ECLI:CZ:NSS:2012:2.AFS.36.2012:33
sp. zn. 2 Afs 36/2012 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Ing. A. S.,
zastoupeného Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 301/8, Praha 1,
proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na příkopě 28, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 A 10/2011 -
88, o návrhu žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá .
Odůvodnění:
[1.] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaná (dále „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora označeného rozsudku městského soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí bankovní
rady České národní banky ze dne 13. 8. 2009, č. j. 2009/2146/110, a věc byla vrácena
stěžovatelce k dalšímu řízení. Městský soud vyhověl podané žalobě proto, že stěžovatelka
nezjistila skutečný stav věci a nevypořádal se správně s argumenty a návrhy žalobce. Řízení tak
bylo zatíženo vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
[2.] Označeným rozhodnutím bankovní rada České národní banky změnila rozhodnutí
Komise pro cenné papíry ze dne 13. 12. 2005, č. j. 51/Se/35/2005/13, a to tak, že žalobce byl
shledán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení §178 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb.,
o podnikání na kapitálovém trhu, v relevantním znění. Tohoto přestupku se dopustil tím, že dne
29. 4. 2005 nabyl akcie emitenta ČEZ, a. s. v počtu 7.500 kusů a dne 17. 5. 2005 v počtu
10 000 kusů, ačkoliv jako místopředseda představenstva ČEZ, a. s. v době podání pokynů
k nákupům znal vnitřní informaci o návrhu představenstva týkajícího se výše dividendy spojené
s rozdělením zisku emitenta za rok 2004 předkládaném ke schválení valné hromadě ČEZ, a. s.
Jako zasvěcená osoba tak žalobce získal vnitřní informaci z titulu své funkce a využil ji tím,
že na svůj účet přímo nabyl investiční nástroj, jehož se vnitřní informace týkala. Za to mu byla
uložena pokuta ve výši 1 700 000 Kč.
[3.] Stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodů zakotvených v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tzn. namítá
nezákonnost napadeného rozsudku a také jeho nepřezkoumatelnost. Současně požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle ustanovení §107 s. ř. s.
[4.] Tento svůj návrh odůvodnila stěžovatelka tím, že na základě pravomocného
a vykonatelného rozsudku městského soudu by žalobci vznikl nárok na vrácení již zaplacené
pokuty, takže po případném vyhovění kasační stížnosti a zrušení napadeného rozsudku
městského soudu by stát musel pokutu opět vymáhat, přičemž není vyloučeno, že mohou nastat
skutečnosti ohrožující její dobytnost. Zájem státu na řádném výběru pokut je důležitým veřejným
zájmem a stěžovatelka se domnívá, že přiznání odkladného účinku pro žalobce nemůže znamenat
větší újmu, jelikož pokuta již byla uhrazena a stěžovatelka nemá informace, že by úhrada pokuty
žalobci přivodila existenční potíže. Přiznání odkladného účinku by tak předešlo opakovaným
transferům peněžních prostředků, ke kterým by došlo v každém případě: při vyhovění by musela
být pokuta znovu vymáhána, při zamítnutí či odmítnutí by musela stěžovatelka žalobci uhradit
náklady řízení.
[5.] Žalobce ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku připomněl mimořádnou
povahu tohoto právního institutu, a to i s odkazem na setrvalou judikaturu Nejvyššího správního
soudu. Všechny důvody předestřené stěžovatelkou označil žalobce za irelevantní a nepodložené.
Stěžovatelce totiž výkonem napadeného rozsudku městského soudu nehrozí vůbec žádná újma;
naopak oddalováním splnění povinnosti vrátit částku uhrazené pokuty dochází k neustálému
nárůstu úroku dle ustanovení §254 odst. 1 daňového řádu. Státu tak vzniká stále větší újma.
K tvrzení, že případný opětovný vznik povinnosti žalobce uhradit pokutu by měl pro
stěžovatelku představovat jakékoliv riziko, resp. že je ohrožena dobytnost uložené pokuty,
žalobce namítá, že toto tvrzení není ničím podloženo a zdůrazňuje, že pokutu uhradil dobrovolně
již dne 7. 9. 2009 (splatná byla přitom až 19. 10. 2009), takže není pravdou, že pokuta byla
vymáhána.
[6.] Podle ustanovení §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní
soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně §73 odst. 2 až 5 s. ř. s.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky
rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku
může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[7.] Otázkou, zda může podat žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti rovněž
žalovaný, se zabýval rozšířený senát zdejšího soudu v usnesení ze dne 24. 4. 2007,
č. j. 2 Ans 3/2006 - 49 (in: č. 1255/2007 Sb. NSS), kde výslovně konstatoval, že ustanovení
§107 s. ř. s. se vztahuje ke každému stěžovateli, tedy i k žalovanému. Jiný závěr by také
odporoval logice, že podat návrh na přiznání odkladného účinku může ten, kdo vyvolal soudní
řízení svým návrhem směřujícím proti nějakému rozhodnutí, jehož výkon by mohl mít zákonem
předpokládané negativní účinky. Tyto však, ač stanoveny shodně pro všechny stěžovatele
(žalobce, osobu zúčastněnou na řízení, žalovaného), budou zjevně opřeny o jiné skutkové
okolnosti podle toho, která z procesních stran je uplatní. „S ohledem na postavení správního orgánu
v systému veřejné správy bude přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k jeho žádosti vyhrazeno zpravidla
ojedinělým případům, které zákon opisuje slovy o nenahraditelné újmě.“
[8.] K tomu je třeba doplnit, že jakkoliv současné znění ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s.
(po novele provedené zákonem č. 303/2011 Sb.) je poněkud odlišné, jelikož namísto neurčitého
právního pojmu „nenahraditelná újma“ používá pojem „nepoměrně větší újma“, nedomnívá
se zdejší soud, že by tato legislativní změna měla vést k zásadnímu přehodnocení dosavadní
judikatorní praxe ve vztahu k žádostem žalovaných správních úřadů o přiznání odkladného
účinku kasačních stížností. I nadále tak platí, že se musí vždy jednat o výjimečný případ (jelikož
každá výjimka z obecného pravidla musí být vykládána restriktivním způsobem), dobře
odůvodněný konkrétními okolnostmi.
[9.] V tomto směru je namístě odkázat též na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 1. 2005, č. j. 1 Afs 106/2004 - 49 (in: č. 982/2006 Sb. NSS), podle něhož „tvrzené ohrožení
veřejného zájmu spočívajícího v řádném stanovení a vybrání daní (stěžovatel chápe pojem veřejného zájmu dosti
úzce jako „fiskální zájem státu“) nemůže vést k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti: podobným
způsobem a s přihlédnutím ke své konkrétní věcné působnosti by totiž mohl argumentovat každý správní orgán,
jehož rozhodnutí bylo zrušeno, neboť činnost všech správních orgánů směřuje k uspokojení toho či onoho veřejného
zájmu. To je však v rozporu s mimořádnou povahou institutu odkladného účinku: kasační stížnost proti
rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný
účinek očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti prolamuje Nejvyšší správní soud před vlastním
rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako
na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku
proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce opsal slovy o nenahraditelné újmě.“
[10.] Jakkoliv v nyní projednávaném případě se nejedná o věc daňovou, nýbrž o věc spadající
svojí povahou do oblasti správního trestání, musí být úvahy velmi podobné těm výše citovaným.
Argumentace stěžovatelky, založená v podstatě toliko na tom, že za dané procesní situace
je povinen vrátit již zaplacenou pokutu a odkladný účinek by tak mohl zabránit „opakovaným
transferům peněžních prostředků“ se totiž zcela míjí s podstatou institutu odkladného účinku
kasační stížnosti. Pokud by totiž Nejvyšší správní soud tuto argumentaci akceptoval, pak
by zřejmě musel v budoucnu přiznávat odkladný účinek u kasačních stížností podávaných
žalovanými ve všech případech, kde bylo krajskými soudy zrušeno rozhodnutí o uložení
povinnosti zaplatit finanční částku, což je typické zejména právě pro agendu finančně správní
(daně, odvody, penále atp.) a agendu správního trestání. Tím by se však postup zdejšího soudu
dostal zcela mimo shora popsaný smysl a znění zákonné úpravy.
[11.] Určitou relevanci by mohl mít argument, že uložená pokuta by musela být „opakovaně
vymáhána“ a že není vyloučeno, že mohou nastat skutečnosti ohrožující její dobytnost. Toto
tvrzení je však nepodložené a svojí povahou čistě spekulativní. Z obsahu spisu totiž neplyne,
že by uložená pokuta musela být v minulosti vymáhána a stěžovatelka ani nijak nekonkretizuje,
v čem by naznačené „skutečnosti ohrožující dobytnost uložené pokuty“ mohly či dokonce měly
nastat. Lze tak uzavřít, že stěžovatelkou uvedené obavy nelze vnímat jako relevantní a dostatečné
z hlediska zákonného vymezení institutu odkladného účinku kasační stížnosti.
[12.] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu