ECLI:CZ:NSS:2012:1.AZS.2.2012:39
sp. zn. 1 Azs 2/2012 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühn a, Mgr. Daniely Zemanové
a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobců: a) A. H., b) nezl. O. H., c) nezl. O. H.,
žalobci ad b) a c) zastoupeni žalobkyní ad a) jako zákonnou zástupkyní, všichni zastoupeni
JUDr. Jakubem Hájkem, advokátem se sídlem Václavské nám. 19, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 7. 3. 2011, čj. OAM-60/ZA-ZA06-ZA14-2011, v řízení o kasační stížnosti žalobců
ad a) - c) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2011, čj. 56 Az 9/2011 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobců JUDr. Jakubu Hájkovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 5760 Kč, která je splatná do 30 dnů
od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
[1] Žalobci podali dne 17. 2. 2011 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný ji shora
označeným rozhodnutím zamítl podle §16 odst. 1 písm. f ) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
jako zjevně nedůvodnou, neboť žalobci v řízení neuvedli žádné skutečnosti svědčící
o tom, že by mohli být vystaveni pronásledování z azylově relevantních důvodů nebo že jim
hrozí vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu .
[2] Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci žalobu ke krajskému soudu. Krajský soud
ji však zamítl. Dospěl totiž k závěru, že žalobkyně ad a) své problémy v zemi původu značně
zveličila. Jestliže se rozhodla zveřejnit ve sdělovacích prostředcích, že se v minulosti živila
natáčením filmů s pornografickým obsahem, mohla reálně počítat s negativními reakcemi
svého okolí. Ne každou negativní reakci lze považovat za důvod pro udělení mezinárodní
ochrany. Krajský soud na základě předložených listinných důkazů učinil závěr,
že z nich nevyplývá, že by proti žalobkyni ad a) bylo zahájeno trestní stíhání z důvodů šíření
pornografického materiálu. Pouze byla vyzvána policií, aby se dostavila k výslechu za účelem
objasnění jejího dalšího procesního postavení v této kauze. Po zohlednění žalobkyní
ad a) vylíčených kontaktů se státními orgány (vyšetřování ze strany policie, zájem orgánu
sociálně-právní ochrany dětí o podmínky v rodině) učinil krajský soud závěr, že toto jednání
nelze vzhledem k jeho charakteru a intenzitě považovat za pronásledování. Dle krajského soudu
nebylo rovněž zjištěno, že by žalobcům v případě návratu do země původu reálně hrozilo
nebezpečí vážné újmy. Ostatně manžel žalobkyně ad a), který je souča sně otcem žalobců
ad b) a c), žije v Ruské federaci, jejímž je občanem, a všichni tedy mají reálnou možnost cestovat
za ním, pokud se nechtějí vrátit do země původu.
[3] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) podali proti rozsudku krajského soudu včasnou kasačn í
stížnost. V jejím doplnění uvedli, že ji podávají z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d).
Nezákonnost rozsudku krajského soudu spatřují v tom, že nesprávně vyhodnotil azylovou
relevanci příběhu stěžovatelky ad a). Ze skutečností, které uvedla, lze us oudit, že intenzita
a četnost represivních opatření ukrajinské policie proti ní přesahovala míru běžnou
v demokratickém právním státě. Nesprávný význam přiřknul soud skutečnosti, že proti
stěžovatelce ad a) nebylo zahájeno trestní stíhání. Neformální postup policie připomínající
zastrašování jí neskýtá žádné prostředky efektivní obrany; jinak by tomu bylo v případě oficiálně
zahájeného trestního stíhání. Vadu řízení spatřují stěžovatelé v závěru krajského soudu,
dle něhož stěžovatelka ad a) své problémy zveličila. Tím soud zpochybnil věrohodnost
skutkového stavu, který vyplývá ze skutečností uvedených stěžovatelkou ad a). V rozhodnutí
však nevysvětlil, v čem přesně považuje skutkový stav za zpochybněný a na základě jakých úvah
k takovému závěru dospěl. Nepřezkoumatelnost rozsudku pak spatřují stěžovatelé
v tom, že není dostatečně odůvodněn, neboť z něho není zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právaní argumentaci stěžovatelů v žalobě.
[4] Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. nejprve zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně pře sahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být kasační stížnost podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
[5] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 – 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou přístupná
na www.nssoud.cz). Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce nezbytné vyslovit též právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve předesílá, že naprosto obecné a paušální tvrzení
stěžovatelů, dle nichž je rozsudek soudu nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění
není jednoznačně zřejmé, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci obsažnou v žalobě
a proč jeho námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, není řádně formulovanou kasační
námitkou. V rozsudku ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58 (publ. pod č. 488/2005 Sb.
NSS), rozšířený senát Nejvyšší správního soudu uvedl: „Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních
nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěr ů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu
vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled
na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými
odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje
na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný,
typový odkaz na spis či jeho část, n ýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené,
a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné,
jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím t vrzené nezákonnosti.“ Tytéž požadavky
je třeba klást i na formulaci kasačních námitek s tím rozdílem, že kasační námitky musí směřovat
proti rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatelé neuvedli, v čem konkrétně má být odůvodnění
rozsudku krajského soudu nedostatečné, resp. ve vztahu k jaké argumentaci obsažené v žalobě
se výtka nedostatečného vypořádání vztahuje.
[7] K námitce stěžovatelů, že krajský soud nevysvětlil, v čem považuje skutkový stav
za zpochybněný, je třeba uvést, že stěžovatelé dezinterpretují příslušnou pasáž odůvodnění
napadeného rozsudku. Krajský soud v něm žádným způsobem nezpochybnil věrohodnost
tvrzení stěžovatelů uvedených ve správním řízení a dostatečnost zjištění skutkového stavu věci.
Pouze uvedl, že i přes tyto skutečnosti si stěžovatelka ad a) v místě trvalého pobytu bez problémů
vyřídila nový občanský průkaz, bez problémů získala též víz um do České republiky,
kam i se svými dětmi legálně odcestovala. Ve světle těchto skutečností soud dospěl k závěru,
že stěžovatelka zveličila své problémy v zemi původu. Tato pasáž se ve skutečnosti týká intenzity
potíží stěžovatelky ad a) na Ukrajině (viz dále).
[8] Jedinou skutečnou kasační námitkou tak tedy zůstává tvrzení stěžovatelů,
které lze podřadit pod důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a sice že jednání,
kterému musela stěžovatelka ad a) čelit ze strany státních orgánů země původu, dosáhlo intenzity
pronásledování.
[9] Pokud jde o výklad pojmu pronásledování (resp. hodnocen í intenzity pronásledování),
je třeba dle ustálené judikatury zdejšího soudu vykládat §2 odst. 8 zákona o azylu konformně
se směrnicí Rady 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci
třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli ž ádat o postavení uprchlíka
nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované
ochrany (tzv. kvalifikační směrnice) (viz např. rozsudek ze dne 3. 8. 2008, čj. 2 Azs 45/2008 – 67,
publ. pod č. 1713/2008 Sb. NSS, rozsudek ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008 – 70,
publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 16. 9. 2008, čj. 3 Azs 48/2008 – 57).
[10] Definici pronásledování je v kvalifikační směrnici věnován čl. 9, který zní následovně
(zdůraznění doplněno):
1. Za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Že nevské úmluvy je považováno jednání, které je
a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních
lidských práv, zejména práv, od nichž se podle č l. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod nelze odchýlit nebo
b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný
k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).
2. Za pronásledování ve smyslu odstavce 1 mohou být mimo jiné považována tato jednání:
a) použití fyzického nebo psychického násilí, včetně sexuálního násilí;
b) právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační
nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem;
c) nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání;
d) odepření soudní ochrany, které vede k nepřiměřenému nebo diskriminačnímu trestu;
e) trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby
zahrnoval zločiny nebo jednání spadající do doložek o vyloučení uvedených v čl. 12 odst. 2;
f) jednání namířená proti osobám určitého pohlaví nebo proti dětem.
[11] V případě, že správní orgán neshledá, že by některá ze zjištěných skutečností
sama o sobě dosahovala intenzity pronásledování ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. a) kvalifikační
směrnice, je třeba posoudit žádost rovněž z hlediska čl. 9 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice
upravující tzv. pronásledování na kumulativním základě (viz rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2009,
čj. 5 Azs 7/2009 – 98).
[12] Stěžovatelka ad a) uvedla, že v rámci vyšetřování podezření ze spáchání trestného
činu (šíření pornografického materiálu) byla jedenkrát vyslechnuta policií ve svém domě,
to se stalo v červnu 2010. Při té příležitosti policie a zástupci orgánu sociálně-právní ochrany
dětí prohledali dům, dotazovali se sousedů na poměry v rodině stěžovatelky ad a), informace
si vyžádali i od školy. Policie prověřila data uložená na osobním počítači. Poté, co se stěžovatelé
přestěhovali do Kyjeva, byl manžel stěžovatelky ad a) telefonicky kontaktován policií
a bylo mu oznámeno, že policie má povolení k domovní prohlídce a příkaz k jejich zatčení.
Následně se stěžovatelka ad a) i její manžel jakémukoliv kontaktu s policií vyhýbali. Při pobytu
v Kyjevě se policie dotazovala na rodinu stěžovatelky ad a) u ředitelky kyjevské školy stěžovatele
ad b), proto se stěžovatelé přestěhovali do jiného bytu. Policie je stále hledala, často jim volali
a říkali, aby se dostavili na policii, neboť je potřebují při výslechu. P olicie je dala na seznam
hledaných osob. V lednu 2011 volala policie manželovi stěžovatelky ad a) a vyzvala
je, aby se dostavili k výslechu na policii, jinak že budou předvedeni.
[13] Nejvyšší správní soud nepovažuje popsaný postup policie a orgánu sociálně-právní
ochrany dětí za vážné porušení základních lidských práv, a to nejen ve vztahu k jednotlivým
úkonům, ale ani v souhrnu všech úkonů. Šetření policie i orgánu sociálně-právní ochrany
dětí bylo vyvoláno trestním oznámením několika ukrajinských poslanců učiněným zřejmě
v návaznosti na veřejné vystoupení stěžovatelky ad a) v médiích, v němž se přiznala
k tomu, že se živila hraním v několika filmech s pornografickým obsahem. Policejní výslech
(byl proveden jen jeden), domovní prohlídka, prohledání dat uložených na počítači, zjišťování
v okolí bydliště a ve škole patří v zásadě ke standardním způsobům vyšetřování podezření
ze spáchání mravnostních trestných činů. Policie poté opakovaně telefonicky kontaktovala
stěžovatelku ad a) či jejího manžela , vyzývala je k dostavení se na policejní služebnu za účelem
provedení výslechu, informovala je o možnosti předvedení a o zařazení na seznam hledaných
osob. Ani tyto akty nelze považovat za nadměrné obtěžování, neboť je třeba vzít v úvahu,
že rodina stěžovatelky ad a) s policií nespolupracovala, skrývala se před ní, měnila bydliště.
[14] Nejvyšší správní soud v žádném případě není s to hodnotit zákonnost počínání
policejních orgánů země původu stěžovatelů. Z běhu věcí, jak jej popsala ve správním řízení
stěžovatelka ad a), nicméně nelze dovodit, že by jak celé vyšetřování podezření ze spáchání
trestného činu, tak některý z úkonů provedený v jeho rámci měly diskriminační či excesivní
povahu nebo byly provedeny diskriminačním způsobem. Nenasvědčují tomu ani doklady,
které stěžovatelka ad a) předložila ve správním řízení. Nelze tedy souhlasit se stěžovateli,
že opatření státních orgánů země původu směřovaná vůči nim dosáhla intenzity pronásledování
ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu.
[15] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů, neboť ustálená a vnitřně
jednotná judikatura poskytuje odpověď na posuzované námitky. Krajský soud rozhodl
plně v souladu s touto judikaturou. Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost
nepřijatelnou a odmítl ji podle §104a s. ř. s.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační
stížnost odmítnuta.
[17] Stěžovateli byl krajským soudem ustanoven zástupcem pro řízení o kasační stížnosti
advokát JUDr. Jakub Hájek; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Ustanovený zástupce požádal o přiznání odměny za následující úkony
právní věci: převzetí zastoupení, sepsání doplnění kasační stížnosti. Odměnu a náhradu hotových
výdajů vyčíslil celkem na 4800 Kč + DPH. Z tohoto vyčíslení Nejvyšší správní soud vycházel
při rozhodování o přiznání odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů. Nejvyšší správní
soud z obsahu soudního spisu ověřil, že ustanovený advokát vskutku poskytl stěžovatelům
dva úkony právní služby, a to převzetí právního zastoupení a doplnění kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ]. Soud mu tedy přiznal odměnu za zastupování
podle §7 ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu ve výši 4200 Kč a náhradu hotových
výdajů v částce 600 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem tedy 4800 Kč.
Protože je advokátní kancelář (společnost s ručením omezením), jejímž společníkem
je JUDr. Hájek, plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající
dani, kterou je povinna tato společnost odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových
výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty [§35 odst. 8 s. ř. s.]. Částka daně
vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty
činí 960 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu