ECLI:CZ:NSS:2012:2.AFS.71.2011:93
sp. zn. 2 Afs 71/2011 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Znojemská
beseda, příspěvková organizace, se sídlem Znojmo, Masarykovo náměstí 22, zastoupen
Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti žalovanému: Úřad pro
ochranu hospodářské soutěže, se sídlem Brno, třída kpt. Jaroše 7, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2011, č . j. 62 Af 33/2010 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Průběh řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 10. 2009, č. j. ÚOHS-S178/2009/VZ-12793/2009/510/MCh,
rozhodl Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále „úřad“) podle §120 odst. 1 písm. a) zákona
č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném pro projednávan ou věc (dále jen
„ZVZ“), že se žalobce dopustil správního deliktu, když uzavřením smluv ze dne 16. 6. 2009
o zabezpečení kulturního programu na akci „Historický průvod a historická scéna, historická
tržiště a rytířské turnaje na akci Znojemské historické v inobraní 2009“ nedodržel postup
stanovený v §21 ZVZ a předmětnou veřejnou zakázku nezadal v odpovídajícím zadávacím
řízení. Úřad konstatoval, že zakázka byla nesprávně zadán a formou veřejné zakázky
malého rozsahu, což mohlo podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Za tento
správní delikt uložil Úřad žalobci pokutu ve výši 50 000Kč. Proti tomuto
rozhodnutí podal žalobce rozklad, který předseda Úřadu rozhodnutím ze dne 11. 3. 2010,
č. j. ÚHOS-R152/2009/VZ-3129/2010/310/EKu, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Ztotožnil se s názorem Úřadu, že uvedená akce představuje jedinou zakázku, totiž jednu kulturní
akci, ve které jednotlivá plnění představují jeden nedělitelný a komplexní celek; souhrn
předpokládaných hodnot této zakázky pak přesáhl 2 000 000 Kč. Z této základní úvahy vyplývá
také správné hodnocení dalších aspektů věci Úřadem
[2] Žalobce rozhodnutí o zamítnutí rozkladu napadl správní žalobou u Krajského soudu v Brně,
ve které setrval na tom, že v uvedené akci se jednalo o tři samostatné veřejné zak ázky. Dle
žalobce Úřad dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že zajištění jednotlivých částí kulturního
programu Znojemského historického vinobraní 2009 (dále jen „ZHV 2009“) má přímou
časovou, věcnou a místní souvislost. Žalobce poukazuje především na to, že Úřad své dovození,
že se jedná o jednu veřejnou zakázku z důvodu věcné, časové a místní souvislosti dostatečně
neodůvodnil a na podporu svých tvrzení používá jen obecné proklamace, které nemají oporu
v ZVZ. Žalobce také uvádí argumenty, kterými brojí p roti závěru žalovaného Úřadu,
že nesprávně stanovil předpokládanou hodnotu veřejné zakázky a proti závěru, že svým
postupem mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Žalobce navrhl rozhodnutí
žalovaného zrušit, případně využít moderačního práva dle §78 odst. 2 s. ř. s. k rozhodnutí
o upuštění od uložené pokuty nebo její snížení na symbolickou výši.
Rozsudek Krajského soudu v Brně
[3] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 4. 8. 2011,
č. j. 62 Af 33/2010 - 48 žalobu zamítl. Při určení toho, co je v konkrétním případě jedinou
veřejnou zakázkou soud poukázal na znění a smysl §67 odst. 1 z ákona č. 199/1994 Sb., zákona
o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (první zákon o veřejných zakázkách),
který tento zásadní aspekt řešil. V platném ZVZ taková úprava přítomná není, nicméně nic
nenasvědčuje tomu, že by na veřejnou zakázku mělo být nahlíženo jinak. Proto také krajský soud
poukázal na dřívější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudky ze dne
27. 6. 2007, č. j. 2 Afs 198/2006 - 69 a ze dne 15. 12. 2010, č . j. 2 Afs 55/2010 - 173. V souladu
s touto judikaturou, a podle skutečnosti řešeného případ u, krajský soud dovodil,
že pro posouzení zda se jedná o jednu veřejnou zakázku, je nutné vzít v úvahu místní, časové
a věcné hledisko. Proto se krajský soud přiklonil na stranu žalovaného, když věc z těchto hledisek
posuzoval. Krajský soud dal žalovanému za pravdu v tom, že místn í souvislost je dána tím,
že se jednalo o zajištění jedné kulturní akce ve měs tě Znojmě na jeho území. Stejně tak je to, dle
krajského soudu, u souvislosti časové, když všechna tři plnění mě la být uskutečněna ve dnech
11. 9. 2009 a 12. 9. 2009 a také děj, který předcházel celé akci, od poptávky až po uzavření smluv,
souvislost časovou vykazoval. K souvislosti věcné potom krajský soud uvádí, že se ve všech třech
případech plnění jedná o organizační zabezpečení kulturního programu, který na sebe navazuje
a ve všech případech je činnost dodavatele věcně totožná. Z výše uvedeného potom soud
dovodil, že se skutečně jedná o jedinou veřejnou zakázku, byť ji lz e při respektování §13
odst. 3 a 4 ZVZ rozdělit na několik dílčích plnění v rámci jedné veřejné zakázky. Vzhledem
k tomu, že součet cen všech tří plnění přesahuje hranici pro veřejné z akázky malého rozsahu
podle §12 odst. 3 ZVZ, jedná se o veřejnou zakázku podlimitní a žalobce měl tak zakázku
zadávat v příslušném zadávacím řízení podle §21 ZVZ.
[4] Krajský soud se vyjádřil také k námitce žalobce zpochybňující způsob, jak žalovaný Úřad
dospěl k závěru, že žalobce nesprávně stanovil předpokládanou hodnotu veřejné zakázky.
Dle krajského soudu závěr žalovaného o tom, že měly být do předpokládané hodnoty veřejné
zakázky v roce 2009 zahrnuty i ceny za dodání kreativních prvků navíc (oproti též e akci,
pořádané v roce 2008) a také vliv inflace, postrádá bližší odůvodnění a není přezkoumatelné,
protože se žalovaný nevypořádal se všemi argumenty žalobce. Krajský soud ovšem tvrdí, že z této
skutečnosti žádný závěr o porušení ZVZ neplyne, neboť podstatné je, dle soudu to, že součet
cen za všechna tři plnění v rámci posuzované veřejné zakázky dosáhl (dle následně uzavřených
smluv) částky 2 814 522 Kč bez DPH a jde o jednu společnou zakázku. Nic to tedy nemění
na zákonnosti a věcné správnosti rozhodnutí žalovaného, že žalobce nedodržel postup podle §21
ZVZ, když veřejnou zakázku nezadal v příslušném zadávacím řízení.
[5] Jako nedůvodnou shledal krajský soud také námitku žalobce, kde zpochybňuje závěr
žalovaného, že svým postupem mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Soud
argumentuje tím, že žalobce měl postupovat (a nepostupoval) podle pravidel uvedených v §38
ZVZ. Za takové situace, když neproběhlo zadávací řízení, nelze vyloučit, že by byl býval žalobce
mohl obdržet nabídky i od ostatních dodavatelů, tj. především těch, které by dle §38 odst. 1
ZVZ adresně oslovil. Krajský soud dal v tomto bodě za pravdu žalovanému, že úvaha
o podstatném ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky je správná. Krajský soud tedy neshledal,
že by napadené rozhodnutí bylo nezákonné a žalobu podle §78 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) zamítl jako
nedůvodnou.
[6] Krajský soud nevyhověl ani moderačnímu návrhu žalobce podle §78 odst. 2 s. ř. s., k dyž
uvedl, že pokuta 50 000 Kč není pro žalobce likvidační a ve vztahu k charakteru deliktu a situaci
žalobce nelze dovodit její zjevně nepřiměřenou výši.
Kasační stížnost žalobce
[7] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou ka sační stížností
pro důvod dle §103 odst. 1, písm. a) s. ř. s. Ve stížnosti trvá na tom, že jak Úřad, tak krajský soud
vychází z nesprávného právního posouzení, že se jedná o jedinou veřejnou zakázku
a je přesvědčen o tom, že se jednalo o několik veřejných zakázek tzv. malého rozsahu.
Ve stížnosti opakuje argumenty, které přednesl jak ve správní žalobě, tak v předchozím řízení
před Úřadem. Namítá tedy, že, dle jeho názoru, musí být dominantní věcné hledisko, kdy ostatní
hlediska (místní a časové) představují jen pravidelně se vyskytující doprovodné souvislosti.
Dle stěžovatele potom věcná souvislost dána nebyla, protože se v žádné ze tří částí ZVH 2009
nejednalo o plnění téhož druhu, ani o plnění vzájemně podmiňující jiné části ZHV 2009. Uvádí
také, že v jeho případě by bylo v rozporu se základním smyslem zákona, stejně jako s prostou
logikou, uměle scelovat celou akci pod jednu veřejnou zakázku, čímž by se vyloučila případná
účast dalších potencionálních zájemců, protože trh dodavatelů, kteří by byli schopni zabezpečit
celou akci ZHV 2009, byl mnohem omezenější, než trh dodavatelů schopných nabídnout
jednotlivé části. K argumentaci krajského soudu rozsudkem Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Afs 55/2010 - 173 uvádí, že tento rozsudek je ze dne 15. 12. 2010, t j. z doby pozdější,
než kdy probíhalo zadání veřejné zakázky. Vzhledem k tomu, že dané rozhodnutí k aktuálnímu
ZVZ v době zadávání neexistovalo, neměla být mu přikládána pozornost.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá absenci materiálního znaku sprá vního deliktu.
Uvádí, že při stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky dospěl k závěru, že ani součet
všech tří částí veřejné zakázky nepřesahuje zákonem stanovený limit ve výši 2 000 000Kč, který
odlišuje zakázky malého rozsahu od zakázek podlimitních a tak nelze uvažovat o tom,
že by porušil ZVZ tím, že neproběhlo zadávací řízení.
[9] Podle názoru stěžovatele je spáchání správního deliktu podle §120 odst. písm. 1 a ) ZVZ,
a to přinejmenším co do nutnosti naplnění materiálního znaku zde vymezeného správ ního
deliktu, implicitně podmíněno nesprávným stanovením předpokládané hodnoty veřejné zakázky,
která má za následek jinou kategorizaci zakázky ústící v odlišný režim zadávání.
[10] Krajský soud, dle stěžovatele, pochybil, když vycházel ze součtu konečných hod not všech tří
částí ZHV 2009 a dospěl tak k částce 2 814 522 Kč, která spadá do kategorie zakázek
podlimitních, na základě čehož dovodil povinnost zadat zakázku dle ZVZ. Dle stěžovatele fakt,
že výsledná celková částka dle uzavřených smluv přesáhla zákonný limit 2 miliony Kč, nemůže
mít za následek odpovědnost za správní delikt, pokud při stanovení předpokládané částky
nedošlo k pochybení. Stěžovatel je přesvědčen, že správně stanovil předpokládanou hodnotu
veřejné zakázky na 1 997 000Kč a získal tak informaci, že ani v součtu tří dílčích plnění se veřejná
zakázka nedostane do kategorie, kde je třeba postupovat dle ZVZ.
[11] V souvislosti s výše uvedeným se tedy domnívá, že i jeho případný nesprávný názor ohledně
toho, zda se jednalo o jednu veřejnou zakázku nebo tři samostatné, ztrácí právní význam, neboť
nemohla vůbec nastat možnost tzv. podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky
ve smyslu §120 odst. 1 a) ZVZ. Stěžovatel dále uvádí, že tato otázka zůstala krajským soudem
opomenuta. Zároveň se domnívá, když zadavatel nemá povinnost zadávací řízení zrušit, že nelze
jeho odpovědnost dovozovat ani v případě, že reálně zvítězí nabídka, která stanovenou
předpokládanou hodnotu zakázky překročí.
[12] Stěžovatel konstatuje, že k naplnění předmětného správního deliktu nepostačuje jen formální
nedodržení postupu stanoveného v ZVZ, ale je nutné brát v potaz také materiální stránku
deliktu. Akcentuje přitom fakt, že ZVZ uvádí jako materiální znak u daného deliktu podstatné
ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. Dle stěžov atele nestačí jen hypoteticky dovozovat,
že by se mohlo přihlásit více uchazečů, jak to, podle něj, učin il krajský soud. Domnívá se,
že závěr podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky musí být založen na zcela
konkrétních poznatcích o tom, že v daném případě existovali reální potenciální zájemci, kteří
by se o zakázku ucházeli, ale z důvodu, že se o ní nedozvěděli, se zadávacího řízení nezúčastnili.
Odvolává se na skutečnost, že svůj záměr transparentně zveřej nil jak na úřední desce,
tak na internetových stránkách.
[13] Vzhledem k výše uvedenému se stěžovatel domnívá, že jak rozhodnutí krajského soudu
tak Úřadu jsou opřeny o nesprávné právní hodnocení a nesprávnou aplikaci právních předpisů
a v rozporu s nimi. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud Č R napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Napadený rozsudek krajského soudu Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s §109
odst. 3) a 4) s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[15] Žalobce uplatnil kasační stížností důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost,
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné
posouzení právní otázky žalobce spatřoval v konstatování existence podmínek správního deliktu
dle §120 odst. 1 písm. a) ZVZ. Konkrétně šlo o chybné posouzení tří oddělených zakázek jako
zakázky jediné, spadající pod souhrnný název „Znojemské historické vinobraní 2009“, dále
o problematiku nesprávného určení hodnoty zakázky a konečně také o, z toho vyvozený, chybný
závěr krajského soudu, že postup při vyhlášení veřejné zakázky mohl podstatně ovlivnit výběr
nejvhodnější nabídky.
[16] Vzhledem k vymezení předmětu řízení bude praktické si citované zákonné ustanovení
připomenout ve znění platném v rozhodné době. Uvedeného správního deliktu dle §120 odst. 1
písm. a) ZVZ se zadavatel dopustí „…tím, že nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné
zakázky, přičemž tento postup podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu
s uchazečem podle §82“. Zásadní rozlišující podmínky skutečně tvořilo posouzení konkrétní veřejné
zakázky bez jejího účelového dělení na více částí., dále pak správné určení (předpokládané)
hodnoty veřejné zakázky a následně rovněž to, zda takovým postupem zadavatele došlo nebo
mohlo dojít k podstatnému ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky.
[17] Pro odpověď na otázku, zda v dané věci šlo o jednu veřejnou zakázku nebo různé zakázky
je prvořadé uvážit charakter požadovaného plnění, tedy to, co plnění částí kulturního programu
spojovalo. Pokud jde o skutkové okolnosti, lze jistě odká zat na to, co v této věci zdůraznil krajský
soud v odůvodnění napadeného rozsudku, a čemu neodporoval ani žalovaný a především
ani žalobce. Žalobce nerozporoval zásadní skutečnosti, nýbrž jejich právní interpretaci. Mezi
skutkovými okolnostmi je třeba zdůraznit také to, že se jednalo o akci, která byla prezentována
jedinou vyhláškou, vyvěšenou dne 11. 2. a sejmutou dne 3. 3. 2009, týkající se jedné akce
souhrnně nazvané „Znojemské historické vinobraní“, sestávající ze tří tematických částí,
pořádaných ve věcné, místní, časové souvislosti a personální provázanosti (v částech pořádané
akce vystupovaly v časové návaznosti tytéž osoby), přičemž tato souvislost je manifestována
krátkým časovým úsekem a shodným místem konání. Přehlédnout nelze ani tu skutečnost,
že jednotlivé části by samostatně nedávaly ten smysl, který byl získán teprve jejich souvisejícím
provedením.
[18] Pravda je, že posuzování totožnosti nebo obdobnosti charakteru činností, vybíraných
veřejnou zakázkou, bylo zřetelněji upraveno v dříve platném zákoně o zadávání veřejných
zakázek č. 199/1994 Sb., a to v §67 uvedeného zákona. Nyní platná úprava explicitní ustanovení
tohoto druhu neobsahuje, nicméně smysl právní úpravy se nezměnil. Vždy byl smysl zákona
v této části soustředěn na to, jak zamezit obcházení limitů veřejných zakázek ve prospěch
transparentního zacházení s prostředky veřejných rozpočtů, racionálně a objektivně. Netřeba
v té souvislosti připomínat, jak velký problém subjektivistické zacházení s veřejnými zakázkami
představuje a jak důležité je s účelovostí postupu zadavatelů skoncovat.
[19] Smysl zákonné úpravy respektuje a rozvíjí i dřívější judikatura správních soudů. Správně
krajský soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 2 Afs 198/2006 – 69, který konstatoval, že „zadáním jedné veřejné zakázky, spočívající v plnění
stejného nebo srovnatelného druhu, nutno ve smyslu §67 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných
zakázek, rozumět i souhrn jednotlivých zadání určitých relativně samostatn ých plnění, týkají-li se tato zadání
plnění spolu úzce souvisejících zejména z hledisek místních, urbanistických, funkčních, časových nebo
technologických.“ Obdobně, již ve vztahu k současné právní úpravě, konstatuje Nevyšší správní
soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, č. j. 2 Afs 55/2010 - 173: „Pro určení, zda konkrétní plnění
ve prospěch zadavatele je jedinou veřejnou zakázkou nebo několika jednotlivými veřejnými zakázkami,
je rozhodující věcný charakter takového plnění; poptává -li zadavatel plnění svým charakterem totožné či obdobné
(např. plnění stejného nebo srovnatelného druhu uskutečňované pro téhož zadavat ele v témže časovém období
a za týchž podmínek co do charakteru plnění), pak takové plnění musí zadávat jako jedinou veřejnou zakázku
podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách.“ Obsahově shodně, byť ve vztahu k jinému
charakteru plnění, vyznívá také rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-16/98,
dle kterého „… pro určení, zda byly části jedné stavby uměle rozděleny, je třeba vycháze t ze skutečnosti,
že existence stavby musí být posouzena z hlediska ekonomické a technické funkce výsledku stavebních prací.“
Předpoklady, zmíněné v citovaných rozhodnutích, nepochybně charakter posuzované veřejné
zakázky splňoval v rozsahu, jak je vymezen v odst. [14] tohoto rozsudku.
[20] Shora uvedené závěry tedy nebrání tomu, aby pro jednotlivá plnění v rámci jedné veřejné
zakázky bylo uzavřeno víc smluv s několika poskytovateli. Tuto možnost nevylučuje žádné
ustanovení ZVZ a judikatura ji připouští - srovnej rozsudek č. j. 2 Afs 198/2006 - 69: „Celkovou
výší peněžitého závazku bez daně z přidané hodnoty, který vznikne zadavate li ze zadání veřejné zakázky
za situace, že zadání veřejné zakázky spočívá v uzavření několika samostatnýc h smluv (§67 odst. 1 zákon a
č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek), nutno rozumět celkovou výši budoucích peněžitých závazků,
které podle všech dílčích zadání veřejné zakázky učiněných v jednom rozpočtovém roce mají vzniknout…“ ,
obdobně v uvedeném rozsudku č. j. 2 Afs 55/2010 - 173: „Není však v případě zadávání takové jediné
veřejné zakázky vyloučeno připustit podávání nabídek jen na její jednotlivé části.“.
[21] Stěžovatel též chybně interpretuje tvrzenou skutečnost, že i v minulosti (2006 a 2007) byl pro
každou ze tří částí akce vybrán jiný dodavatel, což má dokazovat, že rozdělení akce nebylo
účelové. Tato skutečnost se totiž netýká charakteru vlastní veřejné zakázky, nýbrž způsobu plnění
poptávaných služeb. V rámci jedné zakázky je, jak již bylo uvedeno, vlastní plnění možn é dělit
mezi různé vybrané zájemce, aniž by tím byl charakter celé veř ejné zakázky dotčen. Smyslem
je vždy zachovat takový postup zadání veřejné zakázky, jaký odpovídá jejímu charakteru, zatímco
způsob plnění, například dělený mezi více subjektů, v tom nehraje žádnou roli. Nelze přitom
přehlédnout, že prakticky veškerá argumentace stěžovatele k této otázce je založena
jen na hypotetických domněnkách a vychází z jiných skutkových předpokladů, než byly
v průběhu správního řízení zjištěny.
[22] Odpověď na prvou zásadní otázku jednoznačně spočívá v závěru, že v dané věci se jednalo
o jedinou veřejnou zakázku, spočívající ve třech dílčích plněních, souvisejících spolu věcně,
místně i časově.
[23] Další otázkou je posouzení hodnoty této veřejné zak ázky žalobcem, konkrétně zda
je pravdivé tvrzení žalobce, že ani v součtu předpokládaných hodnot jednotlivých zadávaných
akcí nebyla dosažena limitní hodnota zakázky ve smyslu §12 odst. 2 ZVZ (2 000 000 Kč),
v důsledku čehož by se jednalo o zakázku malého rozsahu (§12 odst. 3 ZVZ), která nemusela být
zadávána dle ZVZ (§18 odst. 3 ZVZ). V opačném případě by bylo povinností žalobce vést
zadávací řízení podle §21 odst. 1 písm. f) ZVZ, a to bez pohle du na hodnoty dílčích plnění,
a tedy také vyzvat nejméně 5 zájemců k podání nabídky - §38 odst. 1 ZVZ.
[24] Významný faktor zde představuje stanovení předpokládané hodnoty zakázky. Tou se, podle
ustanovení §13 odst. 1 ZVZ rozumí „zadavatelem předpokládaná výše peněžitého závazku vyplývající
z plnění veřejné zakázky, který je zadavatel p ovinen stanovit pro účely postupu v zadávacím řízení před jeho
zahájením.“ Podle odst. 2, věty první před středníkem citovaného ustanovení pak platí,
že „zadavatelem předpokládaná výše peněžitého závazku vyplývající z plnění veřejné zakázky, který je zadav atel
povinen stanovit pro účely postupu v zadávacím řízení před jeho zahájením;“ . Je-li veřejná zakázka rozdělena
na části, je dle odst. 4 citovaného ustanovení „pro stanovení předpokládané hodnoty rozhodující součet
předpokládaných hodnot všech částí veřejné zakázky.“ V dané věci se jednalo o veřejnou zakázku
na služby; konkrétní určení předpokládané hodnoty takové zakázky se pak, podle ustanovení §15
odst. 1 ZVZ, určuje postupem dle §14 odst. 1, 3 a 4 citovaného zákona. Důvodová zpráva k §14
ZVZ k tomu uvádí v bodě 8. „Pokud se jedná o případ, kdy byly zadavateli během období posledních 12
měsíců poskytovány dodávky stejného či obdobného druhu, je takový zadavatel oprávněn (tedy nikoli povinen)
zvolit způsob pro stanovení předmětného základu inkorporovaný do písm. a) tohoto odstavce. Tento způsob
stanoví, že základ pro stanovení shora definované předpokládané hodnoty se vypočte na základě skutečné ceny
uhrazené zadavatelem za dodávky stejného či podobného druhu během předcházejících 12 měsíců. Tato částk a pak
bude upravena o změny v množství nebo cenách, které lze očekávat během následujících 12 měsíců.“ Skutečnou
cenou dodávek prakticky totožného druhu v předcházejícím období 12 měsíců se ovšem
napadený rozsudek nezabýval, zjevně v důsledku úvahy o významu součtu skutečných
kontrahovaných cen jednotlivých částí akce v roce 2009. Zároveň nelze přehlédnout, že mezi
listinami správního spisu podklady o skutečné ceně obdobné akce téhož zadavatele v relevantním
minulém období absentují. Založeny jsou pouze listiny, ze kterých vyplývá smluvní cena akce
v roce 2006 a 2007. Z hlediska důkazní situace tedy není z řejmé, z jaké úvahy žalobce
při stanovení předpokládané ceny veřejné zakázky vycházel.
[25] Správní ani soudní spis krajského soudu neobsahují žádná jiná kriteria pro posouzení
předpokládané hodnoty veřejné zakázky, například údaje shromážděné zadavatelem ohledně
veřejných zakázek se stejným nebo obdobným předmětem plnění. Takové podklady
by nepochybně požadavek §13 odst. 2 ZVZ rovněž splňovaly.
[26] Pro úvahu krajského soudu o určení hodnoty zakázky platí, že hodnotil pouze dílčí
nesouhlas žalobce s výhradou žalovaného, že žalobce nezapočítal do odhadu hodnoty veřejné
zakázky navýšení ceny z důvodu dodání dalších kreativních prvků a nezohlednil ani vliv inflace.
Rozsudek krajského soudu vyslovený právní názor srozumitelně zdůvodňuje a tomu také
odpovídá dostatečný rozsah dokazování. Správnost právního názoru krajského soud
je hodnocena dále – viz odstavec [28].
[27] Konečně, pokud jde o splnění další podmínky skutkové podstaty správního deliktu dle §120
odst. 1 písm. a) ZVZ, spočívající v předpokladu podstatného ovlivnění nejvhodnější nabídky
chybným postupem zadavatele, tu posoudil krajský soud správně. Vycházel totiž, jak bylo
již shora konstatováno, ze správného předpokladu, že se v posuzovaném případě jednalo
o jedinou veřejnou zakázku skládající se ze tří navazujících a souvisejících akcí, a to v (souhrnné)
předpokládané i posléze kontrahované hodnotě přesahující limit 2 000 000 Kč. Za této situace
by postup žalobce posouzením pouze dvou došlých nabídek rozhodně nemohl být v souladu
s §23 odst. 1 písm. f), §25, §38 odst. 1 ZVZ. Aktivní oslovení zákonem určeného počtu pěti
zájemců, podle §38 odst. 3 ZVZ zásadně s vyloučením vybraného subjektu, nemohlo být
nahrazeno pouhým výběrem ze dvou zájemců, odpovídajícím rozhodování o zakázce malého
rozsahu ve smyslu §12 odst. 6 ZVZ, na kterou se tento zákon zásadně nevztahuje. Naproti tomu
oslovení většího počtu zájemců, při možnosti uzavření dohod na dílčí plnění, rozh odně potenciál
získat výhodnější nabídku obsahuje. Požadovaný okruh zájemců osloven nebyl a z ničeho ani
nevyplývá, že informace o výběrovém řízení byla vůbec potencionálním zájemcům známá.
[28] Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje, že kasační důvod de §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
není důvodný ve vtahu k otázce posouzení předmětné veřejné zakázky jako jediné zakázky,
sestávající ze tří navzájem souvisejících akcí, a správný je r ovněž závěr krajského soudu,
že postupem žalobce došlo nebo mohlo dojít k podstatnému ovlivnění výběru nejvhodnější
nabídky. Právní názor krajského soudu, že pro určení hodnoty veřejné zakázky je dostačující
zohlednění aktuální ceny bez ohledu na zákonná kriteria, správný není, ovšem přisvědčit nelze ani
tomu, jak žalobce určil hodnotu zakázky bez ohledu na faktory, které v čase objektivně ceny
zakázek ovlivňují. Žalobce nemohl reálně předpokládat, že u dvoumilionové zakázky se cena
za stejný předmět plnění za rok nezvýší o více jak 3000 Kč. Pokud by byl ohledně vývoje cen
názoru, že k němu v daném případě nedojde, měl takový názor rozumně vysvětlit, což neučinil.
Naopak Úřad logicky (byť ne zcela vyargumentovaným právním názorem) poukázal na relevantní
hlediska inflačních tendencí a na vývoj trhu, které závěr o navýšení ceny zakáz ky (součtu dílcích
plnění) odůvodňují. Nejvyšší správní soud se přiklání k podstatě argumentace Úřadu o důsledcích
uvedených faktorů pro předpoklad zvyšování cen předmětného druhu dodávek v čase.
Na podporu takového závěru lze navíc poukázat na skutečnou výši kontrahované ceny zakázky,
která dosáhla částky cca 2 800 000 Kč. V dílčí otázce určení hodnoty veřejné zakázky tedy krajský
soud pochybil jak v hodnocení právní povahy tohoto určení, tak odmítnutím zdůvodněného
názoru Úřadu o vlivu uvedených faktorů na růst cen dodávaných prací (služeb). Nicméně není
nutné, jen z tohoto důvodu, napadený rozsudek rušit a postačí názor krajského soudu uvedeným
způsobem korigovat.
[29] Vzhledem k tomu, že neobstála ani jediná kasační námitka proti napadenému rozsudku
krajského soudu, Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl - §110 odst. 1 s. ř. s.
[30] O nákladech řízení tento soud rozhodl dle §60 odst. 1 a §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl
v řízení úspěšný, a proto na náhradu nákladů nemá právo. Žalovanému zásadně takové právo
svědčí, nemohlo mu být ovšem přiznáno, neboť mu žádné náklad y nad rámec, vyplývající
z jeho bežné úřední činnosti, nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu