ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.70.2012:68
sp. zn. 1 As 70/2012 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: H. M.,
zastoupena JUDr. Martinem Svobodou, Ph.D, advokátem se sídlem Koliště 7, Brno, proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, Mariánské nám. 2, Praha 1, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 10. 2006, čj. S-MHMP 341015/2006/OST/Ca, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2012,
čj. 10 A 267/2011-187,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Podáním ze dne 27. 7. 2005 požádala žalobkyně Magistrát hlavního města Prahy (dále jen
„žalovaný“) o obnovu stavebního řízení, v němž byla dodatečně povolena stavba v bytovém
domě na ulici B. 2713/7, P., spočívající ve výměně vnitřní ležaté kanalizace včetně částečné
změny její původní trasy. Žalobkyně tvrdila, že nesprávně nebyla zahrnuta do okruhu účastníků
původního řízení. Po delším procesním vývoji nakonec Úřad městské části Praha 4, odbor
stavební a dopravy (dále jen „stavební úřad“) vydal dne 9. 8. 2006 rozhodnutí
čj. P4/107178/06/OST/JAHU/5835, kterým návrh na obnovu řízení zamítl. Proti tomuto
rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím uvedeným v záhlaví
tohoto rozsudku, neboť návrh na obnovu řízení byl podán opožděně. Toto rozhodnutí
žalovaného je již potřetí předmětem přezkumu městského soudu.
[2] Městský soud usnesením ze dne 13. 6. 2007, čj. 10 Ca 155/2007- 18, nejdříve žalobu
odmítl z důvodu opožděnosti. Poté, co mu byla věc vrácena zdejším soudem k dalšímu řízení
(rozsudek ze dne 13. 8. 2008, čj. 1 As 37/2008- 49), městský soud žalobu proti rozhodnutí
žalovaného zamítl pro nedůvodnost rozsudkem ze dne 3. 6. 2010, čj. 10 Ca 217/2008 - 115.
Kasační stížnosti žalobkyně proti výše uvedenému rozsudku městského soudu zdejší soud
vyhověl rozsudkem ze dne 22. 6. 2011, čj. 1 As 38/2012-146, a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
přičemž ho zavázal svým právním názorem. Následně městský soud ve věci nařídil ústní jednání
a tentýž den o věci rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem. V odůvodnění svého rozsudku
uvedl, že žalobkyně neměla být zahrnuta do okruhu účastníků řízení, neboť její vlastnická práva
nebyla provedením stavby přímo dotčena. Zároveň se městský soud ztotožnil se závěrem
žalovaného, že návrh na obnovu řízení byl podán po uplynutí lhůty uvedené v §63 odst. 3
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „starý správní řád“) .
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost (v dané věci v pořadí již třetí) z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b), a d) s. ř. s.
[4] V kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění ze dne 18. 4. 2012, především namítá, že není
vůbec zřejmé, z jakých závěrů městský soud dovodil nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky
k podání návrhu na obnovu řízení před správními orgány z důvodu, že neměla být účastnicí
původního správního řízení. Domnívá se, že skutečnost, že měla být zahrnuta do okruhu
účastníků řízení o dodatečném povolení stavby, jednoznačně prokázala. Ke dni provádění stavby
byla totiž spoluvlastnicí bytové jednotky v předmětném domě, což dodatečně doložila smlouvou
o převodu družstevního bytu. Současně byla neodborným provedením přeložky části domovní
kanalizace přímo dotčena na svých vlastnických právech. K tomu dále uvádí, že městský soud
měl tuto otázku zkoumat s ohledem na všechny souvislosti a skutečnosti tvrzené stěžovatelkou,
neučinil tak však a spokojil se pouze se skutečností, že vývod kanalizace se nenachází přímo
v bytě stěžovatelky. Tímto postupem tak porušil vázanost právním názorem zdejšího soudu
v předchozím rozsudku. V tomto ohledu považuje napadený rozsudek též za nepřezkoumatelný.
[5] V kasační stížnosti stěžovatelka dále namítá, že stavební úřad pochybil, pokud
ji v původním správním řízení o dodatečném povolení stavby nepovažoval za účastníka řízení,
ač tak učinit měl. Žalovaný i městský soud toto pochybení potvrdili. Oba však nesprávně
vyvodili, že podmínky pro obnovu řízení podle §62 odst. 1 písm. c) a §63 odst. 3 starého
správního řádu přesto nebyly dány, neboť žalobkyně podala návrh na obnovu řízení opožděně.
V této souvislosti stěžovatelka dále namítá, že přestože městský soud i ža lovaný konstatovali,
že její návrh byl opožděný, žádným způsobem se v odůvodnění napadeného rozsudku
nevypořádali s otázkou, jakým způsobem k tomuto závěru dospěli, tj. kdy jí měla na základě
konkrétně zjištěných skutečností subjektivní lhůta pro podání ná vrhu na obnovu řízení začít
běžet a kdy skončit. Městský soud se objektivní lhůtou pro podání návrhu na obnovu řízení
v napadeném rozsudku nezabýval vůbec.
[6] Konečně stěžovatelka namítá, že soud chybně zaměnil a posuzoval důvod obnovy řízení,
který uvedla v návrhu, tj. důvod podle §62 odst. 1 písm. c) starého správního řádu (nesprávné
odnětí možnosti účastnit se řízení) za důvod podle §62 odst. 1 písm. a) (tzv. nové skutečnosti).
Skutečnost, že stěžovatelka upozorňovala stavební úřad na vady provedené a do datečně povolené
stavby dokonce již v době předcházející předmětnému správnímu řízení, nevypovídá nic o tom,
že v té době věděla o zahájeném správním řízení, do něhož nesprávně nebyla zahrnuta jako
účastník řízení. Z tohoto důvodu má stěžovatelka napadený rozsudek v této části
za nepřezkoumatelný.
[7] Stěžovatelka z výše uvedených důvodů navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc
vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se s odkazem na napadený rozsudek městského soudu ke kasační stížnosti
nevyjádřil.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] V posuzovaném případě je nejdříve nezbytné posoudit podmínky přípustnosti opakované
kasační stížnosti. Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. totiž platí, že kasační stížnost proti
rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem, je nepřípustná. Zákon nicméně stanovil výjimku ze zákazu tzv. opakovaných
kasačních stížností pro případy, kdy je jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se kr ajský
(městský) soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Opakovaná
kasační stížnost je rovněž přípustná, pokud se například z důvodu nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí krajského soudu nemohl Nejvyšší správní soud zabývat meritem věci [k tomu viz
nález ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 136/05 (N 119/37 SbNU 519) , resp. usnesení rozšířeného
senátu NSS ze dne 22. 3. 2011, čj. 1 As 79/2009-165, č. 2365/2011 Sb. NSS ].
[10] V daném případě zdejší soud zrušil předchozí rozsudek městského soudu částečně
z důvodu nesprávného posouzení právní otázky účastenství stěžovatelky ve správním řízení,
a částečně též z důvodu nepřezkoumatelnosti jeho závěrů, a to i ve vztahu k otázce účastenství.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení,
je krajský soud vázán právním názorem vysloveným ve zrušovacím rozhodnutí (§110
odst. 4 s. ř. s.). Stěžovatelka svými kasačními námitkami míří proti posouzení její žaloby
s tvrzením, že v novém rozhodnutí městského soudu nebyly respektovány závěry zdejšího osudu,
kterými byl městský soud vázán. Dalšími námitkami pak míří proti těm právním závěrům
městského soudu, kterými se v předchozím rozsudku Nejvyšší správní soud pro jejich
nepřezkoumatelnost nemohl věcně zabývat. Zdejší soud proto uzavírá, že kasační stížnost
je přípustná.
[11] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); tvrzené vady, jimiž je povinen se zabývat i bez
návrhu, byly součástí kasačních námitek, které posoudil tak, jak je uvedeno níže.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] V dané věci zůstala mezi stranami sporná otázka, zda byla stěžovatelka oprávněna
k podání návrhu na obnovu řízení dle §62 odst. 1 písm. c) zákona č. 71/1967 Sb., o správním
řízení (správní řád) [důvod dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.; III.B]. Jelikož však stěžovatelka
v této otázce uplatnila též námitku nepřezkoumatelnosti závěrů městského soudu pro nedostatek
důvodů i pro nesrozumitelnost, neboť městský soud prý založil svoji argumentaci na jiném
důvodu obnovy řízení, než který uplatňovala v návrhu [důvody dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.;
III.A], zabýval se zdejší soud nejdříve těmito otázkami.
III.A
Námitka nepřezkoumatelnosti závěrů městského soudu
[14] Stěžovatelka v kasační stížnosti brojí proti závěru městského soudu, že k podání návrhu
na obnovu řízení nebyla aktivně legitimována z důvodu, že jí nesvědčilo právo účastnit
se původního řízení před stavebním úřadem. Tento závěr považuje jednak za nesprávný
a nezákonný, jednak současně za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů i pro
nesrozumitelnost (k tomu viz bod [24] níže).
[15] Dále stěžovatelka tvrdí, že podala návrh na obnovu řízení z důvodu podle §62 odst. 1
písm. c) starého správního řádu, tj. z důvodu nesprávného nezahrnutí do okruhu účastníků
v řízení o dodatečném stavebním povolení, nikoliv z důvodu opožděného uvádění nových
skutečností, podle kterého posuzoval její oprávnění podat návrh na obnovu řízení městský soud.
Městský soud tak postupoval, aniž by zdůvodnil, proč. Tento nedostatek mu přitom zdejší soud
již jednou vytkl v jeho zrušujícím rozsudku čj. 1 As 38/2011 – 146.
[16] K tomu zdejší soud uvádí následující. Nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost
či nedostatek důvodů je vadou tak závažnou, že by jí, v případě, pokud by vskutku existovala,
Nejvyšší správní soud musel deklarovat i tehdy, pokud by to stěžovatelka nenamítala,
tedy z úřední povinnosti. Otázkou nepřezkoumatelnosti se zdejší soud ve své rozhodovací praxi
zabýval již mnohokrát (k tomu srov. např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Ads 58/2003-75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130,
publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS nebo ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52).
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, jakož i v důsledku jiné vady řízení před soudem, mohla-li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
rozhodnutí pak musí být založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své
rozhodovací důvody. Takovými vadami mohou být mimo jiné případy, kdy soud opřel
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem,
anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.
[17] Řízení před správním orgánem ukončené rozhodnutím, které je v právní moci,
se na návrh účastníka řízení podle §62 odst. 1 písm. starého správního řádu obnoví mimo
jiné tehdy, pokud vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí
a nemohly být v řízení uplatněny bez zavinění účastníka řízení [písm. a) cit. ustanovení]; nebo pokud byla
nesprávným postupem správního orgánu účastníkovi řízení odňata možnost účastnit se řízení, mohlo-li to mít
podstatný vliv na rozhodnutí a nemohla -li náprava být zjednána v odvolacím řízení [písm. c) cit. ustanovení].
Úvahy městského soudu uvedené na straně 7 a 8 rozsudku se vztahují k důvodu dle §62 odst. 1
písm. c) starého správního řádu, nikoliv dle písm. a), jak tvrdí stěžovatelka. Nepřezkoumatelnost
v tomto bodě tedy není dána.
[18] Městský soud v žádném případě nepochybil ani tím, pokud se v napadeném rozsudku
zabýval i otázkou včasnosti návrhu stěžovatelky; ta byla totiž v původní žalobě a následně
v průběhu dalšího řízení opakovaně namítána. Vyslovení opožděnosti návrhu na obnovu řízení
v případě, že městský soud dospěl k závěru o tom, že stěžovatelka neměla vůbec právo takovýto
návrh podat, bylo přísně vzato nadbytečné. Městský soud však díky tomu učinil svou argumentaci
přezkoumatelnou i pro tu eventualitu, kdy by snad zdejší soud dovodil, že stěžova telka účastnicí
původního řízení být měla.
[19] Námitky týkající se nepřezkoumatelnosti jsou tedy nedůvodné.
III.B.
Posouzení účastenství stěžovatelky v původním správním řízení
[20] Stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí, že městský soud se spokojil pouze s tvrzením,
že vývod kanalizace se nenachází přímo v bytě stěžovatelky, aniž by zkoumal všechny souvislosti
a její tvrzení, které mohly mít na dotčení jejich práv vliv. Stěžovatelka je přesvědčena,
že skutečnost, že měla být účastnicí řízení o dodatečném povolení stavby, jednoznačně prokázala.
Není jí tak vůbec zřejmé, na základě čeho městský soud učinil svůj opačný závěr. P řed městským
soudem prý jednoznačně prokázala, že měla být účastnicí řízení o dodatečném povolení stavby .
To jednak tím, že doložila vlastnictví bytové jednotky kopií smlouvy o převodu družstevního
bytu s účinky vkladu ke dni 26. 6. 2001, jednak tím, že neodborným provedením změny stavby
byla její vlastnická práva přímo dotčena. Přímé dotčení jejich práv stěžov atelka spatřuje
ve skutečnosti, že v řízení, o jehož obnovu žádala, bylo povoleno zcela nevhodné a neodborné
technické řešení. To se prokázalo následně při havárií kanalizace, kdy prý byla vystavena
neúnosnému zápachu.
[21] Klíčová pro posouzení toho, zda byla stěžovatelka oprávněna podat návrh na obnovu
řízení, je v daném případě otázka, zda měla být účastníkem řízení o dodatečném povolení stavby .
Podle §62 odst. 1 písm. c) starého správního řádu se řízení před správním orgánem ukončené
rozhodnutím, které je v právní moci, na návrh účastníka řízení obnoví, jestliže byla nesprávným postupem
správního orgánu účastníkovi řízení odňata možnost účastnit se řízení, mo hlo-li to mít podstatný vliv
na rozhodnutí a nemohla-li náprava být zjednána v odvolacím řízení . Pro posouzení této otázky bylo tedy
nejdříve potřeba postavit na jisto, zda měla být stěžovatelka zahrnuta do okruhu účastníků
původního řízení o dodatečném povolení stavby s ohledem na §97 zákona č. 50/1976 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (dále je n stavební zákon), aplikovatelného
na projednávanou věc.
[22] Městský soud poté, co bylo jeho původní rozhodnutí o žalobě stěžovatelky zrušeno,
doplnil dokazování a provedl ústní jednání ve věci dne 14. 2. 2012. Z něj vyplynulo, že bytová
jednotka stěžovatelky je v přízemí, vývod (ventil) kanalizace se nachází v suterénu
pod její bytovou jednotkou v sušárně, která je přímo pod její kuchyní (viz protokol o ústním
jednání ze dne 14. 2. 2012, č. l. 185 soudního spisu) . Na ústním jednání před městským soudem
stěžovatelka prostřednictvím svého zástupce dále uvedla, že byla, resp. mohla být zasažena
předmětnou stavbou na svých právech. Toto dotčení však nijak blíže nespecifikovala.
Dále uvedla, že „[p]otenciál dotčení jejich práv nebyl v daném případě vyvrácen“ (viz s. 2 protokolu ze dne
14. 2. 2012, první odstavec).
[23] Městský soud se přípustností návrhu stěžovatelky na obnovu řízení zabýval na s. 7 a 8
napadeného rozsudku. V rozsudku nejprve v souladu se závazným právním názorem zdejšího
soudu konstatoval, že vlastnické právo stěžovatelky k bytové jednotce vyplývá z dodatečně
doložené kopie smlouvy ze dne 18. 6. 2001 o převodu družstevního bytu, s účinky vkladu ke dni
26. 6. 2001 (viz č. l. 168 a násl. spisu městského soudu). Městský soud dále zkoumal, v které části
domu byla provedena změna stavby. Vycházel přitom mimo jiné ze sdělení samotné stěžovatelky
na ústním jednání ze dne 14. 2. 2012, z něhož vyplynulo, že vývod (ventil) z kanalizace je umístěn
v sušárně nacházející se v suterénu pod bytem stěžovatelky, který je v přízemí. Na základě toho
a v intencích závazného právního názoru zdejšího soudu ohledně rozložení kompetencí mezi
společenstvím vlastníků jednotek (dále jen „SVJ“) a jednotlivými v lastníky bytových jednotek
(viz body 32 a 33 rozsudku čj. 1 As 38/2011 – 146) učinil městský soud závěr, že změna stavby
nezasáhla do práv stěžovatelky. Stěžovatelka proto nebyla účastnicí řízení o dodatečném povolení
stavby (§97 stavebního zákona) a nebyla ani oprávněna podat návrh na obnovu řízení.
[24] Zdejší soud především odmítá, že by uvedené závěry byly nepřezkoumatelné. Z takto
podaného odůvodnění jasně plyne, na základě kterého ustanovení zákona městský soud věc
posuzoval a na základě jakých úvah k výše uvedenému závěru dospěl (k pojmu
nepřezkoumatelnosti srov. bod [16] shora). Byl přitom vázán názorem zdejšího soudu v tom,
že pokud z doplněného dokazování vyplyne, že bytová jednotka stěžovatelky nebyla stavebními
úpravami společných prostor bytového domu přímo dotčena, nesvědčí stěžovatelce a ni právo
účastnit se řízení o dodatečném povolení změny stavby, a toto přísluší pouze SVJ.
[25] V samotné žalobě ze dne 30. 4. 2007 stěžovatelka bez jakékoliv další specifikace pouze
uvedla, že „byla na svých právech zkrácena úkonem [stavebního úřadu]“ (viz třetí odstavec na druhé
s. žaloby), a „byla poškozena na svých právech“ (viz druhý odstavec na třetí s. žaloby). Stěžovatelka
v žalobě neuváděla, v čem byla její vlastnická práva vlastně konkrétně porušena. Naopak,
od počátku namítala pouze nelegálnost a neodbornost samotného provedení kanalizace. Nahlásit
takové nedostatky považovala - jakožto zodpovědná občanka a členka SVJ - za svoji povinnost.
Obnovu řízení o dodatečném povolení stavby žádala proto, aby „dosáhla oprav v dokumentaci,
řádného projednání v souladu se stavebním zákonem a také proto, že pracovníci, kteří změny na domovní
kanalizaci prováděli v létě 2001, tvrdili, v létě 2005, že předkládanou dodatečně zpracovanou dokumentaci
z roku 2002 neznají a na jejím zpracování ani nespolupracovali“(viz podání stěžovatelky ze dne
27. 12. 2006, č. l. 84 správního spisu, poslední odstavec).
[26] Ze správního spisu dokonce vyplývá, že stěžovatelka se na stavební úřad, potažmo
žalovaného, začala obracet již v roce 2001 s tím, že požadovala doložení dokladů k právě
probíhajícím pracím na kanalizaci, jejichž původní trasy byly nahrazeny novými, a jejichž opravy
spolufinancuje a „jejichž kvalitu může trvale pouze pozorovat“. Tyto práce byly vykonávány prý bez
dokumentace, dělníky, kteří nepatřili firmě, stěžovatelka byla údajně svědkem zahrnování nové
části potrubí, kdy dělník zahrnoval do zásypu navíc také potraviny Uvedené práce poskytují lidé,
kteří pracují anonymně, bez dokumentů - po sousedsku. Uvedla též, že je přesvědčena
o tom, že nejde o to, aby práce proběhly odborně a v odpovídající kvalitě, ale vždy
jen o to, aby byly uchovány vztahy, které jsou prospěšné objednateli. Uvedené se pokusila změnit,
to se jí nepovedlo. Déle než tři roky trpí problémem, který však nesouvisí s těmito případy
a přesvědčila se o tom, že dodatečně nelze prakticky právo prosadit. Žádala, aby byla tato její
stížnost přijata jako projev občanského chování (viz stížnost stěžovatelky ze dne 10. 1. 2002,
správní spis). Je přesvědčena o korupci (např. stížnosti stěžovatelky ze dne 22. 6. 2003, č. l. 35,
nebo ze dne 27. 7. 2005, č. l. 40 správního spisu).
[27] Městský soud nebyl povinen ani oprávněn zabývat se ochranou veškerých myslitelných
porušení vlastnických práv stěžovatelky. Taková porušení měla stěžovatelka možnost namítat
na shromáždění vlastníků bytových jednotek, které se musí uskutečnit alespoň jednou do roka,
případně se obrátit na civilní soud, pokud se takové shromáždění v této lhůtě nekonalo (§11
odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám
a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům; dále jen „zákon o vlastnictví bytů“).
[28] Postavení SVJ jako „zákonného správce“ společného majetku členů, kam nepochybně
spadá i sušárna bytového domu, v určitém rozsahu omezuje některá práva vlastníků jednotek
(k tomu srov. podrobně argumentaci zdejšího soudu v předchozím rozsudku 1 As 38/2011 - 146,
zejména body 27 až 31). Výměna (oprava) kanalizace plně spadá do kompetence SVJ, jakožto
právnické osoby s právní subjektivitou [viz §2 písm. g) z ákona o vlastnictví bytů]. V tomto
rozsahu byla tedy vlastnická práva stěžovatelky, stejně jako vlastnická práva všech ostatních
vlastníků bytových jednotek v domě, nutně omezena výkonem práva resp. povinnosti SVJ
provést opravu stavby společných částí domu a právem resp. povinností s tím související –
vyřízení příslušného stavebního povolení. Bytová jednotka stěžovatelky nebyla provedením prací
přímo dotčena, neboť stavební práce probíhaly v suterénu. V daném případě ani nedošlo
k zásadní skutečnosti spočívající ve změně vnitřního uspořádání domu či ke změně velikosti
spoluvlastnických podílů na společných částech domu. Oprava a přemístění trasy kanalizace tak
nemohly přímo zasáhnout do vlastnických práv stěžovatelky. Stěžovatelka proto byla povinna
strpět výkon práv SVJ spojených se správou společných částí domu, včetně jednání a vystupování
SVJ jako účastníka řízení o dodatečném povolení stavby. Pouhá skutečnost, že nesouhlasila
se způsobem provedení opravy a změny vedení kanalizace, nemůže odůvodňovat její postavení
jakožto účastníka stavebního řízení vedle SVJ, nedošlo-li k přímému zásahu do jejího
vlastnického práva formou změny vnitřního uspořádání domu a tím velikosti spoluvlastnických
podílů na společných částech domu v důsledku této změny nebo opravy stavby. Opačný výklad
by totiž zcela pomíjel smysl povinného vzniku SVJ, který zamýšlel zákonodárce. Dle výkladu
stěžovatelky by účastníky tohoto stavebního řízení vedle SVJ museli být všichni vlastníci
bytových jednotek, tj. všichni členové daného SVJ. T ak by mohl každý, byť i jediný
tzv. „přehlasovaný“ člen SVJ třebas i několik let blokovat výkon správy společných částí
nemovitosti na úkor vlastnických práv ostatních vlastníků bytových jednotek. Pokud se týká
změn společných částí domu, u kterých nedochází k přímému zásahu do vlastnického práva,
nelze s takovýmto výkladem souhlasit.
[29] Stěžovatelka namítla obtěžující zápach v důsledku havárie kanalizačního potrubí
(dle jejího přesvědčení neodborně provedeného). K tomu lze uvést následující. Havárie
kanalizace ve svém důsledku prakticky vždy ovlivňuje všechny obyvatele bytového domu,
neboť v takovém případě dochází nutně k omezení užívání kanalizace v domácnostech. Úvaha,
dle které by měli být jen proto účastníky řízení o dodatečném povolení stavby všichni vlastníci
bytových jednotek, byla již vyvrácena (viz bod [28] shora). Stěžovatelka zjevně nesleduje cíl,
aby nebylo zasahováno do jejího vlastnického práva. Naopak, od počátku sleduje cíl jiný,
a sice prověření činnosti SVJ v bytovém domě, jehož je spoluvlastnicí. Zájem stěžovatelky
o řádné fungování správy bytového domu, v němž bydlí a jehož je spoluvlastnicí, je obecně
chvályhodný. Tato okolnost však není s to zhojit podmínky její účastenství na řízení
o dodatečném povolení stavby a potažmo její právo podat návrh na obnovu řízení, jehož nikdy
neměla být účastnicí.
[30] Podle §2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním
právům fyzických osob i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek
stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví
zákon. Tvrdí-li snad stěžovatelka, že její vlastnické právo bylo porušeno nepřímo,
a to obtěžujícím zápachem, v takovém případě by mohlo jít o porušení jejich práv spadajících
svou povahou do oblasti práva soukromého. Správní soudy takové otázky nejsou oprávněny řešit.
[31] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že městský soud, vázán právním názorem zdejšího
soudu v předchozím zrušovacím rozsudku, otázku účastenství stěžovatelky vyhodnotil
s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Dospěl přitom ke správnému závěru,
že stěžovatelka účastnicí původního správního řízení být neměla. Proto nebyla oprávněna
ani podat návrh na obnovu řízení podle §62 odst. 1 písm. c) starého správního řádu. Zdejší soud
se s tímto závěrem městského soudu s ohledem na vše dosud uvedené skutečnosti zcela
ztotožňuje.
[32] Za této situace již zdejší soud nemohl řešit otázku včasnosti návrhu. Nebyla -li
stěžovatelka účastníkem původního řízení, nemohla jí běžet ani subjektivní ani objektivní lhůta
k podání návrhu na obnovu řízení. Úvahy městského soudu o opožděnosti návrhu považuje
zdejší soud za nadbytečné, napsané zjevně pro případ, že by se snad Nejvyšší správní soud
s prvým závěrem městského soudu o účastenství stěžovatelky v původním řízení neztotožnil
(viz bod [18] shora).
[33] Výrokem napadeného rozsudku tedy městský soud žalobu stěžovatelky zamítl,
a to i přesto, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí zabýval zejména otázkou včasnosti podání
návrhu na obnovu řízení. Zrušil-li by snad městský soud rozhodnutí žalovaného, výsledkem by
bylo pouze to, že by žalovaný vydal nové rozhodnutí, kterým by odvolání stěžovatelky musel
znovu zamítnout, tentokráte primárně z jiného důvodu. Takovýto postup by byl zbytečně
formalistický, na práva stěžovatelky by neměl prakticky žádný vliv a pouze by se zbytečně
kumulovaly další náklady na vedení řízení v této věci. Rozhodnutí žalovaného tak nemohlo mít
vliv na práva stěžovatelky a není důvod ho rušit.
[34] Kasační námitky jsou proto nedůvodné.
IV.
Závěr a náklady řízení
[35] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl dle §110
odst. 1 poslední věty s. ř. s. jako nedůvodnou.
[36] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v sou ladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznik ly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. října 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu