ECLI:CZ:NSS:2011:KONF.83.2011:13
Konf 83/20011 - 13
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Marie Žiškové,
JUDr. Romana Fialy, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Milady Tomkové,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 4, a dalších účastníků sporu vedeného
u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 96/2011, ve věci žaloby o zaplacení 34 186 Kč
s příslušenstvím: žalobkyně Telefónica Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 4,
Za Brumlovkou 266/2, IČ 60193336, a žalovaného K. S.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 18 C 96/2011, o zaplacení 34 186 Kč s příslušenstvím, je soud .
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 7. 2011, čj. 18 C 96/2011 - 19,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Podáním doručeným dne 21. 9. 2011 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, navrhl Český telekomunikační
úřad tomuto senátu rozhodnutí sporu o pravomoc podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 131/2002 Sb., který vznikl mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 4 ve věci žaloby
o zaplacení částky 34 186 Kč s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Žalovaný (K. S.) jako účastník mobilní telefonní stanice číslo X založil smluvní vztah o
poskytování služeb elektronických komunikací se žalobkyní (společností Telefónica Czech
Republic, a.s.) žádostí o poskytování telekomunikačních služeb sítě Eurotel ze dne 13. 5. 2003.
Žalovanému byly žalobkyní vystaveny následující faktury:
• faktura č. 1093253877 ze dne 20. 3. 2009 (za zúčtovací období 20. 2. 2009 - 19. 3. 2009)
na celkovou částku 21 350,09 Kč (z toho platby za služby třetích stran činily 20 229 Kč);
• faktura č. 1094465415 ze dne 20. 4. 2009 (za zúčtovací období 20. 3. 2009 - 19. 4. 2009)
na celkovou částku 13 631,48 Kč (z toho platby za služby třetích stran činily 12 382 Kč);
• faktura č. 1095717598 ze dne 20. 5. 2009 (za zúčtovací období 20. 4. 2009 - 19. 5. 2009)
na celkovou částku 1690,48 Kč (z toho platby za služby třetích stran činily 684 Kč);
• faktura č. 1098271940 ze dne 20. 7. 2009 (za zúčtovací období 20. 6. 2009 - 19. 7. 2009)
na celkovou částku 1729,95 Kč (z toho platby za služby třetích stran činily 891 Kč.
Vzhledem k tomu, že žalovaný dobrovolně fakturované částky neuhradil, podala
žalobkyně dne 12. 4. 2011 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, v níž se domáhala, aby soud
uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 34 186 Kč s příslušenstvím včetně nákladů řízení.
Žalobkyně v návrhu uvedla, že se domáhá zaplacení částky 34 186 Kč odpovídající
poskytnutým službám třetích stran nebo též službám obsahu, jež nejsou službami elektronických
komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích.
Tyto služby umožňuje žalobkyně objednat a využít svým účastníkům na základě Všeobecných
podmínek pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací
prostřednictvím mobilních a pevných bezdrátových sítí společnosti Telefónica Czech Republic,
a. s. vydaných v souladu s §273 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; služby
samotné však nabízejí svým jménem společnosti, kterým jsou Českým telekomunikačním úřadem
přidělena příslušná telefonní čísla (zejména 901, 902, 906, 909) zpoplatněná zvláštní sazbou
zřetelnou i z čísla samotného. Žalovaný tyto služby obsahu využil a u poskytovatelů
je nereklamoval. Cena těchto služeb za dané zúčtovací období je uvedena v samostatné části
pravidelného vyúčtování za služby, odděleně od služeb elektronických komunikací. Podle čl. 11.3
(pozn. zvláštního senátu: správně čl. 15.3) Všeobecných obchodních podmínek žalovaný
souhlasil s oprávněním žalobkyně k výběru ceny za tyto služby. Poskytovatelé služeb třetích stran
(v konkrétním případě společnosti Volný, a. s., GTS NOVERA a. s. a Agmo cz, s. r. o.) dali
souhlas a oprávnění žalobkyni, aby platby od účastníků vybírala, jak vyplývá z textace „Informace
o službách třetích stran“ uvedené ve vyúčtování těchto služeb.
Obvodní soud pro Prahu 4 nejprve ve věci vydal platební rozkaz, který byl následně
zrušen, jelikož se jej nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou. Následně soud
usnesením ze dne 13. 7. 2011, čj. 18 C 96/2011 - 19, rozhodl o zastavení řízení s tím,
že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok I.);
současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o vrácení soudního poplatku (výrok III.).
V odůvodnění konstatoval, že kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky,
za nichž může rozhodnout ve věci samé. Podle §129 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost na straně jedné
a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé Český telekomunikační úřad. Protože
v této věci jde o vymáhání neuhrazených částek vyúčtovaných za poskytnuté služby
elektronických komunikací, jde o spor, jenž se týká povinnosti uložené zákonem o elektronických
komunikacích. Rozhodování tohoto sporu proto nenáleží do pravomoci soudů,
nýbrž do pravomoci Českého telekomunikačního úřadu.
Český telekomunikační úřad (navrhovatel) následně podal zvláštnímu senátu návrh
k rozhodnutí negativního kompetenčního sporu. Uvedl, že podle §2 zákona o elektronických
komunikacích se službou elektronických komunikací rozumí „služba obvykle poskytovaná za úplatu,
která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně
telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích
kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb
elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi
a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají
zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Navrhovatel dále konstatoval,
že žalobkyně požaduje uhradit částku ve výši 34 186 Kč s příslušenstvím za tzv. služby třetích
stran nebo též služby obsahu, které nejsou službami elektronických komunikací ve smyslu
§2 písm. n) zákona o elektronických komunikací, nýbrž službami, které nabízí obsah
prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací. Žalobkyně není poskytovatelem služeb
třetích stran a smluvní vztah ji k poskytování takové služby nezavazuje. Služby tohoto charakteru
jsou podle §1 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích vyjmuty z působnosti zákona
o elektronických komunikacích, resp. z rozhodovací pravomoci navrhovatele. Navrhovatel
uzavřel, že služby, ohledně jejichž úhrady je veden tento spor, nejsou službami elektronických
komunikací a k rozhodování o ceně za tyto služby je příslušný soud.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
S účinností od 1. ledna 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních
sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů. Stranami takového sporu jsou podle §1 odst. 1
citovaného zákona a) soudy a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy,
b) soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví.
Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je podle §1 odst. 2 citovaného zákona
spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně
určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; záporným
(negativním) sporem je podle téhož ustanovení spor, ve kterém jeho strany popírají
svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků.
Obvodní soud pro Prahu 4 v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc věc
rozhodnout a rovněž navrhovatel popírá svou pravomoc ve věci rozhodnout poté, co mu byla
věc postoupena; zvláštní senát konstatuje, že se v posuzované věci jedná o negativní (záporný)
kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zákonem č. 131/2002 Sb.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS).
Navrhovatel (též „Úřad“) je zřízen podle §3 zákona o elektronických komunikacích
jako ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně
regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací
a poštovních služeb.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla
pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v §129 odst. 1: „Úřad rozhoduje spory
mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem
na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto
zákonem nebo na jeho základě.“
S účinností od 1. 7. 2010 byla novelou zákona č. 153/2010 Sb. vložena do §129 odst. 1
druhá věta: „Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost
(§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení
pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“.
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 - 12, dostupné na www.nssoud.cz) je třeba současného naplnění dvou
podmínek k tomu, aby byla dle výše citovaných pravidel první věty §129 odst. 1 založena
pravomoc navrhovatele rozhodnout účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických
komunikací, c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“; službou elektronických komunikací
se rozumí dle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích „služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně
v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku
stanovenou §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý,
kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu
na poskytování těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou
§2 písm. b) zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá
nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou
elektronických komunikací se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací,
z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení „pokud
se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny je podle
§64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností účastníka,
popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky
osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství však dojde
na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu, že spor
mezi původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalovaného naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, pokud by šlo o spor
o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací. Z definice služeb elektronických
komunikací obsažené v §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích však vyplývá,
že službou elektronických komunikací nelze rozumět každou službu, která bude přístupná
účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost prostřednictvím její sítě a služeb
elektronických komunikací; výjimkou patrnou z formulace citovaného ustanovení jsou služby,
jejichž užívání, resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel (osoba vykonávající komunikační
činnost) zprostředkuje sice svou sítí a prostřednictvím služeb elektronických komunikací,
nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Zvláštní senát při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel ze Všeobecných
podmínek, kterými mj. žalobkyně pro účastníky upravila postup pro přístup ke službám třetích
stran (bod 15.3) a pro vyúčtování za užití služeb třetích stran (body 15.1 a 15.4). Z těchto
ustanovení vyplývá, že sama žalobkyně se nepovažovala za poskytovatele těchto služeb
a v souladu s tím i vyúčtování vystavila odděleně od vyúčtování služeb elektronických
komunikací, jejichž byla poskytovatelem.
Z podkladů přiložených žalobkyní k žalobnímu návrhu (faktury č. 1093253877,
1094465415, 1095717598 a 1098271940 a k nim přiložené souhrnné účty) vyplývá,
že žalovanému byly účtovány částky za služby obsahu, které byly žalobkyní žalovanému
zpřístupněny po zadání příslušného telefonního čísla přiděleného navrhovatelem třetím osobám
odlišným od žalobkyně (Volný, a. s., GTS Novera a. s. a Agmo cz, s. r. o.). Po zpřístupnění
zvolené služby byl její obsah účastníkovi (žalovanému) sdělen prostřednictvím sítě žalobkyně
a jí poskytnutých služeb elektronických komunikací. Žalobkyně ovšem „služby obsahu“ sama
neposkytovala, pouze jejich užití zprostředkovala. Je zřejmé, že pohledávka plynoucí z neuhrazení
ceny za poskytnuté služby primárně vznikla mezi žalovaným a poskytovatelem služby obsahu.
Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal služby využité žalovaným za služby
odpovídající službám obsahu ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích,
které podle citovaného ustanovení nejsou službami elektronických komunikací. Spor o zaplacení
ceny za takové služby pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona
o elektronických komunikacích (k obdobnému závěru dospěl zvláštní senát v usnesení ze dne
31. 5. 2010, čj. Konf 99/2009 - 7, dostupném na www.nssoud.cz). Tento závěr je stěžejní
pro úvahu zvláštního senátu o rozhodovací pravomoci navrhovatele, neboť vzhledem
k charakteru služby nemohou být ve vzájemném vztahu žalobkyně, žalovaného a poskytovatele
služby obsahu splněny podmínky stanovené větou první, příp. též druhou §129 odst. 1 zákona
o elektronických komunikacích. Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném
zaplacení pohledávky namísto poskytovatele služby obsahu (výběr ceny podle bodu 15.1
Všeobecných podmínek) je předmětem právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu
a žalobkyní.
Lze tak uzavřít, že v posuzovaném případě poskytnuté služby obsahu nejsou službou
elektronických komunikací; pravomoci soudů se tedy tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1
o. s. ř. soudy rozhodují „spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.“
Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc
soudu (§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb., výrok I.). Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona
č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc
o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci
uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil
usnesení obvodního soudu, a odstranil tak překážku věci rozhodnuté (výrok II.).
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tedy bude Obvodní soud pro Prahu 4
pokračovat v řízení o podané žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. listopadu 2011
JUDr. Pavel Vrcha
předseda zvláštního senátu