ECLI:CZ:NSS:2011:NAO.13.2011:110
sp. zn. Nao 13/2011 - 110
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: JUDr. Č. S., zast.
JUDr. Josefem Kolkou, advokátem, se sídlem Palackého 2760, Varnsdorf, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2010,
č. j. 16 A 12/2010 - 84, vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 10/2011, o
návrhu na vyloučení soudců Nejvyššího správního soudu z projednávání a rozhodnutí této věci,
takto:
Soudci Nejvyššího správního soudu JUDr. Vojtěch Šimíček, JUDr. Miluše Došková
a Mgr. Radovan Havelec nejsou v y l o u č e n i z projednávání a rozhodnutí věci vedené
u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 10/2011.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 7. 2009, č. j. 1508/ZPZ/2009, zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí města Šluknov, Komise pro projednávání přestupků ze dne 21. 4. 2009,
č. j. OVS: 512/2008/Ku-210-1, kterým byla žalobci uložena pokuta 1000 Kč za porušení
ustanovení §27 odst. 1 písm. j) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění
pozdějších předpisů, a povinnost uhradit náklady řízení v částce 1000 Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 4. 2010, č. j. 16 Ca 5/2009 - 30,
předmětné rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud
ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 26. 7. 2010, č. j. 2 As 54/2010 - 51,
tento rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem následně rozsudkem ze dne 18. 10. 2010,
č. j. 16 A 12/2010 - 84, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu
ze dne 6. 4. 2010.
Dne 27. 1. 2011 byla věc předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku krajského soudu ze dne 18. 10. 2010 a byla přidělena druhému
senátu zdejšího soudu.
Uvedený senát přípisem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 2 As 10/2011 - 100, zaslal účastníkům
řízení poučení o složení senátu s tím, že danou věc podle rozvrhu práce projedná a rozhodne
druhý senát Nejvyššího správního soudu ve složení: JUDr. Vojtěch Šimíček, JUDr. Miluše
Došková a Mgr. Radovan Havelec; v případě nepřítomnosti některého z uvedených soudců může
být senát doplněn některým ze soudců prvního senátu: JUDr. Marie Žišková, JUDr. Josef Baxa,
JUDr. Lenka Kaniová a JUDr. Zdeněk Kühn. Současně soud účastníky poučil o tom,
že mají-li za to, že někteří ze jmenovaných soudců Nejvyššího správního soudu jsou
z projednávání věci vyloučeni pro svůj poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům
(§8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“),
mohou namítnout jejich podjatost v propadné lhůtě jednoho týdne od doručení
tohoto vyrozumění. O takové námitce rozhodne jiný senát.
Na uvedené poučení reagoval žalobce podáním ze dne 8. 2. 2011, ve kterém vznesl
námitku podjatosti soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana
Havelce. Svou námitku odůvodnil tím, že stejný senát pod sp. zn. 2 As 54/2010 projednával
kasační stížnost žalovaného proti původnímu rozsudku krajského soudu ze dne 6. 4. 2010,
a proto lze pochybovat o nezaujatém poměru k účastníkům řízení. Pochybnost o nestrannosti
soudu vyvstala žalobci zejména z některých pasáží odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 2 As 54/2010, v nichž podle žalobce nestrannost soudu zcela
zjevně chybí.
Soudci JUDr. Vojtěch Šimíček, JUDr. Miluše Došková a Mgr. Radovan Havelec
ve vyjádření k námitce podjatosti uvedli, že nemají žádný vztah k této věci, k účastníkům řízení
ani k jejich zástupcům a není dán žádný racionální důvod pro jejich vyloučení z rozhodování.
Konstatovali, že podle jejich přesvědčení z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 2 As 54/2010, vydaného ve věci žalobce, neplyne nic, co by se dalo
rozumně vyložit jako projev subjektivního vztahu k osobě žalobce či žalovaného, případně
k předmětu řízení.
Předseda druhého senátu poté věc podle §8 odst. 3 s. ř. s. předložil místopředsedovi
soudu k určení senátu, který o námitce podjatosti rozhodne. Věc byla přidělena čtvrtému senátu
Nejvyššího správního soudu.
Podle §8 odst. 1 s. ř. s. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Podle §8 odst. 3 s. ř. s. soudce, který zjistí důvod své podjatosti, oznámí takovou skutečnost
předsedovi soudu a v řízení zatím může provést jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Předseda soudu
na jeho místo určí podle rozvrhu práce jiného soudce nebo jiný senát. Má-li předseda soudu za to, že není dán
důvod podjatosti soudce, nebo týká-li se věc předsedy soudu, rozhodne o vyloučení Nejvyšší správní soud usnesením,
a jde-li o soudce, Nejvyššího správního soudu, jiný jeho senát.
Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“), je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý
a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů
spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů v právo
a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).
Nestrannost soudce je především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah
soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení,
jejich právním zástupcům), o nichž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám.
Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění
vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii
nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze
považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníku
řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním
pochybnostem o tom, že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý, vztah. Vyloučení soudce
z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti,
ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Subjektivní hledisko
účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání; rozhodování
o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního (shodně též Ústavní soud
ve věci sp. zn. I. ÚS 370/04).
Ústavní soud ve své judikatuře dále vyslovil, že důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti
jsou kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského
rozhodování protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu účastníků řízení, ale v objektivním smyslu ústavně
chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
9. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 26/2000).
K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy,
když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům,
dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci
nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům,
příp. jejich zástupcům, je třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících
hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní
(např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah (shodně též Ústavní soud
ve věci sp. zn. II. ÚS 105/2001).
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku
z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost
soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon
tuto příslušnost stanovil, je tato zásadně dána, a postup, kterým je věc odnímána příslušnému
soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat jako postup výjimečný.
Postup odnětí věci zákonnému soudci pak musí vycházet z reálných a racionálních
důvodů a musí být odůvodněn logickými a smysluplnými argumenty. Takové argumenty
by měl ve svých podáních uplatnit každý, kdo vznáší námitku podjatosti a chce s touto námitkou
uspět.
V projednávané věci žalobce uplatnil jen velmi nekonkrétní důvod týkající se vztahu
soudců k účastníkům řízení, aniž specifikoval, zda tím mínil pozitivní či negativní vztah soudců
k osobě žalobce nebo k žalovanému. Podjatost soudců druhého senátu spatřoval žalobce
v jejich údajně nikoliv nestranném poměru k účastníkům řízení, který se měl projevit
v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 As 54/2010. Žalobce
ovšem nijak neupřesnil, jaké pasáže odůvodnění předmětného rozsudku má na mysli,
ani v čem spočívá vztah soudců k některému z účastníků řízení.
Uplatněný důvod podjatosti představuje okolnost, která spočívá v postupu soudu v řízení
o projednávané věci, resp. v rozhodnutí ve věci bezprostředně související s projednávaným
případem. Podle §8 odst. 1 s. ř. s. tato skutečnost není důvodem pro vyloučení soudců
z projednávání a rozhodnutí. Jiné důvody pro vyloučení výše vyjmenovaných soudců Nejvyššího
správního soudu z projednávání a rozhodnutí této věci žalobce neuplatnil.
Nejvyšší správní soud podotýká, že důvodem pro vyloučení soudce z projednávání
a rozhodnutí věci může být pouze jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci,
zejména v případech, kdyby mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech.
Poměr soudce k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen např. příbuzenským
nebo jemu obdobným vztahem (ať již zjevně přátelským či nepřátelským), může jít i o vztah
ekonomické závislosti, apod. V daném případě však nebyla objektivně zjištěna žádná
z těchto skutečností.
Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu uzavírá, že abstraktní důvody uplatněné
žalobcem nemohou být důvodem pro vyloučení soudců druhého senátu z projednání
a rozhodnutí věci a nejsou způsobilé vyvolat pochybnosti o nepodjatosti těchto soudců.
Vzhledem k tomu, že se soudci druhého senátu necítí být podjatými a jejich podjatosti
nenasvědčují ani jiné skutečnosti, čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu rozhodl, že soudci
Nejvyššího správního soudu JUDr. Vojtěch Šimíček, JUDr. Miluše Došková a Mgr. Radovan
Havelec nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 2 As 10/2011.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. března 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu