ECLI:CZ:NSS:2011:9.AS.96.2010:48
sp. zn. 9 As 96/2010 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: Město Rychvald, se sídlem Orlovská 678, Rychvald, zastoupeného JUDr. Jiřím
Oblukem, advokátem se sídlem Nádražní 213/10, Ostrava - Moravská Ostrava, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2010, č. j. MSK 15111/2010, o územním
rozhodnutí o umístění stavby, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2010, č. j. 22 A 66/2010 - 20,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2010, č. j. 22 A 66/2010 - 20,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označené usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla
podle §46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 3. 2010, č. j. MSK 15111/2010. Tímto rozhodnutím žalovaný
zamítl odvolání stěžovatele a odvolání M. a J. M. proti rozhodnutí Městského úřadu
Rychvald, odboru výstavby a životního prostředí (dále jen „stavební úřad“), ze dne
3. 12. 2009, č. j. Výst.3425/2009-Új., kterým byla zamítnuta žádost M. a J. M. o vydání
územního rozhodnutí pro umístění stavby na pozemcích v katastrálním území Rychvald.
Stěžovatel označuje jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Neztotožňuje se se závěry krajského soudu,
že není osobou aktivně legitimovanou k podání žalobního návrhu. Nejprve uvádí,
že je nutno přihlédnout k legální definici účastníků územního řízení obsažené v §85
zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdě jších
předpisů (dále jen „stavební zákon“), podle kterého je vedle žadatele do první skupiny
účastníků územního řízení řazena také obec, na jejímž území má být požadovaný záměr
uskutečněn. Stěžovatel se domnívá, že pokud zákonodárce systematicky zařadil obec
do stejné skupiny účastníků jako žadatele o vydání územního rozhodnutí, pak i obec
považuje za subjekt, o jehož právech a povinnostech se v územním řízení rozhoduje
a jehož práva mohou být vydaným územním rozhodnutím dotčena. Svou aktivní
legitimaci k podání správní žaloby pak stěžovatel nevyvozuje pouze ze skutečnosti,
že prostřednictvím svých orgánů přijímá územní plán, ale též z toho, že prostřednictvím
územního plánu realizuje své ústavně zaručené právo na samosprávu, jehož součástí
je nepochybně také právo pečovat o všestranný rozvoj území obce. Stěžovatel nesouhlasí
ani s názorem krajského soudu, že správní žalobou napadá své vlastní rozhodnutí.
Dle názoru stěžovatele krajský soud v této souvislosti zcela opomíjí dualismus veřejné
správy, tj. její rozdělení na státní správu vykonávanou orgány státu a správními úřady,
resp. jinými právními subjekty, na které stát výkon státní správy delegoval, a samosprávu
vykonávanou obcemi a kraji jakožto územními samosprávnými celky. V případě
stěžovatelem napadeného územního rozhodnutí sice toto bylo vydáno orgánem obce,
avšak v přenesené působnosti při výkonu státní správy, která na něj byla zákonem
přenesena. Naproti tomu při podání správní žaloby (jakož i v celém územním řízení)
stěžovatel vystupuje jako obec, tj. jako samostatná právnická osoba a veřejnoprávní
korporace, s ústavně zaručeným právem na samosprávu. V závěru kasační stížnosti
pak stěžovatel poukazuje také na pochybení krajského soudu, který návrh stěžovatele
odmítl postupem dle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., ačkoli k takovému postupu nebyly
splněny zákonem stanovené podmínky. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje
na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že odmítnutí návrhu
podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze vyhradit pouze případům nedostatku procesní
legitimace a dále případům zcela zjevných nedostatků legitimace hmotné, avšak v případě
pochybností, zda žalobci tvrzené subjektivní právo náležet může či nikoli, je na místě
projednání věci a její meritorní rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatel
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Žalobou podanou u krajského soudu se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví
označeného rozhodnutí žalovaného a jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí
stavebního úřadu, kterým byla zamítnuta žádost stavebníků – M. a J. M., o vydání
územního rozhodnutí pro umístění stavby „Rodinný dům s krytým stáním, zpevněné
plochy, kanalizační přípojka splašková a žumpa, kanalizace dešťová, vnější rozvod elektro
NN na pozemku parc. č. 894/2, vodovodní přípojka na pozemcích parc. č. 894/2, 6759,
vše v kat. území Rychvald“. Svou aktivní legitimaci k podání žaloby stěžovatel odvozoval
z nerespektování schváleného územního plánu ze strany žalovaného i prvostupňového
stavebního úřadu a z toho plynoucího porušení práva stěžovatele pečovat o rozvoj svého
území a potřeby svých občanů dle §2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecního
zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“). Stěžovatel v žalobě
(shodně jako v podaném odvolání) namítal nesprávný výklad územně plánovací
dokumentace ze strany rozhodujících správních orgánů, které dospěly k závěru, že územní
plán a jím stanovené funkční využití neumožňuje na předmětných pozemcích novou
obytnou výstavbu.
Krajský soud žalobu stěžovatele odmítl s odůvodněním, že byla podána osobou
k tomu zjevně neoprávněnou dle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Krajský soud nejprve
poukázal na skutečnost, že stěžovatel fakticky napadá své vlastní rozhodnutí, neboť
stavební úřad je jedním z orgánů stěžovatele a navíc jménem stěžovatele vystupuje osoba,
která stojí v čele orgánu, který vydal prvostupňové rozhodnutí. Krajský soud dále dospěl
k závěru, že stěžovatel nemůže být aktivně legitimován k podání žaloby ve správním
soudnictví dle §65 odst. 1 s. ř. s., neboť napadeným rozhodnutím nebyla nijak závazně
určena jeho práva a povinnosti. V této souvislosti uvedl, že obec není v posuzovaném
případě stavebníkem a účastníkem územního řízení je toliko z důvodu svého zvláštního
oprávnění zakotveného v §85 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tj. bez ohledu
na to, zda bude přijatým rozhodnutím dotčena na svých právech a povinnostech.
Dle názoru krajského soudu se obce tímto svým zvláštním postavením odlišují od těch
účastníků, jejichž účastenství je závislé na otázce, zda jsou navrhovaným záměrem dotčeni
na svých právech a povinnostech či nikoli. Z tohoto oprávnění samotného však nelze
a priori dovodit, že by se ve vztahu k obcím jednalo o rozhodování o vzniku, změně,
zániku či závazném určení jejich práv a povinností. Přestože soud a priori nevyloučil obec
z podání žaloby ve správním soudnictví, uzavřel, že k její aktivní věcné legitimaci dle §65
odst. 1 s. ř. s. je nezbytné, aby bylo rozhodováno o některém jejím právu či povinnosti.
Dle názoru krajského soudu pak nebyla aktivní legitimace stěžovatele dána ani podle §65
odst. 2 s. ř. s., neboť stěžovatel v žalobě netvrdil nesprávnost žádného postupu správního
orgánu a nenapadl žádný z procesních úkonů (tj. postup) správních orgánů. Jediným
uplatněným žalobním bodem byla nezákonnost napadeného rozhodnutí z hlediska závěrů
o rozporu navrhovaného záměru s územním plánem. V závěru odůvodnění pak krajský
soud vyslovil, že stěžovatel není ani žádným z orgánů, které mají zvláštní žalobní
legitimaci dle §66 s. ř. s.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Rozsahem a dů vody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu důvodů
uplatněných kasační stížností a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou stěžovatele směřující
proti závěru krajského soudu, dle něhož stěžovatel správní žalobou napadá své vlastní
rozhodnutí s tím odůvodněním, že stavební úřad je orgánem obce a navíc jeho jménem
vystupuje osoba, která stojí v čele správního orgánu rozhodujícího ve věci v prvním
stupni. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud ve svém rozhodnutí zcela opomenul
koncepci dualismu veřejné správy, tj. její rozdělení na státní správu vykonávanou orgány
státu a správními úřady, resp. jinými subjekty, na které stát výkon státní správy delegoval,
a samosprávu vykonávanou obcemi a kraji jakožto územními samosprávnými celky.
V případě stěžovatelem napadeného správního rozhodnutí toto sice bylo vydáno orgánem
obce, avšak nikoli v samostatné, ale v přenesené působnosti při výkonu státní správy,
která na něj byla zákonem přenesena. Naproti tomu při podání správní žaloby (jakož
i v předcházejícím územním řízení) stěžovatel vystupoval jako obec, tj. jako samosprávná
jednotka s ústavně zaručeným právem na samosprávu.
Důvodnost takto uplatněné stížní námitky Nejvyšší správní soud posoudil
následovně:
Vzhledem k tomu, že veškerou veřejnou správu nelze logicky realizovat z jednoho
místa, tj. z centra, je výkon veřejné správy úrovňově strukturován, a to vždy v návaznosti
na konkrétní územně správní členění státu (srovnej Průcha, P.; Úvod do studia problematiky
místní správy; MU Brno; 1993). V České republice je veřejná správa členěna na státní správu
vykonávanou orgány státu a správními úřady, resp. jinými právními subjekty, na něž stát
výkon státní správy delegoval, a samosprávu vykonávanou obcemi a kraji jakožto
územními samosprávnými celky. V této souvislosti hovoříme o tzv. dualismu veřejné
správy.
Z hlediska postavení územní samosprávy a jejího vzájemného vztahu se státní
správou pak byl v České republice (zejména s ohledem na historickou tradici) zvolen
tzv. smíšený model územní veřejné správy, který se uplatňuje ve většině evropských zemí
a jehož podstatou je společný výkon ú zemní samosprávy a územní státní správy územními
samosprávnými korporacemi (obce, kraje). Pro správní organizaci a činnost územní
veřejné správy ve smíšeném modelu je vždy jejím základem organizace územní
samosprávy, na niž je přenášen výkon příslušného obsahu a rozsahu územní státní správy.
S tím potom souvisí i používaná terminologie, která pro pojmenování diferencovaně
pojaté činnosti územní veřejné správy hovoří jednak o tzv. samostatné působnosti (pokud
se jedná o výkon samosprávy), a dále o tzv. přene sené působnosti (pokud se jedná
o výkon státní správy) územních veřejnoprávních korporací (srovnej Průcha, P.; K otázkám
organizace současné místní a regionální samosprávy; In Sborník z konference Dny práva; MU Brno;
2008).
Samostatná působnost je výrazem práva obce na samosprávu a souhrnným
označením úkolů patřících do samosprávy obce. Do samostatné působnosti obce patří
záležitosti, které jsou v zájmu obce a jejích občanů, pokud nejsou zákonem svěřeny
krajům nebo pokud nejde o přenesenou působnost orgánů obce nebo o působnost, která
je zvláštním zákonem svěřena správním úřadům jako výkon státní správy, a dále
záležitosti, které do samostatné působnosti svěří zákon (§35 odst. 1 zákona o obcích).
Dle §35 odst. 2 zákona o obcích do samostatné působnosti obcí patří zejména záležitosti
uvedené v §§84, 85 a 102 zákona o obcích, s výjimkou vydávání nařízení obce. Obec
v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními
předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče
a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení,
ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání,
celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku.
Přenesená působnost naproti tomu představuje výkon státní správy, jejímž
prostřednictvím stát přenáší na obec povinnost zabezpečit plnění konkrétních úkolů,
které jinak náležejí státu. Stát je v této souvislosti povinen obci kompenzovat náklady,
které jsou s plněním takto přenesených úkolů spojeny (v podobě příspěvku ze státního
rozpočtu). S ohledem na diferencovaný výkon přenesené působnosti lze obce v tomto
ohledu rozdělit do tří kategorií, a to na 1) obce se základním rozsahem výkonu přenesené
působnosti, tj. obce s „běžnými“ obecními úřady; 2) obce s pověřeným obecním úřadem,
který vedle přenesené působnosti podle §61 odst. 1 písm. a) zákona o obcích vykonává
v rozsahu jemu svěřeném zvláštními zákony přenesenou působnost ve svém správním
obvodu; a 3) obce s rozšířenou působností, tj. obce s obecním úřadem, který vedle přenesené
působnosti podle §61 odst. 1 písm. a) a vedle přenesené působnosti podle §64 zákona
o obcích vykonává v rozsahu jemu svěřeném zvláštními zákony přenesenou působnost
ve svém správním obvodu. Působnost stavebního úřadu přitom patří mezi typickou
působnost svěřenou tzv. pověřeným obecním úřadům, které obvykle státní správu
na tomto úseku zabezpečují a vykonávají pro další obce ve svém obvodu a v prvním
stupni rozhodují o právech a povinnostech účastníků správního řízení.
Z výše uvedených důvodů proto nelze souhlasit s názorem krajského soudu,
že stěžovatel správní žalobou de facto napadá své vlastní rozhodnutí. Při důsledném
respektování smíšeného modelu koexistence samosprávy a státní správy nelze rozhodnutí
vydané orgánem obce při výkonu státní správy v rámci tzv. přenesené působnosti
(zde rozhodnutí vydané stavebním úřadem v územním řízení) označit za vlastní
rozhodnutí stěžovatele, neboť městský úřad (byť je orgánem obce), vykoná vá
jako stavební úřad státní správu, která na něj byla přenesena postupem aprobovaným
čl. 105 Ústavy České republiky. V mnoha případech tak i v celé řadě jiných právních
oblastí běžně dochází k situaci, kdy obec jakožto jednotka územní samosprávy vystupuje
v rámci své samostatné působnosti jako účastník konkrétního správního řízení vedeného
orgánem této obce při výkonu přenesené působnosti.
V návaznosti na výše uvedené se pak Nejvyšší správní soud neztotožňuje
ani s posouzením krajského soudu týkajícím se aktivní legitimace obce k podání žaloby
ve správním soudnictví dle §65 s. ř. s. a odmítnutím žalobního návrhu dle §46 odst. 1
písm. c) s. ř. s.
Shodně s právní úpravou, účinnou do 31. 12. 2006 (srovnej §34 odst. 3 zákona
č. 50/1976 Sb., starého stavebního zákona), je účastníkem územního řízení obec,
na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn [§85 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona]. Dle tohoto ustanovení je obec společně se žadatelem zařazena mezi tzv. hlavní,
esenciální účastníky územního řízení (srovnej Hegenbart, M., Sakař, B. a kol.; Stavební zákon.
Komentář; Praha: C. H. Beck; 2008). Je zřejmé, že takto koncipovaná právní úprava
zdůrazňuje postavení obcí v územním řízení právě pro ty případy, kdy obec není
účastníkem územního řízení z titulu vlastnictví k předmětným pozemkům (tj. tam,
kde by její účastenství bylo založeno §85 odst. 2 stavebního zákona), avšak i přes tuto
skutečnost je žádoucí, aby v řízení mohla hájit důležité místní či veřejné zájmy. Obec
jakožto pořizovatel územního plánu prostřednictvím tohoto nástroje zajišťuje
předpoklady pro udržitelný rozvoj území soustavným a komplexním řešením jeho
účelného využití a prostorového uspořádání. Územní plánování ve veřejném zájmu chrání
krajinu jako charakteristický projev společenství obyvatel, které v této krajině žije,
hospodárné využívání zastavěného území, nezastavěné území, nezastavitelné pozemky,
jakož i odůvodněné vymezování zastavitelných ploch (k tomu srovnej §18 a §19
stavebního zákona). Vzhledem k tomu, že v územním řízení je dle §90 písm. a) a b)
stavebního zákona mj. posuzován soulad záměru žadatele s vydanou územně plánovací
dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování, pak z výše uvedených důvodů je účast
obce, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečněn, v tomto ohledu v územním
řízení nezbytná.
Žalobní legitimace v řízení o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu
je upravena v §65 s. ř. s. Podle §65 odst. 1 s. ř. s. je k podání žaloby ve správním
soudnictví aktivně legitimován ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Žalobu proti
rozhodnutí správního orgánu však může podat i účastník řízení před správním orgánem,
který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu
byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít
za následek nezákonné rozhodnutí (§65 odst. 2 s. ř. s.).
Otázkou, zda obec vystupující jako účastník v předcházejícím územním řízení,
je aktivně legitimována k podání žaloby ve správním soudnictví, přestože vydaným
rozhodnutím nebyla přímo dotčena na svých právech, se Nejvyšší správní soud ve své
rozhodovací činnosti již zabýval, a to v rozsudku ze dne 19. 11. 2009,
č. j. 7 As 67/2009 - 219, dostupném na www.nssoud.cz. Ačkoli Nejvyšší správní soud
v tomto rozhodnutí řešil námitku nedostatku aktivní legitimace obce Moravany,
která v územním řízení vystupovala jako účastník z titulu §34 odst. 3 starého stavebního
zákona, je možné z důvodu praktické totožnosti příslušných právních úprav závěry v něm
obsažené vztáhnout také na nyní posuzovaný případ. Právní úprava účastenství obce
v územním řízení, v současnosti obsažená v §85 odst. 1 písm. b) nového stavebního
zákona, v tomto ohledu nedostála žádných změn a svým obsahem navazuje na předchozí
právní úpravu §34 odst. 3 starého stavebního zákona.
Ve shora uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud při posuzování př edmětné
sporné otázky vycházel především z usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005,
č. j. 6 A 25/2002 - 42, publikovaného pod č. 906/2006 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní
soud řešil problematiku žalobní legitimace dle §65 odst. 1 s. ř. s. i dle ods t. 2 tohoto
ustanovení. Ve vztahu k §65 odst. 1 s. ř. s. rozšířený senát vyslovil, že „žalobce musí tvrdit
zkrácení na svých vlastních subjektivních právech, tj. musí jít o subjektivní práva náležející žalobci,
a nikoli osobě třetí.“ K žalobní legitimaci dle §65 odst. 2 s. ř. s. pak konstatoval, že toto
ustanovení „rozšiřuje žalobní legitimaci i na účastníky řízení před správním orgánem, kteří nejsou
k žalobě legitimováni podle §65 odst. 1 s. ř. s. – neboť předmět správního řízení se nedotýkal jejich
právní sféry, ale právní sféry někoho jiného – pokud tvrdí, že postupem správního orgánu byli zkráceni
na svých právech takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.“ Na rozdíl
od žalobní legitimace podle odstavce prvého tak je základním předpokladem aktivní
legitimace podle §65 odst. 2 s. ř. s. předchozí účastenství ve správním řízení. „Podmínka,
podle níž žalobce není k žalobě oprávněn podle §65 odst. 1 s. ř. s., vystihuje to, proč se tomuto typu
žalobců říká zájemníci: ve správním řízení nemohli být dotčeni na své vlastní právní sféře, a nemohou
tedy žalovat podle odstavce prvého. Tyto osoby se však účastnily správního řízení z toho důvodu, že v něm
uplatňovaly určitý zájem.“
V návaznosti na výše uvedené pak Nejvyšší správní soud ve shora označeném
rozhodnutí sedmého senátu dovodil, že obec v posuzovaném případě nejedná z titulu
vlastnických práv k případným pozemkům dotčeným ve správním řízení, ale v postavení
územně samosprávného celku, který hájí důležité místní či veřejné zájmy. Z povahy věci
je tedy pro žalobní legitimaci obce relevantní ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s., podle kterého
je obec legitimována k podání žaloby z titulu ochrany veřejného zájmu, který může být
v konkrétní věci deklarován mimo jiné i obsahem územního plánu .
Od shora uvedených závěrů se Nejvyšší správní soud nemá důvod odchýlit
ani v nyní projednávané věci. Uložením povinnosti obcím pečovat o všestranný rozvoj
svého území a o potřeby svých občanů (srovnej §2 odst. 2 zákona o obcích) je sledována
vlastní podstata samosprávného poslání obcí jakožto veřejnoprávních korporací.
Při naplňování těchto cílů pak logicky může docházet a v řadě případů i de facto dochází
ke konfliktu zájmů, které obec hájí z pozice samosprávného celku, se zájmy a cíli
sledovanými jejími orgány v rámci výkonu přenesené působnosti (zde stavebním úřadem).
V takovém případě však nelze aktivní legitimaci obce k podání žalobního návrhu spojovat
toliko s napadením procesních úkonů, jak ve svém rozhodnutí dovodil krajský soud.
Pokud obec uplatňuje konkrétní žalobní námitky, v nichž poukazuje na nezákonnost
vydaného správního rozhodnutí pro rozpor s obsahem schváleného územního plánu,
tj. namítá-li zkrácení na právech, která jí nepochybně ze zákona o obcích a stavebního
zákona přísluší a která hájí z pozice samosprávného územního celku, pak nelze oprávnění
obce podat žalobu ve správním soudnictví odmítat toliko s poukazem na skutečnost,
že žaloba neobsahuje žádnou procesní námitku a že jediným uplatněným žalobním
bodem byla nezákonnost napadenéh o rozhodnutí, napadající závěr o rozporu
navrhovaného záměru s územním plánem.
Závěrem Nejvyšší správní soud přisvědčuje také kasační námitce stěžovatele
týkající se procesního postupu krajského soudu, který žalobu odmítl s poukazem
na ustanovení §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. K této otázce Nejvyšší správní soud
již ve svém rozhodnutí ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004 - 59, publikovaném
pod č. 1043/2007 Sb. NSS, vyslovil, že „odmítnutí návrhu proto, že byl podán osobou k tomu
zjevně neoprávněnou [§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], lze vyhradit pouze případům nedostatku procesní
legitimace, např. absence osoby v právním slova smyslu na místě žalobce, nedostatek tvrzení
o poškozených právech, nedostatek tvrzení o tom, že napadené rozhodnutí bylo nezákonné, a jen zcela
zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla již z návrhu
samotného. Pokud tomu tak není, musí soud návrh věcně projednat. Vyjde -li v této fázi nedostatek
aktivní legitimace najevo, rozhodne o věci rozsudkem. Neučiní-li tak, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a zatěžuje řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) a §109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s.].“
Podle názoru Nejvyššího správního soudu v posuzované věci nešlo o případ,
kdy by byl nedostatek aktivní legitimace stěžovatele zcela nesporný a nepochybný tak,
jak je předpokládáno ve shora citovaném rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto
uzavírá, že v dané věci nebyly naplněny podmínky pro odmítnutí návrhu dle §46 odst. 1
písm. c) s. ř. s., neboť nebylo možno okamžitě a bez dalších úvah dovodit, že návrh byl
podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
Na základě výše uvedených skutečností tak Nejvyšší správní soud shledal kasační
stížnost důvodnou, a proto napadené usnesení krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V něm je krajský soud podle odst. 3 téhož ust anovení s. ř. s. vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozhodnutí. Znovu tedy, v kontextu závěrů obsažených
v odůvodnění tohoto rozhodnutí, posoudí aktivní legitimaci žalobce (stěžovatele)
a následně přezkoumá žalobní návrh v rozsahu uplatněných žalobních bodů a ve věci
rozhodne meritorním rozhodnutím.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2011
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu