ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.140.2012:13
sp. zn. 2 As 140/2012 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce M. H.,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Praze, se sídlem Praha 2, Žitná 563/12, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012, č. j. 7 Ca
262/2009 – 88,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012, č. j. 7 Ca 262/2009 – 88,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2012, č. j. 7 Ca 262/2009 – 88, bylo
rozhodnuto, že se žalobci nepřiznává osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 11. 5. 2009, č. j. 2615/09-1100-108346, jímž
bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Čáslavi ze dne
24. 10. 2008, na jehož základě bylo žalobci vyměřeno penále na dani z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 1997.
V odůvodnění usnesení městský soud konstatoval, že žalobce podáním ze dne 9. 7. 2012
požádal o úplné osvobození od placení soudních poplatků a záloh pro řízení o podané žalobě,
přičemž svou žádost odůvodnil svými majetkovými poměry. Uvedl, že byl vymazán jako
společník obchodní společnosti OMPEXON D.T.I., spol. s r. o., a že krajský soud dosud
nerozhodl o jeho směnečné pohledávce. Soud pak vyzval žalobce k prokázání jeho výdělkových
a majetkových poměrů, zejména k předložení dokladů o finančních zdrojích, z nichž žalobce
hradí své běžné životní náklady. Žalobce v reakci zaslal vyplněný formulář a doklad o doručení
přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2011, z něhož je zřejmé, že vykázal základ daně
ve výši 23 991 Kč.
Z uvedených údajů o majetkových a výdělkových poměrech a z obsahu podané žaloby
městský soud dovodil, že žalobce neprokázal svá tvrzení o natolik nepříznivých osobních
poměrech, aby bylo možno učinit závěr, že splňuje předpoklady pro přiznání osvobození
od soudních poplatků, ve smyslu §36 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Uvedl
dále, že zamítnutí žalobcovy žádosti nelze vnímat jako ztěžování jeho přístupu k soudu; pokud
žalobce opakovaně požaduje, aby byl osvobozen od placení soudních poplatků, je objektivně
ospravedlnitelné po něm požadovat, aby si potřebné prostředky alespoň v základní a nezbytné
míře zajistil sám. Soud dále konstatoval, že celou situaci by bylo možné posoudit jinak v případě,
dosahoval-li by soudní poplatek pro žalobce nepřiměřené výše, nebo pokud by byla aktuální
žalobcova situace způsobena nepředpokládanou, či nárazovou potřebou; žalobce nicméně nic
takového netvrdil. Městský soud tak dospěl k závěru, že tvrzený absolutní nedostatek finančních
prostředků žalobce nemůže být v tomto konkrétním případě důvodem pro přiznání osvobození
od placení soudních poplatků. Vzhledem k neprokázání předpokladů pro přiznání osvobození
a též vzhledem k výši soudního poplatku, městský soud žalobcovu žádost zamítl.
Proti tomuto usnesení podal žalobce, dále jen „stěžovatel“ v zákonné lhůtě kasační
stížnost, v níž namítal, že městský soud rozhodl, aniž náležitě šetřil stěžovatelem dodané
skutečnosti. Z odůvodnění napadeného usnesení lze rovněž dovodit nedostatečnou přezkumnou
funkci městského soudu; stěžovatel má za to, že městský soud disponoval dostatečnými
informacemi, jež osvědčují jeho přechodně nepříznivý stav, způsobený nikoliv jeho přímým
zaviněním. Dále stěžovatel uvedl, že netvrdil absolutní, ale pouze přechodný nedostatek
prostředků, což mohlo ovlivnit základní premisu rozhodování soudu a tím i jeho výsledek.
Závěrem konstatoval, že o této žádosti bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, čímž byl porušen
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl,
aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, nicméně ze soudního spisu zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení.
Především nebyl zaplacen soudní poplatek za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o soudních poplatcích“) a Položka 19 Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného
zákona] a stěžovatel též není zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu se nicméně podává, že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského
soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního
poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení advokátem“ (rozsudek ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 – 37, všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
S ohledem na specifický charakter napadeného usnesení tak Nejvyšší správní soud nepožadoval
zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost a netrval ani na povinném zastoupení stěžovatele
advokátem. Kasační stížnost je tudíž přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu
podané kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.); přitom sám shledal vadu uvedenou v odst. 4
citovaného ustanovení, k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ve věci přitom rozhodl bez
nařízení jednání, za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen
v §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je, kromě jiného, uvedeno, že účastník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen
od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Požádá-li účastník, kterého stíhá poplatková povinnost za řízení, o osvobození
od soudních poplatků, musí soud, z logiky věci, nejprve rozhodnout o této žádosti; případné
zastavení řízení pro nesplnění poplatkové povinnosti připadá v úvahu až za situace, kdy soud této
žádosti nevyhoví a soudní poplatek není zaplacen ani v dodatečně stanovené lhůtě. Tato obecná
povinnost, tedy povinnost rozhodnout o žádosti o osvobození od soudních poplatků, má ale své
výjimky, neboť její mechanické uplatňování by mohlo v některých případech vést ke zbytečnému
prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí a rozhodování o nich. Dle ustálené
judikatury tak o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení
je soud povinen rozhodnout pouze tehdy, pokud tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné
skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení. Shodně se Nejvyšší správní soud
vyslovil například v rozsudcích ze dne 17. 6. 2008, č. j. 4 Ans 5/2008 - 65, a ze dne 3. 11. 2011,
č. j. 4 As 38/2011 - 71.
V projednávané věci nejde o stěžovatelovu první žádost, ale o žádost opakovanou.
Předchozí žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě městský soud
usnesením ze dne 8. 12. 2010, č. j. 7 Ca 262/2009 - 45, zamítl. Toto usnesení bylo podrobeno
přezkumu Nejvyšším správním soudem, který kasační stížnost proti němu směřující zamítl
rozsudkem ze dne 26. 4. 2012, č. j. 7 Afs 53/2011 – 65, přičemž v odůvodnění (podobně jako
městský soud) podrobně objasnil, proč stěžovatel nesplňuje podmínky pro osvobození
od soudních poplatků, ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s. Podáním ze dne 9. 7. 2012 stěžovatel
opakovaně požádal o osvobození od soudních poplatků, přičemž neuplatnil žádný nový
relevantní důvod, který by prokazoval změnu jeho poměrů oproti stavu, za něhož bylo
rozhodováno o předchozí žádosti. Stěžovatel pouze zopakoval, že se dostal do dočasného
nedostatku finančních prostředků, způsobeného zejména výmazem jeho osoby jako společníka
obchodní společnosti OMPEXON D.T.I., spol. s r. o., a že krajský soud dosud nerozhodl o jeho
směnečné pohledávce. Tyto okolnosti však byly stěžovatelem prezentovány již v předchozí
žádosti a městský soud i Nejvyšší správní soud se jimi již ve svých rozhodnutích zabývaly. Jelikož
v dané věci existovalo pravomocné rozhodnutí městského soudu, kterým byla stěžovatelova
žádost zamítnuta, nebyl za této procesní situace dán důvod, pro který by měl tento soud
o opakované žádosti rozhodnout. Opětovné rozhodnutí o žádosti stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků usnesením městského soudu ze dne 21. 8. 2012, č. j. 7 Ca 262/2009 – 88,
za situace, když stěžovatelem nebyly tvrzeny nové skutečnosti prokazující změnu jeho poměrů,
tak musí být zrušeno pro absenci podmínek řízení pro jeho vydání (srov. rozsudky zdejšího
soudu ze dne 29. 5. 2007, č. j. 2 Afs 181/2006 - 63, či ze dne 17. 6. 2008, č. j. 4 Ans 5/2008 - 65).
Nejvyšší správní soud uznává, že postup městského soudu mohl mít na stěžovatele
částečně matoucí vliv, pokud poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí o neosvobození
stěžovatele od soudních poplatků aprobováno zdejším soudem, stěžovatele usnesením ze dne
21. 6. 2012 (jímž byl opětovně vyzván k zaplacení soudního poplatku), znovu poučil o možnosti
požádat o osvobození od soudních poplatků. S přihlédnutím ke shora uvedenému a zejména
k tomu, že stěžovatel ve své nové žádosti neuvedl žádné nové okolnosti, však nemůže mít tato
skutečnost na zrušení napadeného rozhodnutí městského soudu, vzhledem k absenci podmínek
řízení, žádný vliv.
Pokud stěžovatel namítal, že ve věci bylo dosud rozhodováno bez nařízení jednání, což
považuje za porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, tato argumentace je zcela
lichá. Právo účastníka soudního řízení být u soudu slyšen je, pochopitelně, garantováno jak
v rovině ústavní (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), tak i v rovině jednoduchého
práva (§49 a §51 s. ř. s.) a vyplývá i z mezinárodních závazků ČR (viz čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod; publ. pod č. 209/1992 Sb.), tento imperativ se však
váže na rozhodování v meritu věci a nemusí být tedy naplněn v případě, kdy soud pouze usiluje
o odstranění překážek bránících tomuto přezkumu ve věci samé (podmínky řízení).
Poněvadž bylo řízení před městským soudem ve věci (ne)osvobození stěžovatele
od soudních poplatků shledáno pro nedostatek podmínek řízení zmatečným, nezabýval se již
Nejvyšší správní soud jednotlivými argumenty uvedenými v kasační stížnosti.
Za dané situace proto Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo nic jiného, než napadené
usnesení městského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušit, a to z důvodu zmatečnosti řízení
[§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Městský soud v dalším řízení vyzve stěžovatele k zaplacení
soudního poplatku za podanou žalobu (ve výši 2000 Kč) a stanoví mu pro to novou, přiměřenou
náhradní lhůtu. Stěžovatel nechť je poučen o možnosti osvobození od soudního poplatku,
nicméně pouze pro případ, doloží-li takovou změnu svých poměrů, která by přiznání osvobození
od soudního poplatku odůvodňovala. V případě marného uplynutí soudem stanovené lhůty,
případně po obdržení další žádosti stěžovatele, která by výše uvedenou změnu poměrů
neprokazovala, by městskému soudu nic nebránilo v tom, aby řízení o žalobě zastavil [§9 odst. 1
zákona o soudních poplatcích, ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s.].
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci samé (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu