ECLI:CZ:NSS:2011:KONF.78.2010:11
sp. zn. Konf 78/2010 - 11
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Romana Fialy,
JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Marie Žiškové,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 10, a dalších účastníků sporu vedeného
u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 394/2009, o 12 390 Kč s příslušenstvím:
žalobkyně GTS Novera s. r. o. (nyní GTS Czech s.r.o.), se sídlem Přemyslovská 2845/43,
Praha 3, IČ 28492170, a žalované Maxim Hotels, s.r.o., se sídlem Rostovská 79/25, Praha 10,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o 12 390 Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 394/2009, je soud .
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 5. 2010, čj. 14 C 394/2009 - 13,
a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2010, čj. 70 Co 333/2010 - 22,
se zrušují .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 14. 12. 2010 se navrhovatel (Český telekomunikační úřad)
domáhal, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů (dále převážně jen „zákon o některých kompetenčních sporech“) rozhodl
kompetenční spor vzniklý podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) cit. zákona mezi ním
a Obvodním soudem pro Prahu 10 týkající se zaplacení částky 12 390 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Právní předchůdkyně žalované společnost Jerome Travel s.r.o. založila smluvní vztah
o poskytování služeb elektronických komunikací s právní předchůdkyní žalobkyně společností
GTS Czech, a.s. na základě Smlouvy o poskytování veřejné telefonní služby GTS Volba Profi
evidenční číslo 682-01-MARS/2004 ze dne 7. 9. 2004.
Právní předchůdkyni žalované byly žalobkyní vystaveny faktury č. 2290280725 ze dne
3. 9. 2009 (za období 1. 8. 2009 – 31. 8. 2009) a č. 2290313257 ze dne 2. 10. 2009 na celkovou
částku 12 390 Kč (za tzv. platby za služby třetích stran).
Vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalované dobrovolně částku neuhradila,
podala žalobkyně dne 7. 12. 2009 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 10, v níž se domáhala,
aby soud uložil žalované povinnost zaplatit částku 12 390 Kč s příslušenstvím včetně nákladů
řízení.
Žalobkyně v návrhu uvedla, že se domáhá zaplacení částky 12 390 Kč odpovídající
službám poskytnutým jinými subjekty, včetně úroku z prodlení sjednaného ve výši 0,05%
z dlužné částky za každý den prodlení na základě bodu 16.2.3. jejích Všeobecných podmínek
poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací ze dne 1. 1. 2009.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 25. 5. 2010, čj. 14 C 394/2009 - 13
rozhodl o zastavení řízení (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena
Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II.), současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.)
a o vrácení soudního poplatku (výrok IV.) a uložil žalobkyni, aby za účelem vrácení soudního
poplatku sdělila soudu číslo účtu. V odůvodnění soud konstatoval, že předmětem soudního řízení
je nedoplatek žalované za telekomunikační služby, je tedy dána dle §129 odst. 1 zákona
č. 127/2005 Sb. věcná příslušnost Českého telekomunikačního úřadu. Soud proto podle
§104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastavil s tím, že po právní moc bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu (navrhovateli).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 8. 2010,
čj. 70 Co 333/2010 - 22 usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vycházel ze závěru,
že žalobkyně se domáhá uložení povinnosti žalovanému zaplatit cenu za poskytnutou službu
elektronických komunikací (§64 odst. 1 zák. č. 127/2009 Sb.) a k projednání daného sporu
je podle §129 odst. 1 zák. č. 127/2005 Sb. povolán Český telekomunikační úřad coby jiný orgán
ve smyslu §7 odst. 1 o. s. ř.
Český telekomunikační úřad (navrhovatel) po postoupení věci odmítl svou kompetenci
k rozhodnutí tohoto sporu. Navrhovatel rekapituloval ustanovení zákona o elektronických
komunikacích, která definují podmínky pro založení jeho pravomoci rozhodnout spor (zejména
§108 odst. 1 písm. g), §129 odst. 1, §64 odst. 1); zdůraznil, že podle §2 se službou
elektronických komunikací rozumí „služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela
nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb
a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize,
s výjimkou služeb, které nabízejí obsah p rostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně
v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Navrhovatel uvedl, že žalobkyně požaduje
uhradit částku ve výši 12 390 Kč s příslušenstvím za tzv. služby třetích stran nebo též služby
obsahu, které nejsou službami elektronických komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona
o elektronických komunikací, nýbrž službami, které nabízí obsah prostřednictvím sítí a služeb
elektronických komunikací. Tyto služby nabízejí svým jménem společnosti, kterým jsou Českým
telekomunikačním úřadem přidělena příslušná telefonní čísla (většinou začínající na 9xx).
Žalobkyně není v daném případě poskytovatelem služeb třetích stran, ale pouze umožňuje
přístup k těmto službám, zajišťuje provoz mezi volajícím v jeho síti a poskytovatelem služeb
třetích stran, zajišťuje pro poskytovatele výběr plateb za jimi poskytnuté služby,
přitom ale neodpovídá za obsah a kvalitu těchto služeb. Se závěrem, že služby, ohledně jejichž
úhrady je veden tento spor, nejsou službami elektronických komunikací a úhrada za tyto služby
pak není povinností uloženou §64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, konstatoval
navrhovatel, že nemá dle §129 odst. 1 citovaného zákona pravomoc o této povinnosti
rozhodnout a k rozhodnutí je příslušný Obvodní soud pro Prahu 10.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
S účinností od 1. ledna 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Stranami takového sporu jsou podle §1 odst. 1 citovaného zákona
a) soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy,
b) soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví.
Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je dle §1 odst. 2 citovaného zákona spor,
ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně
určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; záporným
(negativním) sporem je podle téhož ustanovení spor, ve kterém jeho strany popírají
svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků.
Obvodní soud pro Prahu 10 v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc
rozhodnout věc a navrhovatel popírá svou pravomoc rozhodnout po postoupení věci; zvláštní
senát konstatuje, že se ve věci jedná o negativní (záporný) kompetenční spor, k jehož projednání
a rozhodnutí je povolán zákonem o některých kompetenčních sporech.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS).
Navrhovatel (též „Úřad“) je zřízen dle §3 zákona o elektronických komunikacích
jako ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně
regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací
a poštovních služeb.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla
pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v §129 odst. 1: „Úřad rozhoduje spory
mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě
uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká
povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.“
S účinností od 1. 7. 2010 byla novelou zákona č. 153/2010 Sb. vložena do §129 odst. 1
druhá věta: “Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající
komunikační činnost (§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu,
zejména z důvodu postoupení pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“.
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 - 12) je třeba současného naplnění dvou podmínek k tomu, aby byla dle výše
citovaných pravidel první věty §129 odst. 1 založena pravomoc navrhovatele rozhodnout
účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb
elektronických komunikací, c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“; službou
elektronických komunikací se rozumí dle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických
komunikacích “služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně
v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb
a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové
televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným
službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají
zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka
musí splňovat charakteristiku stanovenou §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích
(„účastníkem se rozumí každý, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby
elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele
musí splňovat charakteristiku stanovenou §2 písm. b) zákona o elektronických komunikacích
(„uživatelem se rozumí každý, kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických
komunikací“); veřejně dostupnou službou elektronických komunikací se dle §2 písm. o)
cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací, z jejíhož využívání není nikdo předem
vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení
„pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“,
přičemž zaplacení ceny je podle §64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou
ze základních povinností účastníka popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických
komunikací.
Podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky
osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství však dojde
na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu, že spor
mezi původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalované naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, šlo–li by o spor
o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací; jak vyplývá z definice §2 písm. n) zákona
o elektronických komunikacích, nelze však službou elektronických komunikací rozumět každou
službu, která bude přístupná účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost
prostřednictvím její sítě a služeb elektronických komunikací; výjimkou patrnou z formulace
citovaného ustanovení jsou služby, jejichž užívání resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel
(osoba vykonávající komunikační činnost) zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb
elektronických komunikací, nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Zvláštní senát při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel v neposlední řadě z toho,
že sama žalobkyně se nepovažovala za poskytovatele těchto služeb a v souladu s tím i vyúčtování
služeb poskytovaných jinými subjekty (žalovanou) vystavila odděleně od vyúčtování služeb
elektronických komunikací, jejichž byla poskytovatelem.
Z podkladů přiložených žalobkyní k žalobnímu návrhu – č. 2290280725 ze dne 3. 9. 2009
(za období 1. 8. 2009 – 31. 8. 2009) a č. 2290313257 ze dne 2. 10. 2009 na celkovou částku
12 390 Kč a z k nim přiložených podrobných rozpisů hovorů – vyplývá, že žalované byly
účtovány částky za uskutečněná spojení na telefonní čísla počínající kombinací 906.
Telefonní číslo je podle §5 odst. 1 vyhlášky č. 117/2007 Sb., o číslovacích plánech sítí
a služeb elektronických komunikací (prováděcí vyhlášky k zákonu o elektronických
komunikacích) „část mezinárodního čísla, která následuje po kódu země a která stanovuje v národním formátu
adresu koncového bodu sítí uvedených v §3 pro přístup … ke službám elektronických komunikací poskytovaným
prostřednictvím těchto sítí“. Podle §5 odst. 3 a bodu 7 přílohy č. 1 citované prováděcí vyhlášky
počáteční číselná trojkombinace charakterizuje telefonní čísla pro přístup ke službám
elektronických komunikací s vyjádřenou cenou; pro počáteční trojčíslí 906 se takovými službami
rozumí zejména obchodní, odborné, inzertní a soutěžní služby.
Navrhovatel kompetenčního sporu (Český telekomunikační úřad) vydává podnikatelům
oprávnění k telefonním číslům v souladu se zákonem o elektronických komunikacích; z úřední
činnosti je mu tak známo, jaký druh služby je u konkrétního čísla poskytován. Volaná čísla
počínající kombinací 906 nebyla v daném případě přidělena žalobkyni (společnosti
GTS Novera s. r. o.), ale tato čísla byla Českým telekomunikačním úřadem přidělena odlišné
tj. třetí osobě (společnosti E.M.A. Europe s. r. o., dále též jen „poskytovatel služby obsahu“).
Ve věci jde o spor o zaplacení ceny za využití služeb, které byly žalobkyní účastníkovi
zpřístupněny po zadání příslušného telefonního čísla přiděleného navrhovatelem třetím osobám
odlišným od žalobkyně, po zpřístupnění zvolené služby byl její obsah účastníkovi (žalované)
sdělen prostřednictvím sítě žalobkyně a jí poskytnutých služeb elektronických komunikací,
žalobkyně „služby obsahu“ sama neposkytla, pouze jejich užití zprostředkovala. Je zřejmé,
že pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté služby primárně vznikla mezi žalovanou
a poskytovatelem služby obsahu.
Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal služby využité žalovaným za odpovídající
službám obsahu ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, které dle stejného
ustanovení nejsou službami elektronických komunikací; spor o zaplacení ceny za takové služby
pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona o elektronických
komunikacích. Tento závěr je stěžejní pro úvahu zvláštního senátu o rozhodovací pravomoci
navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru služby nemohou být ve vzájemném vztahu
žalobkyně, žalované a poskytovatele služby obsahu splněny podmínky stanovené větou první
a příp. též druhou §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalované zaplacení pohledávky namísto
poskytovatele služby obsahu je předmětem právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu
a žalobkyní, v němž je aktivní legitimace žalobkyně dovozována z právní úpravy poukázky
dle §535 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; žalobkyně se považuje
za poukazníka, žalovaná je považována za poukázaného a poskytovatel služby obsahu
je poukazatelem.
V posuzovaném případě poskytnuté služby obsahu nejsou službou elektronických
komunikací, z pravomoci soudů se tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, soudy rozhodují „spory
a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle
zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.“
Z vyložených důvodů zvláštní senát rozhodl, že příslušným rozhodnout o nároku je soud
(§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.) a současně tak potvrdil dřívější judikaturu zvláštního senátu
(sp. zn. Konf 99/2009), od níž neshledal důvodu se odchýlit. Podle §5 odst. 3 zákona
o některých kompetenčních sporech zvláštní senát zrušil rozhodnutí obvodního i městského
soudu, která výroku zvláštního senátu odporují a kterými byla pravomoc soudu k jednání
popřena.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Obvodní soud pro Prahu 10
pokračovat v řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. července 2011
JUDr. Pavel Vrcha
předseda zvláštního senátu