ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.15.2012:13
sp. zn. 2 As 15/2012 - 13
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. S.,
zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, proti
žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2011, č. j. 57 A 35/2011 - 67,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1.] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností, podanou v zákonné lhůtě, domáhá
zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým tento soud zamítl
jeho žalobu podanou proti rozhodnutí Krajského úřadu Vysočina ze dne 18. 3. 2011,
č. j. KUJI 22067/2011.
[2.] Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města
Jihlavy ze dne 8. 10. 2010, č. j. MMJ/OD/6831/2010-26 118665/2010/MMJ, kterým byl
stěžovatel P. S. shledán vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích podle ustanovení §22 odst. 1 písm. e) bod 1 a §22 odst. 1 písm. f)
bod 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Těchto přestupků
se stěžovatel dopustil tím, že dne 27. 4. 2010 v blíže specifikované době a místě překročil nejvyšší
dovolenou rychlost jízdy v obci o 30 km/hod, neboť mu byla naměřena rychlost 83 km/hod., a
stěžovatel navíc řídil vozidlo, přestože v té době nebyl držitelem řidičského oprávnění. Za to mu
byla uložena pokuta ve výši 30 000 Kč a zákaz činnosti řízení motorových vozidel na 14 měsíců.
[3.] Krajský soud nejprve podané žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí žalovaného pro vady
řízení proti rozsudkem ze dne 9. 6. 2011, č. j. 57 A 35/2011 - 35, zrušil. Tento rozsudek nicméně
následně, na základě kasační stížnosti podané žalovaným zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 2 As 111/2011 (všechna rozhodnutí NSS viz www.nssoud.cz),.
[4.] Krajský soud v Brně, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu obsaženým
v citovaném rozsudku ze dne 20. 10. 2011, rozsudkem napadeným nyní projednávanou kasační
stížností žalobu stěžovatele zamítl, a to z d ůvodu, že přezkoumávané rozhodnutí žalovaného
netrpí vadou chybného posouzení právní otázky. Zejména uvedl, že ustanovení §36 správního
řádu z roku 2004, i když je začleněno do oddílu 2 označeného jako „úkony účastníků“, nelze
vykládat tak, že všechna zde uvedená práva musí účastník řízení vykonat osobně. Opačný výklad
by se příčil logice zastoupení. Zástupce nemá vlastní práva, nýbrž jedná jménem zastoupeného
a jeho také svými úkony zavazuje. Například právo provádět důkazy pro zástupce neprovádí jako
svoje osobní právo, nýbrž jako právo vykonávané jménem zástupce. Dále soud uvedl, že v daném
případě nebyl stěžovatel předvolán k výslechu, nýbrž k ústnímu jednání, a jeho neúčast na něm
proto zásadně jeho konání nebránila. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. 1 As 100/2008, je zřejmé, že interpretace nezbytnosti osobní účasti účastníka
ve smyslu ustanovení §34 odst. 2 správního řádu je interpretací restriktivní a má se týkat pouze
případů, kdy by neúčast účastníka řízení reálně znemožňovala dosažení cíle řízení. Je zcela zřejmé,
že v daném případě neúčast stěžovatele na ústním jednání za existující důkazní situace cíl řízení
ohrozit nemohla. Práva účastníka jsou zachována, byla-li respektována ve vztahu k jeho zástupci.
Stěžovateli nemohla být porušena jeho práva na spravedlivé projednání věci v důsledku
nedoručení předmětného předvolání přímo jemu, jelikož veškerá své práva měl možnost
uplatňovat osobně anebo prostřednictvím svého zástupce.
[5.] Stěžovatel proti tomuto rozsudku v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(„s. ř. s.“), když namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při
jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[6.] Stěžovatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že se krajský soud nijak
nezabýval hlavním argumentem stěžovatele, tj. otázkou nesprávného poučení stěžovatele, resp.
jeho zástupce, v předvolání. Tento argument pak rozvíjí: namítá, že z obsahu předvolání lze
vyvodit, že se jedná o předvolání zastoupeného, tj. stěžovatele, nikoliv zástupce. Toto tvrzení
zakládá na úvaze, že v předmětném předvolání bylo v hlavičce uvedeno jméno stěžovatele
na prvním místě a pak následně na druhém místě zastoupení zmocněncem. Dále bylo
v předvolání uvedeno poučení o možnosti zastoupení a pokyn k přinesení platného dokladu
totožnosti a řidičského průkazu. Z těchto skutečností stěžovatel vyvodil, že se jedná o předvolání
konkrétní osoby. Tuto argumentaci doplňuje tím, že byla předvolána konkrétní osoba,
tj. zastoupený, a nedošlo tak ke správnému poučení zástupce ve smyslu „když se zmocněnec nedostaví,
nastanou následky v poučení uvedené“. Dovozuje tedy, že v tomto případě by mělo být z předvolání
patrno, že je určeno přímo zmocněnci, který je jako zmocněnec předvolán, a tedy při zachování
určité analogie s trestním právem by mělo být v předvolání uvedena informace „o tom
se vyrozumíváte jako obhájce obviněného“, která dle stěžovatele zásadně v předvolání chybí, a tedy
je činí chybné a úplné. Stěžovatel též poukazuje na předchozí postup správního orgánu týkající
se předvolání ze dne 9. 9. 2011, kdy se spokojil pouze s omluvou stěžovatele.
[7.] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat otázkou přípustnosti kasační stížnosti,
jelikož o ní rozhoduje poté, co předchozí rozsudek krajského soudu zrušil (viz bod [3.]). Podle
ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. totiž platí, že kasační stížnost je „nepřípustná proti
rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.“
[8.] K tomu je však třeba připomenout, že podle judikatury Ústavního soudu (nález
sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne 8. 6.2005, N 119/37 SbNU 519) smyslem a účelem citovaného
ustanovení s. ř. s. je nepochybně „to, aby se Nejvyšší správní soud znovu nemusel zabývat věcí, u které již
jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší
soud tímto právním názorem řídil. Podrobit takovéto rozhodnutí novému přezkumu v rámci řízení o kasační
stížnosti by bylo zcela nesmyslné, neboť ve svých důsledcích by v případě připuštění nového přezkumu mohly nastat
toliko dvě možné situace. Buď by totiž kasační soud setrval na svém původním právním názoru (takže by věcné
projednání kasační stížnosti nemělo pro stěžovatele naprosto žádný význam), nebo by vyslovil právní názor jiný
(takže by postupně rozličnými právními názory zcela rozvrátil právní jistotu a popřel princip předvídatelnosti
soudních rozhodnutí). Vztáhnout však citované ustanovení též na případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze
vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení, resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav (jako v posuzované
věci), by ve svých důsledcích, v rozporu i s úmyslem zákonodárce mohlo vést k naprosté zbytečnosti Nejvyššího
správního soudu, neboť byl-li by výklad předestřený v projednávané věci Nejvyšším správním soudem přípustný,
mohl by tento soud v každé projednávané věci vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoli (třebas
i malichernou) procesní vadu a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout
i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva.“
[9.] Pro nyní projednávaný případ lze z provedené citace dovodit, že kasační stížnost by byla
přípustná toliko tehdy, pokud by neopakovala argumentaci, k níž se již zdejší soud závazným
způsobem vyjádřil v citovaném rozsudku sp. zn. 2 As 111/2011. V opačném případě věcně
projednána být nemůže a soud ji musí odmítnout jako nepřípustnou.
[10.] Z obsahu kasační stížnosti k tomu plyne, že jediná nyní uplatněná námitka se týká údajně
nesprávného a nedostatečného poučení stěžovatele a jeho zástupce v předvoláních k jednání
před správním orgánem a v důsledku toho dovodil, že se jedná o předvolání konkrétně jeho
osoby a nikoliv jeho zástupce.
[11.] K tomu zdejší soud konstatuje, že touto námitkou se podrobně zabýval v rozsudku
sp. zn. 2 As 111/2011, jehož podstatou je právě rozbor otázky, zda v daném případě mohlo být
rozhodnuto bez přítomnosti stěžovatele (viz zejména odstavce 13, 20 - 25). V odst. 27 pak
výslovně uvedl, že „za podstatnou považuje zdejší soud především skutečnost, že v důsledku nedoručení
předmětného předvolání přímo žalobci nemohla být porušena jeho práva na spravedlivé projednání věci, jelikož
veškerá svoje procesní práva měl možnost uplatňovat osobně anebo prostřednictvím svého zástupce. Ze správního
spisu plyne, že celkem ve třech případech byl žalobce předvolán k ústnímu jednání, vždy byl výslovně poučen
o svých právech a měl tak dostatečnou možnost je uplatňovat. Jejich uplatňování zákonem předvídaným způsobem
však přitom nutně zůstává toliko jeho právem, nikoliv povinností. Proto také nespatřuje zdejší soud žádný rozpor
ani ve vztahu k rozsudku 8 As 14/2010, který se ostatně vůbec netýká otázky předvolání k ústnímu jednání,
resp. vztahu zástupce a zastoupeného v přestupkovém řízení, nýbrž pouze konstatuje ustálený právní názor, podle
něhož má obviněný z přestupku podobné procesní postavení jako obviněný ze spáchání trestného činu. Jakkoliv
totiž v obou případech platí, že tyto osoby mají všechna práva vyjádřit se k dané věci a podávat důkazní a jiné
procesní návrhy, současně platí, že se jedná o jejich právo a nikoliv povinnost a je především v jejich vlastním
zájmu, aby se za svoje právní postavení aktivně zasazovaly.“
[12.] Ze shora uvedeného je patrno, že Nejvyšší správní soud se v rozsudku
sp. zn. 2 As 111/2011 k předmětné otázce, tj. k rozhodování správního orgánu bez přítomnosti
stěžovatele a k jednotlivým okolnostem s tím souvisejícím (nyní akcentované údajné nedostatečné
poučení), již dostatečně vyjádřil a není proto dán zákonný prostor pro jakékoliv doplňování této
dříve vyslovené argumentace. Kasační stížnost neobsahuje žádné nové skutkové ani právní
tvrzení, nýbrž ve skutečnosti pouze polemizuje s již vysloveným právním názorem zdejšího
soudu, byť za použití poněkud odlišných formulací a podrobnějším způsobem. Zcela zjevně
však nejde o případ, o kterém pojednal v citovaném nálezu Ústavní soud, tedy o situaci, kdy
k „prvnímu“ zrušovacímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu došlo jen pro zjištěné
pochybení krajského soudu v oblasti procesního práva (např. by nebylo nařízeno jednání,
rozhodnutí by bylo shledáno nepřezkoumatelným apod.). Pokud by proto Nejvyšší správní soud
nyní přistoupil k meritornímu projednání této kasační stížnosti, postupoval by v rozporu s dikcí
ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. a také s citovaným právním názorem Ústavního soudu,
jelikož by se znovu zabýval věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného
práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem
řídil.
[13.] Za této situace soud nemá jinou možnost než kasační stížnost jako nepřípustnou odmítnout
[§46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.].
[14.] V souladu s ustanovením §60 odst. 3 věta prvá za použití §120 s. ř. s. bylo vysloveno,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu