ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.8.2012:74
sp. zn. 2 As 8/2012 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobců: a) I. P., b) J.
S., oba zastoupeni JUDr. Karlem Maláskou, advokátem se sídlem Hornická 901, Tišnov,
proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně, se sídlem Moravské nám. 1,
Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2009, č. j. ZKI-O-165/698/2009, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: J. T., o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne ze dne 30. 11. 2011, č. j. 29 Ca 13/2010 - 67,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2011, č. j. 29 Ca 13/2010 - 67,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne 10. 12. 2009,
č. j. ZKI-O-165/698/2009, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 22 176 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobci jako stěžovatelé domáhají zrušení
shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti výše
specifikovanému rozhodnutí žalovaného.
V daném případě se stěžovatelé domáhali u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj,
Katastrální pracoviště Brno – venkov (dále jen „katastrální úřad“) narovnání vlastnických vztahů
k pozemkům parc. č. 2131, 2132, 2133, 2134 a 2135 v k. ú. Březina u Tišnova (poznámka NSS:
pozemky budou dále citovány jen parcelními čísly), které byly podle jejich názoru zmenšeny
o 142 m
2
v jejich neprospěch. Dále uvedli, že pozemky parc. č. 476, č. 2137 a č. 2138 převedené
obcí Březina na L. T. a M. H., byly ve vlastnictví žalobců. Katastrální úřad jim dne 29. 7. 2009
pod č. j. OR-576/2009-703 oznámil, že požadovanou opravu údajů v katastru nemovitostí
neprovede, neboť nebylo zjištěno, že by došlo ke zřejmému omylu při vedení katastrálního
operátu ani k nepřesnostem při měření a výpočtu výměr parcel. O nesouhlasu žalobců s tímto
postupem rozhodl katastrální úřad rozhodnutím ze dne 29. 9. 2009, č. j. OR-576/2009-703/8,
tak, že výrokem 1. nevyhověl nesouhlasu žalobců s neprovedenou opravou údajů, výrokem 2.
rozhodl o evidenci parcel č. 2131, 2132, 2133, 2134 a 2135, výrokem 3. rozhodl o evidenci
vlastnického práva L. T. k pozemkům parc. č. 476 (19 m
2
) a parc. č. 2138 (102 m
2
) a výrokem 4.
rozhodl o evidenci vlastnického práva M. H. k pozemku parc. č. 2137 (5 m
2
). V důvodech setrval
na názoru o nedostatku podmínek pro provedení opravy chyb a poukázal na podklady
nasvědčující vlastnickému právu J. T. k označeným nemovitostem. O odvolání proti tomuto
rozhodnutí pak rozhodl žalovaný dne 10. 12. 2009, pod č. j. ZKI-O-165/698/2009 tak, že
rozhodnutí katastrálního úřadu změnil, přičemž změna spočívala ve formulační úpravě výroku 1.;
ve zbytku bylo rozhodnutí katastrálního úřadu potvrzeno a odvolání žalobců zamítnuto.
Žalovaný v odůvodnění odvolacího rozhodnutí uvedl, že výrok rozhodnutí katastrálního úřadu
byl shledán dostatečně určitým, pouze uznal nesprávné jazykové znění výroku 1., což bylo
důvodem změny rozhodnutí. Akceptoval výsledek přezkoušení správnosti zobrazení a výměr
pozemků v katastrálním operátu, který je v limitu mezních odchylek stanovených vyhláškou č.
26/2007 Sb., a kdy zmenšení výměr pozemků nezměnilo jejich hranice. Tyto odchylky nejsou
chybou ve smyslu §8 odst. 1 písm. b) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“). Žalovaný konstatoval, že
ke změnám došlo v důsledku vytvoření digitální mapy a je vyloučeno, aby byly pozemky dále
evidovány v původních výměrách. Ve vztahu k pozemkům parc. č. 476, 2137, a 2138 poukázal na
kupní smlouvu z 12. 11. 2008, jejíž existence vylučuje, aby její účinky byly změněny cestou opravy
chyb, neboť k zápisu nedošlo v důsledku omylu. Sice přisvědčil žalobcům, že tyto pozemky
nemohly vzniknout z polní cesty evidované jako pozemek parc. č. 1529 dle geometrického plánu
č. 64/68 ze dne 31. 5. 1948, s tím, že to ovšem netvrdil ani katastrální úřad. Vlastnické právo
obce Březina bylo při převodu pozemků na jiné osoby doloženo a ani tento zápis nelze změnit
cestou opravy chyb.
Krajský soud v řízení o žalobě podané proti rozhodnutí žalovaného soustředil žalobní
důvody do 12 bodů a v prvé řadě zaujal právní názor, že v řízení byl dostatečně zjištěn skutečný
stav věci a rozhodnutí bylo žalobcům řádně doručeno. Zdůraznil smysl a účel oprav chyb
v katastrálním operátu s tím, že jimi nelze rozhodovat o vlastnictví nemovitostí ani zasahovat
do vlastnických práv. Katastrálnímu úřadu přísluší pouze hodnocení, zda došlo ke zřejmému
omylu; jiné vady nemůže brát v potaz. Ve vztahu k jednotlivým žalobním námitkám odmítl,
že by došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod žalobců (námitka 1.), ve vztahu
k námitkám 2-5) shledal rozhodnutí odpovídající požadavkům zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). K námitce č. 6. krajský soud uvedl,
že se správní orgány obou stupňů řádně zabývaly podmínkami pro provedení opravy a s jejich
závěry se ztotožnil, přičemž vyloučil relevanci geometrického plánu z 10. 9. 1969 (poznámka
NSS: alternativně uveden rok 1962) - námitka č. 7). K námitkám č. 8-10) poukázal na vznik parcel
č. 476, 2137 a 2138 a vznik vlastnického práva obce Březiny na základě zákona č. 172/1991 Sb.
a dále na podklad pro zápis – kupní smlouvu ze dne 12. 11. 2008. Uzavřel, že takový zápis nelze
změnit opravou na základě požadavku žalobců. To se promítá i do hodnocení důvodnosti
žalobních námitek č. 9 a 11 zpochybňujících vlastnické právo L. T. a M. H.. K námitce č. 12 soud
zdůraznil, že návrh žalobců nesměřoval jen k opravě chyb, ale k zásahu do vlastnických práv
jiných osob, což však nemůže být předmětem správního řízení.
Stěžovatelé v kasační stížnosti namítají, že se krajský soud dopustil nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení. Dále tvrdí, že jsou zde
vady, pro které správní orgán vycházel ze skutkové podstaty, která nemá oporu ve spisech nebo
je s nimi v rozporu, nebo při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem, což mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí; krajský soud měl pro tyto vady
správní rozhodnutí zrušit. Nakonec stěžovatelé namítají nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí soudu. Stěžovatelé tak uplatňují kasační
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dál jen „s. ř. s.“).
Podle názoru stěžovatelů rozsudek krajského soudu obsahuje vzájemně si odporující
důvody a jeho závěry neodpovídají skutkovému stavu. Důvody rozsudku považují za zmatečné
a rozsudek proto za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Důvody odporují požadavkům
§157 odst. 2 občanského soudního řádu, ve spojení s §64 s. ř. s. Krajský soud žalobní tvrzení
označil tendenčně jako „námitky“ a pochybil tím, že se pouze ztotožnil s argumenty správních
orgánů.
Kasační důvody stěžovatelé strukturují podle jednotlivých bodů rozsudku.
K bodu 1) rozsudku namítají, že krajský soud odmítl jako obecnou jejich námitku,
že postupem a rozhodováním správních orgánů došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně
zaručených základních lidských práv a svobod. Pokud měl krajský soud za to, že důvody žalobců
nejsou dostatečné, byl povinen postupovat podle §37 odst. 5 s. ř. s. tak, aby žalobci měli
možnost tyto vady odstranit v žalobní lhůtě tak, aby žaloba splňovala podmínky projednání.
Pokud tak krajský soud neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou, která měla za následek nezákonné
rozhodnutí o věci. Porušení zmíněného ústavního práva stěžovatelé spatřují v tom, že v rozporu
s čl. 11 Listiny základních práv byli zbaveni vlastnického práva.
K bodu 2), 3) a 4) rozsudku namítají povrchnost posouzení věci krajským soudem.
Krajský soud akceptoval způsob vypořádání žalovaného s odvolací námitkou rozporu
prvostupňového rozhodnutí s §68 odst. 2 správního řádu. Konkrétně se jedná o formulaci
výroku o nevyhovění nesouhlasu s neprovedenou opravou. V řízení však nebylo rozhodováno
o souhlasu či nesouhlasu, ale o tom, zda bude či nebude provedena oprava chyby v evidenci
katastru nemovitostí. Výrok tak neměl oporu v právních předpisech, zejména v katastrálním
zákoně. Žalovaný se v odvolacím rozhodnutí také nevypořádal s odvolacími námitkami,
že výroky 2., 3., a 4 . jsou výrazem svévole katastrálního úřadu, neboť se netýkaly právní otázky
řešené v daném řízení. Ačkoliv byl výrok prvostupňového rozhodnutí v rozporu s §8 odst. 4
katastrálního zákona, označil krajský soud tuto námitku za nepodstatnou a nezabýval se jí.
K bodu 5) rozsudku namítají, že se krajský soud nezabýval skutečností rozporu oznámení
katastrálního úřadu s §67 a násl. správního řádu, ve spojení s §27a katastrálního zákona a pouze
odkázal na rozhodnutí žalovaného. Toto oznámení nemůže být pouhým neformálním procesním
úkonem podle §154 správního řádu, neboť je jako rozhodnutí upraveno v §8 odst. 4
katastrálního zákona. Toto oznámení přitom obsahovalo pouze kusé a nepřezkoumatelné
odůvodnění ve vztahu k pozemkům parc. č. 476 a č. 2138.
K bodu 6) rozsudku namítají nepřezkoumatelnost důvodů, neboť se jedná o prosté
opsání závěrů správních orgánů. Stěžovatelé se svým návrhem domáhali provedení opravy,
neboť zřejmým omylem pozemky parc. č. 476, 2137 a 2138 měly být evidovány jako součást
pozemků č. 2131 (dříve 982), č. 2132 (dříve 983), č. 2133 (dříve 984), č. 2134 (dříve 985). Před
provedením digitalizace a přečíslování parcel byly evidovány jiné výměry a pozemky parč. 476,
2137 a 2138 evidovány nebyly. K tomu stěžovatelé uvádějí prostřednictvím tabulky rozdíly
ve výměře pozemků (celkově -228m
2
). Pokud krajský soud tvrdí, že postupem podle §8
katastrálního zákona nelze pozemky parc. č. 476, 2137 a 2138 začlenit do pozemků stěžovatelů,
není jasné, jak k takovému závěru došel. Jedná se o chyby, které vznikly zřejmým omylem, a tudíž
je taková oprava možná. K tomu poukazují na rozsudky Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 As 40/2007 - 103 a č. j. 8 As 12/2009 - 83, jejichž definici zřejmého omylu situace v daném
případě odpovídá. Názor krajského soudu o nepřípustnosti zásahu do vlastnických vztahů
odporuje i judikatuře Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 30 Cdo 1556/2006,
a sp. zn. 22 Cdo 123/2009), akceptované rozsudkem Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 As 16/2005 - 88; podle nich rozhodnutí o opravě chyby nemá hmotněprávní, ale pouze
evidenční účinky.
K bodu 7) rozsudku namítají nesprávné ztotožnění se soudu se závěrem žalovaného
o nerozhodnosti geometrického plánu evidujícího správný stav ke dni 10. 9. 1962. Není pravdou,
že se netýkal sporných pozemků. Naopak jsou v něm uvedeny správné hranice a takový důkaz
není možné bez dalšího odmítnout.
K bodu 8) a 10) rozsudku namítají, že se krajský soud dostatečně nevypořádal ani
s žalobním tvrzením, že z cesty dříve evidované jako pozemek parc. č. 1529, patřící obci Březina,
nemohly při obnově operátu vzniknout pozemky parc. č. 476, 2137 a 2138, nehledě na to,
že vlastnictví obce nebylo osvědčeno žádnou listinou. K tomuto doplnění katastru tak došlo
chybou katastrálního úřadu. V roce 1999, kdy měly pozemky vzniknout, obci nesvědčilo
vlastnické právo. Žalovaný v odvolacím rozhodnutí nesprávně tvrdil, že nebylo přihlíženo
ke geometrickému plánu ze dne 31. 5. 1946; přihlíženo k němu bylo, ač nemělo, neboť k němu
nebylo připojeno usnesení knihovního soudu podle §42 odst. 5 a 6 zák. č. 177/1927 Sb. Tento
geometrický plán je přímo citován v oznámení katastrálního úřadu z 2. 12. 2008.
K bodu 9) a 11) rozsudku namítají, že krajský soud zastává nesprávný právní názor
týkající se vlastnického práva. O vlastnické právo nebylo možno stěžovatele připravit kupními
smlouvami z r. 2008, neboť ty vycházely z chybných údajů katastru nemovitostí; k chybě přitom
došlo při obnově katastru nemovitostí v roce 1999.
K bodu 12) rozsudku stěžovatelé zdůrazňují, že neřeší otázku vlastnických práv
k pozemkům, ale nezbytnost opravy zcela zřejmé chyby v evidenci katastru nemovitostí.
Evidované sporné údaje nemají oporu ani v mapových podkladech ani v listinách. Krajský soud
nepřihlédl ke skutečnosti nedostatečného vypořádání odvolacích důvodů žalovaným a k jejich
nesprávnosti a nezákonnosti.
Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhují zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení nevyužili možnosti podat vyjádření ke kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem a jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). V daném případě stěžovatel namítá kasační
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Obvykle je kasační důvod podle písm. d)
cit. ustanovení zkoumán přednostně, neboť jen u rozhodnutí přezkoumatelného
a srozumitelného lze zpravila vážit existenci důvodů dalších. V daném případě však pro četnost
kasačních důvodů a s ohledem na skutečnost, že se kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. prolíná s důvody ostatními, bude postupováno podle stěžovateli nastolené posloupnosti
vycházející z rozsudku krajského soudu; stejně tak rozhodné skutečnosti ze správního spisu
budou konstatovány dílčím způsobem ve vztahu ke konkrétním námitkám.
Stěžovatelé v prvé řadě označují rozsudek krajského soudu za vzájemně si odporující
a jeho důvody za zmatečné, přičemž soudu vytýkají ztotožnění se s právním názorem žalovaného
a označení žalobních bodů za „námitky“. Nejvyšší správní soud předpokládá, že zmatečností
důvodů není míněna zmatečnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., ale že se jedná o výraz,
jímž stěžovatelé mínili vystihnout, že odůvodnění považují za nesrozumitelné. Pokud jde o pojem
„námitky“ užitý krajským soudem, lze stěžovatelům přisvědčit, že soudní řád správní v §71
odst. 1 písm. d) hovoří o žalobních bodech. Obsahem žalobních bodů pak jsou skutkové a právní
důvody směřující proti napadenému správnímu rozhodnutí. Obsahem žalobních bodů tak je vše,
co žalobce namítá. Nelze dospět k závěru, že žalobní námitka je obsahově něčím jiným,
než žalobním bodem. Jedná se o běžný výraz obdobného obsahu a významu, který
je i v soudních rozhodnutích poměrně často užíván a toto jeho užití rozhodně není vnímáno jako
snížení významu žalobních bodů. Odůvodnění rozsudku krajského soudu stěžovatelé označují
za odporující požadavkům §157 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s §64 s. ř. s. Toto ustanovení obsahuje
popis náležitostí odůvodnění rozsudku, zejména pak požadavek na jeho přesvědčivost.
Přesvědčivost rozsudku je však třeba posuzovat objektivně, z hlediska, zda jsou závěry, k nimž
soud dospěl, podloženy logickou a skutkovým zjištěním odpovídající právní argumentací. Tato
argumentace obecně může spočívat i ve ztotožnění se závěry správního orgánu, pokud je soud
označí za úplné, jeho právní hodnocení je shodné, a pokud se přitom vypořádá s žalobními body.
Samotná skutečnost shody důvodů soudu a správního orgánu ještě není důvodem ke zrušení
rozsudku. Jednotlivé výhrady budou dále posouzeny v rámci hodnocení důvodnosti jednotlivých
kasačních důvodů.
V bodě 1) kasačních důvodů označují stěžovatelé za nesprávný postup soudu, který
je nevyzval k doplnění žalobního bodu, který posléze označil za nekonkrétní. Podle §37 odst. 5
s. ř. s. je předseda senátu povinen usnesením vyzvat podatele k opravě nebo odstranění vad
podání a stanovit k tomu lhůtu. Tato povinnost se však týká pouze případů, že podání nemá
náležitosti žaloby (či jiného návrhu) a z těchto důvodů je nelze projednat. To je zřejmé z další
věty citovaného ustanovení, podle něhož při neodstranění vad bránících projednání soud
usnesení odmítne. Náležitosti žaloby jsou stanoveny v 71 s. ř. s., přičemž z žalobních bodů musí
být podle odst. 1 písm. d) tohoto ustanovení patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky za nezákonné nebo nicotné. Je věcí žalobce, jaké žalobní
důvody v žalobě uvede; k projednání žaloby postačí, aby obsahovala byť jen jeden žalobní bod,
z něhož je dostatečně patrno, co a z jakých důvodů je napadenému rozhodnutí vytýkáno. To také
plyne z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 - 78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS: „(s)myslem uvedení žalobních bodů [§71 odst.
1 písm. d) s. ř. s.] je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené
k podání žaloby. Zákonný požadavek je proto naplněn i jen zcela obecným a stručným – nicméně srozumitelným
a jednoznačným – vymezením skutkových i právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního
aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat“.
Rozsah soudního přezkumu je plně v dispozici žalobce (vyjma vad, k nimž soud musí
přihlížet z moci úřední). V daném případě žaloba obsahovala několik dostatečně konkrétních
žalobních bodů, a proto soud nebyl povinen postupovat podle §37 odst. 5 věta první s. ř. s.
V bodě 2), 3), 4), kasační stížnosti stěžovatelé namítají akceptování výroku
prvostupňového rozhodnutí odporujícího právnímu předpisu jak žalovaným tak soudem.
Konkrétně považují za nesprávné vymezení věci, o níž bylo rozhodováno.
Uvedení řešení otázky, která je předmětem řízení, je náležitostí výrokové části správního
rozhodnutí podle §68 odst. 2 správního řádu. Předmět řízení je pak vymezen obsahem žádosti
či návrhu účastníků či oznámením o zahájení řízení, jde-li o řízení takto zahajované (§45 odst. 1,
§46 odst. 1 správního řádu).
V daném případě se stěžovatelé obrátili na katastrální úřad podáním ze dne 1. 6. 2009,
v němž poukázali na nesrovnalosti ve výměrách pozemků parc. č. 2131, 2132, 2133, 2134 a 2135.
Ve vztahu k parcele č. 2134 poukázali na skutečnost, že její součástí jsou parcely č. 476 a 477,
přičemž u parcely č. 476 je evidováno vlastnictví obce Březina a na obou parcelách pak stojí chaty
vlastníka L. T. Žádostí se domáhají výslovně „nápravy“ chyb ve výměrách parcel. Katastrální
úřad stěžovatelům zaslal oznámení podle §8 odst. 4 katastrálního zákona o tom, že opravu údajů
katastru nemovitostí na základě jejich žádosti neprovede. V oznámení uvedl, že výměry pozemků
nejsou závazným údajem katastru nemovitostí a dané výměry jsou v něm uvedeny od obnovy
katastrálního operátu v r. 1999. K parcelám č. 476 a 2138 uvedl, že jsou evidovány jako vlastnictví
obce Březina. Podle §8 odst. 5 téhož z ákona je poučil o tom, že do 30 dnů mohou sdělit, že
s neprovedením opravy nesouhlasí a poté bude vydáno rozhodnutí. Stěžovatelé sdělili nesouhlas,
vytkli formulaci výroku oznámení, setrvali na názoru o nezbytnosti oprav, přičemž se výslovně
domáhali rozhodnutí o jiné výměře pozemků parc. č. 2131, 2132, 2133, 2134 a 2135 a dále se
domáhali zrušení evidence pozemků parc. č. 476, 2137 a 2138.
Katastrální úřad rozhodnutím ze dne 29. 9. 2009 rozhodl v bodě 1. tak, že „nesouhlasu
JUDr. Karla Malásky, advokáta, v zastoupení I. P. a J. S. s neprovedenou opravou chyb v katastrálním území
Březina u Tišnova se nevyhovuje.“
Ustanovení §8 katastrálního zákona upravuje opravy chyb v katastrálním operátu,
přičemž opravy lze provést jak na návrh, tak i bez něho. V případě neprovedení opravy k návrhu,
protože se nejedná o chybu, musí být toto navrhovateli sděleno, přičemž podle odst. 5 cit.
ustanovení musí být poučen o tom, že do 30 dnů může sdělit, že nesouhlasí s tím, že se nejedná
o chybu. V daném případě bylo poučení v oznámení katastrálního úřadu nepřesné, nicméně nijak
stěžovatele nezkrátilo v jejich právech. Sdělení nesouhlasu pak má za následek, že katastrální úřad
vydá rozhodnutí ve věci.
Sporné tak je, zda v případě uplatněného nesouhlasu je předmětem řízení tento nesouhlas
nebo původní návrh. Správní řízení je zahajováno na návrh nebo z moci úřední. V daném
případě je podáním, v jehož důsledku je správní orgán povinen vydat rozhodnutí „ve věci“ právě
sdělený nesouhlas s oznámením. Tento nesouhlas je předmětem správního řízení, přičemž jej
ovšem nelze oddělit od návrhu na opravu chyb, který je jeho podstatou. Byť formulace poučení
podle §8 odst. 5 katastrálního zákona nasvědčuje závěru, že „věcí“ je původní návrh na opravu
chyb, nelze tuto spjatost s nesouhlasem pominout. Rozhodnutí pak je sice fakticky rozhodnutím
o opravě, ovšem nelze vyloučit, že je formulačně obsaženo v rozhodnutí o nesouhlasu. Podle
výsledku správního řízení se formulace výroku může lišit. Byl-li by nesouhlas s neprovedením
opravy důvodný, pak předmětem výroku musí být i konkretizace provedené opravy. Vyslovení
nedůvodnosti nesouhlasu pak v sobě ovšem obsahuje i závěr, že se oprava neprovede.
Nestanoví-li zákon výslovně znění negativního výroku, může znít jakkoli, pokud je z něho zřejmý
závěr o tom, že návrhu nebude vyhověno. Stěžovatelům tak lze přisvědčit v názoru, že se výrok
měl vypořádat s návrhem na opravu, jen do té míry, že výrok by tak byl přesnější. Pokud zákon
výslovně nestanoví znění negativního výroku, či pokud není z jeho znění přímo odvoditelný, není
podstatné, jaké formulace správní orgán užije, pokud je z výroku patrné, co bylo předmětem
řízení a jak o něm bylo rozhodnuto. V daném případě o závěru katastrálního úřadu není pochyb;
jak z výroku, tak z důvodů rozhodnutí je zřejmé, že v řízení byla posuzována důvodnost návrhu
na provedení opravy v katastrálním operátu.
Rozhodnutí podle §8 odst. 5 katastrálního zákona podléhá odvolání, které také v tomto
případě bylo podáno. Odvolací orgán pak je podle §90 odst. 1 písm. c) správního řádu oprávněn
napadené rozhodnutí změnit. V daném případě tak žalovaný ve vztahu k tomuto výroku učinil.
Nový výrok je ovšem pouze jinou formulací výroku prvostupňového orgánu; odvolací orgán
změnil původní formulaci tak, aby bylo zřejmé, že se jedná o nesouhlas stěžovatelů, zastoupených
advokátem. K tomu lze jen podotknout, že v případě zastoupení na základě plné moci vystupuje
zástupce v řízení jménem zastoupeného (§33, §34 odst. 1 správního řádu). Úkony učiněné
zástupcem v mezích uděleného zmocnění jsou tedy přičitatelné zastoupenému a snaha vtěsnat
označení zástupce účastníků do výroku o věci je na újmu srozumitelnosti výroku. Jak účastníci,
tak i jejich zástupce, jsou v rozhodnutí dostatečně označeni a není o nich pochyb.
Výroková část rozhodnutí prvostupňového orgánu obsahovala však i výroky další
a stěžovatelé namítají, že jimi byl překročen vymezený předmět řízení. Předně je třeba se zabývat
tím, že krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatelé tvrzenou svévoli nepodložili
žádnými argumenty. V žalobě (na str. 3, 4) však stěžovatelé výslovně zdůraznili, že výroky
rozhodnutí katastrálního úřadu označené čísly 2, 3, 4, nebyly předmětem řízení o opravu údajů
katastrálního operátu a lze je považovat za důsledek svévole správního orgánu. Tato argumentace
je dostatečným žalobním bodem a krajský soud pochybil, pokud se s ní řádně nevypořádal.
Řádným vypořádáním je v tomto případě třeba rozumět porovnání předmětu řízení vymezeného
návrhem na opravu chyb a důvody nesouhlasu s jejím neprovedením s výroky, které byly
v odvolacím řízení potvrzeny a proti nimž bylo odvolání zamítnuto. Byť toto krajský soud
neučinil, označil výrok rozhodnutí katastrálního úřadu a jeho stvrzení žalovaným za odpovídající
správnímu řádu; žalobní bod tak nelze označit za opomenutý a je třeba se touto kasační námitkou
zabývat.
Katastrální úřad výrokem 2. rozhodl o evidenci parcel č. 2131, 2132, 2133, 2134 a 2135
určitými výměrami, výrokem 3. rozhodl o evidenci vlastnického práva L. T. k pozemkům parc. č.
476 a parc. č. 2138 a výrokem 4. rozhodl o evidenci vlastnického práva M. H. k pozemku parc. č.
2137. Výrok 2. uvádí výměry předmětných parcel, které se zcela shodují s výměrami, které jako
evidované v katastru uvádí stěžovatelé ve svém návrhu na opravu a také z odůvodnění obou
správních rozhodnutí je zřejmé, že je katastrální úřad i žalovaný považují za takto správně
evidované. K výroku 3. a 4. je pak v důvodech obou rozhodnutí shodně uvedeno, že vlastnické
právo jmenovaných je zapsáno v katastru nemovitostí na základě listiny - kupní smlouvy z 12. 11.
2008. Je třeba přisvědčit stěžovatelům v názoru, že se v řízení nedomáhali evidence pozemků ve
výměře již evidované, ale naopak změny těchto výměr. Stejně tak se nedomáhali evidence
vlastnického práva L. T. a M. H. – naopak požadovali evidenci těchto pozemků jako součásti
parcel v jejich vlastnictví. Výroky pod bodem 2., 3. a 4. tedy skutečně nekorespondují návrhu na
provedení oprav či nesouhlasu stěžovatelů s jejich neprovedením. Jejich návrh (nesouhlas), byť se
týkal všech těchto pozemků, byl plně vypořádán výrokem 1., tedy výrokem, že není důvodný
jejich nesouhlas s neprovedením požadovaných oprav v katastrálním operátu. Skutečnosti, které
jsou k těmto výrokům uvedeny v odůvodnění obou správních rozhodnutí, jsou ve své podstatě
skutečnostmi, z nichž správní orgány dovozují nemožnost provedení požadovaných oprav. Není
navíc ani zřejmé, proč katastrální úřad považoval za potřebné učinit výroky o tom, že uvedené
skutečnosti budou takto evidovány v katastrálním operátu, když šlo o skutečnosti, které v něm
takto zjevně již evidovány byly. Nešlo tedy o opravu v katastrálním operátu, kterou by tímto
katastrální úřad provedl a nemohl by jí učinit ani na základě podaného návrhu stěžovatelů, neboť
ti se takové opravy nedomáhali. O tom, že by tak snad katastrální úřad učinil z moci úřední, a jaké
důvody k tomu vedly, není ze spisu nic patrno. Výroková část rozhodnutí katastrálního úřadu
tedy ve výrocích 2., 3. a 4., překročila meze předmětu řízení a toto pochybení, jak výše uvedeno,
žalovaným v odvolacím rozhodnutí nebylo odstraněno. Závěr krajského soudu o souladu
rozhodnutí s §68 odst. 2 správního řádu proto není správný. To ovšem znamená, že správní
orgány obou stupňů vycházely ze skutkové podstaty nemající oporu ve spise a krajský soud měl
pro toto pochybení rozhodnutí žalovaného zrušit. Je tak naplněn kasační důvod podle §103 odst.
1 písm. b) s. ř. s. Již to samo o sobě je důvodem ke zrušení rozsudku krajského soudu a současně
i důvodem, proč Nejvyšší správní soud přikročil současně i ke zrušení rozhodnutí žalovaného.
Za této situace je třeba dále vážit nezbytnost hodnocení ostatních kasačních důvodů.
Je třeba vycházet ze skutečnosti, že rozhodnutí žalovaného se tímto rozsudkem rovněž ruší,
přičemž žalovaný bude odvolací námitky znovu hodnotit. Přitom ve stávajícím (rušeném)
rozhodnutí se prolínaly důvody vztahující se ke všem výrokům vysloveným prvostupňovým
rozhodnutím, což bude třeba napravit a soustředit se pouze na výrok vztahující se k předmětu
řízení. Lze tedy předpokládat i zčásti odlišnou argumentaci oproti té, která byla žalobou i kasační
stížností napadena. Z toho důvodu považuje Nejvyšší správní soud hodnocení kasačních důvodů
vztahujících se k neprovedení opravy v katastrálním operátu za nadbytečné.
Z ostatních bodů je třeba zmínit pouze bod 5) rozsudku krajského soudu, jemuž
stěžovatelé vytýkají nevypořádání tvrzení rozporu oznámení katastrálního úřadu s §67 správního
řádu ve spojení s §27a katastrálního zákona. Stěžovatelé toto oznámení považují zřejmě
za rozhodnutí a v žalobě podpoře tohoto názoru věnovali polovinu strany 4, kde výslovně
napadají názor žalovaného, že oznámení je neformálním procesním úkonem ve smyslu §154
správního řádu. Přesto z rozsudku krajského soudu není zřejmé, že by se tímto žalobním bodem
vůbec zabýval. V bodě ad 5) sice zmiňuje §67 správního řádu a §27a katastrálního zákona, ale
hodnocení uvozuje tak, že žalobci namítali nesoulad prvostupňového správního rozhodnutí
s těmito ustanoveními a toto rozhodnutí také hodnotí, ač ve vztahu k prvostupňovému
rozhodnutí tak činil již v části ad 2, 3, 4 rozsudku. Krajský soud zde pouze obecně popisuje, jak
se podle zákona postupuje při podání návrhu na opravu chyb v katastrálním operátu se závěrem,
že zákonný postup byl dodržen a rozhodnutí má zákonné náležitosti. Že by předmětem tohoto
hodnocení bylo oznámení podle §8 odst. 4 katastrálního zákona z těchto důvodů vůbec nelze
seznat, natož aby se krajský soud k jeho právní povaze vyjádřil či námitky proti oznámení
ze svých úvah vyloučil. Rozsudek krajského soudu je v tomto směru nejen neodůvodněný, ale
i nesrozumitelný; naplněn je tak i kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatelé kasační stížností požadovali zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle §110 odst. 1 s. ř. s. v nyní platném znění, dospěje-li
Nejvyšší správní soud k tomu, že kasační stížnost je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí
krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení, pokud ve věci sám nerozhodl způsobem podle
odst. 2. Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského
soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně
se zrušením rozhodnutí krajského soudu může podle povahy věci sám rozhodnout o zrušení
rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení jeho nicotnosti; ustanovení §75, §76, a §78
se použijí přiměřeně.
Pravomoc Nejvyššího správního soudu k současnému zrušení rozhodnutí správního
orgánu není vázána na návrh stěžovatele; je to tento soud, který zváží, zda je namístě pouze
zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení, či zda
je racionální současné zrušení rozhodnutí správního orgánu. V daném případě je zřejmé,
že rozhodnutí žalovaného mělo být krajským soudem zrušeno a že rozhodnutý právní názor by
krajský soud svým rozsudkem pouze přenesl žalovanému. Ostatní žalobní body přitom v této fázi
řízení, kdy bude žalovaný o věci znovu rozhodovat, nejsou podstatné, neboť nové rozhodnutí ani
nemůže být plně shodné.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností
napadený rozsudek krajského soudu. Věc mu však nevrátil k dalšímu řízení, neboť podle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného. Tomu také
podle §78 odst. 4 s. ř. s. věc vrací k dalšímu řízení, v němž je podle odst. 5 téhož ustanovení
vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným.
Nejvyšší správní soud tak je posledním soudem, který o věci rozhodl; proto musí
rozhodnout o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle §60 odst. 1, §120 s. ř. s. mají
úspěšní stěžovatelé právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Tyto náklady jsou tvořeny částkou 9000 Kč za zaplacené soudní poplatky
(2 x 2000 Kč za žalobu, 5000 Kč za kasační stížnost) a částkou 10 980 Kč za 3 úkony právní
služby při dvou zastoupených osobách podle §11 odst. 1 písm. a), d), vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
přičemž za jeden úkon přísluší částka 2100 Kč snížená o 20% [§7, §9 odst. 3 písm. f), §12 odst.
4 advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč
ke každému úkonu. Zástupce stěžovatelů je plátcem daně z přidané hodnoty, přísluší mu z částky
10 980 Kč i tato daň ve výši 20%, tj. dalších 2196 Kč. Celkem tak náklady řízení tvoří částka
22 176 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit stěžovatelům do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu
O P R A V N É U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Miluší Doškovou v právní věci
žalobců: a) I. P., b) J. S., oba zastoupeni JUDr. Karlem Maláskou, advokátem se sídlem
Hornická 901, Tišnov, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně,
se sídlem Moravské nám. 1, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2009, č. j. ZKI-O-
165/698/2009, za účasti osoby zúčastněné na řízení: L. T., o kasační stížnosti žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2011, č. j. 29 Ca 13/2010 - 67,
takto:
v záhlaví písemného vyhotovení rozsudku ze dne 26. července 2012, č. j. 2 As 8/2012 – 74,
a v textu odůvodnění tohoto rozsudku na str. 75, se jméno J. T. opravuje na L. T.
Odůvodnění:
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. července 2012, č. j. 2 As 8/2012 - 74,
bylo rozhodnuto o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
30. 11. 2011, č. j. 29 Ca 13/2010 - 67. V záhlaví písemného vyhotovení a v textu odůvodnění
rozsudku na str. 75 byla osoba zúčastněná na řízení uvedena jménem J. T. přesto, že se správně
jmenuje L. T.
Nejvyšší správní soud proto uvedenou zjevnou nesprávnost napravil vydáním opravného
usnesení podle §54 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu¨
O P R A V N É U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Miluší Doškovou v právní věci
žalobců: a) I. P., b) J. S., oba zastoupeni JUDr. Karlem Maláskou, advokátem se sídlem
Hornická 901, Tišnov, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně, se
sídlem Moravské nám. 1, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2009, č. j. ZKI-O-
165/698/2009, za účasti osoby zúčastněné na řízení: L. T., o kasační stížnosti žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2011, č. j. 29 A 13/2010 - 67,
takto:
V záhlaví písemného vyhotovení a ve výroku I. rozsudku ze dne 26. července 2012,
č. j. 2 As 8/2012 – 74, se o p r a v u je v citaci spisové značky rozsudku krajského soudu
„29 Ca“ na „29 A“.
Odůvodnění:
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. července 2012, č. j. 2 As 8/2012 - 74,
bylo rozhodnuto o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
30. 11. 2011, č. j. 29 A 13/2010 - 67. V záhlaví písemného vyhotovení a ve výroku I. rozsudku
byla nesprávně citována spisová značka rozsudku krajského soudu, a to „29 Ca“ namísto „29 A“.
Jedná se o zjevnou nesprávnost, při níž nemohlo dojít k záměně s jiným rozsudkem
krajského soudu. Nejvyšší správní soud proto uvedenou zjevnou nesprávnost napravil vydáním
opravného usnesení podle §54 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. září 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu