ECLI:CZ:NSS:2012:1.AFS.29.2012:36
sp. zn. 1 Afs 29/2012 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: L. H., zastoupen
JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Trojanova 12, Praha 2,
proti žalovanému: Finanční úřad pro Prahu 4, se sídlem Na Strži 1702/65, Praha 4, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2008, čj. 267481/08/004945/4155, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012, čj. 5 Ca 256/2008 -
41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Prahu 4 (dále jen „žalovaný“) vydal dne 19. 5. 2008 exekuční příkaz
č. 348/2008, čj. 212404/08/004945/4155, k vymožení vykonatelného nedoplatku žalobce
na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 1998, 1999 a 2000 v celkové výši
9.443.913,97 Kč, včetně exekučních nákladů.
[2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí dne 18. 6. 2008 námitky. Vzhledem k tomu,
že žalovaný námitky rozhodnutím označeným v záhlaví zamítl, podal žalobce
proti jeho rozhodnutí žalobu k městskému soudu. Jedinou žalobní námitkou byla tvrzená
nezákonnost exekučního příkazu, neboť platební výměry ze dne 21. 11. 2001 vydané Finančním
úřadem v Praze – Modřanech (pozn. NSS: předchozí správce daně stěžovatele;
dále jen „předchozí správce daně“), na základě kterých byl exekuční příkaz vydán, mu nebyly
doručeny, resp. doručené platební výměry nebyly platné. Neplatnost platebních výměrů
prý spočívá v nedodržení §32 odst. 2 a 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
tj. základních náležitostí rozhodnutí (zde konkrétně chybějící kulaté razítko).
[3] Městský soud žalobu rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Ztotožnil
se přitom se závěrem žalovaného, že exekuční příkaz vydaný na základě zpochybňovaných
platebních výměrů není nezákonný. Pokud jde o údajně chybějící náležitost předmětných
platebních výměrů, městský soud uvedl, že naznačený otisk úředního razítka na stejnopise
rozhodnutí založeném ve spise vypovídá o tom, že na vypraveném originálu rozhodnutí byl
skutečný otisk úředního razítka. Ustálenou praxí finančních úřadů v té době bylo originály
rozhodnutí zasílat přímo daňovým subjektům a do správního spisu zakládat pouze jejich
stejnopisy. Pokud tedy žalobce tvrdí, že předmětné platební výměry nesplňovaly zákonné
náležitosti, musí unést i břemeno důkazní. Za situace, kdy tyto originály žalobce však k dispozici,
ať už z jakéhokoli důvodu, skutečně nemá, nemůže unést ani důkazní břemeno. Městský soud
ze správního spisu nezjistil ani žádnou jinou skutečnost, která by tvrzení žalobce prokazovala,
proto neměl důvod pochybovat o tom, že vypravené rozhodnutí opatřeno úředním razítkem bylo
a splňovalo tak zákonné náležitosti.
II.
Stručné shrnutí argumentů v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce („stěžovatel“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení uvedeného
rozsudku městského soudu. Rozsudek městského soudu výslovně napadá z důvodů podle §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel opakovaně setrvává na svém názoru, že platební výměry
jsou neplatné z důvodu chybějícího úředního razítka, což prokazatelně vyplývá z ověřených kopií
platebních výměrů poskytnutých žalobci ze správního spisu předchozího správce daně;
přitom se odvolává na judikaturu zdejšího soudu (7 Afs 35/2003-67) a Ústavního soudu
(III. ÚS 666/02 – správně má být IV. ÚS 666/02, pozn. NSS).
[5] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že naznačený otisk úředního razítka
vypovídá o tom, že vypravený originál byl opatřen úředním razítkem. Naznačený otisk vypovídá
pouze o tom, že správci daně se automaticky na rozhodnutí vytiskne políčko, do kterého
má otisknout úřední razítko. Tak se však v daném případě dle stěžovatele nestalo a správce
daně nepředložil žádné jiné důkazy, na základě kterých by soud rozhodoval. Z tohoto důvodu
má stěžovatel za to, že skutková podstata, z níž městský soud vycházel, nemá oporu ve spise.
Současně se dovolává obecné právní zásady in dubio pro mitius v tom smyslu, že pokud správce
daně nebyl schopen prokázat, že skutečně vydal a řádně zaslal stěžovateli platební výměr,
měl by se soud přiklonit k tvrzení stěžovatele. Nezohlednil-li městský soud tento princip při svém
rozhodování, věc nesprávně právně posoudil.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti, a to v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); nezjistil přitom vadu, kterou by se musel zabývat
i bez návrhu.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatel se cítí být dotčen na svých právech tím, že mu byl vydán exekuční příkaz
na úhradu daňových nedoplatků za zdaňovací období let 1998, 1999 a 2000. Poté,
co se mu nepodařilo dosáhnout zrušení exekučního příkazu na základě podaných námitek, snaží
se situaci ve svůj prospěch zvrátit tím, že zpochybňuje platnost platebních výměrů,
na jejichž základě byl exekuční příkaz žalovaného vydán. Zákonnost platebních výměrů
stěžovatel zpochybňuje tvrzením, že neobsahovaly jednu ze základních náležitostí předepsaných
zákonem, a to otisk úředního razítka.
[10] Podle §32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném do 30. 6. 2002
(v dané věci rozhodné znění) lze v daňovém řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva
jen rozhodnutím. Tato rozhodnutí jsou pro příjemce právně účinná jen, jsou-li jim řádným způsobem doručena
nebo sdělena, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak. Odstavec 2 písm. g) tohoto ustanovení
dále stanoví, že mezi základní náležitosti rozhodnutí patří též otisk úředního razítka se státním
znakem.
[11] Městský soud v napadeném rozsudku v podstatě uvedl, že pokud stěžovatel namítá,
že platební výměry nemají zákonné náležitosti, nestačí tuto skutečnost pouze tvrdit (břemeno
tvrzení), ale pro účely úspěchu ve věci je nutno jí také spolehlivě prokázat (břemeno důkazní),
a to zejména předložením onoho rozhodnutí, jehož platnost konkrétním způsobem zpochybňuje.
Tak se však v daném případě nestalo.
[12] S tímto závěrem se zdejší soud zcela ztotožňuje. Stěžovatel nebyl schopen své tvrzení
o absenci otisku kulatého razítka na předmětných platebních výměrech prokázat předložením
vlastních originálů těchto výměrů. Ty mu byly prokazatelně doručeny, což v kasační stížnosti
ani nezpochybňuje. Ze spisového materiálu vyplývá, že předtím, než začal proti rozhodnutím
žalovaného brojit, musel si stejnopisy výměrů vyžádat od žalovaného, neboť jak sám tvrdí,
tato rozhodnutí neměl k dispozici. Teprve na základě těchto stejnopisů pak začal zpochybňovat
existenci otisku úředního razítka se státním znakem na originálu platebních výměrů. Již samotná
tato skutečnost prokazuje, že stěžovatel při své argumentaci vůbec nevycházel z doručeného
originálu rozhodnutí, ale ze stejnopisů založených ve správním spise. Tato argumentace je očividně
vadná.
[13] Městský soud správně dospěl k závěru, že není-li stěžovatel schopen svá tvrzení
relevantním způsobem prokázat, dostává se do tzv. důkazní nouze. Nemůže tak následně
očekávat, že neunesení důkazního břemene bude přičítáno k tíži žalovaného. Žalovaný
není povinen tyto skutečnosti prokazovat, neboť obecně platí, že důkazní břemeno je na straně
účastníka řízení, který nese břemeno tvrzení. Výklad stěžovatele nedůvodně a zcela v rozporu
se zákonem i s právní teorií přenáší důkazní břemeno na žalovaného.
[14] Na uvedeném nemůže rovněž nic změnit ani zásada in dubio pro mitius (v případě
pochybností postupovat mírněji), které se stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu
nepřípadně dovolává. Ani správním orgánům, ani městskému soudu nikdy nevznikly pochybnosti
o platnosti vydaných rozhodnutí, o průběhu dosavadního řízení, příp. o skutkovém stavu. Jediný,
kdo zpochybňoval platnost platebních výměrů, byl právě stěžovatel sám, na základě
čehož inicioval i samotné námitkové, a následně soudní, řízení. Své tvrzení však nebyl schopen
prokázat, byť se nabízela naprosto jednoduchá možnost – předložit originál platebního výměru.
V duchu zásady vigilantibus iura (každý ať si střeží svá práva) je proto uvedená námitka
také nedůvodná.
[15] Nad rámec nezbytně nutného lze upozornit, že chybějící datum, podpis oprávněné úřední
osoby nebo otisk úředního razítka „zpravidla není považován za podstatnou vadou, nezpůsobuje-li
pochybnosti o pravé podstatě a druhu písemnosti. Není proto důvodem pro zrušení takového rozhodnutí
pro nezákonnost nebo deklarování jeho nicotnosti“ (Jemelka, L. – Pondělíčková, K. – Bohadlo, D.:
Správní řád, 2. vydání. Praha: 2009, s. 260). Jak upozornil již rozsudek NSS citovaný
stěžovatelem, smyslem §32 odst. 2 písm. g) zákona o správě daní a poplatků „je poskytnout
i po formální stránce jistotu, že daňové rozhodnutí skutečně vydal kompetentní státní orgán. […] Judikatura
Nejvyššího správního soudu vychází z toho, že chybějící náležitosti správního aktu mohou vyvolávat jeho nicotnost
(neplatnost) pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik intenzivní a zřejmý, že po účastnících dotčeného
právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento správní vztah respektovali“ (viz rozsudek ze dne
1. 9. 2004, čj. 7 Afs 35/2003 – 67, publ. pod č. 405/2004 Sb. NSS). Nesplnění základních
náležitostí rozhodnutí podle §32 odst. 2 písm. g) zákona o správě daní a poplatků týkajících
se otisku razítka je proto třeba vykládat restriktivně - neplatnosti podle §32 odst. 7 citovaného
zákona by bylo možno se dovolat pouze tehdy, pokud by adresát důvodně mohl
mít za to, že rozhodnutí nebylo vydáno oprávněným orgánem (srov. k tomu rozsudek NSS
ze dne 3. 2. 2005, čj. 7 Afs 161/2004 – 44, případně rozsudek ze dne 20. 5. 2009,
čj. 7 Afs 117/2008 - 54). Nález Ústavního soudu, o který se opírá stěžovatel, se týká jiné právní
otázky, totiž nedostatku citace právního předpisu – viz nález sp. zn. IV. ÚS 666/02 ze dne
15. 12. 2003 (N 145/31 SbNU 291).
IV.
Závěr a náklady řízení
[16] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je nedůvodná, a proto jí dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[17] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo.
Žalovanému nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady, a proto mu Nejvyšší správní
soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2012
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu