ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.138.2012:25
sp. zn. 1 As 138/2012 – 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. S.,
zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem Karola Śliwky 621/5, Karviná,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2011, č. j. MSK 207149/2011, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2012, č. j. 58 A
8/2012 – 34,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2012, č. j. 58 A 8/2012 – 34,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Karviná (dále jen „magistrát“) rozhodnutím ze dne 20. 9. 2011 uznal
žalobce vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích dle §22 odst. 1 písm. h ) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen
„přestupkový zákon“), ve znění účinném do 31. 7. 2011. Uvedeného přestupku se měl dopustit
tím, že dne 18. 4. 2010 jako vlastník psa (německého ovčáka) nezabránil jeho pobíhání po
pozemní komunikaci – místní komunikaci poblíž domu č. p. 723 v Dětmarovicích. V důsledku
toho došlo k dopravní nehodě, kdy projíždějící motocyklista M. K. po vběhnutí psa do vozovky
bezprostředně před motocykl upadl a utrpěl tak zranění, které svým rozsahem naplnilo pojem
ublížení na zdraví. Žalobce tedy porušil §60 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Za
spáchání uvedeného přestupku mu magistrát uložil pokutu ve výši 25.000 Kč, povinnost uhradit
náklady řízení ve výši 1.000 Kč a povinnost uhradit škodu ve výši 35.826 Kč poškozenému M. K.
Odvolání žalobce proti rozhodnutí magistrátu zamítl žalovaný v záhlaví vymezeným
rozhodnutím. Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl krajský soud v záhlaví specifikovaným
rozsudkem. Proti rozsudku krajského soudu nyní žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí kasační
stížností.
II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
[2] Skutečnost, že je žalobce majitelem psa plemene německý ovčák, který se v inkriminované
době střetl s motocyklem řízeným poškozeným K., byla dle krajského soudu jednoznačně
prokázána výpovědí svědků slyšených v rámci trestního řízení, a to E. S., R. M. a I. D.; s těmito
výpověďmi koresponduje také výpověď poškozeného M. K. Především z výpovědí svědků S. a
M. jednoznačně vyplynulo, že se jednalo o psy žalobce, kteří v dané chvíli volně pobíhali po
okolí, mimo oplocený pozemek u domu žalobce, přičemž se dostali až na místní komunikaci, kde
větší pes plemene německý ovčák poškozenému M. K. vběhl do jízdní dráhy a poškozený již
nedokázal zabránit střetu. Jak vyplývá z výpovědí těchto svědků, oba psi se následně
bezprostředně po nehodě vrátili zpátky na zahradu žalobce, který je zavřel do kotce. Z výpovědí
svědků dále vyplývá, že žalobce bezprostředně po nehodě připustil, že psi jsou jeho a přislíbil
poškozenému odškodnění. Z výpovědi svědkyně H. M., přítelkyně poškozeného M. K., bylo
zjištěno, že žalobce po nehodě řekl, že uhradí škodu, a že zabezpečí transport motorky
poškozeného, což také učinil. Žalobce se poté ještě telefonicky dotazoval na zdravotní stav
poškozeného. Z výpovědi I. D. vyplynulo, že žalobce se omluvil svědkyni H. M., prohlásil, že je
mu líto, že jeho psi utekli a způsobili nehodu.
III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti
[3] Stěžovatel předně namítl, že soud ani správní orgán neprovedly ohledání psů a vycházely
tak pouze z popisu těchto zvířat podaným svědky. Žádný z rozhodujících orgánů se přitom
nezabýval námitkou stěžovatele o tom, že svědkyně S. vlastní jednak německého ovčáka téměř
totožného vzezření jako pes stěžovatele, jednak pudla barvy bílé nevelkého vzrůstu, což je
důležité proto, že dle výpovědí svědků se mělo jednat o ovčáka a bílého pudlíka. To ovšem
nekoresponduje se skutečností, neboť stěžovatel vlastní ovčáka a malého pejska bílé barvy, který
ovšem není pudlem. Svědkyni S. a její slova tedy nelze brát vážně, neboť má eminentní zájem na
tom, aby pozornost od chování jejích psů, pobíhajících v bezprostřední blízkosti místa nehody,
byla odkloněna kamkoliv jinam, např. na psy stěžovatele. Výpověď svědka M. vyznívá obdobně,
svědek popisoval i chování psů po nehodě a jejich úprk směrem k nemovitosti stěžovatele, což
ovšem svědek M. nemohl vidět, neboť mu v pohledu tímto směrem brání nemovitost E. S.
Třetím „zdrojem informací“ je výpověď svědkyně D., družky poškozeného K. Ta představuje
pouhé „zneužití lidské dobroty stěžovatele“, který po nehodě na místo přišel, nabídl pomoc
dokonce v podobě odvezení motocyklu řidiče K. do jeho garáže a nakonec se mu „dostalo
odplaty“ v tom, že se snad měl omlouvat za to, že jeho psi způsobili nehodu. Ani sdělení
poškozeného K. nelze považovat za věrohodný zdroj. Zásadně se totiž při popisu situace před
nehodou i v jejím průběhu rozchází nejen s výpověďmi výše označených svědků, ale i s
objektivními zjištěními o vzdálenosti brzdění jeho vozidla, což zásadně souvisí s pozorností řidiče
K. při řízení motocyklu a s jeho reakcí na pohyb psů v bezprostřední blízkosti jeho jízdního
pruhu. Ve správním řízení bylo prokázáno, že řidič K. se nevěnoval řízení motocyklu, nesledoval
situaci před sebou, nesnížil rychlost v okamžiku vjíždění do zatáčky v místě, kde je silniční pruh
bezprostředně lemován ploty, což za situace, kdy se zde nacházejí psi, popř. jakékoliv jiné
zvířectvo, dává možnost jenom jediného závěru, že zvíře se může kdykoliv pohnout, a to směrem
pod kola vozidla, neboť z druhé strany má plot.
[4] Kasační stížností napadený rozsudek je dle stěžovatele nepřezkoumatelný, neboť soud
se nevypořádal s námitkami žalobce týkajícími se výše uvedených pochybností panujících ohledně
věrohodnosti výpovědi jednotlivých svědků. Správní orgány a krajský soud dále pochybily tím, že
ve věci rozhodly na základě vlastní úvahy, byť charakter námitek vyžadoval přinejmenším
zpracování odborného vyjádření dopravní policie, popř. i znaleckého posudku. Z těch by dle
stěžovatele vyplynulo, že původcem poranění řidiče K. je skutečnost, že nejel s motocyklem tak,
jak měl, a nereagoval tak, jak by bylo vhodné, tj. snížením rychlosti a včasným brzděním, což
jediné mohlo střetu se psem, pokud k tomuto střetu vůbec došlo, zabránit. Rovněž jednoduchým
jednáním na místě samém bylo možné ověřit, zda je vůbec možné, aby svědek M. viděl to, co
tvrdil, a nebylo by tak nutno spoléhat na to, že vypovídá pravdu. Stěžovatel dále namítl
nesrozumitelnost rozhodnutí správního orgánu, který své rozhodnutí ve věci opřel i o vlastní
„psychiatricko-psychologický úsudek“ o chování psa v okamžiku před nehodou.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil s tím, že stěžovatel v ní pouze opakuje
námitky, se kterými se již správní orgány i krajský soud vypořádaly.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Kasační stížnost je důvodná.
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl námitky, které lze podřadit pod důvody dle §103
odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Dle
stěžovatele správní orgány nesprávně zjistily skutkový stav věci. Jejich závěr, že se stěžovatel
dopustil výše specifikovaného přestupku, je založen především na výpovědích svědků, které jsou
nevěrohodné, důkazy které by podpořily „skutkovou verzi“ stěžovatele, pak nebyly provedeny.
Krajský soud se přitom s žalobními námitkami, kterými stěžovatel poukazoval na uvedená
pochybení správních orgánů, nevypořádal a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů (blíže viz body [3] a [4] výše).
[8] Jak Nejvyšší správní soud zjistil ze správního a soudního spisu, o daném skutku bylo
nejprve vedeno trestní řízení, v němž Okresní soud v Karviné rozhodl usnesením ze dne
20. 5. 2011, č. j. 9 T 40/2011-119, o postoupení věci magistrátu. Okresní soud shledal,
že obžalovaný (tj. v nynějším řízení stěžovatel) se sice dopustil porušení §60 odst. 11 zákona
o silničním provozu, podle nějž je vlastník nebo držitel domácích zvířat povinen zabránit
pobíhání těchto zvířat po pozemní komunikaci, avšak v daném případě se dle soudu nejednalo
o porušení důležité povinnosti ve smyslu §148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.
[9] V průběhu trestního řízení i následně vedených řízení před správními orgány a před
krajským soudem bylo prokázáno (a stěžovatelem nebylo nijak rozporováno), že poškozený M.
K. dne 18. 4. 2010 utrpěl při dopravní nehodě, k níž došlo na místní komunikaci v obci
Dětmarovice po kolizi jeho motocyklu se psem, zlomeninu krčku levé lopatky, podvrtnutí páteře
a pohmoždění ramene. Stěžovatel však v uvedených řízeních nesouhlasil s tím, že by oním psem,
který v daný moment vběhl do vozovky, byl jemu náležející německý ovčák (byť dle výpovědí
svědků bezprostředně po nehodě tuto skutečnost nepopíral). Dále namítal, že nehodu (ať již do
vozovky vběhl jeho, či jiný pes), spoluzavinil stěžovatel svou neopatrnou jízdou.
[10] Závěry žalovaného, který uvedené výhrady stěžovatele vypořádal podrobně
odůvodněným rozhodnutím, napadl stěžovatel žalobou, v níž opět zpochybňoval jednak
věrohodnost tvrzení svědků, že do vozovky vběhl jeho pes (svědkyně S. údajně chová stejné psy
jako stěžovatel, svědek M. před nehodou psy stěžovatele neznal, pouze viděl útěk nějakých psů
z místa nehody, vbíhat tyto psy na pozemek stěžovatele však z místa, kde se nacházel, vidět
nemohl, svědci S. i M. hovořili o pudlovi, avšak stěžovatel žádného pudla nevlastní, svědkyně M.
a D. u nehody nebyly a pouze účelově tvrdí, co nahrává poškozenému, výpověď poškozeného
pak označil za účelovou i správní orgán, apod.), jednak závěr, podle nějž došlo ke střetu pouze
v důsledku pohybu psa (pes se nacházel blízko okraje úzké vozovky, mezi dvěma ploty, přesto
poškozený nepřizpůsobil rychlost své jízdy této situaci atd.).
[11] Krajský soud se tedy měl s těmito žalobními námitkami řádným způsobem vypořádat, což
však neučinil. Krajský soud považoval skutečnost, že stěžovatel je majitelem psa, který se
v inkriminované době střetl s motocyklem řízeným poškozeným, za prokázanou s ohledem na
výpovědi svědků slyšených v rámci trestního řízení. Vůbec se však nezabýval námitkami
zpochybňujícími věrohodnost jejich výpovědí. Nevypořádány zůstaly rovněž žalobní námitky
týkající se spoluzavinění nehody poškozeným.
[12] Jak přitom Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, opomene-li krajský soud v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho
rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (viz rozsudek ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73). Obdobně v rozsudku ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, zdejší soud uvedl, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je
postaven základ jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání se touto argumentací
účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede, v čem (tj. v jakých konkrétních
aspektech resp. důvodech právních či případně skutkových) její nesprávnost spočívá.
[13] Za této situace Nejvyššímu správnímu soudu nenáleží, aby se jakkoli blíže vyjadřoval
k otázce, zda bylo stěžovateli řádně prokázáno, že spáchal předmětný přestupek. Tím by de facto
nahrazoval činnost krajského soudu, neboť by musel namísto něj vypořádat námitky, které
stěžovatel uplatnil již v žalobě a na něž dosud nedostal žádnou odpověď.
V. Závěr a náklady řízení
[14] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení
je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven
v odůvodnění tohoto rozsudku.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu