ECLI:CZ:NSS:2011:KONF.32.2011:11
sp. zn. Konf 32/2011 - 11
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavel Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka,
JUDr. Romana Fialy, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Marie Žiškové,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Okresním soudem v Mělníku, a dalších účastníků sporu vedeného
u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 214/2010, o 10 355 Kč s příslušenstvím:
žalobkyně Telefónica O2 Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2,
IČO 60193336, a žalované J. D.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Mělníku
sp. zn. 11 C 214/2010, o zaplacení 10 355 Kč s příslušenstvím, je soud.
II. Usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. 1. 2011, čj. 11 C 214/2010 - 24,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 19. 4. 2011 se Český telekomunikační úřad domáhal,
aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 131/2002 Sb. mezi ním a Okresním soudem v Mělníku, ve věci žaloby vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 11 C 214/2010, týkající se zaplacení 10 355 Kč s příslušenstvím.
Z předložených spisů vyplynuly následující skutečnosti:
Společnost Telefónica O2 Czech Republic, a. s. (dále jen „Telefónica“), uzavřela
s žalovanou smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací,
na jejímž základě žalované umožňovala využívat služeb i jiných subjektů. Služby třetích stran
nabízejí svým jménem společnosti, kterým jsou Českým telekomunikačním úřadem přidělena
příslušná telefonní čísla (většinou začínající na 9xx). Žalovaná v průběhu smluvního vztahu
využila těchto služeb a to v období od 17. 9. 2009 do 16. 10. 2009. Za tyto služby se žalovaná
zavázala uhradit cenu objednávky a souhlasila s tím, že k výběru ceny je oprávněna žalobkyně.
Společnost Telefónica O2 vyfakturovala žalované částku v celkové výši 10 355 Kč,
kterou však žalovaná na výzvu neuhradila.
Žalobkyně podala proti žalované dne 7. 12. 2010 u Okresního soudu v Mělníku žalobu
na zaplacení této částky s příslušenstvím.
Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 11. 1. 2011, čj. 11 C 214/2010 - 24,
výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena
Českému telekomunikačnímu úřadu, výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a vrácení
soudního poplatku. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení dlužných
plateb za telekomunikační služby ve smyslu zákona o elektronických komunikacích
(dále jen „zákon“), o kterém rozhoduje podle ustanovení §129 odst. 1 Český telekomunikační
úřad (dále jen „ČTÚ“). Rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 2. 2011.
Český telekomunikační úřad (dále jen „navrhovatel“) poté podal návrh zvláštnímu senátu
k rozhodnutí záporného kompetenčního sporu. Navrhovatel konstatoval, že žalobkyně požaduje
po žalované dlužnou částku, která představuje cenu za služby třetích stran. Jedná se o objednávku
vůči třetí straně na poskytnutí služby nabízející obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací poskytovatele služeb elektronických komunikací. Poskytnutí této služby nelze
považovat za službu elektronických komunikací tak, jak je vymezena v §2 písm. n) zákona
č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů
(dále jen zákon). Žalobkyně není jejím poskytovatelem, a smluvní vztah ji k poskytování takové
služby nezavazuje. Služby tohoto charakteru jsou podle §1 odst. 2 zákona vyjmuty z působnosti
zákona o elektronických komunikacích resp. rozhodovací pravomoci ČTÚ. Služby třetích stran
tedy nepředstavují služby elektronických komunikací, a proto je orgánem kompetentním
k rozhodování o ceně za tyto služby soud.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
S účinností od 1. ledna 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Spornou otázkou v konkrétní věci zůstává, kdo má pravomoc rozhodovat o povinnosti
zaplatit cenu za služby třetích stran.
Zákon o elektronických komunikacích rozdělil působnost ve vykonávání státní správy
v oblasti elektronických komunikací mezi ministerstvo a Český telekomunikační úřad (§3
a §105 a násl. zákona o elektronických komunikacích). Podle ustanovení §108 odst. 1 písm. g)
tohoto zákona rozhoduje ve sporech, stanoví-li tak tento zákon, Český telekomunikační úřad.
Podle §129 odst. 1 věta prvá zákona rozhoduje Český telekomunikační úřad spory mezi osobou
vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem
na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností
uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.
S účinností od 1. 7. 2010 byla novelou zákona č. 153/2010 Sb. vložena do §129 odst. 1
druhá věta: „Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost
(§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení
pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“.
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 - 12, dostupné na www.nssoud.cz) je třeba současného naplnění dvou
podmínek k tomu, aby byla dle výše citovaných pravidel první věty §129 odst. 1 založena
pravomoc navrhovatele rozhodnout účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických
komunikací, c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“; službou elektronických komunikací
se rozumí dle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích „služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně
v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku
stanovenou §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý,
kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu
na poskytování těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou
§2 písm. b) zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá
nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou
elektronických komunikací se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací,
z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení
„pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny
je podle §64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností
účastníka, popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky
osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství však dojde
na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu, že spor mezi
původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalované naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, pokud by šlo o spor
o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací. Z definice služeb elektronických
komunikací obsažené v §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích však vyplývá,
že službou elektronických komunikací nelze rozumět každou službu, která bude přístupná
účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost prostřednictvím její sítě a služeb
elektronických komunikací; výjimkou patrnou z formulace citovaného ustanovení jsou služby,
jejichž užívání, resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel (osoba vykonávající komunikační
činnost) zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb elektronických komunikací,
nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Zvláštní senát při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel ze Všeobecných
podmínek, kterými mj. žalobkyně pro účastníky upravila postup pro přístup ke službám třetích
stran (bod 11.3) a pro vyúčtování za užití služeb třetích stran (body 11.1 a 11.4). Z těchto
ustanovení vyplývá, že sama žalobkyně se nepovažovala za poskytovatele těchto služeb
a v souladu s tím i vyúčtování vystavila odděleně od vyúčtování služeb elektronických
komunikací, jejichž byla poskytovatelem.
Z podkladů přiložených žalobkyní k žalobnímu návrhu (vyúčtování za služby ze dne
19. 10. 2009 a připojený podrobný rozpis hovorů) vyplývá, že žalované byly účtovány částky
za uskutečněná spojení na telefonní čísla linky začínající trojčíslím 900.
Telefonní číslo je podle §5 odst. 1 vyhlášky č. 117/2007 Sb., o číslovacích plánech sítí
a služeb elektronických komunikací (prováděcí vyhlášky k zákonu o elektronických
komunikacích) „[č]ást mezinárodního čísla, která následuje po kódu země a která stanovuje v národním
formátu adresu koncového bodu sítí uvedených v §3 pro přístup (…) ke službám elektronických komunikací
poskytovaným prostřednictvím těchto sítí.“ Podle §5 odst. 3 a podle bodu 7 přílohy č. 1 citované
prováděcí vyhlášky počáteční číselná trojkombinace charakterizuje telefonní čísla pro přístup
ke službám elektronických komunikací s vyjádřenou cenou; pro počáteční trojčíslí 900 a 906
se takovými službami rozumí zejména obchodní, odborné, inzertní a soutěžní služby, pro trojčíslí
908 hlasové služby.
Ve věci jde o spor o zaplacení ceny za využití služeb, které byly žalobkyní účastníkovi
zpřístupněny po zadání příslušného telefonního čísla přiděleného navrhovatelem třetím osobám
odlišným od žalobkyně. Po zpřístupnění zvolené služby byl její obsah účastníkovi (žalované)
sdělen prostřednictvím sítě žalobkyně a jí poskytnutých služeb elektronických komunikací.
Žalobkyně ovšem „služby obsahu“ sama neposkytovala, pouze jejich užití zprostředkovala.
Je zřejmé, že pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté služby primárně vznikla
mezi žalovanou a poskytovatelem služby obsahu.
Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal služby využité žalovanou za služby
odpovídající službám obsahu ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích,
které podle citovaného ustanovení nejsou službami elektronických komunikací. Spor o zaplacení
ceny za takové služby pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona
o elektronických komunikacích (k obdobnému závěru dospěl zvláštní senát v usnesení ze dne
31. 5. 2010, čj. Konf 99/2009 - 7, dostupném na www.nssoud.cz). Tento závěr je stěžejní
pro úvahu zvláštního senátu o rozhodovací pravomoci navrhovatele, neboť vzhledem
k charakteru služby nemohou být ve vzájemném vztahu žalobkyně, žalované a poskytovatele
služby obsahu splněny podmínky stanovené větou první, příp. též druhou §129 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích.
Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalované zaplacení pohledávky namísto
poskytovatele služby obsahu (výběr ceny podle bodu 11.1 Všeobecných podmínek) je předmětem
právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu a žalobkyní, jak žalobkyně ostatně sama
uvádí v žalobním návrhu, v němž svou aktivní legitimaci dále dovozuje z právní úpravy poukázky
dle §535 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Žalobkyně se považuje
za poukazníka, žalovanou považuje za poukázaného a poskytovatele služby obsahu
za poukazatele.
Lze tak uzavřít, že v posuzovaném případě poskytnuté služby obsahu nejsou službou
elektronických komunikací; pravomoci soudů se tedy tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1
o. s. ř. soudy rozhodují „spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.“
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
soudu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I.). Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona
č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc
o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci
uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil
usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. 1. 2011, čj. 11 C 214/2010 - 24.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále bude tedy Okresní soud v Mělníku pokračovat
v původním řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. července 2011
JUDr. Pavel Vrcha
předseda zvláštního senátu