ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.66.2012:35
sp. zn. 1 As 66/2012 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce Prof. Ing. L. S.,
DrSc., zastoupeného JUDr. Jaromírem Kovaříkem, advokátem se sídlem Chlumova 10, 130 85
Praha 3, proti žalovanému Zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu v Brně, se sídlem
Moravské náměstí 1, 602 00 Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 10. 2008,
sp. zn. ZKI-O-164/689/2008, za účasti osoby zúčastněné na řízení J. B., v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2012, č. j. 30 A 22/2012 –
86,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2012, č. j. 30 A 22/2012 – 86,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce pochází ze čtyř dětí. Dne 4. 12. 1948 postoupili žalobcovi rodiče smlouvou
postupní dům č. p. 42 a související pozemky v dnešním katastrálním území Moraveč svému
nejstaršímu synovi J. Současně byl syn J. zavázán vyplatit svým třem mladším sourozencům
včetně žalobce při dosažení zletilosti jednomu každému částku 10.000 Kčs. Na zajištění těchto
částek bylo na postoupené nemovitosti vloženo zástavní právo. V současné době toto zástavní
právo ve prospěch žalobce v katastru nemovitostí zapsáno není a žalobce má za to, že se tak stalo
zřejmým omylem při vedení a obnově katastru ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon).
[2] Žalobce se proto na Katastrálním úřadu pro Vysočinu, katastrálním pracovišti Pelhřimov
(dále jen „katastrální úřad“) a na žalovaném domáhá opravy chyby v katastrálním operátu.
Správní orgány se touto otázkou zabývaly již v letech 2004 a 2005, kdy žalobci nevyhověly.
Rozhodnutí žalovaného o odvolání ze dne 18. 2. 2005, čj. O-152/755/2004, však na základě
žaloby žalobce zrušil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 5. 2007,
č. j. 30 Ca 115/2005 - 34, a to z procesních i věcných důvodů. Kasační stížnost žalovaného
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 – 103, zamítl. Ztotožnil
se totiž s krajským soudem v tom, že v průběhu správního řízení došlo k procesním pochybením,
která mohla mít vliv na zákonnost napadeného správního rozhodnutí.
[3] Nejvyšší správní soud nicméně nesdílel názor krajského soudu, že v dané věci došlo
ke zřejmému omylu při vedení, resp. obnově katastru, neboť zápis zástavního práva
v pozemkové knize na základě smlouvy postupní nebyl převzat do evidence nemovitostí. Kasační
soud poukázal na přerušení kontinuity zápisů v pozemkových knihách v letech 1951 až 1964
a na to, že „katastr nemovitostí je přímý nástupce evidence nemovitostí, která vznikala postupně od poloviny let
šedesátých do konce let osmdesátých. V daném případě je tedy de facto napadán nesprávný postup pracovníků
střediska geodézie, kteří vytvářeli evidenci nemovitostí, a to podpůrně na základě pozemkových knih a dokumentů
ze sbírky listin a na základě vlastního šetření skutečného stavu právních vztahů k té které nemovitosti. Nebyl-li
pak zápis uvedený v pozemkové knize převzat do evidence nemovitostí, nemuselo se jednat pouze o opomenutí
pracovníka tehdejšího střediska geodézie, ale i o výsledek šetření skutečného stavu věci, kdy mohlo vyjít najevo,
že příslušný zápis již nemá opodstatnění. Z rozporu mezi zápisem v pozemkové knize (a listinou jej potvrzující)
a zápisem v katastru nemovitostí proto nelze bez dalšího dovozovat zřejmý omyl při obnově a vedení katastru
nemovitostí ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona.“ Ve vztahu k případu žalobce považoval
Nejvyšší správní soud za nepochybné, že „středisko geodézie provedlo šetření skutečného stavu právních
vztahů k předmětným nemovitostem v roce 1983, jinak by nebyl vyplněn výkaz změn pod č. 33/83. V tomto
výkazu již není zapsáno zástavní právo ve prospěch žalobce. Dokumenty dokládající důvod nepřevzetí
předmětného zápisu z pozemkových knih do výkazu změn a následně do evidence nemovitostí nejsou k dispozici,
avšak jen z toho nelze dovozovat, že ze strany pracovníků střediska geodézie došlo ke zřejmému omylu,
a katastrální úřad tudíž nemůže provést opravu příslušného údaje v katastrálním operátu. Mohl by tím totiž
překročit svou pravomoc v případě, že se o zřejmý omyl nejednalo, neboť by konstituoval již zaniklý právní
vztah.“
[4] Správní orgány tedy pokračovaly v řízení o opravě chyby v katastrálním operátu.
Katastrální úřad rozhodnutím ze dne 25. 7. 2008, č. j. OR – 180/2004 – 304/45, žalobci
opětovně nevyhověl. Žalovaný žalobcovo odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 31. 10. 2008,
č. j. ZKI-O-164/689/2008, a rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil. Žalobce tedy proti
rozhodnutí žalovaného podal další žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Krajský soud ji ovšem
neshledal důvodnou a rozsudkem ze dne 20. 2. 2012, č. j. 30 A 22/2012 – 86, ji zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[5] Žalobce v kasační stížnosti namítl, že rozhodnutí katastrálního úřadu nevychází
ze spolehlivě zjištěného skutkového a právního stavu věci. Předmětné zástavní právo bylo řádně
vloženo do katastru, což dokládá část pozemkové knihy, číslo vložky knihovní 42, číslo vkladu
23. Zápisem číslo vkladu 26 byla v citované vložce knihovní vymazána pouze poznámka
nezletilosti žalobce. Zřejmý omyl pak spočívá v tom, že výmaz pouhé poznámky nezletilosti byl
katastrálním úřadem následně chybně považován za výmaz zástavního práva. Vznik a další
existenci práva pak podle žalobce nezpochybnila žádná listina. Skutečnost, že zástavní právo
nebylo vypořádáno, nadále existuje a jen v důsledku omylu nebylo zapsáno při zakládání katastru
nemovitostí, byla prokázána též výpověďmi žalobce, jeho syna Ing. L. S., pana M. T. a paní B. T.
a dále písemnými vyjádřeními Mgr. B. P.
[6] Tvrzení katastrálního úřadu, že mu nebyla předložena žádná listina dokládající nespornost
existence zástavního práva, je nepravdivá, neboť touto listinou je smlouva postupní ze dne
4. 12. 1948. Jestliže zástavní právo vzniklo, pak nadále trvá přímo ze zákona a jeho existenci není
třeba prokazovat. Katastrální úřad dále nepřípustně rezignoval na svou působnost podle §8
odst. 1 písm. a) katastrálního zákona, když tvrdí, že mu nepřísluší zkoumat soulad zápisu údajů
o právních vztazích se skutečným stavem a že otázka objektivní existence zástavního práva není
předmětem řízení o opravě chyby v katastru nemovitostí. Tato tvrzení jsou v rozporu jak
s povinností provést skutková šetření např. ve sbírce listin, jak dovodily správní soudy,
tak i s postupem katastrálního úřadu v této věci. Pokud by totiž katastrální úřad skutečně vyšel
z toho, že mu nepřísluší zkoumat předmětné skutečnosti, nemohlo by se jednat o složité řízení
vyžadující prodloužení zákonem stanovené lhůty pro rozhodnutí a nebylo by ani důvodné
provádět svědecké výpovědi a písemná vyjádření dotčených osob.
[7] Ve vztahu k rozhodnutí žalovaného žalobce namítl, že jeho pojetí zřejmého omylu
je neúměrně restriktivní a v rozporu se záměrem zákonodárce. Podle žalobce jde o zřejmý omyl
tehdy, když údaje z katastrálního operátu jsou v rozporu s listinami založenými ve sbírce listin,
a tuto skutečnost osoba vykonávající příslušnou činnost na katastrálním úřadě, resp. dříve
středisku geodézie, nevezme při svých pracovních postupech do úvahy. Žalovaný podle žalobce
nadále zastává názor ohledně rozsahu pojmu zřejmý omyl, který je v rozporu s názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveném v rozsudku ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 – 103.
Nesprávné je též tvrzení žalovaného, že listinou dokládající nespornost trvání zástavního práva
není smlouva postupní ze dne 4. 12. 1948.
[8] Napadený rozsudek krajského soudu je pak podle žalobce nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů, neboť v něm zcela absentuje skutečné odůvodnění toho, jak soud ve věci
rozhodl, a vydané rozhodnutí je jen pasivním kompilátem citací dříve vydaných rozhodnutí
soudů a správních orgánů. Vlastní odůvodnění rozsudku spočívá jen v jedné jediné větě
na s. 13 rozsudku, což nelze považovat za skutečné odůvodnění vydaného rozhodnutí.
[9] Ze všech těchto důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a současně přiznal žalobci náhradu
nákladů řízení.
[10] Žalovaný se v poskytnuté lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[11] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že jediný
nezpochybnitelný argument obsažený v kasační stížnosti je založení zástavního práva smlouvou
postupní ze dne 4. 12. 1948. Ať už však došlo k výmazu tohoto zástavního práva jakkoliv,
je nesporné, že plnění tohoto zástavního práva je již dávno promlčeno. Jako důkazy, na základě
kterých by mělo dojít ke znovuzapsání zástavního práva do katastru nemovitostí, uvádí žalobce
několik svědectví pochybné hodnoty. Naopak nepředložil jediný věrohodný důkaz o trvání
zástavního práva. Z tohoto pohledu se jeví snaha o opětovný zápis zástavního práva do katastru
nemovitostí jako prostředek k vydírání osoby zúčastněné na řízení. Tomu mají nasvědčovat i další
skutečnosti (např. proč žalobce nepožádal o splnění závazku v zákonné lhůtě po dosažení
zletilosti, proč nepožádal o vypořádání v dědickém řízení po svém bratru apod.). Osoba
zúčastněná na řízení uzavřela, že se zapsáním zástavního práva nesouhlasí bez prokázání jeho
dalšího nesporného trvání.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“).
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů. Připomíná k tomu ze své judikatury,
že nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu je dána, „opomene-li krajský soud v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek“ (rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
čj. 1 Afs 135/2004-73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS), a rovněž tehdy, „není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené
(…). Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také
uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“ (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44,
publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS).
[15] Požadavek kvalitního a vyčerpávajícího odůvodnění rozsudků vyplývá rovněž z ustálené
judikatury Ústavního soudu. V nálezu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99
(N 17/17 SbNU 121), dospěl Ústavní soud k závěru, že „z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1
Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních
podmínek ústavně souladného rozhodnutí.“ V dalším nálezu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97
(N 85/8 SbNU 287), pak uvedl, že „nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním
a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy
řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto
principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným
v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu
v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního
rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny,
jakož i s čl. 1 Ústavy.“ Ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. podrobně zakotvující způsob odůvodnění
rozsudků civilních soudů lze bezpochyby v souladu s §64 s. ř. s. přiměřeně použít i na řízení
před správními soudy.
[16] V projednávaném případě žalobce uvedl v žalobě následující námitky,
které jsou v podstatě totožné s námitkami obsaženými v kasační stížnosti:
1) Zřejmý omyl při vedení a obnově katastru spočívá v tom, že výmaz pouhé poznámky
zletilosti byl katastrálním úřadem následně považován za výmaz zástavního práva.
2) Vznik a další existenci zástavního práva nezpochybnila žádná listina.
3) Skutečnost, že zástavní právo nebylo vypořádáno, nadále existuje a jen v důsledku
omylu nebylo zapsáno při zakládání katastru nemovitostí, byla prokázána též výpověďmi
žalobce, jeho syna Ing. L. S., pana M. T. a paní B. T. a dále písemnými vyjádřeními Mgr.
B. P.
4) Tvrzení katastrálního úřadu, že mu nebyla předložena žádná listina dokládající
nespornost existence zástavního práva, je nepravdivá, neboť touto listinou je smlouva
postupní ze dne 4. 12. 1948. Jestliže zástavní právo vzniklo, pak nadále trvá přímo
ze zákona a jeho existenci není třeba prokazovat.
5) Katastrální úřad nepřípustně rezignoval na svou působnost podle §8 odst. 1 písm. a)
katastrálního zákona, když tvrdí, že mu nepřísluší zkoumat soulad zápisu údajů o právních
vztazích se skutečným stavem a že otázka objektivní existence zástavního práva není
předmětem řízení o opravě chyby v katastru nemovitostí. Tato tvrzení jsou v rozporu
jak s povinností provést skutková šetření např. ve sbírce listin, jak dovodily správní soudy,
tak i s postupem katastrálního úřadu v této věci. Pokud by totiž katastrální úřad skutečně
vyšel z toho, že mu nepřísluší zkoumat předmětné skutečnosti, nemohlo by se jednat
o složité řízení vyžadující prodloužení zákonem stanovené lhůty pro rozhodnutí a nebylo
by ani důvodné provádět svědecké výpovědi a písemná vyjádření dotčených osob.
6) Pojetí zřejmého omylu v rozhodnutí žalovaného je neúměrně restriktivní a v rozporu
se záměrem zákonodárce. Podle žalobce jde o zřejmý omyl tehdy, když údaje
z katastrálního operátu jsou v rozporu s listinami založenými ve sbírce listin, a tuto
skutečnost osoba vykonávající příslušnou činnost na katastrálním úřadě, resp. dříve
středisku geodézie, nevezme při svých pracovních postupech do úvahy. Žalovaný zastává
názor ohledně rozsahu pojmu zřejmý omyl, který je v rozporu s názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveném v rozsudku ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 – 103.
7) Tvrzení žalovaného, že listinou dokládající nespornost trvání zástavního práva není
smlouva postupní ze dne 4. 12. 1948, je nesprávné.
[17] Krajský soud v Brně v napadeném rozsudku nejprve na s. 1 – 4 rekapituloval obsah
žaloby a vyjádření žalovaného, na s. 4 – 7 řešil otázku včasnosti žaloby, na s. 7 – 8 popisoval
předchozí soudní spor, který žalobce vedl proti rozhodnutí žalovaného z roku 2005 a citoval
ze svého rozsudku ze dne 30. 5. 2007, č. j. 30 Ca 115/2005 – 34. Následně na s. 9 – 11
okopíroval převážnou část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 1 As 40/2007 – 103, a na s. 11 – 13 opsal v podstatě kompletní argumentaci žalovaného
obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí ze dne 31. 10. 2008,
sp. zn. ZKI-O-164/689/2008. Na s. 13 – 14 napadeného rozsudku pak krajský soud provedl
vlastní hodnocení věci ve třech odstavcích, které Nejvyšší správní soud považuje za nutné
ocitovat:
„Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba žalobce důvodná není, neboť skutkový stav byl zjištěn
náležitě a věc byla také správně právně posouzena.
Při vydání rozhodnutí dne 31. 10. 2008 i předchozího rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Vysočinu,
katastrální pracoviště Pelhřimov postupovaly správní orgány správně, a to zcela v souladu s názorem
Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v rozsudku č.j. 1 As 40/2007 – 103. V tomto rozsudku
s Nejvyšší správní soud uvedenou problematikou podrobně zabýval a právní názor na uvedenou věc uvedl
a zdůvodnil.
Právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku č.j. 1 As 40/2007 – 103
je vázán i Krajský soud v Brně, který dospěl k závěru, že žaloba žalobce důvodná není, proto tuto
nedůvodnou žalobu dle §78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.“
[18] Z citované relevantní části napadeného rozsudku krajského soudu jednoznačně vyplývá,
že toto odůvodnění nemůže obstát ve světle výše uvedených požadavků na přezkoumatelnost
soudních rozhodnutí. Z obecné argumentace soudu nelze vůbec zjistit, proč považoval zcela
konkrétní námitky žalobce za mylné, liché nebo vyvrácené; soud se v podstatě k výše
specifikovaným žalobním námitkám ad 1) a ž 7) nijak nevyjádřil.
[19] Nejvyšší správní soud musí souhlasit s názorem žalobce, že napadený rozsudek krajského
soudu je v podstatě pouze kompilátem citací z rozsudků a rozhodnutí správních orgánů. Nejvyšší
správní soud samozřejmě vítá, pokud se krajský soud ve svých úvahách opírá o relevantní
judikaturu, neboť to zpravidla zvyšuje přesvědčivost jeho rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 12. 2008, č. j. 8 As 31/2008 – 72). Příslušnou judikaturu však musí
vztáhnout na projednávaný případ a vyložit, co z její aplikace na skutkové okolnosti věci vyplývá.
I když se jedná o věc prejudikovanou, nezbavuje tato skutečnost krajský soud povinnosti
vypořádat se se všemi uplatněnými žalobními námitkami. Takovým vypořádáním pochopitelně
není pouhá citace prejudikatury. Obdobně je třeba nahlížet na užití argumentace obsažené
ve správních rozhodnutích.
[20] Pokud tedy v projednávané věci již bylo před Krajským soudem a Nejvyšším správním
soudem vedeno jedno řízení týkající se fakticky totožného problému, mohl soud využít relevantní
argumenty obsažené v rozhodnutích těchto soudů pro odůvodnění svého rozhodnutí ve vztahu
k jednotlivým žalobním námitkám. To ovšem krajský soud neučinil a namísto toho pouze citoval
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 – 103, a to včetně
pasáží, které pro projednávanou věc nemají žádný význam (část týkající se závaznosti
předmětného rozsudku). K jednotlivým žalobním námitkám se krajský soud nijak dále nevyjádřil
patrně v mylném domnění, že citací rozsudku Nejvyššího správního soudu jsou všechny námitky
žalobce vyvráceny. Takový postup je kromě výše uvedeného nepřijatelný též proto, že Nejvyšší
správní soud se v předmětném rozsudku většinou nyní uplatněných žalobních bodů vůbec
nezabýval a ani zabývat nemohl, jelikož nebyly předmětem tehdy podané kasační stížnosti
(např. namítané výslechy svědků, které katastrální úřad pořídil až po rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu).
[21] S ohledem na popsaná pochybení krajského soudu nelze napadený rozsudek označit jinak
než jako absolutně nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, čímž je dán kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[22] Nejvyšší správní soud se za této situace musel dále zabývat tím, zda je oprávněn
odpovědět i na další námitky žalobce uplatněné v kasační stížnosti. Při řešení této otázky
aplikoval Nejvyšší správní soud usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 19. 2. 2008,
čj. 7 Afs 212/2006-74, www.nssoud.cz. V tomto usnesení rozšířený senát vyslovil, že „krajský soud
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (podobně též Nejvyšší správní soud v řízení o kasační
stížnosti) není oprávněn vyhnout se hodnocení těch skutkových a právních otázek, které, jelikož se jimi orgán
či soud, jehož rozhodnutí se přezkoumává, v potřebné míře zabýval, samy o sobě předmětem přezkumu být mohou,
poukazem na to, že ve vztahu k jiným skutkovým či právním otázkám, od předchozích oddělitelným, je napadené
rozhodnutí nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud podotýká, že zabývat se těmito oddělitelnými otázkami
je nutno jen tehdy, má-li jejich řešení význam pro další řízení a rozhodnutí ve věci (či lze-li vzhledem k okolnostem
rozumně předpokládat, že takový význam mít bude). Pokud se však s ohledem na dosavadní výsledky řízení,
povahu věci či z jiných důvodů stávají v důsledku zrušovacího rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost některé
skutkové a právní otázky (a k nim směřující žalobní či stížní námitky) bezpředmětnými, není nutno se jimi
zabývat; postačí toliko zdůvodnit, proč je má soud v daném řízení nadále za bezpředmětné“.
[23] Jelikož se krajský soud relevantně a dostatečně nevyjádřil k žádné z žalobních námitek,
neshledává zdejší soud oddělitelnou část napadeného rozsudku, kterou by se mohl meritorně
zabývat. To je dáno zejména tím, že žalobní námitky jsou v podstatě shodné s námitkami
obsaženými v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud nemůže sám jako první hodnotit jejich
důvodnost, pokud to před ním neprovedl krajský soud (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, čj. 8 Afs 73/2007 - 107, a nález Ústavního soudu
ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08). Teprve poté, kdy krajský soud přezkoumatelným
způsobem odůvodní své rozhodnutí ve vztahu ke všem žalobním námitkám, bude moci Nejvyšší
správní soud přikročit k přezkumu věci samé.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). Přezkoumá tedy opětovně napadené
rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů a svůj závěr řádně odůvodní ve vztahu ke všem
žalobcem uplatněným námitkám.
[25] V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2012
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu