ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.122.2012:4
sp. zn. 2 As 122/2012 - 4
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o návrhu žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2012, č. j. 30 A 28/2012 – 13,
takto:
I. Návrh se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) svým návrhem brojí proti shora označenému usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové, kterým krajský soud postoupil Městskému soudu v Praze
jako soudu místně příslušnému podle §7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), řízení o stěžovatelově žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 2. 2012,
č. j. 330/12, kterým žalovaná reagovala na žádost stěžovatele o určení advokáta.
[2] Součástí napadeného usnesení je i poučení o tom, že je proti němu přípustná kasační
stížnost. Stěžovatel ovšem podal v reakci na toto usnesení návrh, v němž trvá na tom, že kasační
stížnost proti němu není přípustná, a brojí proti dosavadní judikatuře Nejvyššího správního
soudu, která označuje kasační stížnost proti usnesení o postoupení věci místně příslušnému
soudu za přípustnou (konkrétně proti nepublikovanému usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 12. 2007, sp. zn. Nad 22/2007, rozsudku ze dne 27. 1. 2005, č. j. 6 Ads 31/2004 – 35,
či rozsudku ze dne 28. 2. 2012, č. j. 2 As 38/2012 - 50, rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz).
Svým návrhem stěžovatel především namítá „místní nepříslušnost MěS v Praze k vedení řízení
a navrhuje, aby adresovaný soud vydanému rozhodnutí na listě 13-14, doručenému 9. srpna, odňal účinnost a dal
závazný pokyn KS v Hradci Králové, aby proces nadále vedl.“
[3] Takový návrh je nutno odmítnout jako nepřípustný.
[4] Jak správně uvedl krajský soud v poučení svého usnesení, proti usnesení o postoupení
věci místně příslušnému soudu je obecně přípustná kasační stížnost a stěžovateli nic nebránilo
takovou kasační stížnost podat. On ovšem v podstatné části svého návrhu zjevně vyjadřuje vůli
nepodat kasační stížnost ve smyslu §102 a násl. s. ř. s. a brojí proti judikatuře, jež její podání
umožňuje. Za této situace by bylo v rozporu s jednoznačně projevenou vůlí stěžovatele, kdyby
Nejvyšší správní soud v přímém rozporu s vyjádřeným právním názorem stěžovatele chápal jeho
návrh jako kasační stížnost. Kasační stížností tedy jeho návrh není.
[5] Není-li ovšem tento návrh kasační stížností, není ani žádným jiným návrhem, o němž by
zákon dovoloval Nejvyššímu správnímu soudu rozhodnout. Stěžovatel se totiž domáhá toho, aby
Nejvyšší správní soud „odňal účinnost“ usnesení krajského soudu ze dne 17. 7. 2012 a aby dal
krajskému soudu „závazný pokyn“, aby řízení nadále vedl. Takto formulovaný návrh ovšem nelze
podřadit žádnému typu návrhů, o nichž Nejvyššímu správnímu soudu přísluší podle s. ř. s.
rozhodovat. Jde tedy o návrh nepřípustný ve smyslu §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a Nejvyššímu
správnímu soudu proto nezbylo, než jej odmítnout. Za této situace nebylo ani namístě
odstraňovat další vady podání, tedy nezaplacení soudního poplatku a neprokázané právní
zastoupení stěžovatele.
[6] Uvedený závěr v žádném případě nemůže být pro stěžovatele překvapivý, neboť
ke shodnému závěru Nejvyšší správní soud dospěl již v usnesení ze dne 11. 7. 2012,
č. j. 2 As 105/2012 - 7, kterým Nejvyšší správní soud rozhodoval o návrhu stěžovatele v naprosto
shodném, pouze aktualizovaném znění a se stejnými „argumenty“ jako v nyní posuzovaném
případě. Na uvedeném závěru nic nemůže změnit ani nesouhlas stěžovatele s již
ustáleným výkladem Nejvyššího správního soudu ohledně určení místní příslušnosti Městského
soudu v Praze v řízeních směřujících proti rozhodnutím České advokátní komory, obsaženým mj.
právě i v cit. rozsudku č. j. 2 As 38/2012 - 50, neboť ani nyní posuzovaný (v minulosti
opakovaně předkládaný) návrh stěžovatele, jenž představuje směsici stěžovatelových příkazů či
pokynů a argumentů pohybujících se na samotné hranici srozumitelnosti, nepřesvědčil Nejvyšší
správní soud, že by měl svůj právní názor změnit. Pokud stěžovatel krajskému soudu vytýká,
že svým nesprávným poučením o možnosti podat kasační stížnost a tedy případný přezkum
„toliko protahuje zahájené řízení“, Nejvyšší správní soud je toho názoru, že je to naopak
stěžovatel, kdo nepřeberným množstvím svých podání a procesních návrhů (velmi často
totožného znění) činěných před krajskými soudy, resp. Nejvyšším správním soudem oddaluje
meritorní řešení sporů, a spíše tak prokazuje, že jejich motivem je pouhé opětovné vyvolávání
a vedení sporů, nikoliv ochrana práv stěžovatele.
[7] V souladu s ustanovením §60 odst. 3 věta prvá s. ř. s. bylo vysloveno, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu