ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.130.2012:29
sp. zn. 1 As 130/2012 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: B. T. T.,
zastoupena Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne
25. 11. 2011, čj. MV-66893-12/SO-2011, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012, čj. 8 A 390/2011 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech cizinců (dále jen „správní orgán
I. stupně“), zamítlo rozhodnutím ze dne 3. 10. 2011, čj. MV-66893-8/SO-2011 žádost žalobkyně
o obnovu řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu. V řízení, o jehož obnovu žalobkyně
usiluje, jí bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 1 písm. b) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), tj. z důvodu, že povolení k trvalému pobytu jí bylo uděleno
na základě předložených padělaných anebo pozměněných náležitostí; současně jí byla stanovena
lhůta k vycestování z území do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odvolání žalobkyně
proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně o zamítnutí návrhu na obnovu řízení zamítl ministr
vnitra podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, rozhodnutím označeným v záhlaví.
[2] S tímto rozhodnutím žalobkyně nesouhlasila a podala proti němu správní žalobu
k městskému soudu. Městský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění
svého rozsudku uvedl, že nový rodný list vystavený dne 5. 7. 2010 a úředně přeložený do českého
jazyka dne 6. 8. 2010, je důkaz, který existoval a byl žalobkyni znám již v době původního řízení.
Uvedené matriční doklady, které žalobkyně předložila jako nova ve vztahu ke správnímu řízení
o zrušení povolení k trvalému pobytu, tak měla k dispozici již v době před skončením
rozkladového řízení, tj. před 24. 9. 2010 (den nabytí právní moci rozhodnutí o rozkladu proti
rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu). Podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu
lze však řízení obnovit pouze na základě dříve neznámých skutečností nebo důkazů, které
existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl
v původním řízení uplatnit. Městský soud uzavřel, že žádost žalobkyně byla zamítnuta po právu,
neboť nevyšly najevo žádné dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy.
II.
Stručné shrnutí argumentů v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti stěžovatelka nezpochybňuje, že nový rodný list a jeho
registraci měla k dispozici již v době původního řízení, namítá však, že tyto nové listiny
nevypovídají nic o původu rodného listu z roku 2005 a nemohly tedy prokázat, že původní rodný
list nebyl padělán nebo pozměněn. Tyto veřejné listiny mohly pouze prokázat údaje týkající se
stěžovatelky.
[4] Hlavní kasační námitkou stěžovatelky však je tvrzení, že důkazem obsahujícím dříve
neznámé skutečnosti, o které opírá svoji neúspěšnou žádost o obnovu řízení, nebyl nový rodný
list z roku 2010, nýbrž prohlášení jejího otce ze dne 10. 3. 2011, v němž byly podrobně popsány
skutečnosti o původu rodného listu z roku 2005. Z těchto skutečností vyplývá, že nebyl padělán
ani pozměněn. Správní orgány obou stupňů ani městský soud se s tímto důkazem žádným
způsobem nevypořádaly. V informaci Velvyslanectví ČR v Hanoji, z níž vycházely, se uvádí, že
rodný list stěžovatelky je neplatný a nebyl vydán v souladu s vietnamskými právními předpisy.
Stěžovatelka zdůraznila, že správní orgány v původním řízení přesto shledaly rodný list z roku
2005 nesprávně za padělaný nebo pozměněný, ačkoliv je pouze maximálně neplatný, a to
v důsledku pochybení vietnamské úřednice. Tato dle jejího názoru zjevná skutková nesprávnost
odůvodňuje použití §100 odst. 1 písm. a) správního řádu. K tomu stěžovatelka dodává, že
informace o administrativním pochybení vietnamských úřadů, jakož i o dalších okolnostech
vzniku a původu této listiny, neměla v původním řízení k dispozici.
[5] Městskému soudu stěžovatelka dále vyčítá, že učinil nesprávné skutkové závěry, vyjádřil
se pouze ke skutečnostem, které nejsou v předmětné věci relevantní, a nezabýval se skutečným
základem žalobního návrhu stěžovatelky.
[6] Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby byl rozsudek městského soudu
zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti, a to v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vadu, kterou by se musel
zabývat i bez návrhu.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] V projednávané věci se stěžovatelka snaží docílit obnovy řízení o zrušení jejího povolení
k pobytu na území ČR. Tvrdí totiž, že vyšly najevo takové skutečnosti, které v době původního
řízení nemohla bez svého zavinění uplatnit, neboť je dříve neznala, a které mohou odůvodňovat
jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Tyto skutečnosti však správní orgány při
posuzování její žádosti o obnovu řízení nezohlednily, resp. zohlednily nesprávně, což vedlo
k zamítavému rozhodnutí o její žádosti.
[11] Pro danou věc je tedy nyní podstatné posoudit klíčovou otázku, zda důvody, na jejichž
základě se stěžovatelka domáhá obnovy řízení, jsou či nejsou způsobilé ve smyslu ustanovení
§100 správního řádu obnovit řízení v již pravomocně skončené věci, tj. zda stěžovatelka
předložila skutečnosti či důkazy, které orgán rozhodující v původním řízení k dispozici neměl,
a tudíž je ani neposuzoval, a současně mohou tyto skutečnosti nebo důkazy odůvodňovat jiné
řešení otázky, jež byla předmětem původního rozhodování.
[12] Nejvyšší správní soud z předložených správních spisů zjistil následující pro věc podstatné
skutečnosti. Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky zahájilo oznámením ze dne
30. 3. 2010, doručeným stěžovatelce dne 6. 4. 2010, správní řízení o zrušení povolení k trvalému
pobytu podle §77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, z důvodu předložení neplatného
rodného listu. Dne 27. 4. 2010 vyzvalo stěžovatelku k vyjádření k podkladům pro rozhodnutí.
Na tuto výzvu stěžovatelka nijak nereagovala, proto správní orgán rozhodnutím ze dne
31. 5. 2010, čj. OAM-9710-5/MC-2010, povolení stěžovatelky k pobytu na území ČR podle výše
cit. ustanovení zrušil. Vycházel přitom ze zprávy Velvyslanectví ČR v Hanoji ze dne 12. 10. 2007,
čj. 2743/2007-HANOI, v níž se uvádí, že dle Lidového výboru obce Cam Giang, prov. Hai
Duong, je opis rodného listu stěžovatelky neplatný a nebyl vydán dle platných vietnamských
právních předpisů (zpráva založena v neočíslovaném spisovém materiálu vedeném
pod č.j. OAM-9710/MC-2010). Současně stěžovatelce stanovil lhůtu 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí k vycestování z území. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka
prostřednictvím svého tehdejšího zástupce dne 14. 6. 2010 blanketní rozklad, který však nikdy
nedoplnila. O rozkladu rozhodl ministr vnitra rozhodnutím ze dne 21. 9. 2010,
č.j. MV-67401/VS-2010 zamítavě, uvedené rozhodnutí nabylo právní moci 24. 9. 2010.
Ve stanovené lhůtě stěžovatelka z území ČR nevycestovala.
[13] Dne 6. 1. 2011 bylo se stěžovatelkou zahájeno řízení o správním vyhoštění. Následně,
dne 11. 3. 2011 podala stěžovatelka prostřednictvím své právní zástupkyně žádost o obnovu
řízení, v němž jí bylo povolení k pobytu zrušeno. Jako stěžejní důvod své žádosti uvedla,
že prostřednictvím svých příbuzných ve Vietnamu zjistila, že rodný list byl vydán Národním
výborem na předepsaném formuláři, ale chybou úřednice nebyl v evidenci Národního výboru
zaregistrován. Z takto zjištěné skutečnosti vyplývá, že původně předložený rodný list nebyl
padělán ani pozměněn, obsahuje pravdivé údaje a tyto skutečnosti, jakož i další důkazy,
které navrhla (prohlášení jejího otce a jeho výslech, nové rodné listy, vyžádání nové zprávy
od zastupitelského úřadu Vietnamu v Praze, atd.), mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, která
byla předmětem rozhodování.
[14] K výše uvedenému uvádí zdejší soud následující. O podstatě institutu obnovy řízení
konstantně judikuje jak zdejší soud (např. rozsudky ze dne 30. 9. 2003, čj. 6 A 63/2002-40,
č. 522/2005 Sb. NSS, ze dne 23. 8. 2005, čj. 5 A 127/2002-42, č. 1343/2007 Sb. NSS, ze dne
13. 5. 2010, čj. 6 As 39/2009-74, či ze dne 16. 11. 2006, čj. 9 As 53/2010-81, přiměřeně též
usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 17. 7. 2007, čj. 2 Afs 51/2006-58,
č. 1355/2007 Sb. NSS), tak Ústavní soud [např. nález sp. zn. III. ÚS 2959/10 ze dne 14. 4. 2011
(N 70/61 SbNU 89)]. Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje
průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí. Účelem obnovy
je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozhodnutí v případech, kdy tyto
vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Obnova řízení umožňuje překonat
překážku věci pravomocně rozhodnuté a znovu ve věci rozhodnout. Z tohoto důvodu je nutné
přípustnost tohoto institutu vykládat restriktivně. Přestože se některá z uvedených rozhodnutí
vztahují k předchozí právní úpravě obnovy řízení, lze učiněné závěry použít i na nyní
posuzovanou věc, neboť úprava důvodu obnovy řízení podle písm. a) současně platného
správního řádu vychází z obdobných podmínek.
[15] Zdejší soud zdůrazňuje, že v řízení o povolení obnovy řízení se nepřezkoumává
zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí. Posuzuje se jen otázka, zda nové skutečnosti
či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, a za splnění dalších zákonných
podmínek, mohou odůvodnit jiné rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno. Z tohoto důvodu
bylo nejdříve nutno postavit najisto, zda byly splněny zákonné podmínky pro použití institutu
obnovy řízení.
[16] Zákonná úprava taxativním výčtem stanoví, v jakých případech přichází v úvahu obnova
řízení na žádost účastníka v §100 odst. 1 správního řádu. Stěžovatelka podala žádost o obnovu
řízení z důvodu podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Podle tohoto ustanovení se řízení před
správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo
dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku
prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, a pokud tyto
skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.
Jinými slovy k tomu, aby mohl být institut obnovy řízení aplikován, musí být splněny tyto
podmínky: (1) právní moc rozhodnutí ve věci, jímž bylo ukončeno řízení před správním
orgánem, (2) žádost účastníka, (3) zákonem stanovené důvody obnovy řízení, (4) zachování lhůty,
a (5) „objevené skutečnosti“ mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, která byla předmětem
rozhodování. Všechny tyto podmínky přitom musí být splněny současně a nesplnění byť i jen
jediné z nich vylučuje možnost rozhodnout o povolení obnovy řízení.
[17] V nyní projednávané věci je sporné naplnění podmínky třetí – uvedení relevantního
důvodu pro obnovu řízení. Základem důvodu podle písm. a) výše cit. ustanovení je existence tzv.
dříve neznámých skutečností (novot) a jejich nezaviněné neuplatnění. Dříve neznámými (novými)
skutečnostmi nebo důkazy ve smyslu §100 odst. 1 písm. a) správního řádu je třeba rozumět
taková skutková zjištění (ať už jsou předmětem dokazování, nebo jejich existenci netřeba
dokazovat), která v době rozhodování sice existovala, ale nemohla být v řízení uplatněna bez
zavinění účastníka, který o obnovu žádá. Jinými slovy, tyto skutečnosti nebo důkazy v době řízení
existovaly, ale účastník je buď neznal, nebo nemohl objektivně použít (typicky např. později
objevený svědek události, či listina v době řízení považována za ztracenou, atp.). Řízením se má
na mysli proces u obou instancí; účastník se tak nemůže úspěšně domáhat obnovy řízení
v případě, že mohl skutečnost uplatnit v odvolacím řízení (řízení o rozkladu), pokud
se uskutečnilo, jestliže v té době mu byla již skutečnost známa, popř. byla uplatnitelná, nebo
se o ní dozvěděl v okamžiku, kdy mohl ještě odvolání (rozklad) podat (srov. Hendrych, D.,
a kolektiv, Správní právo, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 414 – 416). To je situace i v nyní
posuzované věci.
[18] Tvrzení stěžovatelky, že rodný list nepadělala nebo nepozměnila, je jistě skutečností,
kterou musela – je-li toto tvrzení pravdivé – znát již v době zahájení řízení o zrušení jejího
povolení k pobytu. Ze správního spisu přitom jasně vyplývá, že v oznámení o zahájení
původního správního řízení ze dne 30. 3. 2010 (viz neočíslovanou složku spisového materiálu
vedeného pod č.j. OAM-9710/MC-2010), které si stěžovatelka prokazatelně převzala 6. 4. 2010,
bylo přesně uvedeno, na základě kterých ustanovení zákona o pobytu cizinců s ní bylo původní
řízení zahájeno. Stěžovatelka si tak byla vědoma, že příslušný správní orgán má pochybnosti
o pravosti matričního dokladu, který předložila, nikoliv pouze o jeho neplatnosti. Již v této fázi
mohla stěžovatelka, měla-li za to, že je s ní řízení vedeno nezákonně, namítat skutečnosti, které
uplatňuje teprve v řízení o její žádosti o obnovu řízení, a sice že se jednání, které jí bylo přičítáno
k tíži, nedopustila.
[19] V daném případě je proto třeba rozlišovat mezi povahou tvrzení o tom, z jakého důvodu
byl předmětný matriční doklad považován nesprávně za padělaný či pozměněný (potencionálně
dříve neznámá skutečnost), a základním tvrzením, že sama stěžovatelka předmětnou listinu
nepadělala ani nepozměnila. Toto stěžovatelka v původním řízení nikdy netvrdila. Dříve neznámé
důkazy či skutečnosti, které svědčí ve prospěch stěžovatelky (zde pravý důvod neplatnosti jejího
rodného listu), a o nichž se údajně dozvěděla až po pravomocném ukončení původního řízení,
nemohou samy o sobě odůvodňovat povolení obnovy řízení, pokud z průběhu původního řízení
prokazatelně vyplývá, že stěžovatelka důvody zahájení správního řízení ani důvody následného
meritorního rozhodnutí žádným způsobem, a to ani v obecné míře, nezpochybňovala. Stávající
právní úprava správního řízení totiž klade důraz na to, aby se správní řízení pokud možno
odehrálo před správními orgány v prvním stupni; další či nové skutečnosti a důkazy v odvolacím
řízení připouští jen zcela výjimečně (viz Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA
POLYGON, 2012, s. 725). Navíc lze vážně pochybovat o tom, že by „novou“ skutečnost
(prohlášení jejího otce ze dne 10. 3. 2011, v němž byl podrobně popsán původu rodného listu
z roku 2005) stěžovatelka vskutku nemohla při vynaložení rozumného úsilí v původním řízení
uplatnit.
[20] Pokud stěžovatelka zdůvodňuje dřívější nepředložení matričných dokladů z roku 2010
tím, že nic nevypovídají o původu rodného listu z roku 2005, lze s ní do jisté míry souhlasit.
Za situace, kdy jí v původním řízení hrozilo, že na základě sdělení Velvyslanectví ČR jí bude
povolení k pobytu zrušeno, však bylo na ní pokusit se všemi dostupnými zákonnými prostředky
úvahy a tvrzení správních orgánů o padělání či pozměnění údajů v původním rodném listu
alespoň zpochybnit a učinit je tak předmětem dokazování. Ani to stěžovatelka neučinila.
[21] Za této situace není ani rozhodné, zda stěžovatelka znala skutečný důvod, proč
považovaly vietnamské orgány, a následně Velvyslanectví ČR ve Vietnamu, její rodný list
za neplatný, či nikoliv. Podstatné je, že jakkoliv věděla, že správní orgán měl pochybnosti
o pravosti jejího rodného listu, a na základě toho hodlal její povolení k pobytu zrušit, tomuto
tvrzení se žádným způsobem nebránila, netvrdila, že svůj rodný list nepozměnila ani nepadělala
a nevyužila ani možnost se seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí, zejména se zprávou
Velvyslanectví ČR, přestože k tomu byla vyzvána přípisem ze dne 27. 4. 2010. Nelze
ani ignorovat skutečnost, že následně podaný rozklad byl blanketní; z předloženého spisu
nevyplývá, že by se ona nebo její zástupce, kterého si sama zvolila, pokusili o jeho doplnění
či doložení dalších důkazů. Všechny tyto skutečnosti mohla a měla stěžovatelka namítat již dříve,
nejpozději však v řízení o rozkladu.
[22] Městský soud v napadeném rozsudku správně uvádí, že žádost stěžovatelky o obnovu
řízení byla zamítnuta po právu, neboť nevyšly najevo žádné dříve neznámé skutečnosti nebo
důkazy a předkládané nové matriční doklady měla stěžovatelka nesporně k dispozici již v době
původního řízení. Městský soud jednoznačně, určitě a srozumitelně uvedl důvody, pro které
neshledal žalobní námitky stěžovatelky za důvodné, a jeho závěry jsou tak přezkoumatelné.
Vzhledem k uvedené procesní pasivitě stěžovatelky v původním řízení a uplynutí lhůty k podání
správní žaloby proti rozhodnutí v původním řízení je procesní strategie stěžovatelky sice
pochopitelná, leč nemůže být úspěšná. Uvedené námitky zaznívají poprvé až v řízení o žádosti
o obnovu řízení, ač je stěžovatelka snadno mohla uplatnit dříve. V souladu se zásadou vigilantibus
iura (nechť si každý střeží svá práva) tak nelze zcela pasivní přístup stěžovatelky k ochraně jejich
práv přičítat k tíži správního orgánu.
[23] Jak již bylo uvedeno výše, institut obnovy řízení je konstruován jako opravný prostředek
mimořádný a není určen k nápravě nesprávného procesního postupu účastníka řízení. Naopak,
lze jej připustit pouze v situacích, kdy i při rozumné míře obezřetnosti účastníka řízení nebylo
možné v původním řízení dosáhnout pro něj příznivějšího rozhodnutí. V případě stěžovatelky
tomu tak nebylo, neboť k ochraně svých práv nevyužila procesních prostředků a ve lhůtách,
které zákon připouští. Důsledky jejího počínání proto jdou výlučně k její tíži. Zdejší soud si je
vědom, že stěžovatelka je cizinka, pro kterou mohla být orientace v českých zákonech obtížná.
Nelze však ani přehlédnout, že v původním správním řízení byla zastoupena advokátem, který
ovšem zůstal pasivní.
[24] Z výše uvedených důvodů neshledal zdejší soud na straně městského soudu pochybení.
Kasační námitka je nedůvodná.
IV.
Závěr a náklady řízení
[25] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je nedůvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[26] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo.
Žalovanému nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady přesahující jeho obvyklou
činnost, a proto mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu