ECLI:CZ:NSS:2011:NA.237.2011:3
sp. zn. Na 237/2011 - 3
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: J. D.,
proti žalovanému: P. M., v řízení o návrhu žalovaného ze dne 5. 10. 2011 na zrušení rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, č. j. 32 C 47/2010 - 52,
takto:
I. Návrh se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Nejvyššímu správnímu soudu bylo doručeno podání žalovaného ze dne 5. 10. 2011 označené
jako žádost o zrušení údajného rozsudku č. j. 32 C 47/2010 - 52. Podání žalovaný odůvodnil tím,
že se z internetových stránek dozvěděl o svém pravomocném odsouzení rozsudkem v řízení
před soudem, které proběhlo bez jeho přítomnosti a vědomí. Z těchto důvodů uvedený rozsudek
napadá, žádá o jeho zrušení a o obnovu řízení. V podání žalovaný označil webové stránky
s napadeným rozsudkem městského soudu. Z obsahu internetové adresy Nejvyšší správní soud zjistil,
že městský soud v řízení o ochranu osobnosti rozsudkem pro uznání uložil žalovanému, aby se zdržel
„tvrzení, že titul Ing. byl podmínkou v konkurzu na generálního tajemníka Aeroklubu ČR a že se přišlo na podvod
žalobce, že žalobce je vyléčený alkoholik, že žalobce paralyzoval všechny kontrolní funkce v aeroklubu ČR
a že i zájmem žalobce je dostat do kapsy co nejvíce čistých peněz a ty pak z kasy vyždímat.“ Dále městský soud
žalovanému uložil, aby zaslal žalobci omluvu konkrétního znění a tuto uveřejnil i na internetovém
serveru http://aeronoviny.cz.
Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval svou pravomoc o věci rozhodovat. Podle §4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), soudy ve správním soudnictví rozhodují
o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem
územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem,
pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob
v oblasti veřejné správy, o ochraně proti nečinnosti správního orgánu, o ochraně před nezákonným
zásahem správního orgánu, o kompetenčních žalobách, a dále ve věcech volebních a ve věcech
místního a krajského referenda, ve věcech politických stran a politických hnutí nebo o zrušení
opatření obecné povahy nebo jeho částí pro rozpor se zákonem. Řízení o ochraně osobnosti
naproti tomu spadá do pravomoci soudů v občanském soudním řízení (srov. §7 a §9 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu). Nejvyšší správní soud je přitom vrcholným soudním
orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví (§12 s. ř. s.).
V daném případě se navrhovatel domáhá zrušení rozsudku městského soudu vydaného
v občanskoprávním řízení, nicméně Nejvyšší správní soud ani specializované senáty krajských soudů
nejsou věcně ani funkčně příslušné k posouzení zákonnosti napadaného rozhodnutí. Za situace,
kdy Nejvyšší správní soud není příslušný rozhodnout o podání navrhovatele, nejsou splněny
podmínky řízení, přičemž v tomto případě se jedná o neodstranitelný nedostatek. Je tedy namístě
návrh odmítnout podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud zvážil také možnost použít speciální ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s.,
podle nějž domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat
a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, soud podání odmítne a v usnesení o odmítnutí
návrhu navrhovatele poučí o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu
a ke kterému věcně příslušnému soudu. V obdobné věci ze dne 8. 9. 2011, č. j. Na 206/2011 - 5,
již zdejší soud shledal, že toto ustanovení se vztahuje pouze na podání, kterými se „zahajuje řízení
před soudem I. stupně v některé z forem řízení podle občanského soudního řádu, nikoli však [na] opravný prostředek,
který svým obsahem odpovídá některému z opravných prostředků upravených v občanském soudním řádu.“ Jak uvedl
Nejvyšší správní soud v citované věci, pro tento závěr svědčí nejen znění §46 odst. 2 s. ř. s.,
ale i navazující ustanovení v občanském soudním řádu, a to §82 odst. 3 o. s. ř., jež zachování účinků
podání žaloby do „nesprávné“ větvě soudnictví předpokládá v případě, že po odmítnutí podání bude
žaloba (návrh na zahájení řízení) podána v jednoměsíční lhůtě. Pokud by zákonodárce chtěl,
aby účinky podání „nesprávné“ větvi soudnictví platily i pro opravné prostředky
a aby se i na ně použil mechanismus upravený pro řízení podle s. ř. s., užil by jiného, obecnějšího
pojmu, a nikoli pojmu žaloba. V nyní posuzovaném případě lze podání navrhovatele považovat
za opravný prostředek odvolání podle občanského soudního řádu, a tudíž tento případ nespadá
pod situace předvídané ustanovením §46 odst. 2 s. ř. s.
Příslušnost soudu je jednou z podmínek řízení, která musí být dána, aby soud mohl o konkrétní
věci rozhodovat. Není-li dána a nelze-li věc postoupit věcně a místně příslušnému soudu či podání
odmítnout podle §46 odst. 2 s. ř. s., musí to být důvodem k odmítnutí podání podle §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Nedostatek podmínky řízení spočívající v tom, že ve věci musí být dána věcná
a funkční příslušnost soudu, který má věc rozhodnout, je v daném případě neodstranitelný. Nejvyšší
správní soud proto z uvedených důvodů návrh žalobce podle §46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §120
s. ř. s. odmítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 prvé věty ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu