ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.120.2012:42
sp. zn. 1 As 120/2012 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: I. A., zastoupeného
JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám.
Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 3. 6. 2009,
č. j. MV-19819/VS-2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 18. 4. 2012, č. j. 9 Ca 176/2009 – 105,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 16. 1. 2009,
č. j. OAM-174-5/TP-2009, zamítl dle §75 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu. V záhlaví popsaným rozhodnutím zamítl
ministr vnitra rozklad proti prvostupňovému rozhodnutí.
[2] Proti rozhodnutí ministra vnitra brojil žalobce u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“) žalobou. V ní namítal, že správní orgány v napadených rozhodnutích
zamlčely jim úředně známé velmi podstatné a rozhodné skutečnosti pro objektivní rozhodnutí
o žádosti žalobce (důvod jeho útěku ze země původu), bagatelizovaly význam rizik na straně
žalobce a dehonestovaly jeho osobu na úroveň ekonomicky motivovaného emigranta.
Rozhodnutí žalovaného neobsahuje jeho základní identifikační údaje (adresa sídla), není z něj
zřejmé, na základě jakého konkrétního zákonného ustanovení odvodil svou legitimitu pro vydání
napadeného rozhodnutí. Žalovaný neodůvodněně opřel výrok rozhodnutí o §152 odst. 5
písm. b) správního řádu a nepřihlédl k §152 odst. 5 písm. a) tohoto předpisu.
[3] Žalobce dále namítal, že se napadené rozhodnutí vůbec nezmiňuje o doplnění rozkladu,
ve kterém žalobce žádal o prominutí zákonné podmínky týkající se dvouleté a čtyřleté lhůty
z důvodu hodných zvláštního zřetele. Žalobce se neztotožňuje s výkladem §67 zákona o pobytu
cizinců provedeného žalovaným a současně žalovanému vytýkal, že se nezabýval výkladem §67
odst. 4, případně §66 cit. zákona, ačkoli jej o to v doplnění rozkladu žádal. Žalobce
dále upozornil na §12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu)
a podrobně popsal, z jakého důvodu v řízení o udělení mezinárodní ochrany žádal o udělení azylu
a v čem spatřuje svůj odůvodněný strach z pronásledování. V této souvislosti žalobce též namítal,
že příslušné správní orgány nesprávně své závěry opíraly o zprávy Ministerstva zahraničí USA
z dob administrativy prezidenta G. Bushe, jejichž objektivita byla zpochybněna a nadto pro svou
obecnost nemají s osobou žalobce žádnou souvislost.
[4] Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl.
II.
Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění ze dne
5. 9. 2012, namítá, že v České republice nalezl nový domov a život. V Kyrgyzstánu již nemá
žádnou rodinu – návratem do vlasti by v podstatě opustil svůj nový domov, život a zejména své
blízké. Na základě uvedeného bylo možné důkladněji zvážit i možnosti doplňkové ochrany,
neboť stěžovatel pochází ze země, kde lidská práva v minulosti byla ohrožena a stále jsou.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že námitky stěžovatele byly projednány
ve dvou předcházejících azylových řízeních a nově jsou předmětem azylového řízení zahájeného
12. 4. 2010 (dosud neskončeného). Žalovaný navrhuje kasační stížnost pro nedůvodnost
zamítnout.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti. Dospěl
přitom k závěru, že o ní není možno věcně jednat a je nutno ji odmítnout z následujících důvodů.
[8] Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnosti přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před
soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil námitky vztahující se k posouzení jeho rodinného
a soukromého života a současně požadoval zvážení možnosti udělit mu doplňkovou ochranu.
Jak však vyplývá z výše uvedené rekapitulace, stěžovatel tyto námitky v žalobě neuplatnil.
Nejvyšší správní soud proto na základě §104 odst. 4 s. ř. s. dospěl k závěru, že stížní námitky
nejsou přípustné a proto není možno je věcně projednat. Jak zdůraznil zdejší soud již několikrát
(např. rozsudek ze dne 2. 12. 2010, č. j. 7 Afs 130/2009 – 200), skutečnost, že teprve v rámci
přípravy kasační stížnosti si stěžovatel uvědomí, že proti žalobou napadenému správnímu
rozhodnutí mohl uplatňovat i jiné než v žalobě či jindy v řízení před krajským (resp. městským)
soudem uplatněné námitky, není důvodem pro to, aby takové stížní námitky byly přípustné,
vztahují-li se skutkově k době před podáním žaloby či jejím včasným rozšířením a stěžovatel
o nich věděl či měl a mohl vědět nebo mají-li po právní stránce takovou povahu, že mohly být
namítány již v žalobě.
[10] Soud se proto kasační stížností věcně nezabýval a jako nepřípustnou ji odmítl.
[11] Nad rámec nutného Nejvyšší správní soud poznamenává, že námitky obsažené v kasační
stížnosti směřují svým obsahem do řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
nikoli do řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu, které je předmětem nyní souzené věci. I
kdyby tedy tyto námitky byly v žalobě řádně uplatněny, pro jejich věcnou nesouvislost
s projednávanou věcí by nebylo možno shledat je důvodnými.
[12] Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že samostatně nerozhodoval o žádosti
stěžovatele o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť ihned po provedení nutných
procesních úkonů přistoupil k projednání kasační stížnosti samé. Stejně tak soud nerozhodoval
o žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost. Podle §10 odst. 3
věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích soud vrátí z účtu soudu zaplacený
poplatek, byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut. Vzhledem
k tomu, že Nejvyšší správní soud po předběžném posouzení kasační stížnosti dospěl k závěru,
že ji nebude možno věcně projednat a tedy kasační stížnost bude odmítnuta, ať již by rozhodl
o přiznání osvobození od soudního poplatku, či nikoli, situace stěžovatele by byla stále stejná –
soudní poplatek by nebyl povinen platit, nebo by mu byl zaplacený poplatek vrácen. Ze shora
popsaných důvodů proto soud považoval za souladné s principem hospodárnosti a ekonomie
řízení o žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost
nerozhodovat.
IV.
Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
není přípustná, a proto ji dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. použitého na základě §120 s. ř. s.
ve spojení s §104 odst. 4 s. ř. s. odmítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud
na základě §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu