ECLI:CZ:NSS:2011:NAO.60.2011:126
sp. zn. Nao 60/2011 - 126
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: S. M., zastoupený
Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem nám. Míru 9, Šumperk, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, o námitce
podjatosti ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Ads 110/2011,
takto:
Soudci Nejvyššího správního soudu JUDr. Milada Tomková, JUDr. Kateřina Šimáčková
a JUDr. Bohuslav Hnízdil nejsou ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 6 Ads 110/2011 v y l o u č e n i z projednávání věci a rozhodování o ní.
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) podal Nejvyššímu správnímu soudu v řízení o jeho kasační
stížnosti vedeném pod sp. zn. 6 Ads 110/2011 námitku podjatosti proti soudcům Nejvyššího
správního soudu JUDr. Miladě Tomkové, JUDr. Kateřině Šimáčkové a JUDr. Bohuslavu
Hnízdilovi. Tuto námitku odůvodnil tím, že tito soudci v jeho věci již mnohokrát rozhodovali
a zařídili, že se o stěžovatele začala nepřípustným způsobem zajímat Policie ČR. Uvedeným
soudcům vytkl také to, že se jedná o exponenty komunistického režimu ve smyslu zákona
č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
Soudci JUDr. Milada Tomková, JUDr. Kateřina Šimáčková a JUDr. Bohuslav Hnízdil
se shodně vyjádřili, že ke stěžovateli ani k věci samé nemají vztah, který by zakládal důvod
podjatosti.
Při posouzení důvodnosti námitky podjatosti vycházel Nejvyšší správní soud z ust. §8
odst. 1 s. ř. s., podle kterého jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže
se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod
pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání
nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem
k vyloučení soudce však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení
o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Rozhodnutí o vyloučení soudce
z důvodů uvedených v §8 s. ř. s. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být
odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod). Tak, jak zákon tuto příslušnost stanovil, je tato zásadně dána
a postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat
jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí
přidělené věci jen vskutku výjimečně a z opravdu závažných důvodů, které mu reálně brání
rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
Jde-li o důvody uvedené v ust. §8 odst. 1 věta první s. ř. s., poměr k věci může vyplývat
především z přímého zájmu soudce na projednávané věci, tedy zejména v případech, kdy by
mohli být rozhodnutím soudu přímo dotčeni on nebo osoby jemu blízké ve svých právech.
Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen příbuzenským
nebo jemu obdobným vztahem nebo může jít také o vztah ekonomické závislosti. Takové
důvody v případě stěžovatele dány nejsou a stěžovatel je ani nenamítal.
Stěžovatel možnou podjatost spatřuje v první řadě v tom, že uvedení soudci rozhodovali
řadu jeho kauz. Stěžovatel, zjevně v nadsázce, hovoří o 3000 kauzách. Touto námitkou
tak směřuje do ust. §8 odst. 2 věta druhá s. ř. s., tj. vyloučení soudce z důvodu jeho podílu
na předchozím soudním řízení. Smysl a účel tohoto ustanovení spočívá ve vyjádření principu
instanční oddělenosti řízení před jednotlivými funkčně příslušnými soudy jako záruky vnitřní
nezávislosti soudní soustavy, a tím i práva každého na spravedlivý proces. S ohledem na specifika
správního soudnictví je nutno pojem „předchozí soudní řízení“ interpretovat tak, že tutéž věc
nemůže u krajského soudu, a poté u Nejvyššího správního soudu, projednávat a rozhodovat
stejný soudce. Totožnost věci pak bude dána totožností účastníků a předmětu řízení (předmětem
řízení je přezkoumání určitého správního rozhodnutí). V daném případě je tedy naprosto zřejmé,
že není naplněna podmínka instanční nadřízenosti, neboť uvedení soudci působí již řadu let
u Nejvyššího správního soudu (JUDr. Tomková a JUDr. Šimáčková navíc na žádném jiném
soudu předtím jako soudkyně nepůsobily), takže se na rozhodování v této věci stěžovatele
na jiném stupni soustavy správního soudnictví ani podílet nemohly. K této problematice se již
vyjadřoval i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 19. 3. 2003, č. j. Nao 2/2003 – 18,
uveřejněném pod č. 53/2004 Sb. NSS a na www.nssoud.cz, v němž uvedl, že podíl soudce na
rozhodování v „předchozím soudním řízení“ ve smyslu §8 odst. 1 s. ř. s., který zakládá důvod pro jeho
vyloučení, se týká rozhodování ve stejné věci u soudu nižšího stupně; „předchozím soudním řízením“ není řízení v
jiné soudní věci, byť by se i týkala týchž účastníků. Není tedy důvodu se zabývat totožností věcí
v případě nynější kasační stížnosti a dalších věcí v minulosti, které napadení soudci rozhodovali.
Další námitky stěžovatele hraničí s absurditou. Argumentace, že uvedení soudci
se postarali o to, aby se o stěžovatele zajímala Policie ČR, je toho příkladem. Uvedení soudci
nemají ke stěžovateli žádný jiný vztah než profesionální v tom smyslu, že v rámci své činnosti
rozhodovali v minulosti větší množství věcí, v nichž vystupoval stěžovatel jako účastník řízení.
Stěžovatel ani netvrdil existenci nějakých konkrétních skutečností, které by tvrzení soudců,
že ke stěžovateli nemají žádný vztah, zpochybňovaly. Podobně absurdní je námitka „zapletení se“
uvedených soudců s komunistickým režimem a z toho vyvěrajícího údajně zaujatého postoje
ke stěžovateli. Žádné konkrétní skutečnosti o jakémkoli běžná měřítka „zapletení se“
s komunistickým režimem překračujícím působení uvedených soudců v době, kdy tento režim
existoval, stěžovatel neuvedl a ani z ničeho jiného nevyplývají. Navíc v daném případě není
patrné, jakou souvislost stěžovatelův případ s komunistickým režimem má.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatelem
formulované důvody nejsou způsobilé založit pochybnosti o nepodjatosti uvedených soudců.
Nejvyšší správní soud proto o námitce podjatosti rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2011
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu