ECLI:CZ:NSS:2012:2.APS.5.2011:153
sp. zn. 2 Aps 5/2011 - 153
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: P. Č.,
zast. Mgr. Václavem Jindrou, advokátem se sídlem Pařížská 128/22, Praha 1, proti žalované:
Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, zast. JUDr. Milanem Hoke,
advokátem se sídlem Tyršova 2071, Benešov, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným
zásahem a proti rozhodnutím žalované ze dne 16. 2. 2009, č. j. 249/09, a ze dne 20. 3. 2009,
č. j. 609/09, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
10. 2. 2011, č. j. 10 Ca 150/2009 – 60,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2011, č. j. 10 Ca 150/2009 – 60,
se v rozsahu výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí České advokátní
komory ze dne 16. 2. 2009, č. j. 249/09, zrušuje .
II. Žaloba proti rozhodnutí České advokátní komory ze dne 16. 2. 2009, č. j. 249/09,
se odmítá .
III. Kasační stížnost proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2011,
č. j. 10 Ca 150/2009 – 60, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí České advokátní
komory ze dne 20. 3. 2009, č. j. 609/09, se zamítá .
IV. Kasační stížnost proti výroku IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2011,
č. j. 10 Ca 150/2009 – 60, o náhradě nákladů řízení, se zamítá .
V. Žalované se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
VI. Odměna advokáta Mgr. Václava Jindry se u r č u je částkou 2880 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 17. 3. 2011 se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení části shora
označeného rozsudku Městského soudu v Praze, a to výslovně ve výrocích II. a III.
Městský soud tímto rozsudkem rozhodl výrokem I. o zamítnutí žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem, výrokem II. o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne
16. 2. 2009, č. j. 249/09, výrokem III. o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne
20. 3. 2009, č. j. 609/09, a výrokem IV. o náhradě nákladů řízení.
Žalovaná rozhodnutím č. j. 249/09 určila stěžovateli advokáta Mgr. Jiřího Drvotu
k poskytnutí právní služby, a to k posouzení důvodnosti a přípustnosti podání ústavní stížnosti
ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 19 Co 2306/08
a k případnému zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Rozhodnutím č. j. 609/09 žalovaná
zrušila toto ustanovení na žádost advokáta, jemuž stěžovatel neudělil plnou moc.
Městský soud v napadeném rozsudku k výroku II. uvedl podmínky plynoucí ze zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“) pro určení advokáta osobě, která
nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem. Konstatoval nezbytnost zastoupení
stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, k němuž také o určení advokáta žádal, a skutečnost,
že jeho žádosti bylo napadeným rozhodnutím žalované vyhověno. Dále poukázal na podmínky,
bez jejichž splnění žadatelem nelze advokátní službu poskytnout se závěrem o důvodnosti zrušení
rozhodnutí o určení advokáta (výrok III.). Městský soud tak dospěl k závěru, že napadenými
rozhodnutími žalované nedošlo k zásahu do stěžovatelových práv, neboť rozhodnutí odpovídala
zákonu o advokacii. K výroku IV., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, odkázal na znění §60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel proti napadeným výrokům rozsudku v kasační stížnosti výslovně vznáší osm
námitek, které lze shrnout následovně:
1) městský soud nebyl místně příslušný k rozhodování o žalobě,
2) městský soud nesprávně užíval termínu „ustanovený advokát“, což je v rozporu se zákonem,
3) městský soud nesprávně vyložil povinnost udělení plné moci advokátu a akceptoval tím
nepřípustné sankcionování klienta zrušením rozhodnutí,
4) úvaha soudu o podmínkách rozhodnutí o určení advokáta je nepravdivá,
5) názor městského soudu o přípustnosti zrušení určení advokáta je zcestný, neboť:
- pravomoc správního orgánu není analogická s veřejným subjektivním právem,
- závěr soudu nemá oporu v §20 zákona o advokacii,
- žalovaná není oprávněna posuzovat nemožnost plnění a narušovat tím povinnost mlčenlivosti,
- směšování ustanovení §18 a §20 zákona o advokacii odporuje právní logice,
- ze znění §20 zákona o advokacii neplyne nemožnost určení dalšího advokáta,
-určení jiného advokáta a „určení vícekrát“ není materiálně totéž,
6) soud nezkoumal zjevnou vadnost rozhodnutí ČAK č. j. 609/09,
7) soud zdůraznil otázku nezbytnosti plné moci bez ohledu na to, k čemu byl advokát určen,
8) z rozhodnutí soudu není patrné, zda o žalobě konal „ústní“ jednání, ač bylo nařízeno, což
dovozuje z poukazu soudu na vyjádření žalované o nepřiznání nákladů řízení odporující logice.
Z těchto důvodů stěžovatel požaduje zrušení rozsudku v napadených výrocích.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že soud v dané věci postupoval
v souladu s právními předpisy, přičemž vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu a vypořádal
se se všemi žalobními námitkami. O příslušnosti soudu bylo řádně rozhodnuto a jednání o žalobě
se konalo. Žalovaná je ze zákona oprávněna rozhodovat o určení konkrétního advokáta
k poskytnutí právní služby a její rozhodnutí zakládá kontraktační povinnost. Bez udělené plné
moci nemůže určený advokát činit žádné úkony, přičemž určení vymezuje rozsah advokátní
služby. V daném případě nebylo možné určení jen pro sepis ústavní stížnosti, neboť v řízení před
Ústavním soudem je zastoupení povinné. Napadená rozhodnutí žalované mají zákonné
náležitosti. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, žalovaná sice akceptovala rozsudek městského
soudu, nicméně uvítá změnu v rozhodovací praxi a náhradu nákladů proto vyčísluje. Navrhuje
zamítnutí kasační stížnosti.
Zástupce stěžovatele dne 17. 1. 2012 požádal Nejvyšší správní soud o lhůtu ke zpracování
repliky k vyjádření žalované. Soud nepovažoval za potřebné o této žádosti výslovně rozhodovat,
když vyřízení této kasační stížnosti bránilo řízení o kasační stížnosti vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 2 Aps 6/2011, což bylo účastníkům řízení dostatečně známo. Toto související řízení
skýtalo dostatečný prostor pro zpracování jakéhokoliv podání v této věci; žádné však podáno
nebylo.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost je
dle §102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud vycházel z toho,
že stěžovatel byl usnesením městského soudu ze dne 22. 10. 2009, č. j. 10 Ca 150/2009 - 18,
osvobozen od soudních poplatků a s ohledem na stávající právní úpravu, obsaženou v §35
odst. 8 s. ř. s., akceptoval toto osvobození i pro řízení o této kasační stížnosti. Stávající
advokát byl stěžovateli ustanoven usnesením městského soudu ze dne 13. 7. 2011,
č. j. 10 Ca 150/2009 - 92, přičemž kasační stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011, č. j. 2 Aps 6/2011 - 123.
Nejvyšší správní soud se dále musel zabývat tím, zda řízení před městským soudem
nebylo stiženo vadou s vlivem na zákonnost rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
a to přesto, že stěžovatel v kasační stížnosti takovou vadu výslovně nenamítal, neboť se jedná
o natolik zásadní vadu, že je k ní třeba přihlížet podle §109 odst. 3 s. ř. s. ex offo.
V dané věci totiž nelze přehlédnout, že stěžovatelova žaloba směřovala proti oběma výše
uvedeným rozhodnutím žalované současně (v podstatě se jednalo o dvě žaloby). Byla podána
až poté, co žalovaná rozhodnutím ze dne 20. 3. 2009 své předchozí rozhodnutí o určení advokáta
ze dne 16. 2. 2009 sama zrušila. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že existence
pravomocného správního rozhodnutí je podmínkou, bez níž nelze předmětné řízení vést.
Správní soud nemůže zrušit správní rozhodnutí, které již bylo překonáno dalším postupem
žalované – bylo zrušeno. Žaloba směřující proti již zrušenému správnímu rozhodnutí je proto
nepřípustná podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a soudu nezbývá nic jiného, než ji odmítnout.
Pokud tedy městský soud výrokem II. rozsudku rozhodl tak, že se žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 16. 2. 2009 zamítá, postupoval nesprávně, neboť námitky směřující proti tomuto
rozhodnutí nebyly z výše uvedených důvodů způsobilé k věcnému projednání.
Nejvyšší správní soud se proto dále zabýval důvodností pouze těch kasačních námitek,
které se vztahují k druhému z rozhodnutí žalované, tedy k rozhodnutí o zrušení určení advokáta
ze dne 20. 3. 2009, a tedy k výroku III. rozsudku městského soudu (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
I zde však je třeba prvotně řešit námitky směřující proti postupu soudu (námitky č. 1 a 8),
které by bylo možno podřadit ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel ad 1) namítá, že městský soud nebyl k projednání jeho žaloby místně příslušný.
Městský soud se v napadeném rozsudku se svou místní příslušností vypořádal a zejména je nutné
zdůraznit, že žaloba mu byla postoupena pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně
ze dne 6. 4. 2009, č. j. 30 Ca 54/2009-5. Proti tomuto usnesení stěžovatel kasační stížnost
nepodal. Učinil tak ovšem v řadě jiných obdobných případů a je mu tak dostatečně znám právní
názor zdejšího soudu, vycházející z ustanovení §40 odst. 1 zákona o advokacii, podle něhož
se zřizuje „Komora se sídlem v Praze a s pobočkou v Brně.“ Jde o veřejnoprávní korporaci typu
profesní samosprávy s právní subjektivitou, za níž jednají její orgány v mezích své působnosti.
O určení advokáta (případně o zrušení tohoto určení) zákon o advokacii stanoví, že rozhoduje
Komora (§18) a blíže vymezuje, že v rámci Komory toto rozhodování přísluší předsedovi
Komory [§45 odst. 2 písm. a)], sídlícímu v Praze. Blíže srovnej např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 4. 2012, č. j. 2 As 117/2011 – 106 (dostupný na www. nssoud.cz).
Městský soud v Praze tak neměl důvod k postupu podle §7 odst. 5 s. ř. s. a nepochybil, pokud
žalobu projednal.
Stěžovatel dále namítá (ad 8), že městský soud o žalobě nejednal, ač jednání nařídil.
Ze spisu je zřejmé, že jednání, k němuž byl stěžovatel řádně obeslán, proběhlo dne 10. 2. 2011,
a to pouze za účasti zástupce žalované (viz protokol na č. l. 57-58 soudního spisu). Stěžovatelova
spekulace o nepravděpodobnosti vyjádření zástupce žalované k nákladům řízení při tomto
jednání je obsahem protokolu vyvrácena. Stěžovateli ostatně nepřísluší hodnotit postoj žalobkyně
k náhradě jejích nákladů řízení; z jeho argumentace pouze plyne, že je mu cizí myšlenka, že někdo
akceptuje rozhodovací praxi soudů. Námitka tedy rovněž není důvodná.
Námitky směřující proti správnosti právního posouzení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. lze posuzovat, jak výše uvedeno, jen ve vztahu k rozhodnutí o zrušení určení advokáta
(výrok č. III. rozsudku).
Žalovaná rozhodnutí vydala podle §20 odst. 2 zákona o advokacii, jenž stanoví: „(a)dvokát
je oprávněn smlouvu o poskytování právních služeb vypovědět, popřípadě požádat o zrušení ustanovení nebo
požádat Komoru o určení jiného advokáta, dojde-li k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem nebo
neposkytuje-li klient potřebnou součinnost. Advokát je oprávněn takto postupovat také tehdy, pokud klient přes
poučení advokátem o tom, že jeho pokyny jsou v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, trvá na tom,
aby advokát přesto postupoval podle těchto pokynů. “
Podmínky pro určení advokáta Komorou jsou stanoveny v §18 odst. 2 zákona
o advokacii. V téže věci může být žadateli určen Komorou advokát pouze jednou; to neplatí,
odmítne-li v této věci dříve určený advokát poskytnout právní služby z důvodů uvedených v §19.
Komorou určený advokát je povinen právní služby žadateli poskytnout za Komorou určených
podmínek. To neplatí, jsou-li dány důvody pro odmítnutí poskytnutí právních služeb uvedené
v §19 nebo jde-li o zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva; v těchto případech
advokát o důvodech neposkytnutí právních služeb bez odkladu písemně vyrozumí žadatele
a Komoru. Určení advokáta Komorou nenahrazuje plnou moc vyžadovanou zvláštními právními
předpisy k obhajobě toho, jemuž byl advokát Komorou určen, v trestním řízení nebo k jeho
zastupování v jiném řízení.
Stěžovatel se domnívá, že žalovaná nebyla oprávněna takové rozhodnutí vydat, neboť
z textu §20 odst. 2 zákona o advokacii je zřejmé, že advokát, jenž byl určen k poskytnutí právní
služby, není, na rozdíl od advokáta ustanoveného soudem, oprávněn požádat o zrušení svého
určení (ustanovení), ale může žádat toliko o určení jiného advokáta. Nejvyšší správní soud se však
s tímto názorem stěžovatele neztotožňuje, jak již rovněž vyslovil v rozsudku
sp. zn. 2 As 117/2011. Lze jen zopakovat, „že citované ustanovení je nutné vykládat v kontextu dalších
ustanovení zákona o advokacii, zejména ustanovení §18 odst. 2 a §19 odst. 1 tohoto předpisu. Zákon
o advokacii totiž rozlišuje obecně dvě kategorie případů, v nichž určený advokát není schopen klientovi právní
služby poskytnout. Podle §19 odst. 1 je advokát povinen jejich poskytnutí odmítnout, jestliže (a) v téže věci
nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo
o poskytnutí právních služeb žádá, (b) osobě, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o právní služby žádá,
poskytl již v téže věci nebo věci související právní služby advokát, s nímž vykonává advokacii ve společně (§11
odst. 1), nebo v případě zaměstnaného advokáta advokát, který je jeho zaměstnavatelem, anebo advokát, který
je zaměstnancem stejného zaměstnavatele, (c) by informace, kterou má o jiném klientovi nebo o bývalém klientovi,
mohla toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, neoprávněně zvýhodnit, (d) projednání věci se zúčastnil
advokát, případně osoba advokátovi blízká, (e) zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, jsou
v rozporu se zájmy advokáta nebo osoby advokátovi blízké.
Ustanovení §19 odst. 1 zákona o advokacii tedy předpokládá situace, kdy poskytnutí právní služby
brání skutečnost, že zájmy klienta, jemuž byl advokát určen, jsou v rozporu se zájmy určeného advokáta nebo
jiných osob, jež jsou s tímto advokátem v určitém vztahu, nebo jiná obdobná skutečnost. Jedná se tedy o překážku
poskytnutí právní služby na straně advokáta. Pro tyto případy zákon stanoví povinnost určeného advokáta její
poskytnutí odmítnout. Shora citované ustanovení §20 odst. 2 naproti tomu dává advokátu oprávnění žádat
o zproštění povinnosti poskytnutí právní služby, pokud mu klient neposkytuje potřebnou součinnost, svým
jednáním narušuje jejich vzájemnou důvěru nebo po něm požaduje, aby jednal v rozporu se stavovskými předpisy
nebo se zákonem, tedy v případech, kdy poskytnutí právní služby brání sám klient svým jednáním nebo
opomenutím.“
Zákon tedy zohledňuje, zda bylo poskytnutí právní služby znemožněno okolnostmi
na straně advokáta, nebo postupem jeho klienta. V druhém z uvedených případů je již vyloučeno,
aby byl žadateli v téže věci určen jiný advokát. I kdyby tedy určený advokát žádost o zrušení
určení formuloval shodně s textem §20 odst. 2 zákon o advokacii a požádal, aby byl stěžovateli
určen jiný advokát, žalovaná by přesto byla oprávněna rozhodnout toliko o zrušení jeho určení.
Stěžovateli proto nelze přisvědčit v názoru, že zrušení rozhodnutí o určení advokáta žalovanou
bylo v rozporu s §20 odst. 2 zákona o advokacii, ani v jeho názorech na vzájemný vztah
rozhodných ustanovení tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud má přitom v daném případě rovněž za dostatečně prokázanou
nedostatečnou součinnost stěžovatele. Určený advokát ve své žádosti o zrušení určení dostatečně
popsal přístup stěžovatele k poskytnutí právní pomoci a předložil jeho přípisy, v nichž stěžovatel
vylučuje advokátovy zásahy do vlastní ústavní stížnosti a vznáší výhrady k nezbytnosti sepsání
plné moci v požadovaném rozsahu. Pokud tedy městský soud hodnotil nezbytnost udělení plné
moci, bylo to zcela namístě a s jeho argumentací se zdejší soud ztotožňuje.
Za nerozhodnou je třeba označit námitku stěžovatele o nepřesném označení
„ustanoveného advokáta“ v textu rozsudku městského soudu, neboť to nemá žádný vliv
na zákonnost rozsudku. Námitka porušení mlčenlivosti advokátem žádostí o zrušení jeho určení
nebyla stěžovatelem uplatněna v žalobě a je tudíž podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
Jinak ovšem Nejvyšší správní soud shledal všechny námitky v žalobě uplatněné
za městským soudem řádně vypořádané. Námitka zjevné vadnosti rozhodnutí žalovaného nebyla
v této podobě uplatněna v žalobě, byť jednotlivé výhrady stěžovatele vůči zákonnosti rozhodnutí
žaloba obsahuje a městský soud se jimi také dostatečně zabýval; právní posouzení přitom shledal
za odpovídající zákonu.
Z těchto důvodů zdejší soud nepřisvědčil ani důvodnosti námitky podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Na základě všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil výrok
II. rozsudku městského soudu a žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 2. 2009 odmítl
podle §110 odst. 1 s. ř. s.; z tohoto důvodu již nerozhodl o vrácení věci městskému soudu
k dalšímu řízení.
Kasační stížnost proti výroku III. rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel sice výslovně brojil proti výrokům II. a III. rozsudku městského soudu, ovšem
výrok IV. o náhradě nákladů řízení je výrokem závislým na výrocích věcných. Vzhledem k tomu,
že jeden z věcných výroků byl zrušen, musel se Nejvyšší správní soud zabývat i tím, zda není
třeba zrušit i výrok o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že skutečnost, že byl zrušen výrok
II., nemá na náhradu nákladů řízení vliv, neboť v této části Nejvyšší správní soud žalobu sám
odmítl. V případě odmítnutí návrhu totiž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 3 s. ř. s.), což odpovídá výroku vyslovenému městským soudem. Kasační
stížnost, jíž je třeba vztáhnout i na výrok IV. rozsudku městského soudu, proto byla zamítnuta
i v této části.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Žalovaná ovšem nárok uplatnila, a to za náklady spojené
s advokátním zastoupením. Nejvyšší správní soud však nemá důvodu odchýlit se od své
dosavadní praxe zdůvodněné např. v rozsudku ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006-87, z něhož
vycházel i městský soud a který je žalované dostatečně znám. Proto žalované náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud proto advokátu Mgr. Václavu Jindrovi přiznává odměnu za jeden úkon právní
služby ve výši 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif] a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem
2400 Kč. Protože advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují
se náklady řízení o částku 480 Kč odpovídající dani, kterou je povinen odvést z odměny
za zastupování podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Ustanovený advokát
vyčíslil nárok za dva úkony, ovšem za situace, kdy stěžovatel s advokátem nespolupracoval,
nedošlo k poradě s klientem, lze akceptovat jako důvodný úkon jen seznámení advokáta s věcí
studiem spisu, který je pak nutno v tomto případě podřadit převzetí a přípravě věci. Celková výše
odměny a náhrady hotových výdajů tedy činí 2880 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu