pouze s vedením ústního jednání, neboť při akceptaci takového výkladu by byl
význam citovaných ustanovení zjevně nesmyslný.“ Nejvyšší správní soud proto konstatuje,
že výklad pojmu „projednat přestupek“ v ust. §20 odst. 1 zákona o přestupcích nelze
omezovat jen na dokončení (ústního) jednání, ale je třeba setrvat na výkladu, že jde
o rozhodnutí o přestupku, které je perfektní, tj. splňuje všechny znaky individuálního
správního aktu, včetně právní moci.
Stěžovatel dále namítal, že při akceptaci výkladu, že v jednoroční lhůtě podle §20
odst. 1 zákona o přestupcích musí rozhodnutí nabýt právní moci, mohou nastat případy,
kdy rozhodnutí odvolacího orgánu bude vydáno v rámci této jednoroční lhůty, nicméně
až po jejím uplynutí rozhodnutí nabude právní moci. V takových případech podle
stěžovatele není možno rozhodnutí zrušit zákonnými prostředky podle správního řádu,
a to ani v rámci mimořádných opravných prostředků. Stěžovateli tedy připadá absurdní,
aby takové rozhodnutí potom rušily soudy ve správním soudnictví jako nezákonné.
Nejvyšší správní soud k této námitce konstatuje, že ve správním soudnictví soudy dle §2
s. ř. s. poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob.
Smyslem projednání věci ve správním soudnictví tak není polemika s právními názory
účastníků řízení ze strany soudu v případě, že se neváží na reálný skutkový základ
projednávaného případu, ale zvažují jen teoretické možnosti. Z obsahu předloženého
spisu neplyne, že rozhodnutí správních orgánů v dané věci bylo podrobeno mimořádným
opravným prostředkům, Nejvyšší správní soud se proto nebude vyjadřovat k této námitce,
protože posuzování vztahu mimořádných opravných prostředků k stěžovatelem
nastíněným rozhodnutím vybočuje ze skutkového základu věci.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou i stěžovatelovu námitku, že jazykové
vyjádření §20 odst. 1 zákona o přestupcích je natolik jasné, že není potřeba jiné metody
výkladu než jazykového výkladu a že z tohoto ustanovení podmínka nabytí právní moci
v rámci jednoroční lhůty nijak neplyne. Nejvyšší správní soud v této souvislosti
opakovaně poukazuje na odůvodnění rozsudku ze dne 21. 12. 2010,
č. j. 9 As 89/2010 - 91, dle kterého pojem „projednat přestupek“ v zákoně o přestupcích
je používán ve více smyslech, navíc jen jazykovým výkladem nelze dospět k jednoznačné
odpovědi na otázku, zda pojem „projednat přestupek“ značí vydání rozhodnutí, doručení
tohoto rozhodnutí či nabytí právní moci takového rozhodnutí. Pokud není možno vyjít
jen z jazykového výkladu, je třeba použít i další metody výkladu.
Nejvyšší správní soud se následně zabýval námitkou stěžovatele, že smysl
jednoroční lhůty k projednání přestupku tkví v zabránění průtahům v řízení ze strany
správních orgánů a zabránění ukládání sankcí za skutky dávno minulé. Stěžovatel
se domnívá, že takovému smyslu bezvýhradně vyhovuje výklad ust. §20 odst. 1 zákona
o přestupcích, který požaduje, aby do jednoho roku muselo být rozhodnutí vydáno,
ale nemuselo již nabýt právní moci. Stěžovatel nenachází žádný rozumný argument,
proč by v rámci již tak krátké jednoroční prekluzívní lhůty mělo vydané rozhodnutí ještě
nabýt právní moci. Z pohledu zabránění průtahů v řízení a trestání za přestupky dávno
minulé se Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako ekvivalentní výklad zastávaný
stěžovatelem i výklad, že v rámci jednoroční lhůty podle §20 odst. 1 zákona o přestupcích
je nutno rozhodnout pravomocně. Mezi vydáním rozhodnutí a jeho právní mocí zpravidla
uplyne doba, jež se dá počítat na dny, z pohledu výše uvedeného smyslu lhůt je tato doba
nevýznamná. Nejvyšší správní soud se ovšem neztotožňuje s názorem, že jednoroční
lhůta k vydání pravomocného rozhodnutí o přestupku je příliš krátká a že by bylo namístě
požadovat pouze vydání rozhodnutí v této lhůtě, aniž by již muselo nabýt právní moci.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že na řízení o přestupcích se dle §51 zákona
o přestupcích vztahuje správní řád, který v §71 odst. 3 stanoví pro vydání rozhodnutí
lhůtu 30 dní od zahájení řízení. Z §80 odst. 2 správního řádu plyne, že správní orgán má
povinnost zahájit řízení do 30 dnů od okamžiku, kdy se dozvěděl o skutečnostech
odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední. Právní řád tedy počítá s tím, že samotná
činnost správních orgánů v souvislosti s přestupkem by neměla přesáhnout 90 dní.
Nejvyšší správní soud je tedy toho názoru, že 275 dní (příp. 276 dní), tj. doba jednoho
roku bez 90 dní, je dostatečně dlouhá doba na to, aby si správní orgán zjistil potřebné
skutečnosti, jestliže oznámení o přestupku je v tomto smyslu neúplné, a aby byl správní
orgán schopen rozhodnutí, a to jak prostupňové, tak druhostupňové, doručit. I v případě,
že by bylo správnímu orgánu doručeno oznámení o přestupku s jistou časovou prodlevou
od jeho spáchání, účastník řízení podal odvolání až 15. den poté, co mu bylo rozhodnutí
oznámeno, a v řízení došlo k problémům s doručováním, nedochází zdejší soud k názoru,
že délka doby 275 dnů (případně 276) by správnímu orgánu bránila zmíněné překážky
překlenout. Nejvyšší správní soud je proto toho názoru, že jednoroční lhůta k vydání
rozhodnutí, které musí v této lhůtě nabýt i právní moci, je dostatečně dlouhá,
že i v případě účastníků řízení, kteří se rozhodnou „procesně taktizovat“, nijak nebrání
pravomocnému skončení řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné námitky nejsou důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani
jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední povinnosti, kasační
stížnost byla v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalobci žádné náklady nevznikly. Soud proto
rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
JUDr. Radan Malík
předseda senátu