ECLI:CZ:NSS:2012:1.AZS.10.2012:33
sp. zn. 1 Azs 10/2012 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce K. G.,
zastoupeného JUDr. Petrem Navrátilem, advokátem se sídlem Joštova 4, Brno, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2011, č. j. OAM-1372/VL-20-P12-R2-2006, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2012,
č. j. 32 Az 10/2011 - 55,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2012, č. j. 32 Az 10/2011 - 55,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení projednávané věci
[1] Žalobce podal dne 7. 12. 2006 žádost o udělení mezinárodní ochrany
(resp. tehdy o udělení azylu) v České republice. Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 6. 2007,
č. j. OAM-1372/VL-20-ZA05-2006, mezinárodní ochranu neudělil. Krajský soud v Brně
rozsudkem ze dne 19. 12. 2007, č. j. 56 Az 119/2007 – 26, zamítl žalobu proti tomuto
rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však rozsudkem ze dne 13. 8. 2008, č. j. 1 Azs 59/2008 – 53,
rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně
následně rozsudkem ze dne 27. 5. 2009, č. j. 56 Az 143/2008 – 74, potvrdil rozhodnutí
žalovaného ve výroku o neudělení doplňkové ochrany podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o azylu“) a zrušil
rozhodnutí ve výroku o neudělení mezinárodní ochrany dle §14a zákona o azylu
a v tomto rozsahu vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[2] Žalovaný následně v záhlaví specifikovaným rozhodnutím neudělil podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona o azylu žalobci mezinárodní ochranu. Krajský soud v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“) žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného v záhlaví označeným
rozsudkem zamítl.
[3] V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že původní rozhodnutí žalovaného
bylo zrušeno pouze ve výroku o neudělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu.
Ohledně výroku o neudělení azylu dle §12 zákona o azylu bylo tedy pravomocně rozhodnuto
a tato skutečnost brání opětovnému projednání. Žalovaný v nově vedeném řízení neshledal,
že zde jsou nové skutečnosti, které by mohly vést ke změně názoru ve vztahu k udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Soud se proto otázkou neudělení azylu podle tohoto ustanovení
nezabýval.
[4] Co se týče rozhodnutí o doplňkové ochraně podle §14a zákona o azylu, podle krajského
soudu žalovaný shromáždil aktuální informace o zemi původu žalobce a tyto konfrontoval
s jeho azylovým příběhem. Na rozdíl od tvrzení žalobce vyplývá ze zprávy Ministerstva
zahraničních věcí ze dne 22. 11. 2010 č. j. 122001/2010-LPTP, že Arménská lidová strana (HŽK)
je malou politickou stranou (má asi 600 členů a v posledních parlamentních volbách v roce 2007
získala jen 1,68 % hlasů). Její současný politický vliv a význam je malý. Z této zprávy dále plyne,
že žádný z členů HŽK nebyl pro své politické přesvědčení pronásledován nebo vězněn. Žalobce
kromě vyslovených obav ze svého pronásledování z důvodu členství v této straně, nepředložil
žádný důkaz, jenž by svědčil o situaci opačné, než jak plyne z uvedené zprávy.
Ve své vlasti nebyl z ničeho obviněn, neprokázal, že by bylo vzneseno oficiální obvinění
vůči jeho synům z údajného únosu syna jednoho z opozičních politiků.
[5] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce stran pochybení žalovaného při hodnocení
důkazů předložených žalobcem. Žalovaným shromážděné důkazy potvrzují, že žalobce
byl členem HŽK, podílel se na přípravě volební kampaně, pracoval v místní volební komisi,
což žalovaný nijak nezpochybnil. Kromě této skutečnosti však uvedený důkaz nedokládá žádné
skutečnosti relevantní pro úvahu o nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu.
[6] Podle krajského soudu nelze v kontextu celé žádosti žalobce o udělení mezinárodní
ochrany přehlédnout základní pohnutku, proč o udělení mezinárodní ochrany v ČR požádal,
tedy evidentní snahu o legalizaci pobytu (žádost byla podána poté, co si žalobce nemohl
vzhledem ke ztrátě zaměstnání prodloužit pracovní vízum). Krajský soud nepřisvědčil ani žalobní
námitce, že žalovaný neseznámil žalobce s výpovědí jeho syna A. G. a rozhodnutí je z toho
důvodu nepřezkoumatelné. Soud připustil, že žalovaný v průběhu podrobného doplňujícího
pohovoru dne 25. 10. 2010 výslovně žalobce neseznámil s obsahem výpovědi jeho syna, podle
soudu však ani v případě syna žalobce nezazněly takové skutečnosti, které by odůvodňovaly
úvahy o naplnění zákonných podmínek pro udělení doplňkové ochrany. Navíc nelze přehlédnout,
že se jedná o rodinnou vazbu mezi zletilým synem a otcem, kterému bylo jistě známo, že jeho syn
bez problémů vycestoval do Arménie na dobu asi jednoho měsíce a opětovně se vrátil do ČR.
Krajský soud proto zde namítanou nepřezkoumatelnost neshledal.
[7] Krajský soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by v případě návratu žalobci
hrozilo skutečné nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání.
V Arménii v současné době neprobíhá mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt
a vycestování žalobce nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR. Žalobcem uváděné
obavy z postihu ze strany současného prezidenta Serje Sarkisjana považuje soud
za nadhodnocené. Důkazní břemeno k této obavě leží na žalobci, který žádné důkazy
o postihování politických oponentů ze strany vládnoucí prezidenta nepředložil. Krajský soud
v této souvislosti připomněl, že proti žalobci nebylo vzneseno žádné obvinění ze strany státních
orgánů Arménie, žalobce nedoložil, že by se o jeho osobu v zemi původu státní orgány zajímaly
či mu neumožnily svobodné opuštění vlasti. Důvody pro postup podle §14b zákona o azylu
nebyly v případě žalobce zjištěny – krajský soud se s tímto závěrem žalovaného ztotožnil.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
[9] Stěžovatel v prvé řadě poukázal na skutečnost, že žalovaný v nesouladu s výrokem I.
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2009, č. j. 56 Az 142/2008, (pozn. soudu:
stěžovatel má zřejmě na mysli rozsudek ze dne 27. 5. 2009, č. j. 56 Az 143/2008 – 74) opětovně
rozhodoval o neudělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu. Tato skutečnost
měla za následek zmatečnost celého správního řízení a již z tohoto důvodu měl krajský soud
napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatel tuto námitku uplatnil již v žalobě, krajský soud
se s ní však přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem nevypořádal.
[10] Stěžovatel zdůraznil, že Nejvyšší správní soud vyslovil ve věci závazný právní názor
pro žalovaného i krajský soud, podle něhož je nutno zásadním způsobem doplnit a znovu
opakovat dokazování, a to zejména o důkazy navrhované a předkládané samotným stěžovatelem,
provést jejich hodnocení a přezkoumatelným způsobem rozhodnutí odůvodnit. Nové rozhodnutí
správního orgánu však fakticky neobsahuje žádné odůvodnění, ani hodnocení provedených
důkazů.
[11] Stěžovatel především považuje za nepřezkoumatelný výrok napadeného rozhodnutí
v části týkající se neudělení mezinárodní ochrany podle §14a zákona o azylu. Žalovaný zde zcela
v rozporu s návodem Nejvyššího správního soudu ignoruje veškeré stěžovatelem uváděné
skutečnosti, aniž by se byť jen pokusil o polemiky či jejich vyvrácení na základě provedených
důkazů. Žalovaný pouze konstatuje, že důvodem neudělení mezinárodní ochrany je fakt,
že žalobce ve snaze získat pozitivní rozhodnutí zcela jasně nadhodnocuje politický význam
své osoby a tedy i stupeň svého ohrožení ze strany státních orgánů. Tento závěr
je podle stěžovatele nepřezkoumatelný. Žalovaný pomíjí negativní skutečnosti týkající se událostí
z roku 1999, kdy došlo k atentátu na K. D. a dopadů těchto událostí na postavení strany HŽK.
Nelze rovněž přehlédnout (jak to učinil žalovaný), že od posledního projednání věci došlo
s ohledem na tvrzení stěžovatele k podstatné události – zvolení Serje Sarkisjana prezidentem.
S jeho působením spojoval stěžovatel obtíže své a svého otce v zemi původu. Tato osoba,
původně zastávající funkci ministra obrany, je nyní v daleko mocensky exponovanější pozici,
což obavy stěžovatele prohlubuje. Žalovaný k tomu bez opory v jakýchkoli důkazech uvedl
jen, že tato skutečnost není důvodem pro revizi jeho závěrů.
[12] Žalovaný opomenul reagovat na další stěžejní výtku Nejvyššího správního soudu ohledně
závěru, že důvodnost obav stěžovatele je snižována vycestováním a návratem jeho syna
z Arménie do ČR. Žalovaný v tomto směru opakovaně pochybil, neboť za situace, kdy okolnosti
vycestování syna stěžovatele považuje za stěžejní z hlediska posouzení důvodnosti jeho obav,
stěžovatele s touto skutečností nijak neseznámil ani nekonfrontoval. Žalovaný nadto přes zcela
jasně formulovanou výtku Nejvyššího správního soudu stěžovatele opětovně k objasnění
okolností vycestování jeho syna nevyzval.
[13] Stěžovatel uzavírá, že přestože tyto námitky uplatnil v žalobě, krajský soud
se s nimi přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem nevypořádal, neboť v rámci odůvodnění
bez bližšího rozboru a úvah převzal veškeré závěry a tvrzení správního orgánu. Krajský soud
navíc přezkum zákonnosti rozhodnutí žalovaného založil na nepřípustném obratu důkazního
břemene, kdy po žadateli o mezinárodní ochranu požaduje přednesení důkazů o pravdivosti
jím tvrzených skutečností.
[14] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
[15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že námitky o údajné zmatečnosti
rozhodnutí žalovaného jsou irelevantní. Při posuzování důvodů dle §14a zákona o azylu
žalovaný doplnil dokazování dle požadavků soudu. Následně dospěl k závěru o neexistenci
hrozící vážné újmy. Soud rovněž dostatečně zhodnotil námitku žalobce o skutečnosti vycestování
a návratu jeho syna. Právní názor stěžovatele o nepřípustném obratu důkazního břemene
je v jednoznačném rozporu se základními zásadami řízení o udělení mezinárodní ochrany
i konstantní judikaturou. Povinnost tvrzení leží totiž výhradně na žadateli a jen on sám
musí uvést všechny důkazy o pravdivosti svých tvrzení, jež jsou mu známy. Žalovaný v dalším
plně odkazuje na své rozhodnutí a rozsudek krajského soudu a navrhuje odmítnutí kasační
stížnosti pro nepřijatelnost.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal přípustnost kasační stížnosti a konstatoval,
že tato je podána včas (§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního;
dále jen „s. ř. s.“), osobou oprávněnou (§102 s. ř. s.), která je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupena advokátem. Soud dále vážil přípustnost kasační stížnosti s ohledem na §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je opakovaná kasační stížnost v téže věci přípustná
jen tehdy, je-li jako její důvod namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.
[17] V daném případě Nejvyšší správní soud zrušil první rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 19. 12. 2007, poté Krajský soud v Brně vydal další rozsudek ze dne 27. 5. 2009, jímž zčásti
zrušil původní rozhodnutí žalovaného. Nyní napadeným rozsudkem (ze dne 26. 1. 2012) krajský
soud rozhodoval o žalobě proti novému rozhodnutí. Přestože tak měl činit stále v mezích
závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne
13. 8. 2008, č. j. 1 Azs 59/2008 – 53, nejedná se o případ spadající pod výluku podle §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. Předmětem žaloby a nyní napadeného rozsudku bylo jiné správní rozhodnutí,
žaloba stála na jiných důvodech, než které již dříve posoudil Nejvyšší správní soud. Kasační
stížnost je tedy z hlediska zkoumaného ustanovení přípustná.
III.A Přijatelnost kasační stížnosti
[18] Nejvyšší správní soud se po konstatování přípustnosti kasační stížnosti zabýval ve smyslu
§104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
[19] K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS; všechna
zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Podle tohoto usnesení se o případ přijatelnosti kasační stížnosti může jednat
mj. tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský soud
v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[20] Nejvyšší správní shledal, že došlo k hrubému pochybení krajského soudu při výkladu
hmotného a procesního práva, což vedlo k nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
pro nesrozumitelnost (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). V kontextu nyní projednávané věci je však
nutno zdůraznit, že toto zásadní pochybení krajského soudu nemohlo mít dopad do právního
postavení stěžovatele, jak soud vysvětlí níže (III.B), a prot o kasační důvod namítající
toto pochybení krajského soudu nemohl založit v této části přijatelnost kasační stížnosti.
[21] Stejně tak shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost v zásadě nepřijatelnou v části
mířící proti nesprávnému vypořádání otázky doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu
(srov. III.C). Přijatelnost kasační stížnosti založilo pochybení krajského soudu,
který nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. Rozhodnutí žalovaného
měl totiž zrušit pro vadu vytýkanou již v předcházejícím rozsudku ve věci stěžovatele,
ve kterém zdejší soud zdůraznil, že v případě, kdy správní orgán usoudí na nevěrohodnost
výpovědi žadatele na základě konfrontace výpovědí, musí dát žadateli možnost seznámit
se s konfrontovanou výpovědí a tyto rozpory vysvětlit. Žalovaný však této své povinnosti
opětovně nedostál a krajský soud i přesto, že v žalobě bylo toto pochybení žalovanému vytýkáno,
nepřistoupil ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.
III.B Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
[22] V nyní souzené věci bylo první rozhodnutí žalovaného, kterým stěžovateli nebyla udělena
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu mezinárodní ochrana, rozsudkem Krajského
soudu v Brně ze dne 27. 5. 2009, č. j. 56 Az 143/2008 – 74, zrušeno, a to toliko ve výroku
o neudělení mezinárodní ochrany podle §14a zákona o azylu (výrok II. rozsudku). Výrokem I.
tohoto rozsudku byla žaloba v návrhu, aby soud zrušil rozhodnutí žalovaného ve výroku
o neudělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu zamítnuta. Žalovaný následně vydal
v záhlaví označené rozhodnutí, kterým stěžovateli opět neudělil podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona o azylu mezinárodní ochranu.
[23] Stěžovatel již v žalobě namítal, že žalovaný v rozporu s výrokem I. rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 28. 5. 2009 opětovně rozhodoval o neudělení mezinárodní ochrany
podle §12 zákona o azylu, což má dle stěžovatele za následek zmatečnost celého správního
řízení.
[24] Krajský soud ve vztahu k této námitce konstatoval, že ohledne výroku o neudělení azylu žalobci
dle §12 zákona o azylu bylo tedy pravomocně rozhodnuto a tato skutečnost brání opětovnému projednání
(§159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění za použití §64 s. ř. s.).
Tento závěr může být správný, nicméně konstatoval-li soud, že je zde založena překážka věci
pravomocně rozhodnuté, tedy že pro vydání rozhodnutí žalovaného v dotčené části nebyly
splněny podmínky řízení, měl z tohoto svého konstatování vyvodit příslušné procesní důsledky.
Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost
také rozhodnutí, jehož výrok je v rozporu s odůvodněním (srov. rozsudek NSS ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130). Tento případ nastal v nyní projednávané věci – ačkoli
krajský soud v odůvodnění konstatoval, že pro opětovné projednání neudělení mezinárodní
ochrany podle §12 zákona o azylu nejsou z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté dány
podmínky, nenašel tento právní názor odraz ve výroku rozsudku. Krajský soud měl pro tuto vadu
řízení zrušit ve výroku o neudělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu
(resp. podle §12 až §14 a §14b) rozhodnutí žalovaného.
[25] Nejvyšší správní soud na tomto místě akcentuje, že toto byť závažné pochybení krajského
soudu nemohlo mít v kontextu nyní projednávané věci vliv na právní postavení stěžovatele.
Důsledkem pochybení krajského soudu i žalovaného je totiž „nadbytečná“ existence části
rozhodnutí žalovaného, která při správném procesním postupu neměla být vydána.
Tato nezákonně vydaná část rozhodnutí žalovaného však nijak nezhoršuje postavení stěžovatele,
ani se jinak nedotýká jeho právního postavení. Jak vyplývá z výše uvedeného, žalovaný v souzené
věci rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona o azylu, ačkoli měl vzhledem k předcházejícím řízením rozhodovat toliko o podmínkách
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu; posuzování dalších forem
mezinárodní ochrany bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté. To, že žalovaný
o těchto formách mezinárodní ochrany rozhodl „navíc“, nemohlo mít dopad do právního
postavení stěžovatele, neboť pokud by o nich správně nerozhodoval vůbec, zůstalo
by jeho postavení naprosto stejné. Tato námitka proto není přijatelná (srov. shora citované
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39).
[26] Nutno také zdůraznit, že ze shora uvedených důvodů se již Nejvyšší správní soud
nezabýval námitkami mířícími do nesprávného právního posouzení otázek souvisejících
s neudělením mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azy lu – vzhledem
k tomu, že nebyly splněny podmínky řízení pro vydání rozhodnutí o neudělení azylu podle §12
zákona o azylu, není možno ani věcně projednat námitky mířící do této části rozhodnutí
žalovaného.
III.C
Nesprávné posouzení důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu
[27] Vzhledem ke skutečnosti, že výrok o neudělení mezinárodní ochrany podle §§12, 13 a 14
zákona o azylu a výrok o nesplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §§14a a 14b
cit. zákona je dle ustálené judikatury zdejšího soudu (rozsudek NSS ze dne 25. 5. 2005,
č. j. 3 Azs 272/2004 – 67, a ze dne 17. 2. 2006, č. j. 4 Azs 11/2005 – 90, ve spojení s rozsudkem
NSS ze dne 22. 7. 2009, č. j. 8 Azs 20/2009 – 99) nutno považovat za výroky relativně nezávislé,
mohl Nejvyšší správní soud i přes výše uvedené závěry posoudit námitky směřující k udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
[28] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu a následně námitkami podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vada řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu).
[29] Stěžovatel namítá, že krajský soud se se žalobními námitkami nevypořádal přesvědčivým
a přezkoumatelným způsobem, v rámci odůvodnění toliko převzal bez bližšího rozboru a úvah
veškeré závěry a tvrzení správního orgánu. K takto obecně formulované námitce může Nejvyšší
správní soud konstatovat pouze to, že odůvodnění napadeného rozsudku, považuje ve vztahu
k posuzování podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a za přezkoumatelné. Krajský
soud přezkoumal všechny v žalobě uplatněné námitky a vlastními úvahami uvedenými
v odůvodnění dospěl k závěru o jejich nedůvodnosti.
[30] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud založil přezkum napadeného rozhodnutí
na nepřípustném obratu důkazního břemene, kdy v podstatě po účastníku řízení o udělení
mezinárodní ochrany požaduje přednesení důkazů o pravdivosti jím tvrzených skutečností.
[31] Stěžovatel správně poukázal na povinnost žalovaného, který musí v případě neudělení
mezinárodní ochrany shromáždit všechny dostupné důkazy vyvracející či zpochybňující
věrohodnost výpovědi žadatele, přičemž není povinností žadatele o mezinárodní ochranu,
aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou
výpovědí (srov. rozsudek ze dne 21. 12. 2005, čj. 6 Azs 235/2004 - 57, a rozsudek ze dne
24. 2. 2004, čj. 6 Azs 50/2003 - 89). Krajský soud ve vztahu k tvrzení, že bývalý ministr obrany
Serj Sarkisjan, se kterým stěžovatel a jeho otec spojovali své obtíže v zemi původu,
je nyní prezidentem, uvedl, že důkazní břemeno k uváděné obavě leží na žalobci a ten žádné důkazy
ve smyslu postihování politických oponentů ze strany vládnoucího prezidenta nepředložil. Tento právní názor
krajského soudu je tedy evidentně v rozporu se shora zmíněnou judikaturou. Tato judikatura
se však může uplatnit pouze v případě, že zde jsou nějaká tvrzení, která je nutno prokazovat.
[32] Zde je třeba zdůraznit, stěžovatel během doplňujícího pohovoru sice uvedl, že tehdejší
ministr obrany je nyní prezidentem, netvrdil však, že by z této skutečnosti měly pro něj plynout
nějaké důsledky, dříve nezmíněné. Stejně tak stěžovatel v žalobě i kasační stížnosti toliko uvedl,
že Serj Sarksjan je nyní více politicky exponován, jaké důsledky má tato skutečnost
do jeho postavení, však neuvedl. Nebylo zde tedy žádné nové tvrzení, které měl žalovaný,
potažmo krajský soud dokazovat.
[33] Namítá-li v této souvislosti stěžovatel, že měl žalovaný v souvislosti s touto událostí
obstarat informace o situaci v jeho zemi ve vztahu k postihování politických oponentů, jedná
se o nedůvodnou námitku, neboť žalovaný takové informace obstaral (srov. v rozhodnutí
citovaná Informace MZV č. j. 122001/2010-LPTP k č. j. MV-98915-1/OAM-2010 ze dne
22. 11. 2010) a vyvodil z nich závěr, že pro své politické přesvědčení nebyl doposud
nikdo ze strany HŽK pronásledován či vězněn (srov. s. 11 rozhodnutí žalovaného),
proto z tohoto důvodu nemůže stěžovateli pro jeho politické přesvědčení v zemi původu hrozit
vážná újma.
[34] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že žalovaný pouze konstatuje, že důvodem
neudělení mezinárodní ochrany je fakt, že stěžovatel nadhodnocuje politický význam své osoby
ve snaze získat pozitivní rozhodnutí (str. 13 odst. 3. rozhodnutí). Takový závěr
je podle stěžovatele nepřezkoumatelný a je spíše vyjádřením subjektivní úvahy žalovaného.
Nejvyšší správní soud se s touto námitkou neztotožňuje. Žalovaný (též na s. 13, v odst. 2)
posuzoval na základě Informace MZV ze dne 22. 11. 2010 aktuální politický význam a vliv strany
HŽK a jejich členů. Z předložených listin žalovaný dovodil, že stěžovatel byl řadovým členem
této strany. K postavení HŽK v nynější době žalovaný konstatoval, že podle dostupných
informací je Arménská lidová strana marginální stranou, jež nemá v parlamentu žádné zástupce.
Z toho žalovaný dovodil, že je zcela nepravděpodobné, že by stěžovateli mělo hrozit jakékoli
závažné nebezpečí jen kvůli jeho stranické příslušnosti. O tom svědčí i tvrzení obsažené
v dotčené informaci, podle nějž až dosud nebyl nikdo ze členů strany HŽK za své politické
přesvědčení pronásledován či vězněn. Závěr, který z této informace ve spojení s provedenými
důkazy žalovaný dovodil je tedy dle názoru kasačního soudu v pořádku.
[35] Stěžovatel dále namítá, že žalovaný ignoruje veškeré stěžovatelem uváděné skutečnosti.
Konkrétně pak zmiňuje, že žalovaný pominul negativní skutečnosti týkající se událostí z roku
1999, kdy došlo k atentátu na K. D. a dopadů těchto událostí do postavení HŽK. Zde je třeba
zdůraznit, že správní orgán při hodnocení podmínek pro udělení doplňkové ochrany vychází ze
situace, jež je aktuální v době rozhodování žalovaného. K postavení HŽK v nynější době
žalovaný konstatoval, že podle dostupných informací (Informace MZV ze dne 22. 11. 2010) je
Arménská lidová strana marginální stranou, jež nemá v parlamentu žádné zástupce. Skutečnost,
že se žalovaný při posuzování podmínek pro udělení doplňkové ochrany nezabýval postavením
zmíněné politické strany v minulé době (v době po roce 1999), ale pouze v době současné, nelze
žalovanému vyčítat. Zatímco důvody pro udělení azylu je třeba zkoumat ve vztahu k okolnostem,
za nichž žadatel o azyl zemi opustil (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 4. 2004,
č. j. 7 Azs 64/2003 - 39), v případě zkoumání důvodů pro udělení doplňkové ochrany je určující
doba případného návratu žadatele do země původu (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008,
č. j. 5 Azs 80/2007 – 87). Dokazování a posuzování skutkových okolností, konkrétně situace
v zemi původu žadatele ve vztahu k jeho individuálním poměrům a k dalším faktům,
které je sám schopen doložit, nebo které jsou jinak zřejmé, je nutno vázat k okamžiku,
kdy má být o doplňkové ochraně rozhodováno, tedy se zřetelem k současnosti, či spíše blízké
budoucnosti, nikoli však směrem do minulosti (usnesení NSS ze dne 30. 1. 2012,
č. j. 8 Azs 17/2011 – 80).
[36] Další kasační námitka směřuje do posouzení vlivu skutečnosti, že arménským
prezidentem byl zvolen Serj Sarkisjan, s jehož působením a vlivem žalobce spojoval obtíže
své a svého otce v zemi původu (pozn. soudu: stěžovatel měl zřejmě na mysli obtíže svého syna).
Podle stěžovatele, ačkoli žalovaného na tuto skutečnost výslovně upozornil v rámci výslechu dne
25. 10. 2010, ten pouze konstatuje bez opory v jakýchkoli důkazech, že tato skutečnost
není důvodem pro revizi jeho závěrů (s. 11). Žalovaný tyto stěžovatelem rozporované závěry
vynesl ve vztahu k posuzování podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, konkrétně
při úvahách o možném přehodnocení závěrů o pronásledování stěžovatele. Jak již Nejvyšší
správní soud uvedl výš, nemůže se (vzhledem ke skutečnosti, že k vydání rozhodnutí
v tomto rozsahu nebyly dány procesní podmínky) k otázkám souvisejícím s udělením azylu
podle §12 zákona o azylu vyjadřovat.
[37] Doposud zmíněné námitky nepoukázaly na žádné pochybení krajského soudu tak výrazné
intenzity, které by mohlo vést k přijatelnosti kasační stížnosti.
[38] V závěru kasační stížnosti stěžovatel namítá, že žalovaný opomenul reagovat na další
stěžejní výtku Nejvyššího správního soudu ohledně závěru, že důvodnost obav stěžovatele
je snižována vycestováním a návratem jeho syna z Arménie do ČR. Žalovaný v tomto směru
opakovaně pochybil, neboť za situace, kdy okolnosti vycestování syna stěžovatele považuje
za stěžejní z hlediska posouzení důvodnosti jeho obav, stěžovatele s touto skutečností
nijak neseznámil ani nekonfrontoval. Žalovaný nadto přes zcela jasně formulovanou výtku
Nejvyššího správního soudu stěžovatele opětovně k objasnění okolností vycestování jeho syna
nevyzval.
[39] V předcházejícím rozsudku ve věci stěžovatele Nejvyšší správní soud (byť jako obiter
dictum) odkázal na svůj rozsudek ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007 - 55, v němž se zabýval
situací, kdy správní orgán učinil závěr o nevěrohodnosti výpovědí více žadatelů o azyl týkajících
se týchž skutkových okolností na základě rozporů mezi těmito výpověďmi. Nejvyšší správní soud
k této otázce uzavřel, že „zjistí-li správní orgán, že výpovědi žadatelů o azyl o týchž skutečnostech si odporují,
je jeho povinností poskytnout těmto žadatelům možnost rozpory vysvětlit, jinak je závěr správního orgánu
o nevěrohodnosti takových výpovědí v rozporu s §3 správního řádu z roku 2004“. K tomu Nejvyšší správní
soud navíc poznamenal, že byť byla kopie protokolu sepsaného při pohovoru žalovaného
se synem stěžovatele v současně probíhajícím řízení založena jako součást správního spisu
vedeného ve věci stěžovatele, nebyl stěžovatel s tímto listinným důkazem, z něhož přitom
žalovaný rovněž při hodnocení stěžovatelových tvrzení také vycházel, nijak seznámen.
[40] Z nyní napadeného rozhodnutí žalovaného plyne, že tvrzení stěžovatele o nebezpečí,
které mu hrozí v případě návratu do vlasti, bylo opětovně zpochybněno. Žalovaný
však ani tentokrát neseznámil stěžovatele s obsahem výpovědi, kterou učinil k otázce
svého vycestování do Arménie v roce 2005 jeho syn a nedal mu možnost se k ní vyjádřit.
To potvrdil i krajský soud, který však k žalobní námitce týkající se tohoto pochybení žalovaného
uvedl, že tato skutečnost nemohla mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaného
rozhodnutí. Ani v případě syna stěžovatele totiž podle krajského soudu nezazněly
takové skutečnosti, které by odůvodňovaly úvahy o naplnění zákonných podmínek pro udělení
doplňkové ochrany. Tato argumentace krajského soudu není případná, neboť procesní pochybení
žalovaného spočívalo v tom, že neumožnil stěžovateli vyjádřit se ke všem podkladům,
ze kterých při svém rozhodování vycházel. Kvalita informací obsažených v těchto podkladech
tedy v tomto ohledu nebyla podstatná. Stejně tak není relevantní argument krajského soudu,
podle nějž vzhledem k rodinné vazbě a stejnému místu pobytu otce a syna muselo být stěžovateli
známo, že jeho syn bezproblémově cestoval do Arménie a zpět. I kdyby tato skutečnost
byla stěžovateli známa, nemohl tušit, že z ní bude žalovaný ve svém rozhodnutí vycházet
a že se k ní tedy má v průběhu doplňujícího pohovoru vyjadřovat a komentovat ji. Žalovaný
tedy nejen, že nerespektoval právní názor vyjádřený v předcházejícím rozsudku ve věci
stěžovatele, ale současně při zjišťování skutkového stavu porušil §3 správního řádu.
Pro tuto důvodně vytýkanou vadu, měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Neučinil-li
tak, dopustil se závažného pochybení, které mohlo mít dopad do právního postavení stěžovatele.
[41] Tato námitka je tedy přijatelná a současně také důvodná.
IV. Závěr
[42] Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost z části
důvodnou, a z toho důvodu rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.). V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[43] V dalším řízení krajský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. května 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu