ECLI:CZ:NSS:2012:2.AFS.69.2012:114
sp. zn. 2 Afs 69/2012 – 114
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně JUDr. K.
T., proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody 4, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 30. 8. 2012, č. j. 29
Af 37/2012 – 94, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti žalobkyně se p ř i z n á v á odkladný účinek ve vztahu k usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2012, č. j. 29 Af 37/2012 – 94. Až do skončení řízení před
Nejvyšším správním soudem se tak pozastavují účinky rozhodnutí Finančního úřadu v Ivančicích
ze dne 4. 3. 2011, č. j. 10826/11/294971700870, ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne
30. 11. 2011, č. j. 14849/11-0100-702516.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 11. 2011, č. j. 14849/11-0100-702516 bylo
zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu v Ivančicích ze dne 4. 3. 2011,
č. j. 10826/11/294971700870, jímž byla podle ust. §147 a §139 odst. 1 a §90 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řadu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „daňový řád“), žalobkyni
vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2007 ve výši vlastní
daňové povinnosti 6 176 127 Kč, a prvoinstanční rozhodnutí bylo potvrzeno.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, která byla usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 30. 8. 2012, č. j. 29 Af 37/2012 – 94, odmítnuta pro opožděnost podle §46
odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační
stížností; v jejím doplnění pak požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107
s. ř. s., a to jak k přezkoumávanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, tak i ke správnímu
rozhodnutí, k jehož přezkumu se řízení před krajským soudem vedlo. Tento svůj požadavek
zdůvodnila odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2012 (správně
6. 12. 2005 pozn. NSS), č. j. 2 Afs 77/2005 – 96.
Stěžovatelka tento svůj návrh odůvodnila zejména tím, že v řízeních vedených před
Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 29 Af 86/2012 a sp. zn. 29 Af 84/2012, tento soud přiznal
odkladný účinek jejím žalobám, podaným proti dalším rozhodnutím žalovaného, a to usneseními
ze dne 15. 10. 2012, č. j. 29 Af 86/2012 – 124 a č. j. 29 Af 84/2012 – 72, které v kopiích doložila.
Odkázala zejména na argumentaci, kterou uplatnila v návrzích na přiznání odkladného účinku
žalobám v těchto řízeních. Poukázala na finanční nouzi, ve které se ocitla v důsledku rozhodnutí
České advokátní komory (dále jen „ČAK“) ze dne 14. 2. 2011, č. j. P 16/08, kterým došlo
k pozastavení výkonu její advokátní činnosti s účinností od 18. 5. 2011 do 25. 10. 2011
(v souvislosti s podáním obžaloby v trestní věci vedené proti stěžovatelce a jejímu manželovi),
a následně i k jejímu vyškrtnutí ze seznamu advokátů rozhodnutím ČAK ze dne 12. 3. 2012,
č. j. P 31/11, s účinností k 9. 7. 2011. Od 26. 7. 2012, až doposud, je stěžovatelka v pracovní
neschopnosti, a protože jí byl znemožněn výkon profese, který byl dlouhodobě zdrojem jejich
příjmů, je nucena žít pouze z úspor, jež činí necelých 100 000 Kč (doložila výpisy z účtů, které
vykazují téměř nulový obrat). Stěžovatelka dále konstatovala, že byla nucena prodat svůj movitý
majetek (zařízení pivovaru), avšak ani tato částka nestačila k úhradě jejích dluhů. Nemovitý
majetek v jejím vlastnictví pak nemůže být zpeněžen, a to s ohledem na věcná práva a výkony
rozhodnutí, kterými je zatížen. Závěrem doplnila, že pohledávku ve výši 35 029 680 Kč, která
jí byla přiznána pod č. 26 v konkurzním řízení vedeném se společností G&C Pacific Niue Ltd.,
v současnosti nelze kapitalizovat, vzhledem ke stavu konkurzního řízení s mezinárodním prvkem.
Z výše uvedeného stěžovatelka dovodila, že i v řízení o kasační stížnosti jsou dány
důvody pro přiznání odkladného účinku, neboť zdejší soud by měl postupovat per analogiam
v souladu s právním názorem vyjádřeným ve výše uvedených usneseních Krajského soudu
v Brně. Stěžovatelka tedy zdůraznila, že naplnila podmínky předpokládané v §73 odst. 2 s. ř. s.
pro přiznání odkladného účinku, tj. že výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro ni
znamenaly nenahraditelnou újmu a podotkla, že přiznání odkladného účinku se nedotkne
nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není ani v rozporu s veřejným zájmem.
Žalovaný ve vyjádření k návrhu stěžovatelky uvedl, že dle jeho názoru podmínky pro
přiznání odkladného účinku splněny nejsou. Poukázal zejména na to, že stěžovatelce fakticky
žádná újma nehrozí, neboť zjištěný majetek je již postižen výkonem jiných rozhodnutí, na účtech
stěžovatelky se finanční prostředky nenachází, tj. výkon přikázáním pohledávky z účtu
u poskytovatele platebních služeb nepřichází v úvahu; stěžovatelka není ani zaměstnaná, a tak
nepřipadá v úvahu ani exekuce srážkami ze mzdy. Konečně, zřejmé není ani to, kde by se měly
nacházet stěžovatelkou zmiňované úspory a že by jí tak hrozilo, že správce daně nalezne vhodný
majetek pro provedení exekuce. Jedinou reálnou možností získání finančních prostředků
k úhradě daňového nedoplatku se tak dle žalovaného jeví prostředky, které stěžovatelka
v budoucnu pravděpodobně získá uspokojením svých pohledávek v insolvenčním řízení. Pokud
však v době, kdy po zpeněžení majetkové podstaty úpadce G&C Pacific Niue Ltd. bude mít
stěžovatelka, jako věřitelka, nárok na plnění, nebude správní rozhodnutí vykonatelné, podstatně
se tím sníží, či dokonce znemožní, šance správního orgánu na úhradu daňového nedoplatku,
v důsledku čehož se stane nedobytným (s ohledem na tvrzené majetkové poměry stěžovatelky)
a s vysokou pravděpodobností tak nebude moci být naplněn cíl správy daní. Žalovaný v důsledku
výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší správní soud odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal.
Nejvyšší správní soud po zvážení argumentů stěžovatelky dospěl k závěru, že podmínky
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §73 odst. 2 s. ř. s. jsou naplněny.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. může soud přiznat žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon
nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Ve smyslu §107 s. ř. s. uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační
stížnosti.
Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být dostatečně
individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/2011 – 74; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz). Od stěžovatelky, jakožto žadatelky o přiznání odkladného účinku, se proto
především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom, že jí v důsledku
napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně větší újma, než jiným osobám, budou-li právní důsledky
takového rozhodnutí sistovány, a vysvětlení, v čem spočívá tato újma a její rozsah. Vylíčení
podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož
se stěžovatelka v souvislosti s napadeným usnesením krajského soudu obává, by pro ni byl
zásadním zásahem. Nejvyšší správní soud přitom (v souladu s dispositivní zásadou, jíž je řízení
ve správním soudnictví ovládáno) není povinen, ani oprávněn, v daném ohledu nahrazovat
činnost stěžovatelky a možný vznik újmy na její straně jakkoli dovozovat či dohledávat například
ze soudního nebo správního spisu. Kromě toho na stěžovatelce spočívá též důkazní břemeno
ke svým tvrzením. Unesení důkazního břemena po stěžovatelce vyžaduje, aby tvrzení, kterými
odůvodňuje návrh na přiznání odkladného účinku, také řádně doložila.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka dostatečně konkrétním
a individualizovaným způsobem tvrdila, že by výkon platebního výměru na částku 6 176 127 Kč
pro ni znamenal závažnou a reálnou újmu a to vzhledem k tíživé ekonomické situaci, do které
se dostala řadou okolností, počínajíc trestním stíháním, přes pozastavení výkonu advokátní
činnosti, až po její vyškrtnutí z advokátní komory, čímž přišla o relevantní zdroj svých příjmů.
Ve svém návrhu též uvedla, že toho času je práce neschopná a své potřeby hradí pouze z úspor,
jež činí necelých 100 000 Kč. Tato svá tvrzení doložila též rozhodnutím ČAK o vyškrtnutí
ze seznamu advokátů, či výpisem z účtu za období od 26. 3. 2011 do 30. 6. 2012; částky a obraty
v něm uvedené jsou v poměru k výši daňového nedoplatku pouze nepatrné hodnoty (zůstatek
k 30. 6. 2012 představoval částku cca 4000 Kč). Argumenty žalovaného, podtrhující nepříznivou
finanční situaci stěžovatelky (nemožnost exekuce téměř žádným ze zákonných způsobů), závěry
zdejšího soudu pouze podporují. K zamítnutí návrhu stěžovatelky automaticky nevede ani
povědomost soudu o pohledávce stěžovatelky vůči společnosti G&C Pacific Niue Ltd., ve výši
35 029 680 Kč, neboť, jak to plyne ze stěžovatelčina návrhu i z vyjádření žalovaného,
stěžovatelka nemá v důsledku prohlášení konkursu na jejího dlužníka možnost s těmito
prostředky prozatím disponovat, a stejně tak není zřejmé ani to, zda a do jaké výše bude tato její
pohledávka uspokojena. Soud také připomíná, že z ustanovení §73 odst. 5 s. ř. s. plyne, že soud
i bez návrhu může usnesení o přiznání odkladného účinku zrušit, ukáže-li se, že pro jeho přiznání
nebyly důvody, nebo že tyto v mezidobí odpadly (zde případné následné uspokojení stěžovatelky
z konkursu). Proto, vzhledem k uvedenému, má zdejší soud za to, že z tvrzení stěžovatelky,
a z jí předložených podkladů bylo dostatečně prokázáno, že by jí výkonem nebo jinými právními
následky rozhodnutí, za situace, kdy je toho času práce neschopná a výkon její hlavní ekonomické
činnosti (advokacie) jí byl znemožněn vyškrtnutím ze seznamu advokátů, mohla reálně vzniknout
závažná újma.
Dalším nutným krokem pro posouzení možnosti přiznání odkladného účinku je poměření
hrozící újmy, která může vzniknout stěžovatelce, s újmou, která by přiznáním odkladného účinku
mohla vzniknout jiným osobám. Nejvyšší správní soud v této věci neshledal, že by odkladným
účinkem kasační stížnosti mohla vzniknout třetím osobám újma nepoměrně větší, než újma, jež
hrozí stěžovatelce v případě nepřiznání odkladného účinku. Jediným subjektem, kterého
se přiznání odkladného účinku na určitou dobu dotkne, bude stát, neboť tomu bude přiznáním
odkladného účinku po dobu jeho trvání dočasně odepřeno právo činit kroky, vedoucí
k inkasování vyměřené daně. Uvedená částka daně však v souhrnu celkových příjmů státu
nepředstavuje tak zásadní položku, která by mohla jakkoli ohrozit jeho fungování.
Nejvyšší správní soud na závěr posuzoval, zda by přiznání odkladného účinku této
kasační stížnosti nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, přičemž žádný takový rozpor
neshledal. Zdejší soud sice připouští, že zájem státu na výběru daní představuje zákonem
předpokládaný důležitý veřejný zájem, nicméně má též za to, že samotné odložení možnosti
inkasovat vyměřenou daň takovou hrozbu pro veřejný zájem, samo osobě, nepředstavuje.
Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti dojde pouze k odložení vykonatelnosti správního
rozhodnutí do doby, než Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodne. Stěžovatelka tak
po určitou dobu nebude muset doměřenou daň zaplatit, avšak bude k tomu povinna v případě
neúspěšnosti kasační stížnosti. Veřejný zájem na vybírání daní tak ohrožen není, neboť jejich
výběr bude pouze odložen a nikoli znemožněn; navíc nelze předem vyloučit, že bude kasační
stížnosti vyhověno. Přiznání odkladného účinku se tak důležitého veřejného zájmu žádným
způsobem nedotkne a zdejší soud proto neshledal důvod, který by přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti vylučoval.
Nejvyšší správní soud se následně musel zabývat i otázkou dosahu povoleného
odkladného účinku kasační stížnosti. Tato otázka je pod vlivem konstantní judikatury vykládána
tak, že „odkladný účinek podle §107 soudního řádu správního může být v řízení o kasační stížnosti přiznán
a působit nejen ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí krajského soudu (či jeho části), ale i přímo ve vztahu
ke správnímu rozhodnutí (či jeho části), k jehož přezkumu se dotyčné řízení před krajským soudem vedlo.“
(usnesení zdejšího soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 2 Afs 77/2005 - 96, publ. pod č. 786/2006 Sb.
NSS). Z tohoto rozhodnutí se mj. podává, že i když je řízení o kasační stížnosti z procesního
hlediska řízením o mimořádném opravném prostředku proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu a přezkoumává se v něm právě toto rozhodnutí, skutečným ohniskem přezkumu
zákonnosti je i v tomto řízení rozhodnutí správního orgánu napadené správní žalobou. V určitých
případech by při úzkém pojetí odkladného účinku (tedy pouze ve vztahu k rozhodnutí krajského
soudu) docházelo k absurdním důsledkům: „[v] případě, že by krajský soud žalobu žalobce proti
rozhodnutí správního orgánu, jež mu ukládá např. zaplatit určitou peněžitou částku státu, zamítl nebo odmítl
a žalobce proti rozhodnutí krajského soudu podal kasační stížnost, nemohlo by úzké pojetí odkladných účinků
kasační stížnosti (…) nikdy vést k odložení platební povinnosti žalobce (stěžovatele) po dobu řízení o kasační
stížnosti, třebaže by tu jinak materiální podmínky odkladného účinku (…) byly dány.“ V souladu s těmito
závěry v daném případě přiznání odkladného účinku musí spočívat ve vyloučení hrozby výkonu
platebního výměru, neboť ten je jediným vykonatelným rozhodnutím, jehož výkon by mohl
stěžovatelku ohrozit. Je třeba vycházet z toho, že odvolání proti tomuto výměru nemá, podle
§109 odst. 5 daňového řádu, odkladný účinek (tudíž zamítavé rozhodnutí žalovaného má vliv jen
na jeho právní moc a nikoliv na jeho vykonatelnost), stejně tak ze zákona nemá odkladný účinek
ani žaloba podaná proti odvolacímu rozhodnutí žalovaného (§73 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem k uvedenému soud vymezil rozsah odkladného účinku kasační stížnosti
ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu tak, že jeho přiznáním se pozastavují
až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem účinky rozhodnutí Finančního úřadu
v Ivančicích ze dne 4. 3. 2011, č. j. 10826/11/294971700870, ve spojení s rozhodnutím
žalovaného ze dne 30. 11. 2011, č. j. 14849/11-0100-702516.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu