ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.135.2012:8
sp. zn. 2 As 135/2012 - 8
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 4. 2010, č. j. 1111/10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2012, č. j. 10 A 185/2010 - 134,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zastaveno řízení
o stěžovatelově žalobě proti výše specifikovanému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím
byla stěžovateli určena k poskytnutí právní služby JUDr. Jana Kučerová, a to podle §18 odst. 2
zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Městský soud řízení zastavil podle §47 písm. c) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s §9 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť stěžovatel ani přes výzvu neuhradil soudní
poplatek za podanou žalobu a ani nebyl od placení tohoto poplatku osvobozen.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. Namítá tedy nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení.
Stěžovatel má za to, lhůta, kterou městský soud k zaplacení poplatku stanovil, nebyla
adekvátní, ale byla nepřiměřeně krátká – pouhých 10 dní (délka lhůty navíc nebyla odůvodněna).
Městský soud přitom musel vědět o stěžovatelových majetkových a výdělkových poměrech.
Krom toho stěžovatel uvádí, že městský soud v jiných rozhodnutích nerozlišuje mezi poplatkem
za úkon a poplatkem za návrh na zahájení řízení. Závěrem se stěžovatel domnívá, že městský
soud měl zvážit předložení věci Ústavnímu soudu, pokud by dospěl k závěru, že zákon, který má
aplikovat, je protiústavní.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud usnesení městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Pokud jde o povinné zastoupení advokátem a související zaplacení soudního
poplatku, Nejvyšší správní soud na těchto náležitostech pro specifičnost případu netrval, neboť
stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí, jímž bylo předmětné řízení zastaveno právě pro
nezaplacení soudního poplatku (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, www.nssoud.cz). Důvodnost kasační stížnosti pak soud
posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Ze spisu vyplynulo, že dne 18. 5. 2010 podal stěžovatel u Krajského soudu v Brně žalobu
proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného, aniž by za tuto žalobu zaplatil soudní
poplatek či požádal o osvobození od jeho placení. Věc byla usnesením Krajského soudu v Brně
ze dne 24. 5. 2010, č. j. 30 A 47/2010 - 9, postoupena dle §7 odst. 6 s. ř. s. (ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 303/2011 Sb.) Městskému soudu v Praze jako soudu místně
příslušnému. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2012, č. j. 2 As 117/2011 - 105, www.nssoud.cz, zamítnul.
Ve věci tedy dále postupoval Městský soud v Praze, který výzvou ze dne 30. 7. 2012,
č. j. 10 A 185/2010 - 130, stěžovatele upozornil na to, že nebyl zaplacen poplatek za podanou
žalobu. Stěžovatel byl zároveň vyzván ve lhůtě 10 dní k jeho zaplacení (resp. k tomu, aby podal
žádost o osvobození od soudních poplatků s doložením nemajetnosti); stěžovatel byl současně
poučen, že nevyhoví-li této výzvě, bude řízení zastaveno. Výzvu stěžovatel převzal dne 9. 8. 2012.
Vzhledem k tomu, že soudní poplatek nebyl v soudem stanovené lhůtě zaplacen, ani nebylo
stěžovatelem požádáno o osvobození od jeho placení, zastavil městský soud usnesením ze dne
28. 8. 2012 řízení o stěžovatelově žalobě. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 7. 9. 2012.
Soudní poplatek nebyl dosud zaplacen ani stěžovatel neadresoval soudu žádost o osvobození.
Podle §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích vzniká poplatková povinnost
v případě poplatku za řízení podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení a téhož dne
je také poplatek splatný (§7 odst. 1 téhož zákona). Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním
návrhu na zahájení řízení, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí;
po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví, o tom účastníka ve výzvě poučí (§9 odst. 1 a 3
citovaného zákona). Ustanovení §9 odst. 4 tohoto zákona pak stanoví, kdy soud pro nezaplacení
poplatku řízení nezastaví, podle písm. c) je to také tehdy je-li nebezpečí z prodlení, v jehož
důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma a poplatník ve lhůtě určené soudem ve výzvě sdělí
soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud
zaplatit. V souladu s odst. 7 tohoto ustanovení soud, který usnesení o zastavení řízení
pro nezaplacení poplatku vydal, toto usnesení zruší, pokud je poplatek zaplacen ve věcech
správního soudnictví dříve, než nabylo právní moci.
Namítá-li stěžovatel, že stanovená lhůta 10 dnů k zaplacení soudního poplatku je v jeho
případě příliš krátká, nemůže s ním zdejší soud souhlasit. Předně je třeba zdůraznit, že se jedná
o lhůtu dodatečnou – náhradní, neboť poplatek za žalobu je splatný dnem jejího podání
a stěžovatel byl tedy povinen kolkové známky v příslušné výši vylepit na podanou žalobu, resp.
požádat o osvobození od placení soudních poplatků pro dané řízení. Pokud tak neučinil,
nepostupoval v souladu se zákonem. V takovém případě je soud povinen účastníka řízení vyzvat
ke splnění povinnosti a účastník má možnost napravit své opomenutí a dodatečně soudní
poplatek zaplatit v soudem stanovené lhůtě, případně v určité míře i po vydání rozhodnutí
o zastavení řízení. V daném případě však žádost o osvobození od soudních poplatků nebyla
soudu doručena vůbec ani nebyl poplatek zaplacen.
Desetidenní lhůta v daném případě není nepřiměřeně krátká, aby v ní stěžovatel nemohl
podat žádost o osvobození od soudního poplatku, což je jednoduchý procesní úkon, který
je stěžovateli velmi dobře znám a stěžovatelem hojně využíván. Soud vyzývající k zaplacení
poplatku je povinen k tomu stanovit lhůtu přiměřenou. Pokud zdejší soud dospěl k závěru,
že desetidenní lhůta je přiměřená, pak nebylo povinností městského soudu, aby blíže rozváděl,
proč zvolil lhůtu právě takto dlouhou.
Je vhodné rovněž poukázat na to, že stěžovatel měl v daném případě k zaplacení
soudního poplatku za žalobu (resp. podání žádosti o osvobození) i po výzvě fakticky lhůtu téměř
měsíční, neboť výzvu převzal dne 9. 8. 2012 a usnesení o zastavení řízení mu bylo doručeno až
dne 7. 9. 2012. Zaplatit (či podat žádost o osvobození) přitom stěžovatel mohl právě ještě dne
7. 9. 2012, neboť platí, že pokud účastník řízení doručí krajskému (městskému) soudu žádost
o osvobození od soudních poplatků nejpozději ve stejný den, kdy mu bylo doručeno
usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, musí soud usnesení
o zastavení řízení zrušit (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2011,
č. j. 1 As 74/2011 - 251, publ. pod č. 2410/2011 Sb. NSS). S ohledem na to, že poplatková
povinnost vznikla již s podáním žaloby, měl stěžovatel na podání žádosti o osvobození
od soudních poplatků více než dva roky. To lze bezesporu považovat za období bohatě
postačující i pro osobu s nepříznivými majetkovými poměry. Po takové osobě se totiž
nepožaduje, aby poplatek v předmětné době bezpodmínečně zaplatila, ale postačí, aby podala
žádost o osvobození, která není sama o sobě spojena se zvláštními náklady.
Pokud stěžovatel uvádí, že městský soud v jiných rozhodnutích nerozlišuje mezi
poplatkem za úkon a poplatkem za návrh na zahájení řízení, nelze než uvést, že předmětem
přezkumu v rámci řízení o kasační stížnosti nebyla tato „jiná rozhodnutí“, nýbrž toliko shora
označené napadené usnesení, z něhož je patrno, že městský soud poplatkovou povinnost v dané
věci spojuje s návrhem na zahájení řízení.
Konečně nelze přisvědčit stěžovateli ani tam, kde uvádí, že městský soud měl předložit
věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení části zákona pro rozpor s ústavním pořádkem.
Stěžovatel nikterak blíže nekonkretizuje, v čem tento rozpor spatřuje, přičemž ani zdejší soud
nedospěl k závěru, že ve věci bylo aplikováno ustanovení zákona, které by bylo protiústavní.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 4 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu