ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.84.2011:50
sp. zn. 2 As 84/2011 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: A. K.
zastoupený Mgr. Petrem Muchou, advokátem se sídlem Praha 10, Černomořská 419/10, jako
opatrovníkem, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství hlavního města Prahy,
Odbor cizinecké policie, se sídlem Praha 8, Křižíkova 12, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2010, č. j. 6 A 121/2010 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Ustanovenému opatrovníkovi žalobce Mgr. Petru Muchovi se u r č u je odměna
za výkon funkce opatrovníka ve výši 4800 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 4. 2010, č. j. CPPH-8064/ČJ-2010-004003 (dále jen „napadené
rozhodnutí“) vydaným Policií České republiky, Oblastním ředitelstvím služby cizinecké policie
Praha, Odborem specializovaných činností, Oddělením pátrání, bylo rozhodnuto, že se podle
§129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ve spojení
s §129 odst. 3 tohoto zákona, žalobce zajišťuje za účelem jeho předání podle mezinárodní
smlouvy, a to na základě Dohody mezi Evropským společenstvím a Ukrajinou o zpětném
přebírání osob. Citované rozhodnutí napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou;
ten ji rozsudkem ze dne 27. 10. 2010, č. j. 6 A 121/2010 - 19, zamítl.
Městský soud ze správního spisu zjistil, že žalobce byl dne 28. 4. 2010 zajištěn; následně
bylo zjištěno, že na období od 22. 10. 2008 do 21. 10. 2011 má odmítnut vstup
do Schengenského prostoru, neboť byl rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství služby
cizinecké policie Praha, Inspektorátem cizinecké policie Praha – venkov ze dne 24. 9. 2008,
č. j. CPPH-22084/ČJ-2008-65-KA, správně vyhoštěn na dobu 3 let a byla mu stanovena doba
k vycestování do 23. 10. 2008 (rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 9. 2008). Dne 28. 4. 2010
bylo žalobci oznámeno zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění. Téhož dne byl
sepsán protokol o jeho vyjádření, v němž mimo jiné potvrdil, že si je vědom toho, že se na území
ČR nachází nelegálně, dále uvedl, že neví, kde v současné době v ČR pobývá, nemá zde žádné
příbuzné ani se zde nenachází osoba, vůči níž by měl vyživovací povinnost nebo kterou by měl
v péči; rovněž uvedl, že není rodinným příslušníkem občana Evropské unie ani s takovým
občanem nevede společnou domácnost, v ČR nemá žádné vazby. Obsahem správního spisu bylo
i závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 28. 4. 2010, ev. č. ZS13995, k možnosti
vycestování cizince, z něhož se podává, že vycestování žalobce je možné. Dne 29. 4. 2010
pod č. j. CPPH-8064/ČJ-2010-004003 vydal příslušný orgán Policie ČR rozhodnutí o správním
vyhoštění žalobce s tím, že doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, se stanoví
na 7 let. Téhož dne bylo vydáno i nyní přezkoumávané rozhodnutí o zajištění žalobce.
Městský soud konstatoval, že žalobou je namítáno, že se žalovaný při vydání napadeného
rozhodnutí nezabýval otázkou existence rodinného a soukromého života žalobce na území ČR;
v tom je spatřován rozpor s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(publikováno pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Evropská úmluva“). Městský soud k této námitce
uvedl, že žalobce v rámci řízení o správním vyhoštění vypověděl, že v ČR nemá žádné příbuzné
a žádné vazby a že se zde nenachází žádná osoba, vůči níž by měl vyživovací povinnost nebo
kterou by měl ve své péči. Dokonce uvedl, že neví, na jaké adrese a u koho se zdržuje. Žalobcovo
tvrzení, že sdílí společnou domácnost s V. M., městský soud vyhodnotil jako nedoložené a
účelové. Konstatoval, že žalobce o společné domácnosti s touto osobou ve správním řízení nic
neuvedl, a proto ani nyní nemůže vytýkat žalovanému, že nedostatečně zjistil skutkový stav věci.
Žalovaný vycházel z vyjádření žalobce, které bylo učiněno v řízení o správním vyhoštění, z něhož
se jednoznačně podávalo, že žalobce na území ČR žádné rodinné a soukromé vazby nemá. Za
této situace městský soud uzavřel, že nemohlo dojít ke zkrácení práv žalobce tím, že se žalovaný
v napadeném rozhodnutí nezabýval otázkou jeho rodinného a soukromého života. Městský soud
ještě v této souvislosti poukázal na to, že otázkou dopadu rozhodnutí do rodinného a
soukromého života je správní orgán povinen se podle zákona o pobytu cizinců zabývat v řízení o
správním vyhoštění, a nikoliv v řízení o zajištění cizince.
Při doručování rozsudku městský soud zjistil, že dne 14. 10. 2010 bylo vůči žalobci
realizováno správní vyhoštění, a proto mu usnesením ze dne 24. 1. 2011, č. j. 6 A 121/2010 – 26,
ustanovil opatrovníkem advokáta Mgr. Petra Muchu.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce, prostřednictvím svého opatrovníka (dále jen
„stěžovatel“), kasační stížností opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b), d)
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti především namítá, že městský soud nesprávně posoudil
otázku, zda je nutné v rámci rozhodnutí o zajištění cizince posuzovat jeho rodinný a soukromý
život realizovaný na území ČR; v tomto směru odkazuje na §179 zákona o pobytu cizinců
a na čl. 8 Evropské úmluvy. Stěžovatel je přesvědčen, že při rozhodování o jeho zajištění měl být
zjišťován jeho rodinný a soukromý život. V této souvislosti uvádí, že při zjišťování skutkového
stavu věci došlo k vadám, neboť žalovaný neprovedl všechny důkazy, které byly pro správné
posouzení věci významné. Od okamžiku, kdy měl možnost se v řízení o zajištění vyjádřit,
stěžovatel tvrdil skutečnosti prokazující, že zajištěním, potažmo vycestováním, dojde k zásahu
do jeho rodinného a soukromého života. Je tak přesvědčen, že žalovaný nedostatečně zjistil
skutkový stav věci a postupoval v rozporu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů, neboť nezjišťoval okolnosti týkající se jeho rodinného a soukromého života
a možné dopady rozhodnutí o zajištění do jeho života. Ani městský soud se touto otázkou
dostatečně nezabýval a vycházel pouze ze svého přesvědčení, že tvrzení stěžovatele o společné
domácnosti s V. M. je účelové, aniž by však provedl její výslech.
Stěžovatel konečně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalovaného,
neboť, ve smyslu §129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, je v rozhodnutí o zajištění cizince nutné
stanovit dobu trvání zajištění, s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání. Výrok
o době trvání zajištění však v napadeném rozhodnutí absentuje. Doba trvání zajištění je uvedena
v odůvodnění pouze obecně, aniž by zohlednila složitost přípravy předání cizince. Napadené
rozhodnutí postrádá všechny zákonné náležitosti, a je proto nepřezkoumatelné.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
S ohledem na fakt, že v době po vydání rozhodnutí žalovaného došlo ke změně právní
úpravy v otázce kompetencí správních orgánů při rozhodování dle zákona o pobytu cizinců, byl
Nejvyšší správní soud nejprve povinen posoudit, zda nedošlo ke změně, která by vyústila
ve změnu na straně pasivně legitimovaného účastníka soudního řízení. Napadené rozhodnutí
vydala Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Praha, Odbor specializovaných
činností, Oddělení pátrání. Zákonem č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, došlo s účinností od 1. 1. 2011 k přechodu působnosti v oblasti rozhodování
o zajištění cizince za účelem plnění závazků vyplývajících z mezinárodní smlouvy. V souvislosti
s účinností tohoto zákona původně žalovaný správní orgán Policie ČR, Oblastní ředitelství služby
cizinecké policie Praha zanikl a odpovídající pravomoc přešla na Policii ČR, Krajské ředitelství hlavního
města Prahy, Odbor cizinecké policie [§129 ve spojení s §161 odst. 1 písm. b) a §164 odst. 1 písm. v)
zákona o pobytu cizinců]. Procesní nástupnictví na straně žalovaného je výslovně upraveno
v §69 s. ř. s., dle kterého je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo
správní orgán, na který jeho působnost přešla. Na základě tohoto ustanovení se tedy stává
žalovaným přímo ze zákona ten správní orgán, na něhož působnost v dané věci přešla, tedy Policie
ČR, Krajské ředitelství hlavního města Prahy, Odbor cizinecké policie.
Pokud jde o věc samou, stěžejní argumentace stěžovatele se nese v rovině tvrzení,
že již v řízení o zajištění cizince měly být zjišťovány a hodnoceny dopady zajištění do jeho
rodinného a soukromého života na území ČR. Podle stěžovatele městský soud právně pochybil,
konstatoval-li, že tato otázka se zkoumá toliko v řízení o správním vyhoštění.
Právní otázkou, zda je třeba v řízení o zajištění cizince zkoumat zásah do jeho práva
na soukromý a rodinný život, se v nedávné době zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu. Ten v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, publikovaném pod
č. 2524/2010 Sb. NSS (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz),
konstatoval, že „[s]právní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince podle §124, §124b nebo
§129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR možnými překážkami správního vyhoštění,
vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době
rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před
rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování
nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.“ Rozšířený senát tak odmítl praxí dosud zastávané
stanovisko, že otázky rodinného a soukromého života cizince mají místo až v řízení o jeho
správním vyhoštění a nikoli již v řízení o zajištění cizince (viz například rozsudek zdejšího soudu
ze dne 13. 8. 2009, č. j. 2 As 22/2006 – 135). S ohledem na citovaný právní názor rozšířeného
senátu je tak třeba právní názor městského soudu korigovat v tom směru, že správní orgán
je v řízení o zajištění povinen se zabývat dopady tohoto opatření do soukromého a rodinného
života cizince v těch případech, kdy jsou mu tyto okolnosti v době jeho rozhodování o zajištění
známy nebo když vyšly před rozhodnutím o zajištění najevo. S ohledem na popsanou korekci
právního názoru městského soudu je třeba posoudit, zda se i přes nesprávné právní východisko
městský soud nedobral správného posouzení předmětné právní otázky.
Nelze především přehlédnout, že městský soud v rámci odůvodnění rozsudku použil již
překonaný argument o tom, že se v řízení o zajištění cizince otázka dopadů do jeho rodinného
a soukromého života neposuzuje, pouze jako argument podpůrný. Při skutkovém hodnocení věci
totiž především vycházel ze skutečností podávajících se ze správního spisu, které nasvědčovaly
účelovosti postupu stěžovatele. Ze správního spisu je totiž zřejmé, že stěžovatel byl dne
28. 4. 2010 vyslechnut v rámci řízení o správním vyhoštění a byl výslovně dotazován na svůj
soukromý a rodinný život v ČR a na to, zda je rodinným příslušníkem občana EU. Stěžovatel
odpověděl, že žádné vazby v ČR nemá a že není rodinným příslušníkem občana EU. Ochrany
svého rodinného a soukromého života se začal dovolávat až v žalobě, v níž poprvé tvrdil, že sdílí
společnou domácnost s V. M. Městský soud vyhodnotil tato žalobní tvrzení jako účelová a
nepodložená a přitom konstatoval, že žalovaný soukromý a rodinný život stěžovatele v řízení
zjišťoval a nelze proto uvažovat o tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci.
Z argumentace městského soudu je zřejmé, že žaloba byla zamítnuta především s ohledem
na skutkové okolnosti případu, ze kterých vyplývá, že žalobce nemohl být nikterak dotčen
v právu na ochranu rodinného a soukromého života, neboť ve správním řízení ničeho v tomto
směru netvrdil, a žalovaný se tedy ani neměl čím zabývat. Tento závěr městského soudu je zcela
slučitelný s výše citovaným názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který
zdůraznil, že správní orgán je povinen se touto otázkou v řízení o zajištění zabývat, pokud
je mu v průběhu tohoto řízení známa nebo vyšla najevo. Bylo tedy především chybou stěžovatele,
že na své tvrzené soukromé vazby na území ČR žalovaného neupozornil již ve správním řízení
a nezavdal tím důvod, aby se žalovaný touto otázkou byl povinen zabývat.
S ohledem na skutkový stav dané věci, nelze než konstatovat, že žalovaný postupoval
v řízení o zajištění stěžovatele v souladu se závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu. V dané věci nebyl žalovaný povinen se v napadeném rozhodnutí zabývat dopady zajištění
do rodinného a soukromého života stěžovatele, neboť i když tyto okolnosti zjišťovány byly,
stěžovatel ničeho neuvedl a žalovanému nemohly být ani jinak známy. Pokud stěžovatel
žalovanému nic o svém soukromém životě nesdělil, nemůže nyní zpochybňovat jeho procesní
postup a vyčítat mu, že neprovedl všechny důkazy rozhodné pro správné posouzení věci.
Žalovaný, s ohledem na tvrzení stěžovatele, zcela logicky vycházel z toho, že žádné vazby
stěžovatele na území ČR neexistují, a proto ani nebyl povinen provádět žádné další dokazování.
Kasační tvrzení stěžovatele, že od chvíle, od kdy se mohl ve věci vyjádřit, tvrdil žalovanému,
že dojde k zásahu do jeho rodinného a soukromého života, je zcela v rozporu s obsahem
správního spisu. Takové tvrzení je tudíž nepravdivé a zavádějící.
Stěžovatel rovněž namítal, že ani městský soud se jeho rodinným a soukromým životem
nezabýval, když bez dalšího označil žalobní tvrzení o soužití s V. M. za účelové a nedoložené;
podle stěžovatele měl městský soud výslech jeho partnerky provést. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že městský soud vycházel především z protokolu o výpovědi stěžovatele v řízení o
správním vyhoštění, ze kterých nic takového neplynulo. Bylo již konstatováno, že stěžovatel až
v žalobě namítl, že sdílí společnou domácnost s V. M., přičemž své tvrzení nedoložil žádnými
důkazními návrhy a výslech své tvrzené partnerky ani nenavrhl. Za těchto okolností jsou závěry
městského soudu o nepodloženosti a účelovosti tvrzení stěžovatele zcela logické a Nejvyšší
správní soud se s nimi bezezbytku ztotožňuje. Městský soud nebyl povinen provádět z vlastní
iniciativy důkaz výslechem V. M., pokud to nepovažoval za nutné (§52 odst. 1 s. ř. s.); již ze
samotného procesního postupu stěžovatele v této otázce je patrná jeho účelovost.
Posledně uplatněná námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaného
je podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským
soudem, ačkoliv tak mohl bezesporu učinit. Taková námitka nespadá ani pod důvody, ke kterým
by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.); Nejvyšší správní soud se jí tak
nemohl zabývat. Nic na tom nemění ani fakt, že otázkou možné nepřezkoumatelnosti správního
rozhodnutí se musel, z povahy věci, zabývat ex officio městský soud. Pokud totiž nebyla žalobou
výslovně namítnuta, nebylo povinností městského soudu se k otázce přezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí vyjadřovat, měl-li za to, že tímto deficitem přezkoumávané rozhodnutí
netrpí.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho případě rozhodl tak,
že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Stěžovateli byl ustanoven opatrovníkem advokát; v takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§140 odst. 2 občanského soudního řádu, ve spojení s §64
a §120 s. ř. s.). Náklady řízení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí věci
opatrovníkem, sepsání kasační stížnosti) v celkové částce 4200 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11
odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů]
a v náhradě hotových výdajů v celkové částce 600 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy
4800 Kč. Odměna byla přiznána nikoliv v rozsahu předpokládaném §9 odst. 5 advokátního
tarifu (z titulu funkce opatrovníka), ale v rozsahu odpovídajícím zastupování stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti, neboť obsahově se o takový úkon jedná. Advokát nedoložil, že by byl
plátcem daně z přidané hodnoty, proto Nejvyšší správní soud nepřistoupil ke zvýšení odměny
a náhrad podle zvláštních právních předpisů. Určená částka bude vyplacena z účtu zdejšího soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu