ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.9.2012:21
sp. zn. 2 As 9/2012 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Ing. Z. Š.,
zastoupený Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem Moravské nám. 15, Brno, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor územního plánování a stavebního
řádu, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) P. E. a 2)
K. E., oba zastoupeni JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Tovární 7, Znojmo, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2011, č. j. 31 A
34/2011 - 359,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Stěžovatel je povinen zaplatit osobám zúčastněným na řízení na nákladech
řízení o kasační stížnosti celkem 4752 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto
rozsudku, na účet jejich zástupce JUDr. Jana Juračky.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
[1.] Městský úřad Znojmo, odbor výstavby (dále též „stavební úřad“), vydal stavební
povolení ze dne 23. 2. 1998, č. j. Výst 8d 1310/98-Ma, na stavbu kanalizační přípojky
na pozemcích parc. č. 681, 682, 674, 707/1 a 5318 v k. ú. Znojmo - město s termínem dokončení
stavby do 30. 12. 1999. Termín dokončení stavby byl následně opakovaně prodlužován,
a to nakonec až do 31. 12. 2002. Žádost o další prodloužení lhůty byla zamítnuta, a to zejména
z důvodu neopodstatněného prodlužování výstavby a z důvodu, že rozestavěná a nezabezpečená
stavba ohrožuje bezpečnost chodců.
[2.] Následně provedl stavební úřad státní stavební dohled v místě budování uvedené
kanalizační přípojky, během něhož dospěl k závěru, že stavba není prováděna v souladu
se schválenou projektovou dokumentací, která je součástí stavebního povolení. Konkrétně nebyly
podle stavebního úřadu dodrženy sklonové poměry stavby, čímž došlo i ke změně trasy
podélného profilu stavby, a kanalizační přípojka je navíc oproti schválené projektové
dokumentaci (dle které měla kanalizační přípojka podle tvrzení stavebního úřadu vést pod
povrchem země a pod úrovní schodiště) vedena v betonovém korytu nad chodníkem a nad
schodištěm.
[3.] Poté stavební úřad zahájil podle §88 odst. 1 písm. b) tehdy účinného zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), řízení
o odstranění stavby postavené v rozporu s vydaným stavebním povolením. Stavební úřad dal
tehdejšímu stavebníkovi MUDr. D. F. možnost požádat si o dodatečné povolení stavby.
Stavebník však tohoto práva ve stanovené lhůtě nevyužil a stavební úřad tudíž pokračoval v řízení
o odstranění stavby.
[4.] Rozhodnutím ze dne 12. 1. 2004, č. j. Výst: 23d 1012559/2003-Ma Rozh, stavební úřad
nařídil odstranění kanalizační přípojky, a to v celém rozsahu. Toto rozhodnutí Krajský úřad
Jihomoravského kraje rozhodnutím ze dne 20. 5. 2004, č. j. JMK 12364/2004 OÚPSŘ,
k odvolání tehdejšího stavebníka zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání
a rozhodnutí. V té době došlo ke změně vlastnických práv a vlastníkem dotčeného rodinného
domu, včetně rozestavěné kanalizační přípojky, se stal žalobce (dále „stěžovatel“), s nímž bylo
posléze pokračováno v řízení.
[5.] Poté stavební úřad oznámil pokračování v řízení o odstranění stavby kanalizační přípojky
a svolal ústní jednání. Na místě samém stavební úřad zjistil, že ve stavebních pracích není
pokračováno a že rozestavěné betonové koryto se nachází ve stejném stavu jako v roce 2003.
Stavební úřad konstatoval, že rozestavěné koryto je v havarijním stavu, je nezabezpečené a tudíž
ohrožuje bezpečnost chodců používajících obecní schodiště a že tato stavba hyzdí památkově
chráněné území.
[6.] Na základě těchto skutečností vydal stavební úřad rozhodnutí ze dne 13. 9. 2006,
č. j. Výst: 23d 1012559/2003-Ma Rozh, kterým nařídil stěžovateli provést odstranění části stavby
v rozsahu cca 1/3 délky kanalizační přípojky (betonového koryta) ve spodní části před zaústěním
do kanalizace na pozemcích ve vlastnictví města Znojma postavené v rozporu se stavebním
povolením.
[7.] Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal ke Krajskému úřadu Jihomoravského kraje,
odboru územního plánování a stavebního řádu (dále jen „žalovaný“), který toto odvolání
rozhodnutím ze dne 24. 1. 2007, č. j. JMK 160177/2006, zamítl a napadené rozhodnutí
stavebního úřadu potvrdil. Ohledně důvodnosti nařízení odstranění stavby se žalovaný ztotožnil
s názory stavebního úřadu. K námitkám stěžovatele napadajícím stavební povolení ze dne
23. 2. 1998 žalovaný uvedl, že lhůta pro opravný prostředek proti tomuto stavebnímu povolení
již uplynula a stavební řízení ve věci stavby kanalizační přípojky bylo tudíž pravomocně
ukončeno. Stejně tak žalovaný odmítl i další procesní námitky stěžovatele.
[8.] Uvedené rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou ke Krajskému soudu v Brně,
jenž ji usnesením ze dne 24. 7. 2007, č. j. 31 Ca 50/2007 - 80, podle §37 odst. 5 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), odmítl. Jako důvod odmítnutí
žaloby krajský soud uvedl, že žaloba postrádá základní náležitosti podle §71 odst. 1 písm. a) až f)
s. ř. s., neboť se podle krajského soudu omezuje v podstatě jen na ohlášení žaloby. Tento
nedostatek nebyl zhojen ani následnými podáními stěžovatele, neboť ani ta podle krajského
soudu neobsahují jakákoliv tvrzení důvodů nezákonnosti v souvislostech s právní argumentací
ve vztahu k žalobou napadenému rozhodnutí. Stejně tak krajský soud posoudil i podání ze dne
4. 7. 2007, kterým stěžovatel reagoval na výzvu krajského soudu k doplnění žaloby, neboť ani
v tomto podání stěžovatel nepředložil konkrétní, jasné a srozumitelné argumenty směřující proti
žalobou napadenému rozhodnutí.
[9.] Proti uvedenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č. j. 5 As 17/2008 - 146, usnesení krajského soudu
o odmítnutí žaloby zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda žaloba a její doplnění obsahují
náležitosti žaloby podle §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s. V odůvodnění rozsudku mj. uvedl,
že z obsahu podání stěžovatele je zřejmé, že brojí zejména proti závěru stavebního úřadu
a žalovaného, podle něhož stavba kanalizační přípojky je v rozporu se stavebním povolením
(v časti, jíž se týká podmínka č. 17). Tato námitka bezpochyby směřuje proti žalobou
napadenému rozhodnutí a její posouzení je rozhodující pro výsledek projednávané věci.
Namítané důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí žalovaného jsou dostatečně konkrétní
a srozumitelné, aby žaloba mohla být meritorně projednána.
[10.] Krajský soud poté vyzval stěžovatele, aby doplnil a upřesnil žalobu. K uvedené výzvě
doručil stěžovatel krajskému soudu postupně několik podání, v nichž mj. uvedl, že základem
žaloby je tvrzení, že žalovaný rozhodl o zamítnutí odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
stavebního úřadu, aniž by přihlédl ke všem tvrzeným skutečnostem, a nedostatečně zjistil
skutkový stav. Podle stěžovatele je rozhodnutí žalovaného nezákonné z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky, zda stavba kanalizační přípojky je provedena v rozporu se stavebním
povolením. Stěžovatel má za to, že svým postupem při výstavbě dodržel všechny podmínky
stavebního povolení, včetně bodu č. 17. K prokázání svých tvrzení navrhl provedení důkazu
projektovou dokumentací, prováděcími výkresy a místním šetřením.
[11.] Na výzvu krajského soudu pak oznámily osoby zúčastněné na řízení, že budou uplatňovat
práva osob zúčastněných na řízení. Dále uvedly, že souhlasí s rozhodnutím stavebního úřadu
o odstranění stavby. Stěžovatel podle nich zbudoval kanalizaci v rozporu se stavebním
povolením, stavba je otevřená, trčí z ní dráty a hrozí zranění kolemjdoucích. Kanalizace měla být
vedena zčásti pod povrchem, avšak ve skutečnosti je vedena celá nad povrchem. Osoby
zúčastněné na řízení z tohoto důvodu navrhly, aby žaloba byla zamítnuta.
[12.] Krajský soud následně rozsudkem ze dne 27. 10. 2009, č. j. 31 Ca 50/2007 – 232, žalobu
zamítl. Krajský soud o věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť podle něj účastníci s tímto
postupem nevyslovili nesouhlas, a byly proto naplněny podmínky §51 odst. 1 s. ř. s.
[13.] Tento rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 5 As 12/2010 - 291. V něm setrval na svém předchozím názoru, že jediná stěžovatelova
srozumitelná žalobní námitka se týkala podmínky č. 17 stavebního povolení, zejména jejího
rozporu s projektovou dokumentací. Nejvyšší správní soud vytkl krajskému soudu, že se s touto
námitkou nijak nevypořádal, čímž zatížil svůj rozsudek nepřezkoumatelností. Další procesní
pochybení shledal Nejvyšší správní soud v tom, že se krajský soud nevypořádal se stěžovatelovým
návrhem na vyslechnutí svědků. Krajský soud totiž výslech navrhovaných svědků neprovedl
a neuvedl ani důvody, které jej vedly k neprovedení navržených důkazů. Bez zdůvodnění
neprovedl ani důkazy listinami, které stěžovatel krajskému soudu předložil. I v tomto ohledu byl
tedy jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Konečně pak krajskému soudu vytkl, že ve věci samé
rozhodl bez jednání, přestože stěžovatel akceptoval rozhodnutí bez nařízení jednání pouze
pod podmínkou, že dojde k doplnění soudního spisu „listinami výpovědí svědků“. Taková
podmínka byla sice protismyslná, nicméně krajský soud pochybil, pokud takové vyjádření
stěžovatele pokládal za souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. Krajský soud tak porušil
i §51 s. ř. s.
[14.] V dalším řízení před krajským soudem stěžovatel označil celkem šest svědků, jejichž
výslech navrhl. Krajský soud provedl ústní jednání, při němž mimo jiné provedl důkaz
předložením fotografií coby listinných důkazů, ovšem rozhodl se neprovádět výslech
navrhovaných svědků. Poté krajský soud vydal dne 30. 11. 2011 zamítavý rozsudek,
č. j. 31 A 34/2011 - 359, napadený nyní posuzovanou kasační stížností. V něm vysvětlil,
že neprováděl výslech stěžovatelem navrhovaných svědků, neboť by byl nadbytečný. Skutečnosti,
které měly být jejich výslechem dokazovány, byly postaveny najisto již ve správním spise; navíc
neměl navrhovaný výslech svědků žádnou relevantní souvislost s předmětem řízení. Krajský soud
zvážil předložené fotografie, správní spis i výpovědi stěžovatele, žalovaného i osob zúčastněných
a konstatoval, že stěžovatel porušil svou povinnost vyplývající z §66 stavebního zákona, neboť
se odchýlil při realizaci povolené stavby od ověřené projektové dokumentace, aniž by předem
požádal stavební úřad o vydání povolení změny stavby před jejím dokončením. Bylo proto
namístě jeho žalobu zamítnout.
II. Obsah kasační stížnosti
[15.] Stěžovatel napadá tento rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle §103
odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s., konkrétně pro namítanou zmatečnost a nepřezkoumatelnost.
[16.] Vytýká krajskému soudu, že jednal s Ing. M. K. jako se zástupkyní žalovaného, přestože
stěžovatel požadoval, aby byla vyslechnuta jako svědkyně. Taková záměna je podle něj rozporná s
§30 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, i s §33 s. ř. s. Krom toho krajskému soudu vytýká,
že odmítl svědky a nevyřešil podmínku č. 17, tudíž se neřídil právním názorem vyjádřeným
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011.
[17.] Dále stěžovatel trvá na tom, že je kvalifikovanou osobou pro projektování kanalizační
přípojky. Vytýká také krajskému soudu, že „setrval na hyzdění schodiště ochranným kontejnerem,
ač v konečném provedení má být zahalen živým plotem celoročně zeleným za hustým zábradlím udržovaný.“ Dále
rozebírá zanoření kontejneru a odstranění lávky se zábradlím, proděravění potrubí tepelnými
prasklinami a vliv technologie bezspárového spojení a některé obecné problémy tenkostěnných
betonových konstrukcí. Stěžovatel také vytýká krajskému soudu, že z odůvodnění jeho rozsudku
nelze zjistit, zda má jít kanalizační přípojka na schodišťových stupních, nebo pod nimi. Trvá též
na tom, že vlastníkem kanalizační přípojky není město Znojmo, nýbrž nějaký jiný svazek,
kterému stavební povolení nebylo doručeno, takže vůbec nenabylo právní moci.
[18.] Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
[19.] Následně doplnil stěžovatel kasační stížnost o návrh na přiznání odkladného účinku
odůvodněný tím, že se na něj stále vztahuje exekuční výzva stavebního úřadu z roku 2008
ke splnění povinnosti spočívající v odstranění stavby, tedy zhruba třetiny délky kanalizační
přípojky. Výkon správního rozhodnutí by pro stěžovatele znamenal nenahraditelnou újmu, neboť
po odstranění kanalizační přípojky by nemohl nadále odvádět odpadní vodu samospádem. Podle
stěžovatele se přiznání odkladného účinku nepřiměřeně nedotkne ani práv třetích osob, neboť
rozestavěná stavba reálně existuje již dlouhou dobu, ostatně odkladný účinek mu byl
v předchozích fázích řízení již několikrát přiznán.
III. Vyjádření osob zúčastněných
[20.] Osoby zúčastněné podaly společně vyjádření. V něm vysvětlují, že jsou vlastníky
sousedních nemovitostí. Stěžovatel zbudoval svou kanalizaci v rozporu se stavebním povolením
nikoli pod povrchem, nýbrž nad povrchem, a to podél veřejného schodiště. Předmětná stavba
je otevřená, trčí z ní dráty a hrozí zranění kolemjdoucích, zejména dětí. Osoby zúčastněné kolem
této kanalizace pravidelně procházejí a bojí se, aby nedošlo ke zranění jejich dětí. Vzhledem
k tomu, že celý problém trvá již od roku 1998, mají osoby zúčastněné zájem na tom, aby byla celá
záležitost ukončena a stavba kanalizace, která navíc narušuje ráz památkově chráněného okolí,
konečně odstraněna. Z těchto důvodů navrhují, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
a přiznal jim náhradu nákladů řízení ve výši 4752 Kč.
IV. Posouzení přípustnosti kasační stížnosti
[21.] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátkou
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[22.] V daném případě se jedná již o třetí kasační stížnost stěžovatele proti rozhodnutí
krajského soudu v tomto řízení, takže bylo třeba také posoudit, zda není kasační stížnost
nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle nějž je kasační stížnost nepřípustná proti
rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem. Stěžovatel napadl první kasační stížností usnesení, kterým krajský soud odmítl
žalobu z důvodu podle §37 odst. 5 s. ř. s., tj. věcně se žalobou nezabýval. O zmíněné kasační
stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud shora uvedeným rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, přičemž
se omezil pouze na posouzení otázky, zda byly splněny zákonné podmínky pro odmítnutí žaloby.
Po tomto prvním rozsudku Nejvyššího správního soudu rozhodl krajský soud poprvé meritorně,
a to svým rozsudkem ze dne 27. 10. 2009. I proti němu podal stěžovatel kasační stížnost, které
zdejší soud vyhověl shora zmíněným rozsudkem ze dne 22. 4. 2011. V něm se ovšem zabýval
pouze procesními pochybeními krajského soudu, tedy neodůvodněným nevyslechnutím svědků,
nenařízením ústního jednání a nevypořádáním stěžovatelovy klíčové žalobní námitky. Zdejší soud
se v něm ovšem výslovně odmítl vyjádřit k věcnému posouzení sporu. Krajský soud potom vydal
své třetí rozhodnutí ve věci, tedy rozsudek ze dne 30. 11. 2011 napadený nyní posuzovanou
kasační stížností.
[23.] Přípustnost této třetí kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
je třeba posoudit pohledem aktuální judikatury zdejšího soudu, zejména pohledem usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165
(publ. pod č. 2365/2011 Sb. NSS): „Opakovaná kasační stížnost, v níž stěžovatel vznesl pouze námitky,
které mohl uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná.
Ze zákazu opakované kasační stížnosti platí výjimky pro případy, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí
soudu pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Posouzení toho, které námitky mohl stěžovatel uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, závisí na konkrétních
okolnostech případu.“
[24.] Nyní posuzovaná kasační stížnost je sice celkem třetí v daném řízení, zároveň však teprve
první, v níž mohl stěžovatel uplatnit věcné výtky proti tomu, jak jeho žalobu krajský soud věcně
posoudil, neboť poprvé se krajský soud jeho žalobou odmítl zabývat a podruhé se jí sice zabýval,
ale nepřezkoumatelným způsobem. Jinak řečeno, chybělo v něm věcné a přezkoumatelné
posouzení rozhodných právních otázek, a proto byl Nejvyšším správním soudem zrušen. Nelze
také přehlédnout, že stěžovatel dále uplatňuje námitky proti průběhu řízení před krajským
soudem poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen Nejvyšším správním soudem, konkrétně
proti průběhu ústního jednání. I tyto námitky mohl poprvé uplatnit až v nyní posuzované kasační
stížnosti. Stěžovatel konečně také vytýká krajskému soudu, že nerespektoval právní názor
vyjádřený v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu, což je námitka prolamující
nepřípustnost opakované kasační stížnosti podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Z těchto tří důvodů
je třeba konstatovat, že předložená kasační stížnost, byť třetí v téže věci, je z hlediska §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustná, a Nejvyšší správní soud se jí proto mohl věcně zabývat.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[25.] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Stěžovatel namítá zmatečnost
a nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu.
[26.] Co se týče námitky zmatečnosti řízení před krajským soudem, tu stěžovatel opírá
o tvrzení, že Ing. M. K. měla být vyslechnuta jako svědkyně, nikoli jako zástupkyně žalovaného.
K tomu Nejvyšší správní soud nejprve podotýká, že i když se stěžovatel dovolává „zmatečnosti“
ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., ta na jím uváděné výtky vůbec nedopadá. Podle
uvedeného ustanovení totiž zmatečnost spočívá v tom, „že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval
vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku
trestného činu soudce.“ Žádnou z těchto výtek ovšem stěžovatel neuplatňuje. Jím uplatňovaná výtka
proti tomu, v jakém procesním postavení vystupovala Ing. M. K. v řízení před krajským soudem,
zejména pak v rámci ústního jednání, pak spadá spíše pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť
procesní pochybení soudu při jednání s účastníkem, respektive svědkem, by založilo „jinou vadu
řízení před soudem“ ve smyslu písmene d).
[27.] Stěžovatelově námitce proti tomu, že Ing. K. byla vyslechnuta jako zástupkyně
žalovaného a ostatní stěžovatelem navrhovaní svědci nebyli vyslechnuti vůbec, ovšem nelze
přisvědčit. Je pravdou, že ani při ústním jednání konaném dne 30. 11. 2011 neprovedl krajský
soud stěžovatelem požadované výslechy svědků. Na rozdíl od svého rozsudku ze dne
27. 10. 2009 se však již v nyní posuzovaném rozsudku vypořádal na straně 8 přesvědčivým
způsobem s tím, proč nepředvolal stěžovatelem navržené svědky. Splnil tak požadavek obsažený
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011.
[28.] Je také pravdou, že krajský soud nevyslechl jako svědkyni ani Ing. M. K., s níž namísto
toho jednal jako se zástupkyní žalovaného. To označuje stěžovatel za porušení §30 správního
řádu a §33 s. ř. s. Stěžovatel ovšem už nijak neupřesňuje, v jakém ohledu by tato dvě zákonná
ustanovení měla být porušena.
[29.] Podle §30 správního řádu platí:
„(1) Jménem právnické osoby činí úkony ten, kdo je k tomu oprávněn v řízení před soudem podle zvláštního
zákona.
(2) V téže věci může za právnickou osobu současně činit úkony jen jedna osoba.
(3) V řízení před správním orgánem činí úkony jménem státu vedoucí organizační složky státu, příslušné podle
zvláštního právního předpisu, nebo jím pověřený zaměstnanec zařazený do této nebo jiné organizační složky státu.
(4) Za územní samosprávný celek činí úkony ten, kdo je podle zvláštního zákona oprávněn územní samosprávný
celek navenek zastupovat, jeho zaměstnanec nebo člen zastupitelstva, který byl touto osobou pověřen.
(5) Každý, kdo činí úkony, musí prokázat své oprávnění.“
[30.] Z ustanovení §33 s. ř. s. pak na jednání za státní orgán dopadá odst. 5: „Nestanoví-li
zvláštní zákon jinak, jedná za správní orgán jeho vedoucí, popřípadě jiná osoba k tomu oprávněná podle vnitřních
předpisů.“
[31.] Z kasační stížnosti není vůbec zřejmé, v čem by podle stěžovatele měla být tato dvě
ustanovení porušena. Ze soudního spisu vyplývá, že Ing. M. K. byla řádně pověřena ředitelkou
žalovaného, aby jednala u krajského soudu v právní věci stěžovatele vedené pod danou spisovou
značkou (viz originál pověření ze dne 18. 11. 2011, č. j. JMK 159785/2011, na č. l. 355 soudního
spisu). Bylo tedy plně v souladu se zákonem, že za žalovaného jednala. Stejně tak bylo v souladu
se zákonem, že nebyla vyslechnuta jako svědkyně, neboť krajský soud v napadeném rozsudku
přesvědčivě vyložil, proč by bylo vyslechnutí stěžovatelem navržených svědků, včetně Ing. M. K.
coby svědkyně, zbytečné.
[32.] I v jiných bodech krajský soud napravil procesní pochybení svého původního rozsudku
ze dne 27. 10. 2009, takže nelze ani tvrdit, že by se neřídil právním názorem vyjádřeným
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011. Tato námitka tak musí být zamítnuta
jako nedůvodná.
[33.] Co se týče ostatních námitek prokazujících údajnou nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu, ty jsou spíše výčtem stěžovatelových názorů na celý věcný problém kanalizace.
Samotná výtka nepřezkoumatelnosti se omezuje pouze na jedinou větu: „Podmínku č. 17 nevyřešil.“
Tak tomu ovšem není, neboť krajský soud na straně 8 svého rozsudku rekapituloval jednotlivé
aspekty nesplnění podmínky č. 17 stavebního povolení, na straně 9 z nich pak vyvodil příslušné
právní závěry a uzavřel, že se stěžovatel odchýlil od ověřené projektové dokumentace a porušil
své povinnosti plynoucí z §66 tehdejšího stavebního zákona. Nejvyššímu správnímu soudu není
zřejmé, co dalšího by mohl krajský soud k dané otázce dodat, respektive s jakou stěžovatelovou
argumentací se měl dále vypořádat.
[34.] Zbytek stěžovatelových výtek rekapitulovaných výše v bodě 17 tohoto rozsudku
má patrně podpořit stěžovatelovu námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu,
ve skutečnosti jde však o jakousi „směs“ stěžovatelových protiargumentů proti samotnému
rozhodnutí žalovaného, které nemíří přímo proti rozsudku krajského soudu a popravdě
se většinou míjejí se samou podstatou a smyslem správního soudnictví. Na zákonnost rozsudku
krajského soudu skutečně nemá žádný vliv to, zda má stěžovatel kvalifikaci pro projektování
kanalizační přípojky, zda ochranný kontejner hyzdí schodiště a zda má být kontejner zanořen
či ne. Už vůbec není úkolem krajského soudu, aby rozhodoval o tom, jestli má vést kanalizační
přípojka na schodišťových stupních nebo pod nimi. Smyslem činnosti soudů fungujících
ve správním soudnictví je podle §2 s. ř. s. poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům
fyzických a právnických osob, nikoliv radit jim, jak a kde má být postavena kanalizace, za situace,
kdy taková otázka má snad určitý vztah k napadenému správnímu rozhodnutí, ale již prakticky
žádný vztah k napadenému rozsudku krajského soudu.
[35.] Z námitek rekapitulovaných výše v bodě 17 tohoto rozsudku má právní relevanci pouze
výtka, že stavební povolení nebylo vůbec doručeno onomu neurčitému „svazku“, který je podle
stěžovatele vlastníkem kanalizace. Tato námitka ovšem nebyla vůbec obsažena v žalobě
a stěžovatel ji poprvé srozumitelně uplatňuje až v kasační stížnosti, takže je nepřípustná ve smyslu
§104 odst. 4 s. ř. s.
VI. Shrnutí a náklady řízení
[36.] Ze všech shora vyložených důvodů soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[37.] Za situace, kdy Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci samé neprodleně poté, co věc
obdržel a učinil nezbytné procesní úkony, nebylo namístě, aby samostatně rozhodoval o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Nelze ostatně také přehlédnout, že stěžovatel dosud
nezaplatil soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku ve správním soudnictví.
Tento soudní poplatek činí 1 000 Kč, jak vyplývá z položky 20 zákona sazebníku poplatků, který
je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1. 9. 2011.
Pokud by Nejvyšší správní soud rozhodoval samostatně o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, musel by po stěžovateli požadovat také tento nově zavedený soudní poplatek.
[38.] Co se týče výroku o nákladech řízení, stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto
soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
[39.] Náklady řízení ovšem vznikly osobám zúčastněným. Podle §60 odst. 5 s. ř. s. platí,
že osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti
s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných jí může soud
na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Zdejší soud spatřuje důvody zvláštního
zřetele hodné ve specifické situaci osob zúčastněných v daném řízení. Osobami zúčastněnými
jsou zde vlastníci nemovitosti, která zčásti sousedí s prováděnou stavbou kanalizace, zčásti
je jí přímo dotčena. Ze správního spisu i z jejich podání vyplývá, že řízení o stěžovatelově žalobě
a o jeho kasačních stížnostech je pro ně velmi zásadní, neboť předmětná stěžovatelova stavba
ohrožuje nejen vzhled okolí jejich nemovitosti, ale ohrožuje i zdraví a bezpečnost jejich i jejich
dětí, a to již po velmi dlouhou dobu. Je tedy zcela pochopitelné, že považovaly za nezbytné stát
se v daném řízení osobami zúčastněnými. Stejně tak je pochopitelné, že se v té části řízení, která
se odehrává před Nejvyšším správním soudem, nechávají zastupovat advokátem. Zakotvil-li
zákonodárce v §105 odst. 2 s. ř. s., že stěžovatel musí být zastoupen advokátem, implikuje tento
příkaz adresovaný stěžovatelům vystupujícím před zdejším soudem také silné doporučení
adresované zákonodárcem ostatním účastníkům soudního řízení, aby se raději nechali zastoupit
advokátem. Jinak řečeno, jsou-li stěžovatelé obecně povinni vystupovat v řízení před zdejším
soudem prostřednictvím advokáta, je nanejvýš vhodné, aby byly advokátem v tomto řízení
zastoupeny i osoby zúčastněné. Bylo tedy zcela legitimní, že se osoby zúčastněné rozhodly
v řízení před zdejším soudem aktivně vystupovat, a to prostřednictvím advokáta.
[40.] V tomto konkrétním případě by ovšem bylo zjevně nespravedlivé, pokud by měly nést
veškeré náklady, které na svou účast v tomto řízení vynaložily. Nynější řízení je specifické v tom,
že na jeho počátku stojí dlouhodobé neplnění právní povinnosti ze strany stěžovatele způsobem,
který se, jak je zjevné ze správního i soudního spisu, osob zúčastněných intenzivně dotýká.
Je dále zcela specifické tím, že v důsledku stěžovatelova zdržovacího postupu spočívajícího
v podávání nepříliš srozumitelných žalob a kasačních stížností byly osoby zúčastněné hradit
náklady opakovaného vystupování před Nejvyšším správním soudem. Dle názoru Nejvyššího
správního soudu by nebylo spravedlivé, aby tyto náklady plně nesly osoby zúčastněné, které nijak
nezavinily ani protiprávní stav panující v jejich okolí, ani to, že v důsledku stěžovatelových
procesních aktivit jsou nuceny opakovaně vystupovat před Nejvyšším správním soudem; naopak
je spravedlivé, aby tyto náklady nesl ten, kdo je svými zdržujícími podáními způsobil, tedy
stěžovatel.
[41.] Tento závěr přitom není nijak v rozporu s tím, že v předchozích řízeních před krajským
soudem jim náhrada nákladů nebyla přiznána, neboť jak vyplývá z vůle zákonodárce vyjádřené
v s. ř. s., v řízení před krajským soudem není zastupování advokátem tak nezbytné jako v řízení
před Nejvyšším správním soudem. Není to nijak v rozporu ani s tím, že osobám zúčastněným
nepřiznal náhradu nákladů řízení v předchozím řízení ani Nejvyšší správní soud, neboť „důvod
zvláštního zřetele hodný“ zde spočívá právě v tom, že díky stěžovatelovu postupu jednají osoby
zúčastněné s Nejvyšším správním soudem opakovaně. Právě touto frekvencí vynuceného
vystupování osob zúčastněných před Nejvyšším správním soudem, a z toho plynoucími náklady,
se nyní posuzovaná věc vymyká z jiných řízení, v nichž vystupují osoby zúčastněné. Navíc
Nejvyšší správní soud již ve svém předchozím rozsudku ze dne 22. 4. 2011 vyjádřil plné
pochopení pro situaci osob zúčastněných, byť jim v onom rozsudku ani teoreticky nemohl
přiznat náhradu nákladů, neboť jím pouze zrušoval předchozí rozsudek krajského soudu
(viz §110 odst. 2 s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2011). Ze všech těchto důvodů považoval
Nejvyšší správní soud za spravedlivé, aby náklady tohoto opakovaného vystoupení osob
zúčastněných před Nejvyšším správním soudem nesl stěžovatel, nikoli osoby zúčastněné.
[42.] Osoby zúčastněné proto mají právo na náhradu nákladů řízení, a to ve výši 4752 Kč,
jak byla vyčíslena jejich advokátem. Tomu náleží v souladu s §11 písm. d) ve spojení s §9 odst. 3
písm. f) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby (sepsání
vyjádření ke kasační stížnosti) pro dvě osoby zúčastněné ve výši 2 x 2 100 Kč, snížená o 20%,
a náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu, celkem tedy 3960 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty,
navyšuje se tato částka o daň z přidané hodnoty v sazbě 20 %, tedy o 792 Kč na celkových
4752 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu