ECLI:CZ:NSS:2011:KONF.85.2011:11
sp. zn. Konf 85/2011 - 11
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Michala Mazance,
JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Marie Žiškové,
rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219
(adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), na rozhodnutí kompetenčního
sporu mezi ním a Okresním soudem v Kladně, a dalších účastníků sporu vedeného
u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 123 C 27/2011, o 7040 Kč s příslušenstvím: žalobkyně
Telefónica Czech Republic, a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, 140 22 Praha 4,
IČ 60193336, a žalované E. B.,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o 7040 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 123 C 27/2011, je soud.
II. Usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 5. 2011, čj. 123 C 27/2011 - 29,
se zrušuje .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 29. 9. 2011 se navrhovatel (Český telekomunikační úřad)
domáhal, aby zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů rozhodl kompetenční spor vzniklý podle §1 odst. 1 písm. a) zákona
č. 131/2002 Sb. mezi ním a Okresním soudem v Kladně týkající se zaplacení částky 7040 Kč
s příslušenstvím.
Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Žalovaná byla účastníkem telefonní stanice číslo X na základě předávacího protokolu,
který uzavřela s žalobkyní dne 15. 2. 2008.
Z náhradního dokladu ze dne 29. 8. 2008 vyplývá, že žalobkyně žádala za období
17. 7. 2008 – 16. 8. 2008 zaplacení částky 16 782 Kč, z čehož částka 7040 Kč se týkala plateb
za služby třetích stran.
Vzhledem k tomu, že žalovaná dobrovolně částku neuhradila, žalobkyně podala dne
10. 3. 2011 žalobu k Okresnímu soudu v Kladně, a domáhala se, aby okresní soud uložil žalované
povinnost zaplatit částku 7040 Kč s příslušenstvím včetně nákladů řízení. Žalobkyně uvedla,
že umožňuje svým účastníkům objednat a využít na základě Všeobecných podmínek
pro poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací služby i jiných subjektů;
jedná se o služby třetích stran nebo též služby obsahu, jež nejsou službami elektronických
komunikací ve smyslu §2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích
(dále jen „zákon o elektronických komunikacích“). Služby samotné nabízejí svým jménem
společnosti, kterým jsou Českým telekomunikačním úřadem přidělena příslušná telefonní čísla;
zákazníci si tyto služby dle čl. 11.3 Všeobecných podmínek objednávají voláním na speciální
telefonní čísla (zejména 901, 902, 906, 909) zpoplatněná zvláštní sazbou, zřetelnou i z čísla
samotného. Žalovaná tyto služby využila, u poskytovatelů je nereklamovala; dle čl. 11.3
Všeobecných obchodních podmínek žalovaná souhlasila s oprávněním žalobkyně k výběru ceny
za tyto služby, přestože žalobkyně služby třetích stran neposkytuje. Poskytovatel služeb třetích
stran (zde společnosti GTS Novera a.s.) dal souhlas a oprávnění žalobkyni, aby platby
od účastníků vybírala, žalovaná jakožto poukázaná byla vůči poskytovatelům služeb třetích stran
(poukazatelům) povinna plnit ve prospěch žalobkyně jakožto poukazníka. Český telekomunikační
úřad rozhodnutím čj. 016896/2009-631/RoŠ/G III. vyř. ze dne 18. 2. 2010 již rozhodl o uložení
povinnosti žalované zaplatit za služby elektronických komunikací za období
od 05/2008 - 12/2008 (tedy i za období, kdy žalovaná využila služby třetích stran, jež nebyly
předmětem rozhodnutí).
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 2. 5. 2011, čj. 123 C 27/2011 - 29, rozhodl
o zastavení řízení (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému
telekomunikačnímu úřadu (výrok II.), současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a vrácení
soudního poplatku (výrok IV.). Soud dospěl k závěru, že není dána jeho pravomoc
pro projednání věci dle §7 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Uvedl,
že službou elektronických komunikací je podle okresního soudu i volání na speciálně zpoplatněná
čísla provozovaná osobou odlišnou od žalobce, je-li žalobce oprávněn k zaplacení tohoto volání.
Uzavřel, že k rozhodování předmětného sporu je příslušný Český telekomunikační úřad.
Český telekomunikační úřad (navrhovatel) po postoupení věci odmítl svou kompetenci
k rozhodnutí tohoto sporu. Navrhovatel rekapituloval ustanovení zákona o elektronických
komunikacích, které definují podmínky pro založení jeho pravomoci rozhodnout spor (zejména
§108 odst. 1 písm. g), §129 odst. 1, §64 odst. 1) a zdůraznil, že podle §2 písm. n) se službou
elektronických komunikací rozumí „službou elektronických komunikací služba obvykle poskytovaná
za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně
telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích
kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb
elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi
a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají
zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Služby třetích stran
jsou službami, které nabízí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací. Služby
třetích stran nabízejí svým jménem společnosti, kterým Český telekomunikační úřad přiděluje
příslušná telefonní čísla, většinou začínající číslicemi 9xx. Navrhovatel není poskytovatelem
služeb třetích stran, ale pouze umožňuje přístup k těmto službám, zajišťuje provoz
mezi volajícím v jeho síti a poskytovatelem služeb třetích stran. Zároveň pro poskytovatele služeb
třetích stran zajišťuje výběr plateb za jimi poskytnuté služby, přitom neodpovídá za jejich kvalitu.
Protože se tedy nejedná o službu elektronických komunikací podle §2 písm. n) zákona
o elektronických komunikacích, není k rozhodování o ceně za tyto služby příslušný navrhovatel,
ale soud.
Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem
se zvláštní senát řídil následující úvahou:
Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je dle §1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů, spor, ve kterém si jedna strana osobuje
pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou
stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; záporným (negativním) sporem je podle téhož
ustanovení spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci
individuálně určených účastníků.
Okresní soud v Kladně v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc
rozhodnout věc a navrhovatel popírá svou pravomoc rozhodnout po postoupení věci; zvláštní
senát konstatuje, že se ve věci jedná o negativní (záporný) kompetenční spor, k jehož projednání
a rozhodnutí je povolán zákonem o některých kompetenčních sporech.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS).
Navrhovatel (též „Úřad“) je zřízen dle §3 zákona o elektronických komunikacích
jako ústřední správní úřad pro výkon státní správy ve věcech stanovených tímto zákonem, včetně
regulace trhu a stanovování podmínek pro podnikání v oblasti elektronických komunikací
a poštovních služeb.
Ustanovení §108 odst. 1 písm. g) zákona o elektronických komunikacích zakládá
pravomoc Úřadu rozhodovat ve sporech tam, kde tak stanoví tento zákon; pravidla
pro rozhodování účastnických sporů obsahuje zákon v §129 odst. 1: „Úřad rozhoduje spory
mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem
na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto
zákonem nebo na jeho základě.“
S účinností od 1. 7. 2010 byla novelou zákona č. 153/2010 Sb. vložena do §129 odst. 1
druhá věta: “Úřad rovněž rozhoduje spory v případech, kdy na straně osoby vykonávající komunikační činnost
(§7) nebo účastníka, popřípadě uživatele, došlo ke změně na jinou osobu, zejména z důvodu postoupení
pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k závazku.“.
Podle ustáleného výkladu zvláštního senátu (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2009,
čj. Konf 38/2009 - 12) je třeba současného naplnění dvou podmínek k tomu, aby byla dle výše
citovaných pravidel první věty §129 odst. 1 založena pravomoc navrhovatele rozhodnout
účastnický spor.
První podmínkou je osobní předpoklad spočívající jednak na straně osoby, která musí
vykonávat komunikační činnost, jíž se podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o elektronických
komunikacích rozumí „a) zajišťování sítí elektronických komunikací, b) poskytování služeb elektronických
komunikací, c) provozování přístrojů dle §73 citovaného zákona“; službou elektronických komunikací
se rozumí dle ustanovení §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích “služba obvykle
poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací,
včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání
a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických
komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami
elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně
v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací“. Osoba účastníka musí splňovat charakteristiku
stanovenou §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích („účastníkem se rozumí každý,
kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu
na poskytování těchto služeb“), popřípadě osoba uživatele musí splňovat charakteristiku stanovenou
§2 písm. b) zákona o elektronických komunikacích („uživatelem se rozumí každý, kdo využívá
nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací“); veřejně dostupnou službou
elektronických komunikací se dle §2 písm. o) cit. zákona rozumí „služba elektronických komunikací,
z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen“.
Druhou nezbytnou podmínkou je věcný předpoklad, jenž vychází z ustanovení „pokud
se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě“, přičemž zaplacení ceny je podle
§64 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích jednou ze základních povinností účastníka
popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Podle druhé věty §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je pravomoc
navrhovatele rozhodnout spor založena rovněž v případech, ve kterých sice budou účastníky
osoby odlišné od osob uvedených ve větě první téhož ustanovení, k jejich účastenství však dojde
na základě změny závazku v osobě věřitele či dlužníka; to vše za předpokladu, že spor
mezi původními účastníky sporu byl oprávněn rozhodnout navrhovatel.
Zvláštní senát zkoumal naplnění podmínek rozhodovací pravomoci navrhovatele
ve smyslu věty první i druhé §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Z výpisů vycházejících z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé,
že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalované naplňuje
charakteristiku účastníka podle §2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích.
Pravomoc navrhovatele rozhodnout spor v této věci by byla dána, šlo–li by o spor
o zaplacení ceny za služby elektronických komunikací; jak vyplývá z definice §2 písm. n) zákona
o elektronických komunikacích, nelze však službou elektronických komunikací rozumět každou
službu, která bude přístupná účastníkovi osobou vykonávající komunikační činnost
prostřednictvím její sítě a služeb elektronických komunikací; výjimkou patrnou z formulace
citovaného ustanovení jsou služby, jejichž užívání resp. přístup k jejich obsahu poskytovatel
(osoba vykonávající komunikační činnost) umožní sice svou sítí a prostřednictvím služeb
elektronických komunikací, nicméně obsah samotné služby závisí na poskytovateli takové služby.
Zvláštní senát při úvahách o povaze dotčených služeb vycházel z všeobecných podmínek
žalobkyně ze dne 1. 7. 2007 přiložených k žalobnímu návrhu, kterými mj. žalobkyně
pro účastníky upravila postup pro objednání a přístup ke službám obsahu poskytovaným
partnerem (službám třetích stran, body 11.1 a 11.3) a pro vyúčtování za užití služeb třetích stran
(body 11.1 a 11.4). Z těchto ustanovení vyplývá, že sama žalobkyně se nepovažovala
za poskytovatele těchto služeb a v souladu s tím i vyúčtování vystavila odděleně od vyúčtování
služeb elektronických komunikací, jejichž byla poskytovatelem.
Z náhradního dokladu přiloženého k žalobnímu návrhu – č. 0384597595 ze dne
29. 8. 2008 (za období 17. 7. 2008 – 16. 8. 2008) a z přiložených podrobných rozpisů hovorů
vyplývá, že žalobkyně žalované účtovala částky za uskutečněná spojení na telefonní čísla
počínající kombinací 900.
Telefonní číslo je podle §5 odst. 1 vyhlášky č. 117/2007 Sb., o číslovacích plánech sítí
a služeb elektronických komunikací (prováděcí vyhlášky k zákonu o elektronických
komunikacích) „[č]ást mezinárodního čísla, která následuje po kódu země a která stanovuje v národním
formátu adresu koncového bodu sítí uvedených v §3 pro přístup … ke službám elektronických komunikací
poskytovaným prostřednictvím těchto sítí“. Podle §5 odst. 3 a bodu 7 přílohy č. 1 citované prováděcí
vyhlášky počáteční číselná trojkombinace charakterizuje telefonní čísla pro přístup ke službám
elektronických komunikací s vyjádřenou cenou; pro počáteční trojčíslí 900 a 906 se takovými
službami rozumí zejména obchodní, odborné, inzertní a soutěžní služby.
Navrhovatel kompetenčního sporu (Český telekomunikační úřad) vydává podnikatelům
oprávnění k telefonním číslům v souladu se zákonem o elektronických komunikacích;
jak z databáze navrhovatele vyplývá, volaná čísla počínající kombinacemi 900 navrhovatel
nepřidělil žalobkyni (společnosti Telefónica Czech Republic, a. s.), ale osobám odlišným tj. třetím
osobám, v posuzovaném případě společnosti GTS Novera, a. s. (dále též jen „poskytovatelé služby
obsahu“).
Ve věci jde o spor o zaplacení ceny za využití služeb, které byly žalobkyní účastníkovi
zpřístupněny po zadání příslušného telefonního čísla přiděleného navrhovatelem třetím osobám
odlišným od žalobkyně, po zpřístupnění zvolené služby byl její obsah účastníkovi (žalovanému)
sdělen prostřednictvím sítě žalobkyně a jí poskytnutých služeb elektronických komunikací,
žalobkyně „služby obsahu“ sama neposkytla, sama se za poskytovatele služeb obsahu
ani nepovažovala, pouze umožnila jejich užití; podstatou poskytnuté služby není zcela
nebo převážně přenos signálů po sítích elektronických komunikací, ale sdělení obsahu služby
jejímu uživateli. Je zřejmé, že pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté služby
primárně vznikla mezi žalovaným a poskytovatelem služby obsahu.
Zvláštní senát z výše uvedených důvodů shledal žalovanou využité služby za odpovídající
službám obsahu ve smyslu §2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, které dle stejného
ustanovení nejsou službami elektronických komunikací; spor o zaplacení ceny za takové služby
pak není sporem o plnění povinností uložených na základě zákona o elektronických
komunikacích. Tento závěr je stěžejní pro úvahu zvláštního senátu o rozhodovací pravomoci
navrhovatele, neboť vzhledem k charakteru služby nemohou být ve vzájemném vztahu
žalobkyně, žalovaného a poskytovatele služby obsahu splněny podmínky stanovené větou první
a příp. též druhou §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích.
Výhradní oprávnění žalobkyně požadovat po žalované zaplacení pohledávky namísto
poskytovatele služby obsahu (výběr ceny dle bodu 11.1 všeobecných podmínek) je předmětem
právního vztahu mezi poskytovatelem služby obsahu („Partnerem“ dle čl. 11.1 Všeobecných
obchodních podmínek) a žalobkyní, jak žalobkyně ostatně sama uvádí v žalobním návrhu,
v němž svou aktivní legitimaci dále dovozuje z právní úpravy poukázky dle §535 a násl. zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, žalobkyně se považuje za poukazníka, žalovanou považuje
za poukázaného a poskytovatele služby obsahu za poukazatele.
V posuzovaném případě poskytnuté služby obsahu nejsou službou elektronických
komunikací, z pravomoci soudů se tato věc nevymyká, neboť podle §7 odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, soudy rozhodují „spory
a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle
zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.“
Z vyložených důvodů zvláštní senát rozhodl, že příslušným rozhodnout o nároku je soud
(§5 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb.) a současně tak potvrdil dřívější judikaturu zvláštního senátu
(čj. Konf 99/2009 - 7 ze dne 31. 5. 2010 či sp. zn. Konf 4/2011), od níž neshledal důvodu
se odchýlit. Podle §5 odst. 3 zákona o některých kompetenčních sporech zvláštní senát zrušil
usnesení Okresního soudu v Kladně, který výroku zvláštního senátu odporuje, a kterým popřel
pravomoc soudu k jednání.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. listopadu 2011
JUDr. Pavel Vrcha
předseda zvláštního senátu