ECLI:CZ:NSS:2011:KONF.45.2011:11
sp. zn. Konf 45/2011 - 11
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Milady Tomkové,
JUDr. Romana Fialy, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Marie Žiškové,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Okresním soudem v Kladně, a dalších účastníků sporu vedeného
u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 113 EC 31/2011, o 5400 Kč s příslušenstvím:
žalobkyně T-Mobile Czech Republic, a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/2, 149 00 Praha 4,
IČ 64949681, zastoupené JUDr. Michalem Marcinkou, advokátem se sídlem Ladova 389/10,
Olomouc, a žalovaného R. Z.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o 5400 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 113 EC 31/2011, je soud.
II. Usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 2. 2011, čj. 113 EC 31/2011 - 25,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 23. 5. 2011 se navrhovatel (Český telekomunikační úřad)
domáhal, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů (dále převážně jen „zákon o některých kompetenčních sporech“) rozhodl
kompetenční spor vzniklý podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) cit. zákona mezi ním a Okresním
soudem v Kladně týkající se zaplacení částky 5400 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Žalovaný (R. Z.) založil smluvní vztah o poskytování služeb elektronických komunikací se
žalobkyní (společností T-Mobile Czech Republic, a. s.) na základě smlouvy ze dne 2. 9. 2009,
jejímž obsahem bylo mimo jiné předání SIM karty spojené s telefonním účastnickým číslem X.
Žalovanému bylo žalobkyní předloženo plnění ve výši 5400 Kč vyúčtováním číslo
0649862209 ze dne 13. 10. 2009, s tím, že splatnost byla určena do 31. 10. 2009.
Vzhledem k tomu, že žalovaný dobrovolně částku neuhradil, podala žalobkyně dne
21. 2. 2011 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu k Okresnímu soudu v Kladně,
v němž se domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 5400 Kč
s příslušenstvím včetně nákladů řízení.
Žalobkyně v návrhu uvedla, že se domáhá zaplacení částky 5400 Kč odpovídající
poskytnutým službám třetích stran nebo též službám obsahu, jež nejsou službami elektronických
komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Tyto
služby umožňuje objednat a využít žalobkyně svým účastníkům na základě svých všeobecných
obchodních podmínek pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací
prostřednictvím pevných sítí vydaných v souladu s §273 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku; služby samotné však nabízejí svým jménem společnosti, kterým jsou
Českým telekomunikačním úřadem přidělena příslušná telefonní čísla (zejména 901, 902, 906,
909) zpoplatněná zvláštní sazbou zřetelnou i z čísla samotného. Žalovaný tyto služby využil,
u poskytovatelů je nereklamoval; cena za dané vyúčtované období je uvedena v samostatné části
pravidelného vyúčtování za služby oddělené od služeb elektronických komunikací;
dle Všeobecných obchodních podmínek žalovaný souhlasil s oprávněním žalobkyně k výběru
ceny za tyto služby. Poskytovatelé služeb třetích stran dali souhlas a oprávnění žalobkyni,
aby platby od účastníků vybírala, žalovaný jakožto poukázaný byl vůči poskytovatelům služeb
třetích stran (poukazatelům) povinen plnit ve prospěch žalobkyně jakožto poukazníka.
Okresní soud v Kladně usnesením čj. 113 EC 31/2011 - 25 ze dne 28. 2. 2011 rozhodl
o zastavení řízení (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu (výrok II.), současně rozhodl o vrácení soudního poplatku (výrok IV.)
a o nákladech řízení (výrok III.). V odůvodnění soud konstatoval, že kdykoli za řízení přihlíží
k tomu, zda jsou splněny podmínky za nichž může rozhodnout ve věci samé. Jednou z podmínek
řízení, a to takovou, jejíž nedostatek nelze odstranit, je pravomoc soudu. Podle ustanovení §7
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále převážně jen „o. s. ř.“),
v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spor a jiné právní věci vyplývající
z občanskoprávních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají
a nerozhodují o nich jiné orgány. Soud poukázal na to, že zákonem č. 151/2000 Sb. byl zřízen
Český telekomunikační úřad, který podle ustanovení §95 odst. 1 písm. c) citovaného zákona
v rámci všeobecné působnosti rozhoduje spory o povinnosti účastníka k finančnímu plnění,
vyplývající ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem
o poskytování telekomunikačních služeb. Protože není v dané věci dána pravomoc soudu
k rozhodování věci, je dána jinému orgánu, postupoval soud podle §104 odst. 1 o. s. ř., řízení
zastavil s tím, že po právní moc bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu
(navrhovateli).
Český telekomunikační úřad (navrhovatel) po postoupení věci odmítl svou kompetenci
k rozhodnutí tohoto sporu. Navrhovatel rekapituloval ustanovení zákona o elektronických
komunikacích, které definují podmínky pro založení jeho pravomoci rozhodnout spor [zejména
§108 odst. 1 písm. g), §129 odst. 1, §64 odst. 1]; zdůraznil, že podle §2 se službou
elektronických komunikací rozumí „službou elektronických komunikací služba obvykle poskytovaná
za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně
telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích
kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb
elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi
a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají
zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Navrhovatel uvedl,
že žalobkyně požaduje uhradit částku ve výši 5400 Kč s příslušenstvím za tzv. služby třetích stran
nebo též služeb obsahu, které nejsou službami elektronických komunikací ve smyslu §2 písm. n)
zákona o elektronických komunikací, nýbrž službami, které nabízí obsah prostřednictvím sítí
a služeb elektronických komunikací. Tyto služby nabízejí svým jménem společnosti, kterým jsou
Českým telekomunikačním úřadem přidělená příslušná telefonní čísla (většinou začínající na 9xx),
žalobkyně není poskytovatelem služeb třetích stran, ale pouze umožňuje přístup k těmto
službám, zajišťuje provoz mezi volajícím v jeho síti a poskytovatelem služeb třetích stran,
zajišťuje pro poskytovatele výběr plateb za jimi poskytnuté služby, přitom neodpovídá za obsah
a kvalitu těchto služeb. Se závěrem, že služby, ohledně jejichž úhrady je veden tento spor, nejsou
službami elektronických komunikací a úhrada za tyto služby pak není povinností uloženou §64
odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, konstatoval navrhovatel, že nemá dle §129
odst. 1 citovaného zákona pravomoc o této povinnosti rozhodnout a k rozhodnutí je příslušný
Okresní soud v Kladně.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
S účinností od 1. ledna 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Stranami takového sporu jsou podle §1 odst. 1 citovaného zákona
a) soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy,
b) soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví.
Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je dle §1 odst. 2 citovaného zákona spor,
ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně
určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; záporným
(negativním) sporem je podle téhož ustanovení spor, ve kterém jeho strany popírají svou
pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků.
Okresní soud v Kladně v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc
rozhodnout věc a navrhovatel popírá svou pravomoc rozhodnout po postoupení věci; zvláštní
senát konstatuje, že se ve věci jedná o negativní (záporný) kompetenční spor, k jehož projednání
a rozhodnutí je povolán zákonem o některých kompetenčních sporech.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS).
Navrhovatel (též „Úřad“) je zřízen dle §3 zákona o elektronických komunikacích jako
ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně
regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací
a poštovních služeb.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla
pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v §129 odst. 1: „Úřad rozhoduje spory mezi
osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně
druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem
nebo na jeho základě.“
S účinností od 1. 7. 2010 byla novelou zákona č. 153/2010 Sb. vložena do §129 odst. 1
druhá věta: “Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost
(§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení
pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“.
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 – 12) je třeba současného naplnění dvou podmínek k tomu, aby byla dle výše
citovaných pravidel první věty §129 odst. 1 založena pravomoc navrhovatele rozhodnout
účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických
komunikací, c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“; službou elektronických komunikací
se rozumí dle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích “služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně
v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku
stanovenou §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý,
kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu
na poskytování těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou
§2 písm. b) zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá nebo
žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou elektronických
komunikací se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací, z jejíhož
využívání není nikdo předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení „pokud
se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny je podle
§64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností účastníka
popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky
osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství však dojde
na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu, že spor mezi
původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalovaného naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, pokud by šlo o spor
o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací; jak vyplývá z definice §2 písm. n) zákona
o elektronických komunikacích, nelze však službou elektronických komunikací rozumět každou
službu, která bude přístupná účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost
prostřednictvím její sítě a služeb elektronických komunikací; výjimkou patrnou z formulace
citovaného ustanovení jsou služby, jejichž užívání resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel
(osoba vykonávající komunikační činnost) zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb
elektronických komunikací, nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Zvláštní senát při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel z všeobecných podmínek
žalobkyně, kterými mj. žalobkyně pro účastníky upravila postup pro přístup ke službám třetích
stran a pro vyúčtování za užití služeb třetích stran. Z těchto ustanovení vyplývá, že sama
žalobkyně se nepovažovala za poskytovatele těchto služeb a v souladu s tím i vyúčtování vystavila
odděleně od vyúčtování služeb elektronických komunikací, jejichž byla poskytovatelem.
Z podkladů přiložených žalobkyní k žalobnímu návrhu – faktury č. 0649862209 ze dne
13. 10. 2009 (za období 13. 9. 2009 – 12. 10. 2009) na celkovou částku 5400 Kč a k nim
přiloženým podrobným rozpisem hovorů vyplývá, že žalovanému byly účtovány částky
za uskutečněná spojení na telefonní čísla počínající kombinací 906 resp. 909.
Telefonní číslo je podle §5 odst. 1 vyhlášky č. 117/2007 Sb., o číslovacích plánech sítí
a služeb elektronických komunikací (prováděcí vyhlášky k zákonu o elektronických
komunikacích) „část mezinárodního čísla, která následuje po kódu země a která stanovuje v národním formátu
adresu koncového bodu sítí uvedených v §3 pro přístup … ke službám elektronických komunikací poskytovaným
prostřednictvím těchto sítí“. Podle §5 odst. 3 a bodu 7 přílohy č. 1 citované prováděcí vyhlášky
počáteční číselná trojkombinace charakterizuje telefonní čísla pro přístup ke službám
elektronických komunikací s vyjádřenou cenou; pro počáteční trojčíslí 906 se takovými službami
rozumí zejména obchodní, odborné, inzertní a soutěžní služby, pro trojčíslí 909 hlasové služby
a zábavné služby pro dospělé.
Navrhovatel kompetenčního sporu (Český telekomunikační úřad) vydává podnikatelům
oprávnění k telefonním číslům v souladu se zákonem o elektronických komunikacích; z úřední
činnosti je mu tak známo, jaký druh služby je u konkrétního čísla poskytován. Jak z databáze
navrhovatele vyplývá, volaná čísla počínající kombinací 906 a 909 nebyla přidělena žalobkyni
(společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s.), ale tato čísla byla Českým telekomunikačním
úřadem přidělena odlišným tj. třetím osobám.
Ve věci jde o spor o zaplacení ceny za využití služeb, které byly žalobkyní účastníkovi
zpřístupněny po zadání příslušného telefonního čísla přiděleného navrhovatelem třetím osobám
odlišným od žalobkyně, po zpřístupnění zvolené služby byl její obsah účastníkovi (žalovanému)
sdělen prostřednictvím sítě žalobkyně a jí poskytnutých služeb elektronických komunikací,
žalobkyně „služby obsahu“ sama neposkytla, pouze jejich užití zprostředkovala. Je zřejmé,
že pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté služby primárně vznikla mezi
žalovaným a poskytovatelem služby obsahu.
Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal žalovaným využité služby za odpovídající
službám obsahu ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, které dle stejného
ustanovení nejsou službami elektronických komunikací; spor o zaplacení ceny za takové služby
pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona o elektronických
komunikacích. Tento závěr je stěžejní pro úvahu zvláštního senátu o rozhodovací pravomoci
navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru služby nemohou být ve vzájemném vztahu
žalobkyně, žalované a poskytovatele služby obsahu splněny podmínky stanovené větou první
a příp. též druhou §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném zaplacení pohledávky namísto
poskytovatele služby obsahu je předmětem právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu
a žalobkyní.
V posuzovaném případě poskytnuté služby obsahu nejsou službou elektronických
komunikací, z pravomoci soudů se tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, soudy rozhodují „spory a jiné
právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle
zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.“
Z vyložených důvodů zvláštní senát rozhodl, že příslušným rozhodnout o nároku je soud
(§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.) a současně tak potvrdil dřívější judikaturu zvláštního senátu
(sp. zn. Konf 99/2009), od níž neshledal důvodu se odchýlit. Podle §5 odst. 3 zákona
o některých kompetenčních sporech zvláštní senát zrušil rozhodnutí okresního soudu, které
výroku zvláštního senátu odporuje, a kterým pravomoc soudu k jednání popřel.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Okresní soud v Kladně pokračovat
v řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. listopadu 2011
JUDr. Pavel Vrcha
předseda zvláštního senátu